O vzniku příslovcí z frazeologických spojení

Miloslava Knappová

[Articles]

(pdf)

О возникновении наречий из фразеологических сочетаний / La formation des adverbes à partir des constructions phraséologiques

Frazeologickou adverbializací, tzn. vznikem příslovcí z frazeologických spojení,[1] rozumíme proces, jehož výsledkem je ustrnutí různých ustálených příslovečných slovních spojení, obratů a rčení nevětné i větné povahy (odjakživa, milerád, nabíledni, skrznaskrz, horempádem, tamtudy, sotvakdy, stůj co stůj, jaksepatří, bůhchraň), jejich případná univerbizace a s tím spojený přechod k slovnímu druhu adverbií.

K frazeologické adverbializaci dochází tehdy, když jisté ustálené slovní spojení zapojené (v platnosti příslovečného určení) do určité větné konstrukce se začne na tento typ konstrukce vázat a v důsledku této vázanosti ustrnovat. Spolu s touto postupující vázaností dochází k sémantickému i mluvnickému oddalování významu dané frazeologické jednotky (sousloví, rčení, obratu) jako celku od jeho jednotlivých slovních významů i celostního významu z něho vyplývajícího a zároveň též k oslabení nebo ztrátě syntaktických vztahů, ve kterých původně byly jednotlivé složky uvnitř daného slovního spojení. Formálním důsledkem tohoto ustrnutí bývá často univerbizace původního slovního spojení, tj. ztráta formální i významové samostatnosti jeho jednotlivých složek, tj. několika slov, popř. jejich kombinací ve větné souvislosti po sobě následujících. Výsledný tvar, spřežka, bývá nazývána též tzv. citátovou složeninou. Nás tu samozřejmě zajímají ty citátové složeniny, které plní syntaktickou úlohu příslovečného určení — těch je mezi citátovými složeninami převážná většina (existují ovšem i citátové výrazy neadverbiální, jako např. chlap jak se patří (SSJČ píše též dohromady a uvádí, že jde o platnost adjektivní), děvče krev a mléko ap.).

Citátové složeniny[2] plnící syntaktickou funkci adverbia se přiřazují k výrazům neohebným a přehodnocují se na základě své plnovýznamovosti v souhlase s příslovečným významem, který vyjadřují. Většinou jde o výrazy, které jsou ze synchronního hlediska snadno rozčlenitelné v původní slovní spojení (jaksepatří — jak se patří, kdovíkdy — kdo ví kdy), popř. ještě neuniverbizované (dělej co dělej, vem kde vem); existují však i ojedinělé výrazy, jejichž původní (neuniverbizované) slovní spojení v současném jazyce v té podobě neexistuje nebo se již neužívá, např. pro archaičnost některého tvaru (nabíledni, bodejť, zbůhdarma, namoutěduši); přiřazují se sem i výrazy jako mermomocí, ale i mocí mermo, halabala, sakumprásk (něm. Sack und Pack), tj. takové, jejichž jedna (nebo ani jedna) část jako samostatné plnovýznamové slovo v češtině nikdy neexistovala. Z uvedených příkladů je patrné, že jde o výrazy co do původu dosti různorodé, z větší části stylisticky příznakové, různou měrou emotivní. Zároveň dokládají, že frazeologická adverbializace je slovotvorný proces velmi starý, ovšem stále živý; jeho pramenem je především běžně mluvený jazyk.

K frazeologické adverbializaci dochází pouze za určitých podmínek, které její vznik podporují, popř. umožňují a jsou obdobné jako u jiných typů adverbializace. Této adverbializaci podléhají především taková spojení, rčení nebo obraty, která splňují potřebné předpoklady sémantické i morfologické a syntaktické. Pokud jde o stránku sémantickou, k adverbializačnímu procesu dochází především tehdy, kdy význam slovního spojení jako celku umožňuje, aby spojení nabylo slovnědruhového významu příslovce — to se projevuje mj. tím, že se ho užívá v konkurenci s vlastními adverbii synonymního významu, zpravidla stylově neutrálními: [16]ostošest ‚tuze, velmi‘, zničeho(ž)nic ‚náhle, nečekaně‘, zčistajasna ‚náhle, pojednou, neočekávaně‘, zbůhdarma ‚zbytečně, nadarmo‘ ap. Adverbializaci podléhají především frazeologické jednotky blíže určující kvalitu nebo okolnosti děje, a to především způsob a míru: horempádem ‚rychle, překotně‘, bohudík ‚naštěstí‘, stůj co stůj ‚rozhodně, určitě‘ (jde rovněž o adverbializované spojení); je to nepochybně ovlivňováno i faktem, že podstatnou část všech příslovcí tvoří právě deadjektivní příslovce způsobová.

