Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K teorii větné intonace

MTS. (= Vilém Mathesius)

[Kronika]

(pdf)

Notes sur la théorie de l’intonation de la phrase

V tomto sešitě Slova a slovesnosti se na dvou místech mluví o větné intonaci se stanoviska obecného, neboť vedle výkladů Trostových v samostatném článku Rozhledů dotýkám se této otázky také na str. 196 n. v článku o mluvním taktu. Jako třetí příspěvek k téže otázce otiskuji zde obecnou část dopisu, který jsem svého času poslal Stanislavu Petříkovi, před otištěním jeho článku „Hluboký tón v češtině“ v posledním čísle prvního ročníku Slova a slovesnosti a o kterém se Petřík zmiňuje v poznámce pod čarou na stránce 47 své knížky „K hudobnej stránke slovenskej vety“ (Carpatica 1936). Otiskuji zmíněnou část svého dopisu také jako posmrtný pozdrav mladému badateli, na jehož články jsem upozornil hned v prvním sešitě našeho časopisu a od jehož teoretického ujasnění jsem si mnoho sliboval. Zní takto:

„Kam zařadit uváděné příklady hlubokého tónu v češtině se stanoviska obecného jazykozpytu?“

Především je třeba rozlišovat mezi znakem přirozeným, jakým je na př. mimovolný výkřik bolesti, a znakem konvenčním, jakým je na př. dupání k projevu souhlasu v Anglii. Znaky přirozené mají obecnou platnost, znaky konvenční mají platnost jen ve své oblasti (u nás na př. dupání bývá projevem nesouhlasu). V intonaci je jistě mnoho z původních znaků přirozených, ale jako celek patří intonace větná, jak ukazuje na př. rozdíl mezi větnou intonací českou a ruskou, k znakům konvenčním. Jednotlivé její projevy musíme už pro metodickou přesnost na tak dlouho považovat za znaky konvenční, pokud se nedokáže opak. U znaků konvenčních je třeba vždy stanovit oblast, pro kterou platí. Je zcela pravděpodobné, že intonace česká a jihoněmecká jsou si v lecčems podobné. Z důvodů metodických je to však třeba předem dokázat pro všecky jednotlivé případy. Není proto možno užívat prozatím v článku o české intonaci větné bez dalších poznámek ilustračního materiálu německého.

Druhý důležitý rozdíl je rozdíl mezi výrazem (expresí) a sdělením (komunikací). Výraz je projev, při kterém nemyslíme na posluchače. Sdělení naproti tomu je projev přímo zaměřený na posluchače. Výraz bývá často mimovolný, sdělení je vždycky úmyslné. Rozdíl mezi obojím je patrný z rozporu, který mezi nimi často vzniká. Máme třeba strach, který nechceme dát najevo, ale mimovolně jej prozradíme znaky expresivními. Nebo zase chceme působit dojmem velmi přísným, ačkoli věc, o kterou jde, tak vážně nepojímáme. Intonace, která je jakousi větnou modalitou, je podstaty expresivní. Pravidelně však expresi takové nebráníme, a tím nabývá zabarvení automaticky komunikačního. Někdy ovšem intonaci úmyslně volíme, a pak má funkci záměrné komunikace. Jindy zase intonace proti naší vůli prozradí, jak vlastně cítíme a pak je její komunikativnost bezděčná a násilně prozrazující. Místo, abychom mluvili o intonaci jako o psychologickém korelátu a jako o funkci, je se stanoviska linguistického lépe mluvit o intonaci jako o pouhé automatické expresi, o intonaci jako o záměrném sdělení a o intonaci jako o expresi násilně prozrazující. První a třetí případ patří ovšem k sobě a můžeme rozlišovat snad lépe jako expresi klidně [249]automatickou a expresi potlačovanou a proto násilně prozrazující.

V obou případech, ať jde o intonaci jako expresi nebo o intonaci jako komunikaci, má intonace význam. Považuji za cenný důkaz, který je v článku proveden, že hluboký tón v češtině není mechanický průvodní zjev důrazu, nýbrž zjev, který má svůj vlastní význam.

Rozlišování mezi intonací jako expresí a intonací jako komunikací je věc konkretních promluv, tedy záležitost, která se týká mluvy (la parole). Fakt, že hluboký tón v češtině má svůj vlastní význam, povyšuje jej za fakt jazyka (la langue). V důsledku toho, že náleží k jazyku, má hluboký tón v češtině vždy svou systémovou funkci, ať se jeví v konkretních promluvách jako exprese nebo jako komunikace. Jeho systémová platnost se projevuje tím, že se tón hluboký jeví jako něco sui generis v kontrastu k tónu vysokému a p.“

Slovo a slovesnost, ročník 3 (1937), číslo 4, str. 248-249

Předchozí Leontij Kopeckij: Praktická učebnice jazyka ruského

Následující Josef Vachek: Fonologie a těsnopis