K problematice symbolů v lingvistickém kartografování

Slavomír Utěšený

[Discussion]

(pdf)

К проблематике символов в лингвистической картографии / Problème des symboles dans la cartographie linguistique

0.1 Technika sestavování a publikování lingvistických kartogramů (map) a do značné míry i vztah kartograficky znázorněného lingvistického obsahu k vlastní jazykové materii a problematice bývají zpravidla považovány za jakési „tajemství kuchyně“ nebo aspoň za speciální záležitost dialektologů, o kterou se z obecnějšího a zejména z lingvistického hlediska není třeba blíže zajímat. Kromě sovětského sborníku o otázkách jazykovězeměpisné teorie z počátku let šedesátých a kromě knihy L. Demeho o funkcích jazykových atlasů jsou na tomto poli k dispozici jen menší speciální studie a články, hojnější např. v literatuře polské, nepočítáme-li ovšem s příslušnými pasážemi v komentářových částech národních jazykových atlasů, popř. se shrnujícími příručkami o nich.[1]

0.2 V naší literatuře je po příslušné části Frintovy průkopnické studie z r. 1916, k níž byla připojena i první česká mapa jazykového jevu, možno jmenovat až Voráčův obecněji zaměřený metodologický příspěvek z r. 1953 a Jančákovu stať o statistickém kartografování, uveřejněnou v Polsku.[2]

[328]0.3 O symbolech a symbolizaci v lingvistickém kartografování je ve všech těchto pracích řečeno jen to nejnutnější, takže v češtině je náš příspěvek vůbec první rozbor svého druhu. Přitom ovšem na seminářích prof. Vážného, Kellnera, Běliče, Lamprechta aj. byla i tato látka probírána zároveň s postupující publikací slovanských atlasů vždy na vyšší teoretické úrovni, aniž to však mělo odraz publikační.

0.4 V současné době se začíná vypracovávat rukopis Českého jazykového atlasu jakožto jednoho z posledních národních atlasů slovanských, na který slavistika čeká o to dychtivěji, že je z našeho území k dispozici poměrně málo nářečních monografií a zvláště slovníků. Od minulého roku se již také pracuje na rukopise 1. svazku Slovanského jazykového atlasu. Autor tohoto článku, spolupracující na obou těchto kartografických lingvistických dílech, chtěl by v následujícím příspěvku, který je v podstatě zhuštěným podáním abecedy lingvistického kartografování — inventáře a systematiky užívaných symbolů — aspoň zčásti zasvětit do této pracovní sféry i širší jazykovědnou veřejnost.

0.5 Bez významu přitom není (podobně jako v cit. práci Voráčově a v příslušných zmínkách u všech uvedených dialektologů) ani stránka terminologická, která je tuším pro lingvogeografický okruh ve slavistice dosud neustálena a s výjimkou dialektologie sovětské a polské i málo vypracována.[3]

0.6 Naše úvaha se soustředí hlavně na dvojí okruh problematiky: (1) podání přehledu a rozboru symbolických prostředků, které jsou k dispozici pro jednobarevné lingvistické kartogramy, a (2) navržení jistých doporučení pro využití těchto prostředků při práci na jazykových atlasech — s přihlédnutím k struktuře vztahů obsahových (symbolizovaných) a zobrazovacích (symbolizujících) elementů. Závažné vztahy mezi hierarchií hodnot a elementů lingvistického obsahu (náplně map) a mezi různými kvalitami a elementy zobrazovacích prostředků se v stati řeší jen okrajově. Pokud jde o první okruh problematiky, zaměříme se hlavně na utřídění bodových (nikoli plochových) symbolických prostředků pro víceplánové komplexní výrazové mapy.[4]

1.1 Lingvistický obsah map či kartogramů bývá vyjádřen dvojím způsobem: nápisově (prosté přenesení dat do mapy) nebo symbolově (prostředky nepísemné grafiky). Tento rozdíl se vcelku kryje s podáním materiálu „surového“ a „zpracovaného“.[5] V menších regionálních atlasech je možno oba způsoby podání spojit (srov. např. v maďarské dialektologii Véghův atlas Örségu a Hetése), ve větších nanejvýš kombinovat (tradice atlasů německých). Zpravidla se však dnes podávají, a to v symbolech víceméně obdobného rázu, jen data lingvisticky dále zpracovaná, typizovaná, generalizovaná ap.

[329]2.1 Podobně jako na jiných mapách bývají na lingvistických kartogramech dva základní druhy symbolů:

(1) prostředky pro vyjádření vlastního tématu map — jazykového obsahu,

(2) prostředky odkazové, které signalizují vztah k datům mimo mapu (v legendě, komentáři, indexu ap.).

2.1.1 Zvláštní podskupinu na přechodu mezi 1. a 2. skupinou tvoří prostředky kvalifikující, které poukazují na extralingvistické faktory (omezení existence denotátu, výskytu výrazu ap.). Tyto prostředky, ztvárňované zpravidla jako konvenční značky v textech, slovnících ap., nebývají do kartogramů vždy vnášeny.

