Časopis Slovo a slovesnost
en cz

První mezinárodní konference o historické lingvistice v Edinburghu

Josef Vachek

[Rozhledy]

(pdf)

Первая международная конференция об исторической лингвистике в Эдинбурге 1973 / La première conférence internationale de la linguistique historique organisée à Edinburgh en 1973

Tuto konferenci svolali pracovníci edinburské university (oddělení anglistiky, obecné jazykovědy a pedagogiky) na 2.—7. září 1973; hlavními organizátory byli pracovníci university J. M. Anderson a Ch. Jones. Konference se zúčastnilo kolem 100 lingvistů (v tom i jistý počet studentů) z různých zemí, hlavně z angloamerické oblasti, méně z evropského kontinentu; z východní Evropy byli jen tři účastníci, poznaňský profesor anglistiky J. Fisiak, jeho žačka Wegnerová a pisatel této zprávy. Ze střední Evropy tu byli tři Rakušané v čele s vídeňským lingvistou W. Dresslerem, jinak několik Holanďanů a Dánů. Významnou úlohu tu hrál finský badatel R. Anttila z Helsink; z Američanů byli nejvýznamnějšími účastníky pennsylvánský lingvista H. M. Hoenigswald a přední pracovník v generativní gramatice Paul Kiparsky z MIT. Z angloamerických účastníků se však významně uplatnili zvláště mladší lingvisté, o kterých jistě brzy uslyšíme více (např. edinburský Roger Lass, utažská lingvistka M. V. Taylorová, dále N. Baronová z Brown University v Providence aj.).

Je třeba říci hned na počátku, že samo uspořádání konference lze pokládat za symptomatické: právě v angloamerickém světě, v němž byla v posledních desítiletích pozornost lingvistů věnována převážně problematice synchronní, je fakt konference s výhradně diachronními problémy jistě vítaným důkazem spravedlivějšího vyrovnávání i v této geografické oblasti. A neméně příznačné se evropským účastníkům jevilo i to, že se v referátech velmi často projevoval velmi kritický vztah přednášejících k jednostrannostem jazykovědné koncepce generativně transformační, zřejmým zvláště při řešení problémů diachronických, kde generativisté zpravidla ulpívají na popise změn a jen velmi pozvolna se propracovávají k otázkám jejich motivace. V souvislosti s touto kritikou se mnozí referenti zřetelně přiblížili, někteří explicitně, jiní alespoň implicitně, funkcionalistické koncepci jazykového vývoje. Nejpozoruhodnější byl po této stránce referát Raimo Anttily, příznačný už svým názvem „Formalization as Degeneration in Historical Linguistics.“

Anttila vyšel z teze Ch. S. Peirce (známého u nás hlavně svými výklady z teorie znaku), podle něhož existují tři způsoby, jimiž se získávají nové poznatky: vedle dedukce a indukce, uváděných běžně v kompendiích, klade důraz na tzv. abdukci, tj. usuzování podle sylogismu, jehož hlavní premisa je bezpečná, vedlejší však pouze pravděpodobná. Tento způsob usuzování je charakteristický zvláště pro vědy společenské (hlavně pro ty, jež nemohou užít experimentů); i každé učení jazyku užívá vydatně právě abdukčního postupu (už proto, že tzv. jazyková pravidla vždy mají jistý počet výjimek). — Jak zdůrazňuje Anttila, abdukci nelze formalizovat, a to podle něho způsobilo, že se generativní historická lingvistika octla v slepé uličce. Neschopnost generativní teorie vyložit historické procesy vedla k tomu, že se změna prostě jen popisovala, což bylo neprávem pokládáno za její vysvětlení. Je třeba ještě dodat, jak správně ukazuje Anttila, že generativisté zavrhovali pojem tendence, který se, jak známo, osvědčil jako velmi plodný i v naší jazykovědné tradici, a to už od Mathesiovy stati z r. 1911.

