Rétorika — disciplína moderní

Jiří Kraus

[Rozhledy]

(pdf)

Риторика — злободневная дисциплина / La rhétorique — une discipline moderne

Ve více než dvoutisíciletém vývoji rétoriky nalézáme — v porovnání s vývojem ostatních tzv. svobodných umění — snad nejvíce zvratů, pochyb o oprávněnosti existence, dočasných zániků i několikerých období rozkvětu. Příčinou těchto peripetií je patrně sám charakter rétoriky, která bývala často stavěna do ostrého protikladu k ostatním oborům trivia, ke gramatice a dialektice, s nimiž nicméně vytvářela jistý celek, představující nutný předpoklad zvládnutí vyšší složky starověkého a středověkého vzdělání, které postupně vykrystalizovalo v souboru věd kvadrivia.[1] Četné spojnice vztahů mezi rétorikou a gramatikou (a obecněji jazykovou teorií) byly už několikrát v historii příčinou obrozeného zájmu o rétorickou problematiku. Po 17. a 18. století, v nichž se ve Francii celkem zřetelně rýsuje vztah mezi portroyalskou gramatikou a rétorikami Lamyho, Du Marsaise a Fontaniera,[2] lze o novém rozkvětu rétoriky mluvit právě dnes.[3]

Od gramatiky, chápané jako recte scribendi et loquendi scientia, liší se v definici rétorika pouze adverbiem bene (na rozdíl od recte), které odkazuje k soustavě jiných hodnotících kritérií, založených na hodnotově pojatých přednostech jazykového vyjadřování, virtutes. Tato kritéria přesahují obsah pouhé gramatické správnosti směrem k slohovým rysům jazykového projevu, jež zahrnovaly podle základního kompendia antické rétoriky, Quintilianových Institutio oratoria, logickou výstavbu řečnického textu — ratio, dodržování tradic jazykového vyjadřování — vetustas, shodu s jazykem kánonu klasických autorů — auctoritas, a konečně současný jazykový úzus — consuetudo.[4]

[137]Rozdíl mezi gramatikou a rétorikou však nespočívá pouze v oblasti jazyka a jeho kvalifikace adverbii recte nebo bene, ale především v chápání předmětu obou disciplín. Rétorika se totiž neomezuje pouze na jazyk a jeho systém, ale — řečeno moderně — zahrnuje celý proces jazykového sdělování, vedle systému (linguae regulae) i osobnost autora (rhétor, artifex), jeho morální vlastnosti i vlastnosti posluchačského auditoria. Toto široké pojetí vychází již z Rétoriky Aristotelovy, v níž se po definici oboru a vymezení jeho vztahu k dialektice probírá řečníkova osobnost i charaktery posluchačů, zatímco vlastní „slovní stránka“ projevů se probírá až v kapitole závěrečné, třetí.

V těsném vztahu byla rétorika i k další disciplíně trivia, k dialektice, která v podstatě zahrnovala logiku, tj. studium formálních postupů správného myšlení, a úvod do filosofie. Oba obory se shodně zabývají vyvozováním závěrů a argumentací. Rozdíl mezi nimi spočívá v pragmatičnosti rétoriky, jejímž prvotním cílem je přesvědčování, působení na posluchače. (Podrobně si tohoto vztahu všímá již Aristoteles v původní kapitole své Rétoriky, kde uvádí rozdíl mezi sylogismem a jeho logicky neúplnou variantou — enthymematem, která obsahuje pouze pravděpodobné, subjektivní nebo zcela mimo pravdivostní škálu stojící premisy, např. otázky, přání.)[5] Rozpory mezi dialektikou (vlastně filosofií) a rétorikou, které narůstaly v průběhu řečnické i pedagogické praxe rétorských škol, vyhrotil v dialozích Gorgiás a Theaitétos již Platon, i když jinde, v Euthydemovi a zvl. ve Faidrovi, svůj příkře odmítavý postoj k rétorice opustil.