2.2 Rozsáhlá první skupina prostředků se dále člení podle svého využití a s tím spojené utvářenosti na tyto hlavní okruhy:

a) prostředky k vyjádření obsahu analytických nebo komplexních map (převážně bodové),

b) prostředky k vyjádření jazykového obsahu syntetických nebo kombinovaných, „svodných“ map (převážně plochové),

c) prostředky pro sémantické mapování (převážně konfigurační),

d) prostředky pro několikaprůmětnové strukturní mapování (převážně vícerozměrově komplexní),

e) prostředky k vyjádření kvantitativních nebo frekvenčních údajů, zejména na statistických mapách (převážně s proměnlivými rozměry),

f) jiné speciální prostředky, např. pro diachronické mapování.

3.0 Nad všemi distinkcemi stojí hierarchicky nejvýš rozdíl map bodových a plochových. Ve většině národních atlasů se vychází ze stabilní výběrové bodové sítě (popř. dále vrstvené na body normální a opěrné — např. ve Slovanském jazykovém atlase a rovněž v Českém jazykovém atlase, kde se uplatní ještě i jiné aspekty rozvrstvení „podsítí“), která je při své poměrné řídkosti nutně více či méně schematická. Plochové mapy tu pak představují další značnou schematizující abstrakci skutečnosti, a bylo by proto záhodno, aby se jich využívalo jen v kombinaci se základním mapováním bodovým. Zejména u malých areálů a tam, kde jde o členité přechodové pásy, je stanovování obvodů ploch příliš arbitrérní.

3.1 Obvyklou základní technikou znázornění jsou v symbolových bodových mapách pravidelné geometrické figury (tak zejména v atlasech slovanských), řidčeji geometrické značky lineární (ponejvíc v atlasech germánských) a spíše výjimečně grafémy, číslice ap. (časté ovšem v přípravných fázích rukopisného mapování).

3.2 Technikou znázornění v plochových mapách bývá jednak vlastní utvářenost ploch (šrafování, barevná sytost ap.), jednak utvářenost jejich lineárního ohraničení (různě silné, rozmanitě formované, spojité nebo přerušované, popř. diakritickými znaménky směrované čáry). Prostředky bodové i plochové lze výhodně kombinovat v jediném kartogramu, zejména k rozlišení souvislých ploch a ojedinělých výskytů jevu; u větších a jednolitějších ploch lze užít i typizovaných nápisů.

3.3 Bodové značky je možno dál členit na tyto druhy:

a) plošné geometrické figury,

b) lineární geometrické znaky (nikoli litery nebo číslice),

c) plošné konfigurace, zvláště matrice,

d) reliéfní znaky, např. krychle v izomerickém zobrazení,

e) rozměrově proměnlivé znaky (plošné i lineární),

f) svérázné nepravidelné znaky (popř. i litery, číslice).

3.3.1 Toto rozvržení odpovídá v podstatě určení okruhů základních druhů symbolizace jazykového obsahu, uvedenému v b. 2.2, hlavně jen s tím rozdílem, že v b. 3.3 uvažujeme již jen symboly bodové (okruhu 2.2a odpovídá přitom 3.3ab, druh značek 3.3 f pak zpravidla slouží k odkazování). V připojené ilustrační tabulce značek

[330]

 

vycházíme z kritéria formálního, a jsou v ní tedy zachyceny druhy 3.3 a—f, nikoli též okruhy prostředků pro 2.2 b, f.

4.0 Během více než půlstaletého trvání symbolové lingvistické kartografie se víceméně ustálil okruh hlavních užívaných značek, mezi nimiž zaujaly nejvýznačnější [331]místo pravidelné geometrické figury — kruh, čtverec, rovnostranný trojúhelník ap. U některých atlasů bývá též stanoveno pořadí symbolů: tak např. v prozatímní instrukci pro sestavování map Slovanského jazykového atlasu následují za sebou kruh, trojúhelník (kvůli výraznému kontrastu s kruhem), čtverec, kosočtverec, obdélník. Takové soustavy užívaných značek a jejich obměn, elementů a kombinací pak bývají voleny vcelku podle individuálního uvážení a možností té které edice.

4.0.1 Obvykle se vedle základního rozlišení figurálního (1. stupeň protikladů) pracuje s vnitřním členěním značek (2. stupeň protikladů), popř. ještě s rozlišováním pomocí dodatkových diakritických elementů (3. stupeň), přičemž 2. a 3. stupeň nejsou navzájem ostře rozlišeny.

4.0.2 Rozsah i hierarchie možností symbolových protikladů je však ještě širší a členitelnější a nespočívá jen v samém inventárním katalogu užívaných značek a doplňkových elementů. V podstatě tu jde vedle základního inventáře značek a jeho „typologického“ uspořádání podle geometrických vlastností, včetně značek odvozených deformací a dělením (b. 4.1), o celkové obměny (variace) figur podle řady aspektů (4.2), dále o dílčí lišení symbolů zaváděním dalších prvků k figurálnímu základu (4.3) a konečně o kombinované značky, zpravidla dvojčlenné (4.4).

