K vyjadřování obecného záporu v češtině

Ladislav Nebeský

[Articles]

(pdf)

К выражению общего отрицания в чешском языке / Sur la manière d’exprimer la négation générale en tchèque

1. Způsob, jímž se v češtině vyjadřují obecně záporná tvrzení, je předmětem hlubšího zájmu české lingvistiky již od 80. let minulého století.[1] Obecně záporným tvrzením zde rozumíme takové tvrzení, které lze v jedné z obvyklých variant logického symbolismu vyjádřit formulí (x) neP(x) nebo kteroukoli formulí, která je s ní ekvivalentní; P je výroková funkce argumentu x, který probíhá zvolenou množinu individuí; (x) označuje obecný kvantifikátor vážící proměnnou x; ne značí negaci výroku. Uvažujme nějakou třídu osob a výrokovou funkci P vyjádřeme kladným výrokovým slovesem, např. slovesem vědět. Potom obecně záporné tvrzení má v současné češtině podobu nikdo neví (žádný neví).[2] Způsob vyjadřování obecně záporného tvrzení v současné češtině bývá především srovnáván se způsobem vyjadřování tvrzení obecně kladného (každý ví), tedy tvrzení ekvivalentního formuli (x) P(x). Výstavba dvojice každý ví/nikdo neví se významně liší od výstavby odpovídající dvojice v některých jiných jazycích (srov. angl. everybody knows/nobody knows). „Dvojí negaci“ ve větě typu nikdo neví vysvětluje V. Mathesius jako zvláštní druh kongruence, jako tzv. záporovou shodu.[3] Ovšem i výraz každý neví je českou větou. Zpravidla však vyjadřuje částečně záporné tvrzení,[4] tedy odpovídá formuli ne(x) P(x).[5] Naproti tomu výraz nikdo ví, který je kombinatoricky rovnocenný výrazům každý ví, každý neví a nikdo neví, není v současné češtině přijímán jako správně tvořená věta. Výjimečné případy, kdy lze výraz typu nikdo ví jako českou větu přijmout, jsou východiskem velmi jemné analýzy Vachkovy, která je obsažena v šesté kapitole jeho práce cit. v pozn. 1 (především s. 51—53).

Aby posloupnost slovních tvarů mohla v procesu sdělování fungovat jako věta,[6] musí být především jako věta gramaticky utvořena, a pokud tak utvořena je, musí [183]být v nějaké situaci pravdivým výrokem (nesmí být kontradikcí). Důvod komunikační nepřijatelnosti nemusí být jednoznačný, někdy je věcí hlediska, jak abnormalitu jazykového výrazu posuzujeme (zda reagujeme slovy „to není správně řečeno“ nebo „to není pravda“). Tážeme-li se po důvodu komunikační nepřijatelnosti výrazu nikdo ví, nabízí se především první vysvětlení, totiž, že tento výraz je negramatický. V této poznámce zvolíme naopak postup mající pokusnou povahu a budeme sledovat možnosti druhého vysvětlení. Přijmout toto druhé vysvětlení nepřijatelnosti výrazu nikdo ví znamená považovat jej za větu, která je kontradikcí, tedy ekvivalentní např. formuli ne(x) (P(x) ∨ neP(x)), kde ∨ značí disjunkci výroků. Tento postoj umožňuje přistupovat k výrazům každý ví, nikdo neví, každý neví a nikdo ví rovnocenně jako k větám. Bezprostředním ziskem, který z něho plyne, je možnost obecnějšího popisu uvažované čtveřice. Označíme-li jako 0 prázdný řetěz písmen, lze potom pro každý prvek α množiny {0, ne} vyslovit následující dvojici tvrzení: (a) věta každý αví je srovnatelná s formulí α(x) P(x) a (b) věta nikdo αví je srovnatelná s formulí β(x) (αP(x) ∨ neP(x)), kde β značí ten prvek množiny {0, ne}, který je různý od α.