Rétorika se podílela o předmět svého zkoumání i s dalšími vědními obory, především s poetikou a stylistikou. Vztah rétoriky a stylistiky považujeme ve shodě s Guiraudovým názorem „la rhétorique est la stylistique des Anciennes“[6] spíše za genetický, zatímco poetika s rétorikou si i v minulosti namnoze konkurovaly. (Proto se v novější literatuře poetika často nazývá transrétorikou nebo také druhou rétorikou.) Tato konkurence platí zvláště o prvních třech oddílech rétoriky, inventio, dispositio a elocutio, které se zabývají myšlenkovým uchopením látky a jejím slovním vyjádřením a uspořádáním. Rozdíl mezi poetikou a rétorikou tak nespočívá v předmětu, ale v mimetickém charakteru poezie, která působí na publikum zevšeobecněnou (kathólú) nápodobou (mimésis) skutečnosti. Proto také antická žánrová klasifikace umělecké literatury na epiku, lyriku a drama vychází ze způsobů napodobování skutečnosti, mimeze, zatímco žánrové dělení rétorických oborů na projevy soudní (genus iudiciale), poradní (genus deliberativum) a oslavné (genus demonstrativum) se opírá o řečníkův vztah k publiku. Stylistika pak navázala nejvíce na ty oddíly rétoriky (partes artis), které se soustřeďují na jazykovou formu projevu, tedy na oblast elocutio; první dva oddíly, inventio a zvláště dispositio, pak nacházejí jistou, poměrně zřetelnou obdobu v nauce o kompozici a v teorii textu. Moderní stylistika sama nalezla největší díl inspirace v Quintilianově a Isidorově vertikálním třídění jazykových projevů (genera dicendi) do tří skupin — oratio tenuior, humilis (genus subtile), oratio mediocris (genus medium) a oratio plenior, sublimis (genus grande)[7] — na základě funkcí jazykových projevů, které lze shrnout do tří skupin působení — docere, delectare, movere. Z „odborných“ žánrů (artes dictaminis) se toto třídění později rozšířilo i na díla umělecká. Rozdělení stylů na vysoký, střední a nízký,[8] pocházející z anonymní rétoriky z I. stol. Ad Herennium, našlo později [138]u teoretiků rétoriky v V. stol. svou ilustraci v trojici Vergiliových děl, v Aeneidě, Georgikách a v Eklogách. Mnemotechnickou pomůckou tohoto třídění je tzv. Vergiliovo kolo (rota Vergili); z něho je zřejmé, že tito teoretikové nepovažovali styl pouze za záležitost jazykové formy, ale za nutný princip celistvosti literárního díla, v němž vznešenější témata vyžadují výskyt vznešenějších postav, předmětů a prostředí a v důsledku toho i vznešenějších a rafinovanějších prostředků jazykového zobrazení a naopak.

Předmětem rétoriky není pouze statický vztah k základním činitelům sdělování, jimiž jsou řečník (artifex), jazyk, jehož pravidla jsou mluvčímu a posluchači k dispozici (ars grammatica), zákonitosti výstavby textu (regulae sermonis), text (opus) se svou stránkou výrazovou (vox/scriptum) i obsahovou a intenční (vis/voluntas) a posluchač, resp. čtenář, ale především důraz na dynamiku jazykového projevu (actio), tedy na komunikační akt sám. Tímto důrazem se rétorika blíží uměním praktickým (technai praktíkai, artes in agendo positae, artes quae ipso actu perficiuntur nihilque post actum operis relinquunt[9]) na rozdíl od umění poetických (artes in effectu positae) a teoretických (artes in inspectione rerum positae). Tento praktický aspekt rétoriky je v současné době oživován v rámci tak odlišných oborů, jako je praxeologie, teorie verbálních a neverbálních interakcí, teorie řečové aktivity, filosofie běžného jazyka (zvl. ta její složka, která se vztahuje k problematice ilokučních a perlokučních aktů) a stylistika publicistických, persuasívních a direktivních projevů.

Již úvodem k tomuto výkladu jsme naznačili, že příčiny obrozeného zájmu o rétoriku nespočívají pouze v rétorice samé, ale že jsou obsaženy v těch oborech, které jsou s ní vývojově i tematicky spjaty. V SSSR a v Polsku představuje most k rétorické problematice rozbor řečnického a publicistického stylu,[10] v ČSSR tradiční péče o kulturu mluveného projevu,[11] v NDR rychle se rozvíjející studium lingvistické pragmatiky. (V této souvislosti srov. pozn. ke knize G. Klause Die Macht des Wortes (4. vyd. Berlín 1968) u K. Horálka K vývoji marxistické terminologie a teorie vědy, SaS 32, 1971, s. 111: „… Zdá se, … že si Klaus neuvědomuje souvislost lingvistické pragmatiky s tradiční rétorikou …“. Tato souvislost nicméně zřetelně existuje, jak naznačuje už sám název Klausovy knihy, který je doslovným překladem jednoho ze základních termínů antické rétoriky, vis vocabuli (Cicero, De oratore 2, 17, 52, srov. H. Lausberg, o. c., s. 76), označující objektivní význam slova v projevu na rozdíl od významů konotativních, které vyjadřují intenci mluvčího, voluntas nominis, Quintilian 7, 10, 1, Lausberg l. c.)