Podle Anttily lze najít slibnější přístup k problematice jazykového vývoje, přidržíme-li se Peirceova rámce daného pojmy náhoda (chance), zvyk (habit) a nepřetržitá spojitost (continuity). Konkrétně to znamená, že nahodilá podobnost vnímaná mluvčím může být napodobena i v jiných případech, a tak se stane věcí zvyku a nakonec složkou jazykového systému. Anttila tuto tezi ilustruje případy vzniku nových sufixů ve finštině, kde nové slovotvorné postupy vznikají na základě několika málo existujících případů a odtud se velmi rozšiřují, takže v dnešním jazyce jsou zcela běžné. Sem patří např. expresívní geminace konsonantů spojená se zkraco[66]váním delších slovních výrazů. Vyšla od případů j. omena ‚jablko‘ → omppu, orava ‚veverka‘ → orkku a dnes je běžná v řadě novotvarů, j. brenkku z bränvin ‚koňak‘, telkku televisio atp. Podle Anttily tyto procesy jsou základem jazykové ekonomie: vše, co si mluvčí osvojil jako zvyk, klesá do jazykového podvědomí. V této souvislosti vyslovuje autor zajímavou myšlenku: „Hloubková struktura, jež má určitě co činit se zvykem, je tedy možná zcela odlišná od toho, zač ji lingvisté pokládají.“ Spory o povrchových formách, pravidlech a analogiích jsou podle autora z velké části na falešných cestách, poněvadž se zakládají na mylných notacích lingvistů. — Velmi cenný je podle našeho názoru zvláště důraz kladený na tzv. synechistický přístup k jazykovému vývoji, zdůrazňující, že vše v jazyce závisí na všem ostatním, i na celkovém kontextu vnějším i vnitřním — to velmi připomíná dialektický přístup k jazykovému vývoji, jak se u nás k němu nejen před druhou světovou válkou, ale z části i po ní propracovávala pražská jazykovědná škola.

Názory na jazykový vývoj běžné v této škole se na konferenci pokusil vyložit pisatel této zprávy svým referátem „Some Remarks of the Historical Development of English Seen from the Functionalist Perspective“. Položil tu důraz na funkci jazyka v sociální interkomunikaci a na souhrn vnitřních a vnějších činitelů v průběhu jazykového vývoje a ovšem i na souhrn jednotlivých jazykových rovin, jejichž potřeby musí být navzájem náležitě koordinovány. Konkrétně ilustroval své výklady rozborem velkého posouvání samohlásek v pozdní střední a rané nové angličtině, jak jej u nás vypracovali B. Trnka a pisatel sám. (K tomu připojil i některé kritické poznámky k některým novým příspěvkům na toto téma.) S povděkem kvitoval některé slibné náběhy k funkčnímu pojetí jazykového vývoje u několika málo generativistů (K. H. Wagnera, P. Kiparského, D. L. Kinga) a nadhodil pro budoucnost možnost plodné kooperace obou koncepcí jazykového vývoje, funkcionalistické a generativní, v tom smyslu, že prvé z nich by byla velmi příhodná úloha diagnostiky dané systémové situace, jež k jazykové změně vedla, druhé pak úloha popisu terapie, tj. analýzy změn systémovou situaci řešících (srov. k tomu už výklady pisatelovy v SaS 28, 1967, 364—369).

Sympatie s pražským funkcionalistickým pojetím jazyka se nejednou ozvaly i v jiných referátech, např. u providenceské lingvistky Naomi S. Baronové, jež rozbírala otázku „Functional Motivations for Age Grading in Linguistic Innovation“. Před své výklady umístila srovnání jednotlivých lingvistických směrů strukturně orientovaných a u pražské školy zdůraznila převahu zřetele funkčního nad strukturním v její jazykovědné koncepci. Ve svých vlastních výkladech se autorka kloní k závěru, že změny syntaktické a uvádění cizích výrazů do lexika je patrně záležitostí dospělých, zatímco inovace morfologické a fonologické se zpravidla připisují dětem, i předškolního věku. Je tu ovšem leccos nejasného: i děti, jak autorka správně konstatuje, jsou už dostatečně vžité do systému (grammatically sophisticated), aby mohly vytvářet inovace na vyšších jazykových rovinách. Zajímavou autorčinou myšlenkou je, že funkční rozbor používání jazyka ze strany mluvčích rozličného věku by mohl posloužit při formulaci hypotéz o tom, jaký byl historický původ mnoha syntaktických změn.