2. Autor tohoto článku si nedávno všímal jednoho typu gramatické shody s cílem ukázat, že tento jev obsahuje pravdivostní prvky.[7] Nacházel je u shody přísudku s podmětem za předpokladu, že uvažovaná shodová kategorie v přísudku se shoduje s některým rysem denotátu podmětu (kdy tedy dochází k tzv. shodě podle smyslu). Na příkladu čtveřice výrazů přišel Karel, přišla Eva, přišel Eva a přišla Karel autor ukazoval, že existuje jednotný postup přiřazující každému výrazu z takové čtveřice větu, která v případě, že ve výrazu není porušena shoda (a tedy výraz je větou), je jeho parafrází a v případě, že ve výrazu je porušena shoda (a výraz není větou), je nepravdivou větou. Curryho názor, že v promluvách rozumných lidí se zřídka vyskytují nepravdivé věty,[8] by bylo možno upravit v následující hypotézu: věty, jejichž nepravdivost je zjevná z jejich podoby, se v normálních promluvách nevyskytují, a proto uživatel jazyka tíhne k tomu vyčleňovat je ze systému vět jazyka jako špatně utvořené. V souladu s touto hypotézou lze potom pravidlo shody přísudku s podmětem v uvedeném typu vět chápat jako pravidlo zabraňující tvořit některé evidentně nepravdivé věty.

Porovnejme nyní dvě čtveřice výrazů: (1) přišel Karel, přišla Eva, přišel Eva a přišla Karel a (2) každý ví, nikdo neví, každý neví a nikdo ví. V první čtveřici jde o shodu slovesného přísudku s podmětem a o její porušení, v druhé čtveřici o záporovou shodu ve smyslu V. Mathesia a o její porušení. Zatímco v první čtveřici vede porušení shody v jmenném rodu k ztrátě gramatičnosti, jedno ze dvou možných porušení záporové shody (každý neví) má důsledky méně výrazné — vede jen k změně podmínek, za nichž je užitá věta pravdivá. Tuto odlišnost bychom mohli považovat za zásadní; ovšem jen tehdy, kdybychom rezignovali na možnost přijímat výrazy přišel Eva a přišla Karel v první čtveřici a nikdo ví v druhé čtveřici jako případy kontradiktorických vět. Pokud tuto možnost přijmeme, jeví se nám porušení shody v druhé čtveřici podobně jako v čtveřici prvé: v obou vede k změně podmínek, za nichž je věta pravdivá, počítaje v to i takovou změnu podmínek, která je rovna jejich ztrátě. Z hlediska důsledků, jež z porušení shody plynou, je fungování záporové shody ovšem složitější.

Jak jsme se již zmínili v pozn. 4, záporovou shodu lze porušit i „bez důsledků“, tj. beze změny podmínek, za nichž je věta pravdivá. Tento druh porušení shody, v němž věta každý neví je synonymní s větou nikdo neví, je však od porušení shody „s důsledky“ odlišen větným přízvukem. [184]Je zajímavé, že k tomuto druhu porušení dochází právě v tom z obou možných případů, v němž i při porušení shody „s důsledky“ jsou tyto důsledky menší. Kdybychom abstrahovali od skutečnosti, že oba možné významy věty každý neví jsou rozlišeny větným přízvukem, a kdybychom také pominuli to, že užití věty každý neví jako vyjádření obecně záporného tvrzení je řídkým jevem, bylo by vhodnější srovnávat čtveřici každý ví, nikdo neví, každý neví a nikdo ví nikoli s čtveřicí (1), ale např. s čtveřicí přišel účetní, přišla úřednice, přišla účetní a přišel úřednice; o obou čtveřicích platí, že druhá a třetí věta mohou být současně pravdivé (protože mohou být užity synonymně).

Logickou strukturu čtveřice (2) lze názorně zachytit následujícím diagramem, v němž formule, které odpovídají větám obsahujícím záporovou shodu, leží na diagonále spojující horní levý roh s pravým dolním, zatímco formule, které odpovídají větám, jež záporovou shodu porušují, leží mimo tuto diagonálu:

(x)	(P(x)	∨	P(x))	ne(x) (P(x)	∨	P(x))
ne(x)	(P(x)	∨	neP(x))	(x) (neP(x)	∨	neP(x))

3. Dělíme-li sémantiku jako H. B. Curry (o. c. v pozn. 8) na gramatiku, která se týká tvoření vět, na aleteutiku, která se týká jejich pravdivosti a na onomatiku, která se týká designace, můžeme jen stěží najít nespornější případ prolnutí gramatiky a aleteutiky, než jsou otázky jazykového vyjádření tak základních logických pojmů, jako jsou negace a kvantifikace. Ostatně zájem české lingvistiky o gramatický problém „dvojí negace“ byl alespoň zčásti vyprovokován názorem, že vyjadřování obecného záporu v češtině (a v jiných slovanských jazycích) je „nelogické“.[9] Mathesiovo pojetí „dvojí negace“ jako zvláštního případu shody zařazuje tento jev do gramatiky. Avšak skutečnost, že jeden ze dvou možných nevýskytů záporové shody (každý neví) nevede k ztrátě gramatičnosti, nýbrž k změně obecného záporu v zápor částečný (tedy k změně podmínek, za nichž je užitá věta pravdivá), prozrazuje současnou aleteutičnost tohoto jevu. To potom motivuje otázku, zda i druhý možný nevýskyt záporové shody (nikdo ví) nelze interpretovat aleteuticky.