Adverbializační proces probíhá snadno zejména u slovních spojení od původu rázu emotivního, která jsou metaforická a jako významový celek mají od (součtu) původních významů jednotlivých slov zcela odlišný nebo posunutý význam: bohudík ‚naštěstí‘, ostopryč ‚tuze, velmi‘, nacimprcampr ‚úplně, zcela‘.

Jak už bylo řečeno, bohatým zdrojem frazeologické adverbializace je běžně mluvený jazyk. Vedle uvedených typů spojení se stávají předmětem adverbializace často i taková spojení, která vznikla pouhou reduplikací příslovce (jde tu o jisté sblížení s ruštinou) s cílem zdůraznit, umocnit jeho základní význam (užuž, jižjiž, taktak), a dále spojení, která byla vytvořena na základě určitého zvukosledného opakování (rýmového, aliteračního) základového slova příslovečného charakteru, popř. některých jeho hlásek; zvukové vyznění je tu rovněž prostředkem pro zesílení významu základového slova. Základem těchto spojení se stávají nejen slova stylově bezpříznaková (křížemkrážem ‚všemi směry‘, horempádem ‚překotně, rychle‘, mermomocí ‚všemožně, za každou cenu‘, kolkolem, koldokola ‚vůkol, kolem dokola‘, koneckonců ‚přecejen‘), ale i různé lidové výrazy citoslovečného charakteru, zkomoleniny, slova cizího původu ap., např. (na)cimprcampr ‚úplně, zcela, na cucky‘; hojeboje ‚hojně, v nadbytku‘; herhárum ‚hodně pozdě‘: hatlapatla, hatlamatla ‚zmateně, pomíchaně‘, sakumprásk ‚se vším všudy‘ ap. Stylová omezenost těchto spojení a neplnovýznamovost jejich částí, popř. neexistence takového morfému v češtině značně přispívají k univerbizačnímu adverbializačnímu procesu podobných výrazů a urychlují jej.

Adverbializaci však podléhají i taková frazeologická spojení, která nemají charakter emocionální ani metaforický, u nichž však součet původních významů jednotlivých slov spojení dává nový význam, a to příslovečný, takže dochází k obohacení inventáře příslovcí o nový, stručně vyjádřený okolnostní příznak, popř. jeho míru (málokam, sotvakdy, zřídkakde) ap. Konečně se adverbializují i příslovečná spojení sloužící k vyjádření neurčitosti, jakými jsou např. typy dělej co dělej (‚ať děláš cokoli‘), leda(s)kde, sotvakde, bůhvíkde (‚nikdo neví, kde‘), bůhchraň aj. Obdobně se tvoří i výrazy jako ledakdo, bůhvíkdo/y.

K závažným morfologickým podmínkám (respektive důsledkům) adverbializačního procesu ustrnutí slovního spojení náleží morfologie kategorií u těch ohebných slov, která tvořila součást základového spojení. U jmen dochází k zrušení kategorií rodu (životnosti), čísla, pádu (namoutěduši), u slovesných tvarů rodu, čísla, času a schopnosti kongruence (buďjakbuď); tato ztráta morfologických kategorií jde ruku v ruce se ztrátou formální i významové samostatnosti jednotlivých slov daného spojení. Univerbizaci a adverbializaci podléhají snáze taková spojení, v nichž se objevují slova s uvolněnou zapojeností do flektivního systému, např. jmenné tvary adjektiv (nabíledni, zčistajasna, milerád, zšíradaleka, odjak/tě/živa), formy hovorového jazyka (vemkdevem) a dále slova zachovávající ustrnulou hláskovou podobu (bohdá) (lze je ovšem hodnotit i tak, že zastaralá forma se udržela právě v důsledku adverbializace) ap. Proces adverbializace je podpořen i tehdy, kdy jádro rčení tvoří metaforické předložkové spojení, ve kterém předložka postupně ztrácí svůj základní význam, popř. svou významovou určitost a samostatnost (namoutěduši, nabíledni) a schopnost obdobně vyjádřit určitý význam nebo vztah i v jiné frazeologické jednotce. O jisté produktivnosti tohoto způsobu vzniku nových pří[17]slovcí svědčí i okolnost, že podle adverbializovaného předložkového spojení někdy analogicky vznikají i další, a to se synonymním nebo podobným významem: ostošest, ostopryč, ostopéro (zde se opakuje předložka + první část číslovky); odjakživa, odtakživa (opakuje se jen předložka + — živa); odtamtud, odtamtad — nápodobou odcamcať až pocamcať; zde patrně jde jen o samohláskovou asimilaci na dálku, asi vlivem adverbia potad, tj. varianty k potud — srov. i PS. V podobných případech adverbializace předložkových spojení si tedy předložka svůj základní význam zachovala, takže příslušné frazeologické jednotky tvoří do určité míry otevřenou řadu, k níž se v hovorovém jazyce volně přitvářejí další obdobná spojení.

