Sovětská monografie o sémantice syntaxe

Ludmila Uhlířová

[Chronicles]

(pdf)

Советская монография о семантике синтаксиса / Une monographie soviétique sur la sémantique de la syntaxe

Studium sémantiky jazykových jednotek větších než slovo, syntagmat, vět, popř. celých textů, kterému se dnes věnuje mnoho úsilí, přineslo již řadu významných výsledků. K posledním novinkám sovětské literatury z této oblasti patří monografie E. V. Padučevové O semantike sintaksisa s podtitulem Materialy k transformacionnoj grammatike russkogo jazyka (Moskva 1974, 291 s.).

Práce vychází z předpokladu o existenci několika rovin reprezentace věty, lišících se navzájem mírou sémantické explicitnosti, tj. tím, do jaké míry daná rovina „explicitně vyjadřuje informaci ve větě obsaženou“ (s. 6). Na „nejpovrchovější“ rovině je sama věta; do sémantiky povrchové syntaxe patří např. významy pádů, pomocných slov, gramatická kategorie shody apod. Na „nejhlubší“ rovině je ideální sémantický zápis věty. Mezi oběma krajními póly zaujímá nejdůležitější postavení tzv. vlastní syntaktická rovina a právě zachycení sémantiky konstrukcí a kategorií této roviny je hlavním předmětem autorčina zkoumání. Sémantickým popisem libovolné jednotky vlastní syntaktické roviny se rozumí „výklad v termínech jednotek hloubkových struktur nebo takových syntaktických jednotek, které už byly v termínech hloubkových struktur vyloženy“ (s. 6).

Hlavní metodou popisu sémantiky syntaxe je popis synonymie syntaktických konstrukcí, přičemž za nejdůležitější druh syntaktické synonymie se považuje synonymie pomocí výkladu (sinonimija-tolkovanije). Tato metoda spočívá v tom, že se z věty postupně eliminují sémanticky složité konstrukce tím, že se převedou na konstrukce jednodušší, „méně idiomatické“, tedy takové, u nichž je vztah mezi formou a významem explicitnější než u konstrukce původní. To, co při převádění (výkladu, explikaci) slov, syntaktických konstrukcí nebo syntaktických kategorií zůstává zachováno jako invariant, tvoří význam (smysl) věty.[1] Pravidla výkladu musí zaručit převedení (svedenije) analyzovaného jazyka do jazyka sémanticky elementárního, který již žádného dalšího výkladu nevyžaduje. Opačnými pravidly jsou tzv. pravidla transformační, tj. taková, podle nichž lze nahradit výklad konstrukce konstrukcí původní. Předpokládá se, že při vší rozmanitosti synonymních vět existuje konečný počet formálních vztahů mezi jejich strukturami (tzv. sinonimičeskije preobrazovanija), a to takových, že od jedné ze synonymních vět k jiné je možno vždy dospět pomocí řetězu výkladových nebo transformačních pravidel.

Rozklad vět na synonymní třídy je spjat s pojmem sémantického jazyka (jazyka významů), v němž každé třídě synonymních vět odpovídá jedna věta v jazyce významů (sémantická reprezentace). Funkci sémantického jazyka plní fragment zkoumaného přirozeného jazyka (toto rozhodnutí nazývá autorka „principem přirozenosti“), což má ovšem za následek, že nelze předpokládat, že by sémantický jazyk byl univerzální, tj. jeden a týž pro různé přirozené jazyky. Sám vztah synonymie je při popisu sémantiky považován za výchozí nedefinovaný pojem: „Vztah synonymie je dán intuicí mluvčích, zatímco soubor výkladových a transformačních pravidel je dán intuicí lingvistů“ (s. 34). Velká pozornost se věnuje podrobnému rozboru pojmu syntaktická synonymie (syntakticky synonymní nejsou např. synonymní dvojice lexémů imejetsja - suščestvujet, ležit - raspoložen, ani lexém a jeho výklad, např. četnyj - deljaščijsja na dva).

