Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Z nových polských prací o teorii literatury

Josef Hrabák

[Kronika]

(pdf)

Travaux polonais récents

Jako 3. svazek sbírky „Z zagadnień poetyki“, vydávané ve Vilně, vyšla v zimě r. 1936 knížka K. W. Zawodzińského „Zarys wersyfikacji polskiej“ (Część 1 „Wiadomości wstępne o wierszu“, str. 106). Po metodické stránce je to práce velmi zastaralá, autor nestojí mnohem dále než Rowiński ve svých „Uwagách o wersyfikacji polskiej“, které vyšly před více než 45 lety. Říká sám, že originálnost nebyla jeho cílem (str. 17). Ovšem, každý nemůže být originální, ale Zawodziński se vůbec nerozhlédl po nových metodách. Metodické problémy pro něj prostě neexistují; vše je hotovo, všecko už řekl Rowiński a po něm Žirmunskij, ke kterému se hrdě hlásí jako k svému učiteli.

V rozdělení své práce se přidržel Rowińského „Uwag“; i on mluví dříve než o polském verši o některých obecných věcech (o pojmu rytmu, metrice, prosodii a j.) a o různých veršových systémech. Ale tato část jeho práce nemusila být napsána, obsahuje věci dávno známé a běžné každému, kdo četl hlavní práce Rowińského a Žirmunského. Úvahy o různých veršových systémech, které nesou titul „Metryka porównawcza“, vůbec nezapadají do rámce knihy; čítanková poučení o germánském, románském a antickém verši lze těžko nazývat srovnávací metrikou a jejich důležitost pro pochopení polského verše je pochybná. Úplně stačilo ukázat na hlavní věci v poznámce nebo přímo odkázat na Rowińského a Žirmunského.

K polskému verši se autor dostává na str. 68; věnuje mu 18 stran. Napřed se obírá s veršem čistě sylabickým, pak veršem sylabicko-tonickým a konečně veršem čistě tonickým. Typ čistě sylabický vidí ve verši středověkém. Stránky, věnované staropolskému verši, jsou nejslabší z celé knihy. Problémy starého verše si autor ani neuvědomil. Postřehl, že v některých středověkých polských verších přízvuk před střední dieresí může připadat na jinou slabiku než na předposlední a že to nelze pokládat za chyby; taková pozorování mu však stačí k závěru, že staropolská versifikace byla čistě sylabická, „w wyższym jeszcze stopniu nie licząca się z żadnym przyciskiem niż np. francuska…“ (72). Je trapné, že autor, který mluví o polském verši v kapitole, nazvané „Metryka porównawcza“, neví nic o charakteru středověkého verše českého a nesnaží se uvažovat, zda by se něco z jeho problematiky nedalo aplikovat na verš staropolský. Nenapadne ho zkoumat, zda se přízvuk přece jen nějak neuplatňoval či zda jeho funkci nepřejímal nějaký jiný jazykový prvek (hranice slova). Ani kapitoly o rýmu, strofě a poměru prózy k verši nepodávají mnoho nového. Výklady jsou příliš náčrtkovité, schematické a někdy abstraktní, neopírají se o dostatek příkladů a konkretních údajů. Tak práce působí jako nervosní synthetické poznámky bez dostatečné analysy.

Stěžejní úvahy této práce vyšly už dříve v časopise („Pięćsetletnie metamorfozy wiersza polskiego“, Przegląd Wspólczęsny, červenec 1936) a již tehdy na ně reagoval mladý badatel Fr. Siedlecki v článku „Jeszcze o sprawach wiersza polskiego“ (Przegląd Współczesny, č. 173, str. 369 až 388). Hlavně reaguje na názor Zawodzińského o vzniku čistě tonického polského verše (ukazuje, že jeho tvůrcem není ani Kasprowicz ani Wyspiański, nýbrž Słowacki), při čemž správně charakterisuje názorovou basi Zawodzińského aversí ke všem formám nezkanonisovaným a nepoddaným hotové normě (383). Reaguje i na odstavce o staropolském verši.[1] — K problémům středověkého polského verše se pak vrátil v práci „Z zagadnień polskiego wiersza średniowiecznego“ (vyšlo v prvních 3 číslech letošního — XXII. — ročníku časopisu Język polski).