V případech jako namou(tě)duši, namouvěru, namoučest, namoutě, u nichž se opakuje předložka + zájmenný přívlastek, který alternuje substantivum, jde o obdobné struktury nepochybně paralelní.

Z hlediska syntaktického dochází k adverbializaci určité frazeologické jednotky za předpokladu, že tato jednotka jako celek vystupuje ve větě zpravidla v členské platnosti příslovečného určení (nejčastěji způsobu a míry). Přitom zároveň dochází k oslabení nebo i ztrátě syntaktických vztahů, ve kterých jednotlivé složky daného slovního spojení byly, což je vlastně i jistou podmínkou toho, aby se dané spojení adverbializovalo. Adverbializaci podléhají snáze především taková spojení, jejichž syntaktické vztahy uvnitř dané frazeologické jednotky jsou ze synchronního hlediska zastaralé, neužívané, běžnému uživateli jazyka nepochopitelné (namoutěduši, zbůhdarma, stůj co stůj, odjaktěživa) a dále i frazeologické jednotky, u nichž došlo k oslabení (nebo neuvědomování si) syntaktických vztahů v důsledku přehodnocení sémantického významu původního spojení (bohudík ‚naštěstí‘, bohdá ‚snad‘) jako určité významové kondenzace; např. adverbializovaná spojení kdovíkde, kdovíkdy, kdovíkam, kdovíodkud (a také pánbůhvíkam/kdy/kde, čertvíkam …), která zachovávají původní syntaktické vztahy jednotlivých složek spojení v relativně stručné univerbizované podobě, vyjadřují význam ‚nikdo neví kde, kdy, kam, odkud‘, tj. vyjadřují neurčitost, nejistotu; obdobně příslovce sotvakde, sotvakdy, sotvakam … znamenají ‚sotva někde, někdy, někam‘, tzn. vyjadřují pochybnost (podle Pravidel českého pravopisu se výrazy se sotva dosud píší jen odděleně, tj. sotva kde ap.).

Na rozdíl od lexikální adverbializace univerbizační (tj. adverbializace některých tvarů ohebných slovních druhů), která nevylučuje možnost užívat adverbializované předložkové spojení též v původní podobě neadverbializované a v původním významu (jdi nahoru — jdi na horu Říp), popř. i ve větně členské platnosti jiné než příslovečné, např. ve funkci předmětové (Bylo už navečer × Těším se na večer), adverbializace frazeologická tuto možnost vylučuje, neboť adverbializovaná spojení mohou mít platnost pouze adverbiální. Totéž spojení slov, které nacházíme v adverbializovaném výraze, se tedy nikdy nevyskytuje jako volné spojení slov (které by mělo význam jiný nebo alespoň posunutý). [Existují ovšem dvě pravopisné podoby spojení typů čertvíkde a čert ví, kde (to má hledat) ap.] V platnosti jiné lze užít samostatně pouze někdy některé jednotlivé složky adverbializovaného spojení, pokud existují jako samostatná slova, nikoli spojení jako celek; závisí to ovšem na míře jejich samostatnosti.

Obdobné adverbializovaným frazeologickým jednotkám jsou výrazy jako kristepane, propánajána, panenkomarjá, prokristáčka apod. Stejně jako pro adverbializovaná spojení je pro ně typická univerbizace spojení, ztráta morfologických kategorií i původního významu spojení a oslabení syntaktických vztahů v dané jednotce. Přesto je za příslovce vzniklá adverbializací nelze považovat z toho důvodu, že postrádají lexikální význam příslovce a neužívá se jich tudíž v syntaktické platnosti příslovečného určení. Protože jde o zvolání vyjadřující jistá hnutí mysli (údiv, překvapení apod.), považují se tyto výrazy z hlediska slovnědruhového zpravidla za citoslovce.