Také v ref. J. Aitchesonové (z londýnské School of Economics) se leckdy ozvaly teze podobné pražským. Autorka poukazovala na to, že některé příčiny jazykových změn jsou generativně transformačním modelem zatemňovány. Hlavně tu jde o tzv. povrchové fonetické struktury, jež mají významnou úlohu v motivaci (nebo naopak v prevenci) fonologických změn. Fonologická symetrie, v jazycích významná, nejen není generativně transformačními modely dodatečně zachycována, ale někdy je dokonce zatemňována špatně ji vystihující množinou distinktivních rysů. (Srov. k tomu naše kritické poznámky v SaS 25, 1964, 288—291, kde poukazujeme na to, že ve vývoji jazykového systému patrně hrají významnější úlohu fonémy jako celky [67]než distinktivní rysy je skládající; ty jsou — zdá se — více realitou abstrakce badatele než jasnou realitou vědomí mluvčího.)

Přímo funkcionálně byly zaměřeny dva dobré referáty mladších badatelů, edinburského Rogera Lassa a utažské Mary V. Taylorové. Shodou okolností se oba zabývaly paralelním tématem, faktickou eliminací fonologické kvantity v anglických nářečích, a to Lass ve skotských („Scots Vowel Quantity and the English Length Conspiracy“), Taylorová v jihoskotských a některých severoanglických, zvl. v Gloucestershire („The Great Southern Scots Conspiracy“). Na přednášce Lassově bylo zajímavé i to, že se řečník sám prohlásil za konvertitu od metody transformacionální ke strukturální (ve funkční její variantě, dodáváme my); ve výkladech Taylorové zase zaujal velkorysý pokus o syntetičtější koncepci fonologického vývoje v těchto nářečích. Změny tu podle ní postupují směrem k větší sonoritě fonémových realizací, tj. od neznělých explozív k neznělým afrikátám, po nich následují ve škále sonority znělé explozívy, znělé frikativy, likvidy a polosamohlásky (jako malou ilustraci takových procesů uveďme např. známé — i ze standardní jihoanglické normy — vokalizace l v skupinách typu al + cons. v au + cons, j. all, talk atp.). Slabinou teorie Taylorové je to, že ve škále sonority u samohlásek, jak ji předpokládá, sonorita stoupá od samohlásek nízké polohy jazyka k samohláskám polohy vysoké (tuto verzi autorka potřebuje, aby vyložila změny dlouhých samohlásek nízkých ve vyšší, jak se s nimi setkáváme nejen v jihoanglických, ale i v severoanglických a skotských nářečích). Tento předpoklad je ovšem v rozporu se známými skutečnostmi artikulačními i akustickými. Nicméně teorie proto neztrácí na hodnotě: bylo by možno ji modifikovat v tom smyslu, že v oblasti souhláskové vývoj skutečně míří směrem k vyššímu stupni sonority, kdežto v oblasti samohláskové naopak směrem k stupni nižšímu. Tento výklad by měl tu výhodu, že by se v něm uplatnil zřetel k celkové vývojové vyváženosti systému (sonorizace v oblasti souhláskové by byly vyváženy desonorizacemi v oblasti samohlásek). V každém případě lze očekávat, že po svém publikování teorie Taylorové vzbudí zaslouženou pozornost a vyvolá odbornou diskusi.

Tematicky se zájmům pražské školy blížil i referát losangeleského badatele Theo Venemanna o vztazích mezi tématem výpovědi, subjektem věty a pořádkem slov. Autor však, jak jsme upozornili v diskusi, nebyl sdostatek informován o pracích pražské školy v této tematice (v diskusi bylo též upozorňováno na důležitost větné intonace pro signalizaci příslušných výpovědních prvků; i tu jsme mohli poukázat na to, že u nás byla tato otázka zkoumána již v pracích Danešových a Firbasových).