V souvislosti s touto renesancí rétoriky se stále důrazněji vynořuje nutnost kritického zhodnocení „obecné“, „moderní“ či „vědecké“ rétoriky, s níž se v současné době stále častěji pracuje na Západě. V USA se rétorika spojuje s otázkami úspěšného jazykového jednání a chování a se zájmem o otázky přesvědčovacích a reklamních textů,[12] v NSR se pojem rétorika objevuje v souvislosti s technokratickými snahami [139]o zdůraznění rozhodující úlohy jazykové komunikace při dosahování konsensu společenských skupin v průběhu sociálních (nejčastěji pracovních) interakcí (srov. J. Kopperschmidt, o. c. v pozn. 3 a 5).

Západoněmecké práce o rétorice (srov. též bibliografii uváděnou Kopperschmidtem) jsou do značné míry ovlivněny Humboldtovým pojetím jazyka jako ‚energeía‘ (ve shodě s výše uvedenou definicí rétoriky jako ars in agendo posita), která determinuje nejen vnímání vnějšího světa a vztah člověka k němu, ale i veškerou společenskou činnost. Zájem o rétoriku se projevuje u Humboldtových následovníků a Weisgerberových žáků především proto, že v roli činitele ovlivňujícího lidské chování vidí jazyk, ale nikoli pouze jako systém, nýbrž především jako konkrétní sdělení, text (obvykle persuasívní nebo direktivní povahy), zasazený do společensky determinovaného prostředí. Odtud také plyne množství citací sociologických děl, zvl. Marcuseho, Adorna, Habermase aj. Domníváme se, že účinná a filosoficky plodná kritika těchto názorů by rovněž měla být vedena komplexně, z hlediska řady společenských věd, nikoli tedy čistě lingvisticky. Vhodnou materiálovou základnu této kritiky vytvářejí tematicky blízké i když metodologicky zásadně odlišné práce J. Janouška o řízeném dialogu v podmínkách pracovního procesu.[13]

Za nejpodnětnější západní práce z moderní rétoriky považujeme ty, které vycházejí z gramatiky textu a z lingvistické sémantiky. Jejich dobrou ukázkou je právě Rhétorique générale lutyšské skupiny μ (o. c. v pozn. 3). Název skupiny pochází z iniciály slova metafora, obecněji však symbolizuje hlavní předmět zájmu těchto autorů, jakékoli přenesení (meta-) základní, neodvozené formy nebo významu.

Autoři vycházejí z rétoriky klasické, jejíž francouzské tradice byly — ve srovnání s vývojem v ostatních zemích — jen velmi zřídka přerušovány (viz o. c. v pozn. 2). Tato skutečnost se zřetelně projevuje i ve francouzských školách, kde se klade značný důraz na hermeneutický rozbor textu a na dobrý mluvený projev vůbec. Základním přínosem „obecných“ rétoriků je poznatek, že všechny tropy a figury vytvářejí ucelený systém propojený transformacemi základních a odvozených významů a forem. Východiskem jejich strukturálního pojetí, které staví proti atomizující akribii klasických autorů pečlivě pojmenovávajících každý rétorický posun, je teorie jazykových rovin. Rozlišují pak posuny v oblasti výrazu — metaplazmy (na rovině fonémů a grafémů) a metataxy (na rovině syntaxe) a posuny v oblasti obsahu (metasémy na rovině významů a metalogismy na rovině denotátů). Souhrnně pak nazývají tyto jevy metabolami, které lze chápat jako posuny morfologických, syntaktických, sémantických a grafematickofonologických kategorií proti jistým tvarům základním, nulovým. (Základnost, nulovost nebo vlastně stylistická nepříznakovost těchto tvarů ovšem představuje kámen úrazu teoretiků moderní stylistiky i rétoriky, srov. SaS 34, 1973, s. 325; starší autoři rozlišovali význam etymologický a odvozený (Du Marsais) nebo vlastní a přenesený (Fontanier); styl jako jev založený na deviantnosti od průměru je východiskem prací stylostatistických, ale ukazuje se, že pojem odchylky bude vyžadovat větší zpřesnění neutrálního pozadí, hypoteticky nepříznakových forem.)