Podle autorova mínění má k aleteutické interpretaci výrazů typu nikdo ví blízko rozbor provedený J. Vachkem v klíčové kapitole jeho práce (o. c. v pozn. 1, s. 50 až 56). Vachek nejprve vyvolává představu hypotetického stavu češtiny, v němž výrazy typu nikdo ví mají funkci vět typu nikdo neví. Proti této hypotéze staví potom tvrzení opřená o rozbor několika zcela mimořádných případů, „kde v češtině najdeme pospolu záporný výraz zevšeobecňující a kladný tvar výrokového slovesa“ (s. 51); jedním z příkladů, které Vachek uvádí, je Máchův verš V to pusté nic jsem uveden. J. Vachek tvrdí, „že (1) kladný tvar českého výrokového slovesa vyjadřuje přítomnost jistého děje nebo stavu tak výrazně, že ani přítomnost záporných zevšeobecňujících výrazů ve větě, kde je výrokem, nedovede tuto výraznost oslabit nebo dokonce neutralizovat — (2) právě naopak, vědomí přítomnosti děje nebo stavu je ve výrokovém slovese tak mocné, že hypostazuje význam záporných zevšeobecňujících výrazů, tj. že jejich význam označující původně neexistenci, tedy něco neskutečného, přehodnotí tak, že v dané větě znamená existenci něčeho, s čím se v dané situaci počítá jako s něčím reálným, i když je to pojem, jehož znaky jsou záporné“ (s. 52; číslování vložil L. N.).

Ačkoli druhý Vachkův závěr je vázán na výjimečné příklady (uvádí např. větu Ze všech koutů se na něho šklebilo výsměšné nic), první závěr má obecné důsledky. Když [185]od výjimečných příkladů odhlédneme, lze z Vachkova závěru odvodit, že ve výrazu nikdo ví dochází ke střetu významu věty nikdo neví (navozeném přítomností záporného zevšeobecňujícího výrazu) s významem věty někdo ví (navozeným přítomností kladného tvaru výrokového slovesa), že tedy výraz nikdo ví lze pojímat jako ekvivalentní větě nikdo neví a zároveň někdo ví. Stojí za zaznamenání, že toto pojetí výrazů typu nikdo ví lze rozšířit i na výjimečné příklady, jichž se týká druhé z uvedených tvrzení J. Vachka; u těchto příkladů „vědomí přítomnosti děje nebo stavu je ve výrokovém slovese tak mocné“, že slovo někdo ve větě nikdo neví a zároveň někdo ví dokáže odkazovat mimo oblast, na níž je vázán záporný zevšeobecňující výraz.

I dílčí rozbor problematiky spjaté s vyjadřováním obecného záporu v češtině přispívá k vysvětlení stop aleteutičnosti v některých standardních typech gramatické shody, na něž autor nedávno upozornil (o. c. v pozn. 7). U záporové shody však nejde o pouhé stopy aleteutičnosti. Čtveřice výrazů typu každý ví, nikdo neví, každý neví a nikdo ví tvoří jazykový celek, v němž jsou gramatika s aleteutikou vzájemně propojeny.

 

R É S U M É

Towards Expressing Universal Negation in Czech

The paper concerns the analysis of four Czech expressions of the type: každý ví (everybody knows), nikdo neví (nobody knows), každý neví (not everybody knows) and *nikdo ví. Some of J. Vachek’s results are taken into consideration, mostly, however, is made use of V. Mathesius’ concept of „double negation“ in Czech as a special type of gramatical concord (negation concord). The present author continues in some direction as in his previous analysis of one type of gramatical concord from the view point of truth elements in and observes the relationship of gramatical an truth aspects in conforming and nonconforming to negation concord.

Slovo a slovesnost, volume 35 (1974), number 3, pp. 182-185

Previous Viera Budovičová: Spisovné jazyky v kontakte (Sociolingvistický pohľad na dnešný vzťah slovenčiny a češtiny)

Next Miroslav Roudný: Gebauerova a Ertlova terminologie pojmů spojených s „vnitřní jazykovou formou“