Otázkou vysvětlování historických procesů se zabývala také pozoruhodná přednáška ohijského lingvisty Roberta J. Jefferse („On the Notion ‚Explanation‘ in Historical Linguistics“). Řečník poukazoval na to, že výklady změn, a to zvláště v oblastech morfonologie, morfologie a syntaxe, často nepodávají o mnoho více než pouhý popis daných změn. Příčinu tohoto nedostatku vidí Jeffers v neschopnosti badatelů vymezit a explicitně vyjádřit specifický kontext, v kterém takové procesy probíhají. To má za následek, jak řečník výslovně praví, že výklady operují se ztrátou určitého pravidla nebo se změnou pořadí, v němž se pravidla uplatňují, popisují pouze synchronický výsledek historického vývoje, ale nejsou s to postihnout skutečné dynamické procesy, jež by vysvětlily, proč dochází ke změnám v příslušných gramatikách, platných před změnou a po ní. Už tento důraz na dynamiku jazykového systému je pozoruhodný, poněvadž se s ním jinak u generativně-transformačních pojednání o jazykových změnách sotvakdy setkáváme (viz např. naše výklady v Zt. f. Phonetik 17, 1964, 409—431 a v SaS 31, 1970, 111—124). Ještě pozoruhodnější je však jiná Jeffersova teze, konstatující, že nedostatky výkladů jazykových změn často koření v tom, že se přehlíží nutnost explicitně formulovat to, co nazývá paradigmatickým kontextem, v jehož rámci ke zkoumané změně dochází. Je zřejmé, [68]že tento pojem paradigmatického kontextu se v podstatě kryje s pojmem systémové situace, jak ji pojímá systémová, funkcionalistická koncepce jazykového vývoje — změna je tu zhusta motivována potřebou vylepšit, popř. přehodnotit tuto systémovou situaci na dané jazykové rovině (sem by např. patřily i takové případy systémové integrace okrajových jevů systémových do systémového centra, o kterých jsme podrobněji jednali v TCLP 2, 1966, 23—37).

Některé zajímavé příspěvky se týkaly i roviny gramatické. Chceme se tu zmínit alespoň o výkladech Roberta B. Hausmanna (z university v Montaně), který se zabýval problematikou opisného do v angličtině („The Development of Periphrastic Do in English“). Přistupuje k tomuto problému z poněkud neobvyklé pozice: zatímco vývoj tohoto opisného do byl dosud obvykle vysvětlován sémantickým vývojem z původního plného významu do (tak např. u Engbloma, Marchanda, Vissera aj.), snaží se Hausmann o řešení generativně-transformacionalistické. Dovozuje, že neopisné otázky a záporné výrazy staroanglické vyžadují v podstatě tytéž transformace jako obdobné otázky a záporné vazby novoanglické; rozdíl je pouze ve změněném pořadí těchto transformací. Tak v sta. otázce to, co Hausmann nazývá Tense Lowering Transformation, předcházelo před transformací tvoření otázky (Question Forming Transformation), zatímco v na. otázce se uplatňuje jejich pořadí právě opačné. Až potud by Hausmannův výklad ovšem zůstával v obvyklých mezích ryze popisného traktování. Nicméně je třeba důrazně dodat, že se Hausmann neomezuje na tento ryze popisný přístup a snaží se odpovědět i na otázku motivace daného historického vývoje. Formuluje ji, i když dosti neurčitě, jako záležitost syntaktických tendencí jazyka (sapirovský „drift“). V diskusi se objasnilo, že tu běží o vcelku správné rozpoznání tendence směřující k rozdělení funkcí mezi pomocné sloveso, jež po provedení změn vyjadřuje hlavně formálně gramatickou informaci, zatímco tvar slovesa významového informaci lexikálně sémantickou (u nás se touto sémantickou diferenciací na rovině funkční perpsektivy větné zabýval, jak známo, hlavně J. Firbas). Hausmannův postup, viděný z tohoto zorného úhlu, takto poskytuje další argument pro naši tezi, kterou jsme tu připomenuli již výše, že mezi koncepcí funkcionální a transformačněgenerativní je možná výhodná dělba práce v tom smyslu, že prvá z nich se hodí zvláště pro úkol diagnostický, druhá pro průzkum postupů terapeutických.