Celkový pohled na systém metabol autoři zobrazují pomocí následující tabulky, jejíž obsah se probírá v prvních pěti kapitolách prvního dílu věnovaného klasické rétorické problematice (Rhétorique fondamentale, 30—156). Zde je znění tabulky poněkud zjednodušeno, její úplná podoba představuje na 80 tropů a figur.

Vlastnosti každého tropu nebo figury je tedy možno určit postavením v souřadnicové soustavě tabulky. Její sloupce jsou tvořeny kategoriemi jazyka (1—3) a myšlení (4), řádky pak operacemi stažení, rozšíření nebo permutování inventáře prvků, pro něž každá rovina poskytuje vlastní prostředky. Např. k rozšíření (ad[140]jectio) výrazu může dojít na rovině metaplazmatické (velikananánský), metataktické (A ráz/ A dva/ A kruh se úží/ A škrtí tichou spící ves/ A slepý pes se dívá do tmy/ A zakopává o řetěz — K. Šiktanc), sémantické (Ve stáji/ ———/ Visí/ Dýchajícímu krápníku podobný/ Útvar/ O pěti výčnělcích — V. Nezval) a věcně obsahové

 

	Rovina
Operace	Výraz		Obsah
	morfologie	syntaxe	sémantiky	logiky
	(metaplazmy)	(metataxy)	(metasémy)	(metalogismy)
per	apokopa	elipsa	synekdocha	litotes
detractionem			generalizující
(stažením)	synkopa	zeugma	antonomáze	reticence
	synereze	asyndeton	metafora in presentia
per	proteze	parenteze	synekdocha	hyperbola
adjectionem	epenteze	enumerace	partikularizující	pleonasmus
(rozšířením)	reduplikace
	paronomáze	polysyndeton
per	dětská řeč	syllepse	metafora	eufemismus
detr./adj.	kalambúr	anakolut	in absentia	alegorie
	archaismus	chiasmus	metonymie	paradox
	neologismus			ironie
per	anagram	tméze	—	logická
trans-	metateze	hyperbaton		a chronologická
mutationem	palindrom	inverze		inverze
(inverzí)

 

(a vedle nich, kolem nich hemží se děti —/ jak vřeští, jak piští to lidské smetí! — J. Neruda). Pohyb tropů a figur v souřadnicové tabulce tak naznačuje jejich vzájemné souvislosti a transformační vztahy mezi nimi. Toto prolínání se týká nejenom jednotlivých sémantických posunů, ale i operací; platí to zvláště o protikladu operací per detractionem a per adjectionem (v současné stylistice se obvykle mluví o vztahu zkratky a amplifikace), které vytvářejí stylovou osu uměleckého díla.

Závěrečná kapitola oddílu „základní“ rétoriky je věnována pojmu étos (patos). Autoři, ovlivnění Jakobsonovým pojetím poetické funkce, sice správně přiřazují metabolám pouze virtuální schopnost soustřeďovat adresátovu pozornost k textu samému, na škodu zřetelnosti výkladu se však už po několikáté rozpačitě vracejí k pojmu „odchylky“ od normy či od nulového stupně sdělení, v níž se soustřeďuje působení textu, jeho étos, schopnost vzbuzovat emoce. Z nespekulativních, empiricky podložených výkladů tohoto pojmu autoři pouze okrajově připomínají jediný, a to sociologickou a psychologickou analýzu procesu vnímání. Opomíjejí však rozsáhlé a důkladné vysvětlení této problematiky u Ingardena, který jí věnoval [141]značnou část své knihy O poznávání literárního díla,[14] i když ve shodě s ním upozorňují na rozdílnost pojmu ‚étos‘ — u Ingardena ‚prožitek‘, ‚konkretizace‘ — a hodnotový, resp. kritický soud, jímž je tento prožitek vyjadřován. Co je však překvapivější, neopírají se ani o reálnou osnovu, kterou jim nabízí klasická rétorika rozborem hlavní funkce veřejných projevů — ad persuadendum accommodate dicere (Cic. de or. 1, 31, 138). Tuto funkci — persuadere, peíthó —, spočívající v získání publika nebo sboru soudců, iudices, dělili staří autoři do tří stupňů — docere, delectare, movere (Quintilian 12, 10, 59). Docere se pak obrací na intelekt, delectare a movere na cit (srov. též Mart. Cap.[15] fides autem tribus fit modis: conciliando, docendo, permovendo; illa prior ethica, sequens apodictica, tertia pathetica nominatur). Souvislost se současnými pracemi zjišťujícími míry čtivosti prostřednictvím nejrůznějších psycholingvistických technik a využitím kvantitativních koeficientů je zde velmi patrná.[16]