[18]Adverbializaci frazeologických jednotek a ustálených slovních spojení lze zahrnout pod lexikalizaci, rozumíme-li jí „proces přeměny nějakého elementu nebo spojení elementů v ustálený element jazyka fungující jako ekvivalent jistého slova“,[3] frazeologizace jednotlivých slovních spojení se ovšem liší různým stupněm lexikalizace. Paralelně s frazeologizací a adverbializací těchto spojení jde i jejich univerbizace, která nachází svůj odraz i v plánu formálním, výrazovém — ne sice zcela jednoznačně v podobě výslovnostní (o. c. v pozn. 2), neboť někdy bývá u univerbizovaného výrazu vedle hlavního přízvuku na první slabice i další hlavní přízvuk na některé ze slabik dalších; někdy mívá první slabika pouze přízvuk vedlejší nebo vůbec žádný (jakby' smet) — ale především v plánu pravopisném: u těchto výrazů se objevuje zcela jednoznačná tendence k jejich psaní jednoslovnému, tedy pojetí příslovečnému.

Adverbializace frazeologických jednotek je z hlediska tvoření příslovcí slovotvorným postupem ne příliš obvyklým, třebaže relativně živým a v omezené míře produktivním. Vzhledem k stránce významové (větší nebo menší emotivnost) a formální (neobvyklost slovotvorného postupu) má v češtině místo pouze na okraji české gramatické a lexikální soustavy.

Uveďme si zde přehled nejčastějších typů příslovcí nebo příslovečných výrazů vzniklých adverbializací frazeologických jednotek, ustálených příslovečných spojení ap. Vzhledem k živosti a živelnosti tohoto slovotvorného postupu dané jeho uplatňováním v běžně mluveném jazyce je výčet příkladů pouze ilustrativní; většinou jde o výrazy emocionální, užívané — jak již bylo řečeno — především v jazyce hovorovém.

K frazeologické adverbializaci náleží:

A. Adverbializace spojení, jejichž jádrem jsou výrazy

(1) substantivní, a to

a) rozvité předložkové substantivní výrazy, např. nabíledni, namoučest, namou(tě)duši (z téhož pouze namoutě), namouvěru,

b) slučovací spojení s expresívní zvukovou strukturou, např. spojení antonymická: cesta necesta (cestou necestou), hlava nehlava, rublíc (‚důkladně, zevrubně‘), maní nemaní, aliterační a reduplikační — koneckonců, rok od roku, den ze dne, spojení typu rukama nohama, zuby nehty aj.; u těchto typů spojení prozatím dochází jen zřídka k univerbizaci;

(2) adjektivní, a to

a) rozvitá spojení typu jakživ, odjakživa, milerád, rádoby,

b) rýmová (rozvitá) spojení zširokadaleka (z toho zšíradaleka), zčistajasna;

(3) zájmenné: rozvité výrazy zničeho(ž)nic, sevšímvšudy,

(4) adverbiální, a to

a) výrazy vzniklé prostou (např. předložkovou) reduplikací, sloužící k zdůraznění základního významu: jižjiž, užuž, jenjen, (jen)taktak; ráznaráz, skrznaskrz (‚úplně‘);

b) výrazy vzniklé zvukovou nápodobou s expresívní zvukovou strukturou podtrhující sounáležitost slov a představ;[4] patří sem spojení

rýmová: horempádem (‚rychle‘), křížemkrážem; halabala (‚nepořádně, ledabyle‘), hakmak (‚všelijak‘), hatlamatla, hatlapatla (‚zmotaně‘), hojeboje (‚hojně‘), haťmať (‚zmotaně, zmateně‘);

aliterační, se shodnou náslovnou hláskou: kolkolem, koldokol(a), mermomocí, herhárum dial. (‚hodně pozdě‘);

[19]rýmová, aliterační aj. cizího původu: (na)cimprcampr (‚zcela, úplně‘), nolencvolenc (‚chtějnechtěj‘), punktumpunkt (‚přesně‘) sakumprásk (‚sevšímvšudy‘); antonymická: horemdolem, semtam, víceméně, víceroméněro, volkynevolky;

ostatní: habaděj (‚mnoho‘);

c) výrazy se zájmennými příslovci: sotvakde, sotvakdy, sotvakam … (s významem ‚sotva někde, někdy‘, …, tj. vyjadřující pochybnost), zřídkakdy, -kde, -kam, málokdy, -kde, -kam; tamodtud, tamtudy, odtamtud, lid. odcamcať, pocamcať.