K řešení vývojových problémů cestou připojování nových generativních pravidel se vyslovil i kanadský badatel R. C. DeArmond (ze S. Fraserovy university). Vyslovil se kriticky k tradičnímu postupu připojování pravidel: kloní se k závěru, že se často jazyková změna dá vyložit spíše tak, že se mění základní fonologická struktura, bez přidání nového pravidla. U kanadského badatele nám imponovala jeho velmi dobrá obeznámenost se slovanskými jazykovými materiály (i s českými).

Stojí za zmínku, že svou přednáškou přispěl k programu konference i přední představitel generativně-transformačního směru Paul Kiparsky. Ohlásil referát na téma „Generative Theory in Historical Linguistics“, takže účastníci očekávali syntetičtější výklad (asi na způsob jeho doktorské disertace Phonological Change, kterou přede dvěma roky v mimeografické formě vydal Linguistics Club of Indiana University v Bloomingtonu). Toto očekávání se však nesplnilo; řečník se soustředil na několik dílčích zajímavých bodů, z nichž se tu chceme zmínit snad o nejpozoruhodnějším. Byla to kritika známé Kuryłowiczovy teze, že dojde-li v důsledku morfologické transformace k tvarové diferenciaci některé gramatické formy, pak její nová forma vyjadřuje funkci primární (fundující), kdežto stará forma se rezervuje pro význam druhotný (fundovaný). Tak je tomu v případech, j. angl. older-elder, later-latter atp. Kiparsky však uvádí značný počet případů, kde platí pravý opak, tj. pravidelná forma má v nich funkci druhotnou. Je tomu tak zvláště v přeneseném významu, ve jménech, v kompozitech atp., zatímco nepravidelná forma označuje funkci [69]prvotnou. Tak je tomu např. v metafoře silly gooses (proti prvotnému geese), Mickey Mouses (proti mice), still-lifes, ‚zátiší‘ (proti lives), hanged ‚oběšený‘ (proti hung ‚zavěšený‘) atp. — Pozoruhodné bylo, že Kiparsky skoro nevystoupil v diskusích na obranu generativně-transformační koncepce, když byla kritizována, jako vůbec lze bez nadsázky říci, že repliky generativního směru na této konferenci byly poměrně nečetné a nebojovné.

Některé výklady se týkaly i změn sémantických. Uveďme tu alespoň přednášku hullského lingvisty P. N. Wertha „Accounting for Semantic Change in Current Linguistic Theory“. Obracel se polemicky hlavně proti názorům Katze a Fodora a proti častému názoru, že význam je vlastností slov. Tento názor vede prý k nesnázím i při diachronickém zkoumání jazyka: sémantická změna by musila být zcela jiné kategorie než změna fonologická nebo syntaktická. Podle referentova názoru to, co se nazývá tradičně sémantická změna, může představovat jednu ze dvou možností. Buď se lexikální položka a, až dosud sdružená se sémantickou konfigurací A, sdruží s novou, ale příbuznou (polysémní) sémantickou konfigurací A', jež může s konfigurací A koexistovat nebo ji nahradit. Druhá možnost je, že lexikální položka b, až dosud sdružená se sémantickou konfigurací B, nahradí jinou lexikální položku v některém jejím vlastním sdružení (popř. ve všech) se sémantickými konfiguracemi C, C', C'' atp. Bohužel konkrétní aplikace těchto základních tezí šly do komplikací tak složitých, že mohly posluchače stěží přesvědčit.

Rozumí se přirozeně, že kromě výkladů konvergujících k funkcionálnímu pojetí se na konferenci vyskytly i jejich protipóly. Byly to např. pokusy najít příčiny hláskových změn ve fyziologickoartikulačních sklonech, jež prý působí shodně ve všech jazykových společenstvích světa (tak kalifornský lingvista J. J. Ohala uváděl mezi takovými univerzálními tendencemi sklon snižovat artikulační polohu nazálních samohlásek, dále vznik různých epentetických explozív atp.). — Jiný příklad takového antifunkčního postupu předvedla přednáška amerického Číňana Matthew Chena (ze San Diega), který zpracoval za pomoci počítače rozsáhlý čínský lexikální materiál a pořídil tak tzv. „pool of phonological information“, svod fonologické informace, který prý umožní usuzovat na příčiny změn, prováděných hlavně pomocí tzv. lexikální difúze, tj. změn, které se nejprve uplatní v určitých lexikálních výrazech a pak se teprve šíří do ostatního lexika. Jak patrno, šlo tu do značné míry o koncepce asystémové, které však v diskusích nenalezly zvláštní ohlas.