Obraz vědecké osobnosti Siedleckého budeme moci načrtnouti, až budeme míti v rukou jeho ohlašovanou knihu „Studja z metryki polskiej“, která má vyjít do konce letošního roku[2]; jeho profil je však patrný i z citované studie. Je to zcela jiný typ než Zawodziński. Trpělivě hledá, experimentuje, žádnému problému neuniká, využije každé příležitosti, aby se seznámil s novými vědeckými proudy. Nejednou se sice tříští, ale zato všechny jeho poznámky jsou cenné a skutečně doložené. Proto, než se věnuje vlastní veršové problematice, probírá v hutné kapitole charakter polského středověkého přízvuku. Teprve když se vypořádá s tímto základním problémem, obrací se k rozboru verše. Předností jeho práce je, že všude uvádí doklady a statistické údaje a všímá si i poměrů ve verši staročeském. Snaha po přesnosti ho vede ke kritice Brücknerova vydání legendy o sv. Alexiovi [251](ve sbírce Średniowieczna pieśń religijna polska 25—33) a Vrtela-Wierczyńského vydání druhé písně Sandoměřské (Średniowieczna poezja polska świecka 99—105).[3] Na dalších stranách ukazuje, jaký byl vývoj staropolského verše po sylabické stránce (od verše, směřujícího k typu bezrozměrnému, k verši důsledně osmislabičnému), a přiléhavě charakterisuje staropolský osmislabičný verš jako kontaminaci staročeského verše bezrozměrného a rozměrného. Stejně pečlivě si všímá některých otázek stpol. rýmu. Soudí, že ženské rýmy byly pociťovány ve středověké polské poesii jako rýmy bohaté; škoda, že nesledoval podrobněji problém bohatosti stp. rýmu a nepodal hlubší analysu. Z práce jsou nejcennější odstavce nadepsané „Tonizm“, v kterých (proti Zawodzińskému a vraceje se k svému článku „Jeszcze o sprawach…“) ukazuje, že stpol. verš směřuje k tonismu, a to k trocheji, a že ve dvojverších nebývá rytmická struktura 1. a 2. verše stejná. Všiml si i zvláštní rytmické tvářnosti sedmislabičných veršů, které se vyskytují mezi osmislabičnými verši legendy o sv. Alexiovi a skladby O zachowaniu się przy stole.

Práce Siedleckého je plná bystrých pozorování a vývoj verše kreslí přesvědčivě. Úplný obraz nepodává, nebylo to ani v jeho intencích, naznačil jasně už v nadpise, že látku vyčerpat nechce. Snad cítí, že není vždy a všude plně vypořádán s problémy. Je sympatické jeho hledání, široký rozhled a pečlivá analysa. Problémy chápe v celé šíři; je jen obava, aby neupadl do opačné chyby než Zawodziński — aby své síly neunavil analysou.

 

Z přeložených publikací význačné místo v polské vědecké literatuře bude jistě mít 2. svazek sbírky „Archiwum tłumaczeń“: Z zagadnień stylistyki (Varšava 1937, str. XLVII + 159; vydalo Kolo polonistów studentów uniwersytetu J. P.). Kniha přináší dvě studie směru novoidealistického (L. Spitzer: Sztuka słowa a językoznawstwo, str. 1—21 a K. Vossler: O gramatycznych i psychologicznych formach języka, str. 23—56) a dvě studie význačného zástupce formalistické školy V. Vinogradova (Język artystycznego utworu literackiego, str. 57—124 a Zagadnienie narracji wypowiadawczej w stylistyce, str. 125 až 148). Tuto obsahovou nesourodost vysvětlují vydavatelé v doslovu svým stanoviskem: zaujímají stanovisko ne vyznavačů jednoho směru, nýbrž referentů, kteří chtějí seznámit polského čtenáře s různými vědeckými směry. Svazek má rozsáhlý úvod Z. Łempického (str. VII—XLVII), který jednak seznamuje čtenáře s hlavními úkoly stylistiky, jednak podává imanentní rozbor novoidealistického směru Vosslerova a Spitzerova. Stylistiku chápe Łempicki jako část nauky o výraze. Styl je v jeho pojetí výrazem jisté energie, „nietylko czemś ,chcianem‘, a więc zamierzonem, lecz czemś, co twórca musi, co jest jego losem“ (str. XXI). Proto se staví proti statickému popisu stylu; odtud plyne i jeho zjevná nechuť k ruskému formalismu (XV).[4] Je škoda, že formalistický směr, zastoupený studiemi Vinogradovovými, nebyl také podroben imanentnímu rozboru. Je mu sice věnován doslov (str. 149—159), v kterém jsou pro nejnutnější informaci ve zkratce narýsovány hlavní obrysy této plodné školy, ale ten je pro hlubší porozumění nedostačující. I tak však bude kniha cennou pomůckou každému, kdo se zamyslí nad problémy stylu a jistě bude podnětnou pro práce mladých badatelů.


[1] Tento článek je zajímavý i tím, že se v něm velmi sympaticky zmiňuje o Praž. ling. kroužku a doporučuje polským badatelům jeho metody (385 n.).

[2] Psáno v červenci 1937. „Studja“ zatím vyšla, ale když už tento referát byl vysázen; jejich rozsudek přineseme v příštím čísle. (Korekt. pozn.)

[3] Je zajímavé, že došel na základě rozboru stránky sylabické k podobným závěrům, k jakým jsem došel já ve své práci „Staropolském verši ve srovnání se staročeským“ (Studie Praž. ling. kroužku, sv. 1, Praha 1937) na základě rozboru rytmických tendencí.

[4] Łempického pojetí stylistiky bylo kriticky zde zhodnoceno v minulém čísle v studii Kaz. Budzyka (na str. 151—154).

Slovo a slovesnost, ročník 3 (1937), číslo 4, str. 250-251

Předchozí Josef Vachek: Fonologie a těsnopis

Následující Dmytro Čyževśkyj: Příspěvek k symbolice českého básnictví náboženského (Doplněk k Slovu a slov. 2, 1936, str. 98n.)