B. Adverbializace ustálených slovních spojení, obratů a rčení, které jsou větné nebo polovětné povahy

(1) rozvitá spojení, jejichž jádrem je sloveso: jaksepatří (‚dobře‘), jakbysmet (‚stejně, zase znovu‘), takříkajíc, takřka (‚téměř‘), jak(o)řka;

(2) větné typy vzniklé zpravidla ze spojení substantivum (zájmeno) + určitý tvar slovesa + příslovce, nebo pouze ze sp. substantivum (zájmeno) + sloveso, vyjadřující stupeň (ne)jistoty, (ne)určitosti: kdovíkdy, kdovíkde, kdovíkam, bůhvíkde, -kdy, -kam, -odkud (neví se kdy, kde, kam …), bůhsámvíkdy, čertvíkde, -kdy, -kam; kdoví, bůhví (nebo víbůh), čertví; bůhchraň, bůhsuď, bohdá (‚snad, zajisté‘), bodej(ť), bodeť, bodejž, bodejťže, bohdejž (‚ovšem, zajisté, samozřejmě‘);

(3) slovesná spojení typu chtě(j) nechtě(j) (‚bez ohledu na něčí vůli‘) a typu stůj co stůj, který znamená ‚ať to stojí cokoli‘, ‚za každou cenu, určitě‘;[5] tato spojení vznikla atrakcí: dělej, co děláš → dělej co dělej, tj. slovesný tvar (imperativ) z podmínkové (přípustkové) věty zopakovaný mechanicky za příslovcem vyjadřuje jeho neurčitost. Sloveso přitom ztrácí mluvnické kategorie (osoby, čísla, času) a stává se prázdným výrazem, mechanicky se rovnajícím slovesnému tvaru před příslovcem vyjadřujícím jeho neurčitost. Jde o zcela pravidelný a produktivní případ vyjádření neurčitosti reduplikací slovesného tvaru. Např. chtě(j) nechtě(j), vol nevol; buďjakbuď, dělej (co)dělej, stůj co stůj …; ať mluví jak mluví, ať počítám jak počítám, ať pršelo jak pršelo …;

(4) polovětná spojení vzniklá prostou juxtapozicí, adverbializací spojených členů syntagmatu:

bohudík(y) (‚naštěstí‘), (pře)bohužel, bůhzdarma (‚nadarmo, zbytečně‘), chválabohu; zbohdarma, zbůhdarma (‚zbytečně, nadarmo‘), želbohu, želbůh.

 

R É S U M É

О возникновении наречий из фразеологических сочетаний

Фразеологической адвербиализацией, т. e. возникновением наречий из фразеологических сочетаний, подразумевается процесс, результатом которого является застывание разных стабилизированных наречных сочетаний и устойчивых выражений, имеющих или неимеющих характер предложения, далее их возможная универбизация и с этим связанный переход к новой части речи — к наречиям.

Фразеологическая адвербиализация имеет место тогда, когда стабилизированное словосочетание, которое входит в функции обстоятельства в определенную конструкцию [20]предложения, начинает в этой функции застывать. Вместе с этим имеет место семантическое и грамматическое удаление значения данной фразеологической единицы от частных значений слов и от общего значения всего сочетания; одновременно начинают теряться синтаксические отношения, связывающие отдельные элементы сочетания. Формальным следствием этого процесса бывает часто как раз универбизация первоначального сочетания слов, т. е. потеря формальной и семантической самостоятельности отдельных компонентов — слов или их комбинаций в последовательности предложения. Результативная форма, составное слово, называется иногда сочетанием-цитатой. Сочетания-цитаты, выполняющие функцию наречия, можно включить в состав неизменяемых слов и переоценить их значение в согласии со значением ими выражаемого наречия.

Фразеологической адвербиализации подвергаются прежде всего такие сочетания, устойчивые выражения или обороты, которые выполняют необходимые предпосылки с точки зрения семантики (сочетание в целом приобретает значение наречия), морфологии (потеря морфологических категорий тех изменяемых слов, которые входят в сочетание) и синтаксиса (единица представляет одно целое и получает функцию обстоятельства).

К фразеологической адвербиализации принадлежит

а) адвербиализация сочетаний, ядром которых являются сочетания субстантивные (nabíledni, cesta necesta, koneckonců), прилагательные (odjakživa, zširokadaleka), местоименные (sevšímvšudy), наречные (jižjiž, ráznaráz, horempádem, mermomocí, nacimprcampr, volkynevolky; sotvakde, odtamtud);

б) адвербиализация стабилизированных словосочетаний, оборотов и устойчивых выражений предикативного и полупредикативного характера (jaksepatří, takřka; kdovíkdy, čertvíkde, bůhsuď; chtě(j)nechtě(j), stůj co stůj; bohužel, zbůhdarma).

Slovo a slovesnost, volume 35 (1974), number 1, pp. 15-20

Previous Otakar Zich: Poznámka o logické stavbě podobnosti

Next Iva Nebeská: Poznámka k příslovečným určením příčinným