Dodejme ještě, že diachronní problematika ide. byla na konferenci — vcelku podle očekávání — zastoupena velmi skrovně. Reprezentoval ji yaleský lingvista I. Dyen svým výkladem o ide. koncovce gen. sg. o-kmenových substantiv. Vyslovil názor, že objeví-li se určitý afix v téže funkci v dostatečném počtu ide. starých jazyků, lze jeho etymon přisoudit v této funkci prajazyku, a to i v tom případě, že by jeho výskyt v oněch jednotlivých starých ide. jazycích mohl být vykládán i působením analogie. Takovou analogii lze podle jeho názoru přisoudit už prajazyku s větší pravděpodobností, než by byl její výskyt v jednotlivých ide. jazycích. Je přesvědčen, že uplatnění této hypotézy by mohlo vrhnout nové světlo i na jím traktovaný problém ide. koncovky gen. sg. o-kmenů.

Konečně je třeba se ještě zmínit o tom, že mimo rámec konference (o jednom z večerů) byl uspořádán významným edinburským anglistou Angusem McIntoshem pro zájemce dialektologický seminář. Skotský badatel na něm podal velmi zajímavé informace o současném stavu svého soustavného průzkumu psané formy středoanglických dialektů, jak jsou dochovány v rukopisech z období mezi lety 1360 až 1450. McIntosh provádí průzkum (a to ze značné části s jiným skotským lingvistou, glasgovským anglistou M. L. Samuelsem) již přes deset let a má být ukončen asi do příštích pěti let. Podrobněji psali o jeho cíli oba badatelé již r. 1963 v holandských English Studies. Tento velký podnik má význam nejen anglistický, ale i obecně [70]lingvistický: pro obecnou lingvistiku má značný dosah teze (v pražské škole již celá desetiletí rozvíjená) o funkční i strukturní závažnosti a autonomním statutu psané jazykové normy, a to pro období časově vzdálené, nejen současné. Anglistická závažnost celého podniku je v tom, že umožňuje novou a velmi pozoruhodnou klasifikaci anglických nářečí ze zkoumané doby a že určuje řadu kritérií, podle nichž je možno lokalizovat s velkou přesností kterýkoli střa. rukopis ze zkoumané doby, i když v jeho textu není přímých údajů o místě jeho vzniku. Jistě by si tato práce zasloužila i odborné pozornosti našich dialektologů, kteří by v ní možná nalezli podnět k některým obdobám naší domácí dialektologické problematiky.

Závěrem ještě poznamenejme, že edinburská konference vyžadovala velmi intenzívního vypětí všech účastníků — pracovala po celých deset půldnů bez jinde obvyklého přerušení nějakou exkurzí atp. Přednášky byly 60minutové, výjimečně 45minutové, s půlhodinovými diskusemi, takže bylo možno tematiku důkladně probírat. Lze tedy jistě výsledky konference označit za velmi uspokojivé a plodné.[*] Uspokojení účastníků se projevilo i v přání, aby tato konference nezůstala poslední. A vskutku se již rýsuje další, druhá konference s historickolingvistickou tematikou: pozval na ni na závěrečné schůzi polský lingvista, zmíněný zde již J. Fisiak, jménem poznaňské university, která je ochotna konferenci uspořádat v zimě 1975 v svém karpatském rekreačním středisku. Je to velmi radostná perspektiva: uskuteční-li se, mělo by se jí z naší strany zúčastnit co nejvíce našich lingvistů


[*] Protokoly konference vyjdou do roka tiskem nákladem holandské North Holland Publishing Company.

Slovo a slovesnost, ročník 35 (1974), číslo 1, s. 65-70

Předchozí Miroslav Komárek, Jana Jančáková, Pavel Jančák, Zdeněk Hlavsa, Jan Kořenský: Ze VII. mezinárodního sjezdu slavistů ve Varšavě

Následující Valerij M. Mokijenko (Leningrad): Sovětská kniha o problémech obecné frazeologie