Na rovině hloubkové struktury dochází, jak už bylo výše naznačeno, ke ztotožnění různých syntaktických konstrukcí stejného [225]významu; lexémy v hloubkové struktuře nemají tedy např. gramatické kategorie, nepracuje se zde ani s pořádkem slov, protože tyto jevy se týkají povrchovější, tj. vlastní syntaktické reprezentace věty. Jazyk hloubkových struktur (neboli informačně logický jazyk), jehož formálním základem jsou prostředky predikátového kalkulu, má jednak slovník, jednak syntax (větu je možno zapsat buď ve formě závislostního stromu, nebo jemu ekvivalentní formulí), nemá však morfologii. Opírá se o dvě základní lingvistické hypotézy:

Za prvé, každého lexému lze užít pouze v tzv. prvotní (výchozí) syntaktické funkci (např. prvotní funkcí slovesa je funkce predikátu, zatímco atributivní funkce slovesných příčestí je sekundární); každé druhotné funkci odpovídá transformace.

Za druhé, všechny syntaktické vztahy odpovídají lexikálně podmíněným (silným) valencím lexémů. Každý lexém náleží k jednomu z omezeného počtu tzv. syntaktických typů. Syntaktický typ udává schopnost lexému naplňovat valence jiných lexémů, popř. možnost užít syntaktického elementu jako elementu větotvorného; tak např. jako první syntaktický typ uvádí autorka tzv. větné operátory (větotvorné prvky) — náležejí k nim predikáty (peresekajet, bol’še), konektory (sledujet, neverno) a kvantifikátory (např. kvantifikátor existence). Další typy tvoří tzv. termové operátory (termy, tj. označení předmětů konkrétních, např. točka, treugol’nik, i neurčených, např. nul’), referenční indexy apod. (úplný výčet syntaktických typů na s. 49). Lexikální fond jazyka hloubkových struktur má podobu slovníku, v němž je každý lexém opatřen informací o tom, k jakému syntaktickému typu náleží a jaká je množina jeho syntaktických valencí (model’ upravlenija). — Jako každý formální jazyk je i jazyk hloubkových struktur autorkou hodnocen z hlediska úplnosti (tj. schopnosti zachytit hloubkovou strukturu libovolné věty), minimálnosti (ideální minimální jazyk nezná synonymii), jednoznačnosti a přirozenosti a jsou vyslovena určitá omezení jeho platnosti.

Kniha je rozdělena do 12 kapitol. První dvě kapitoly jsou zaměřeny obecně, je v nich vysvětlena teoretická podstata celé práce, formulovány principy autorčiny koncepce a definovány hlavní pojmy. Každá z následujících deseti kapitol je věnována transformační analýze určitých konstrukcí, kategorií nebo lexémů — kvantifikátorům, číslovkám, atributivním konstrukcím, negaci, koordinaci, nominalizaci, gramatické kategorii čísla, rodu, dále tzv. diatézi (sem patří např. analýza ruské konstrukce drug s drugom), některým jednotlivým lexémům a zájmenům. V každé kapitole se dospívá k reprezentaci vět, obsahujících daný syntaktický jev, v jazyce hloubkových struktur, dále se objasňují sémantické vlastnosti vět vyplývající z nalezení jejich hloubkových struktur a konečně se popisují transformace, dovolující přejít od hloubkových struktur k jejich syntaktickým reprezentacím. Každá kapitola této pozoruhodné knihy by zasloužila samostatného rozboru i vysokého ocenění, protože přináší originální řešení daných problémů. Nové poznatky jsou čtenáři prezentovány v rámci původní, do hloubky propracované koncepce větné sémantiky, založené na sepětí lingvistiky s moderní logikou a formulované na základě důkladné znalosti rozsáhlé literatury jazykovědné, logické i filozofické. Styl knihy je logicky sevřený, výklad vzorně uspořádaný, vedený snahou o maximální explicitnost a ucelenost.

Kniha, která byla téměř rozebrána v den, kdy vyšla, se bezesporu řadí k nejvýznamnějším novinkám sovětské jazykovědné literatury roku 1974.

Slovo a slovesnost, volume 35 (1974), number 3, pp. 224-225

Previous Karel Hausenblas, Vladimír Macura: Ze VII. mezinárodního sjezdu slavistů ve Varšavě

Next Zdeňka Trösterová: Příspěvek k problematice kompatibility slovních jednotek v ruštině