Druhý díl práce lutyšských autorů představuje vlastní „obecnou“ rétoriku (Vers la rhétorique générale, 157—199). Obsahuje dvě kapitoly, z nichž každá tvoří samostatný problémový okruh. I. kap., Figures des interlocuteurs, se zabývá posuny kategorie osoby, tedy ve smyslu úvodních výkladů zvláštním typem metalogismů. Řešení takových otázek, jako je ztotožnění nebo odlišení „já“ vyprávěče od „já“ autora, vztah osobních a neosobních vazeb, záměny osoby mluvčího a posluchače tvoří přechod ke kapitole poslední, Figures de la narration, která je pokusem o gramatiku narativního textu. I zde jsou osami výkladu čtyři základní typy figur. Figura per detractionem (v terminologii skupiny suppression) charakterizuje objektivní, od zásahů jednajících osob oproštěný způsob vyprávění, v němž autor zvnějšku pozoruje svého hrdinu, jehož myšlenkový mechanismus je jak jemu, tak čtenáři skryt. Figura per adjectionem (adjonction) se projevuje v textu, v němž se střídá autorský komentář s vnitřními monology jednajících osob; autor je vševědoucí, stojí nad postavou. Kombinace těchto figur je zastoupena ve „skazovém“ vyprávění, permutace pak charakterizuje logicky i časově rozložený příběh, vyprávěný z různých hledisek. Zvláště v této závěrečné kapitole uplatnili autoři obecně sémiotický pohled, který je ostatně pro moderní rétoriku charakteristický. Zabývají se nejenom uměleckou prózou a divadlem, ale velmi často i filmem. (Na rozdíl od jiných moderních rétorik, o nichž se zde zmiňujeme, však ponechávají stranou texty odborné a publicistické.) Jejich přístup nezasahuje jenom oblast formy (v glosematickém smyslu), ale i substance, tj. reálného a fiktivního světa, který je v uměleckém díle zobrazován. (Příkladem figury per adjectionem ve světě substance může být uvedení další postavy, která zvýrazňuje a znásobuje působení obrazu hlavního hrdiny, např. Don Quijote a Sancho Panza, Laurel a Hardy, Don Juan a Sganarelle.)

Z uvedeného přehledu vyplývá, že na rozdíl od většiny ostatních zmíněných rétorik, v nichž převažují prvky praktického řečnictví nebo sociologie, je práce lutyšské skupiny zaměřena spíše literárně stylisticky. Za nedostatek knihy považujeme častý výskyt zevšeobecňujících formulací, které problematiku mnohdy pouze naznačují, ale do hloubky neřeší. Platí to zejména o načrtnutých vztazích mezi gramatikou textu, teorií narativních struktur a moderní rétorikou, jejichž objasnění bude vyžadovat hlubší a materiálově více podložené analýzy, než jaké nacházíme ve formulacích obecných rétoriků. Přesto jim však nelze upřít zásluhu, že položili [142]mnoho zajímavých a užitečných otázek, jejichž zodpovězení bude umožněno právě využitím poznatků z klasické rétorické problematiky. Navzdory neurčitosti a nevyjasněnosti mnohých závěrů ukazuje Rhétorique générale hlavní rysy současné obrody starých prací o rétorice. První z nich spočívá ve skutečnosti, že rétorika se stává závažnou součástí integrativní vědy o jazykovém projevu (komunikátu) v sociálním kontextu (v pojetí Hausenblasově), druhým rysem je důraz na praktické aplikace, jejichž počet stoupá společně se stále výraznější úlohou mluveného slova v současné společnosti. Toto propojení teorie a praxe nás opravňuje k domněnce, že v budoucnosti váha rétoriky v lingvistice a obecněji i v sociálních vědách vůbec ještě poroste.

Slovo a slovesnost, ročník 35 (1974), číslo 2, s. 136-142

Předchozí Galina P. Neščimenko (Moskva): Česká práce o derivaci substantiv v ruštině a v češtině

Následující Karel Horálek: Lingvistika a „myslící“ automaty