Fonologie a těsnopis

Josef Vachek

[Kronika]

(pdf)

Phonologie et sténographie

Ač fonologie patří k nejmladším jazykovědným disciplinám, ukázali přece její stoupenci již častěji, že nechtějí pěstovat jen „vědu pro vědu“, ale že jim fonologie umožňuje poskytnout cenná vodítka různým oborům životní prakse. Tak fonologové racionalisují fonetické zřetele při praktickém vyučování jazykovém a zvláště zkoumají, jsou-li grafické soustavy přiměřené svému účelu. Nejde tu jen o soustavy pravopisné, ale i o jiné grafické systémy, zvláště pak o těsnopis.

Problematika těsnopisných soustav je dána účelem těsnopisu: co nejúsporněji a nejrychleji, přitom však jednoznačně zapsati řeč (či lépe promluvy v dané řeči). Z této celkové úlohy vyplývají dvě hlavní úlohy částečné: zjistit iteraci (t. j. častost výskytu) a kombinaci nejmenších prvků, z nichž se skládají promluvy daného jazyka, a stanovit pro tyto prvky znaky grafické, a to odstupňovaně podle snadnosti jejich zapsání a přečtení. Tím však není vykonána všechna práce: často byla pociťována nutnost, aby těsnopisné grafické znaky už svou podobou naznačovaly vztahy, které lze zjistit mezi promluvovými prvky shora zmíněnými. Pokud se až dosud autoři stenografických soustav snažili takové vztahy graficky vyjádřit, všímali si zpravidla vztahů fonetických. Fonologie, hierarchisující zvukové prvky jazyka, znamenala novou orientaci i na tomto poli. Pražský jazykozpytec prof. B. TRNKA, fonolog a těsnopisec v jedné osobě, byl nad jiné povolán k tomu, aby zásadně uplatnil fonologická kriteria v těsnopisu; učinil tak právě v knize: Pokus o vědeckou teorii a praktickou reformu těsnopisu (Sbírka pojednání a rozprav, vyd. filosof. fakultou university Karlovy, sv. 20. Praha 1937, str. 72 + 21, Kč 18). Snaží se vyjádřit grafickou podobu jednotlivých znaků vzájemné fonologické vztahy označovaných prvků (na př. korelace jsou důsledně značeny — i délka samohlásek! — a přesně odlišeny od disjunkcí); přitom soustavně přihlíží k výsledkům dřívějších prací o iteraci a kombinaci českých „hlásek“, jak je provedli čeští těsnopisci (Holas, Hradilík a j.). Tak dospívá Trnka k své vlastní soustavě těsnopisné, kterou názorně objasňuje autografovaná příloha na konci knihy (zůstalo v ní neopraveno několik drobných nedopatření). Posouditi tuto soustavu po stránce praktické, bude arci úkolem stenografů. Linguista však musí upozornit na fonologickou stránku Trnkovy práce, jež vlastně skizzuje fonologický obraz spisovné češtiny, pokud arci tento obraz má význam pro problematiku (fonémy, jejich vztahy, kombinace atd.). Trnka tu jednak shrnuje výsledky svých dřívějších pozorování a těží i z prací stenografů to, co se z nich pro fonologii dá získat. Výsledek této nevděčné a často úmorné práce zdá se hodně definitivní, ač tu a tam jistě bude nějaké korektury potřeba. Tak mi není jasné, proč má ou za monofonémní dvojhlásku; také na možnost neutralisace protikladů s|š, z|ž bych nenahlížel tak skepticky jako T.: i v pečlivé spis. češtině vyslovujeme přece roš-šířit, rož-žatý a pod.

Konečně bych rád nadhodil jeden obecnější problém. Těsnopis chce být znakem promluvy, t. j. znakem znaku věci. Ale často, prý pro značnou závislost na asociacích s písmem obvyklým, jsme svědky toho, že se těsnopis stává spíše znakem písma (píšeme-li na př. dub m. dup), tedy znakem znaku znaku věci. Bylo by zajímavé sledovat, nemá-li tento přechod od znakovosti druhého stupně k znakovosti třetího stupně hlubší příčiny (silné morfematické povědomí a pod.). S tím souvisí praktický problém, zdali je tak naprosto správné psát týmž způsobem kombinaci fonémů v nitru morfému i na morfémovém švu (jako v soustavě HM složky l-ové a n-ové). Ani typologie stenografických soustav s tohoto hlediska by nebyla nezajímavá.

Slovo a slovesnost, ročník 3 (1937), číslo 4, s. 249

Předchozí MTS. (= Vilém Mathesius): K teorii větné intonace

Následující Josef Hrabák: Z nových polských prací o teorii literatury