4.1 Typologie základních znaků — inventář obrazců v uspořádání podle geometrických vlastností.

V tomto souboru 46 značek, který ovšem představuje již jistý výběr, tvoří jádro základní značky prosté a odvozené (1—15) a z nich pak jsou obecně užívány jen pravidelné značky 1—6 (číslování značek v textu uvádíme i přímo v odpovídajících symbolech na připojené ilustrační tabulce).

4.1.1 základní prosté figury:

	a) pravidelné — souměrné:		b) nepravidelné — nesouměrné:
(1) kruh (2)(0) čtverec		(6) trojúhelník	(7) lichoběžník
(3) elipsa (4) obdélník (5) kosočtverec

4.1.2 odvozené (derivované) figury:

a) rozměrově deformované (souvztažně ve dvou na sebe kolmých směrech při zachování plochy výchozí figury): z figur 1,2,0 vznikají figury 3,4,5 — v poloze vodorovné nebo svislé; z figur 6,7 tak vzniknou vertikálně nebo horizontálně protažené nové figury 8—11;

b) figury dělené, zvláště půlené v různých směrech:

(12) půlkruh, (13) pravoúhlý trojúhelník, (14) kosodélník, (15) rovnoramenný lichoběžník;

4.1.3 komplikované — složité figury (vytvářené skládáním prostých figur a zároveň zpravidla jednostranně směrované):

a) různofigurálně složené obrazce

aa) adiční: úhelník + trojúhelník//půlkruh (16—23)

bb) subtrakční: úhelník//kruh — půlkruh//trojúhelník (24—33)

cc) adičně subtrakční: čtyřúhelník ± trojúhelník//půlkruh (34—35)

dd) dvojadiční nebo dvojsubtrakční (souměrné) — s čtyřúhelným základem (36—39);

b) stejnofigurálně složené podvojné obrazce — středově souměrné figury 40—45, popř. další;

c) nepravidelně sestavované figury („skládanky“) — blíží se znakům konfiguračním (3.3c).

4.1.4 V soustavě neuvažujeme hvězdicové a polygonální útvary, rovněž ne všechny útvary půlené. Pokud jde o středovou a osovou symetričnost, jsou značky odstupňovány v pořadí 1, 2, 3—4—5, 6, 8—9—12—13—15; 14, 7—10—11. Rozměrově deformované značky 3—5 lze považovat i za prosté základní značky: jejich svislá nebo vodorovná orientace se dá sice odvodit [332]jako dvojí různá deformace (jako je tomu v naší tabulce), bezprostředně je však vnímána jako rozdíl v poloze. U půlených značek je problematické stanovení rozměru — volili jsme rozměr poloviční (k výchozím značkám nezvětšeným). Složité figury (4.13) mohou značně rozmnožit inventář, nelze jim však v základě dávat přednost před prostými, resp. odvozenými, vzhledem k tomu, že příliš rozmanitě ovlivňují vnímání mapových ploch, někdy se obtížně identifikují, nepůsobívají esteticky aj.

4.2 Variace znaků (jako celku)

Podle různé techniky „materializace“ symbolů a jejich obměňovaného vztahu k okolí, resp. mapovému kontextu, můžeme rozlišovat těchto 5 základních obměn značek při zachování jejich figurální identity:

1. obměny barev — v některých atlasech velmi četné, pro nákladnost reprodukce však dnes zpravidla buď racionálně omezované, popř. nahrazované jinými prostředky (viz dále);

2. intenzitní kontrasty na jednobarevné, zpravidla černo-bílé škále: figury se liší nejen jako černé (plné) nebo bílé (prázdné), nýbrž i jako „šedé“, různým způsobem vyšrafované; použitím různého, dostatečně navzájem kontrastujícího způsobu šrafování lze do jisté míry dosáhnout i náhrady různobarevného provedení figur, více se však tento způsob osvědčuje při šrafování ploch, nikoli malých vnitřních plošek značkových;

3. obměny kontur: obvod značek může být prostý, zesílený, tečkovaný, zdvojený ap. (tato technika má blízko k diakritice a dá se bez omezení použít jen u „bílých“, prázdných značek);

4. obměny rozměru: základní, zvětšená, zmenšená značka;

5. obměny polohy, resp. též směru (u směrovaných symbolů zdvojené možnosti): vertikální, horizontální, šikmé polohy, směr vrcholem vzhůru nebo dolů atp.

4.2.6 Počet „potřebných“ barev nemusí být velký, rozhodně jich však musí být víc než tři. Jinak je takové kódování luxusem. Binaritu černobílého protikladu (plná-prázdná značka) lze převést v ternární protiklad „černo-šedo-bílý“ buď šrafováním, nebo polovičním zaplněním vnitřku (viz tabulku). Konturová variace je jistým komplementárním protikladem šrafování vnitřní plochy značek, obojí nelze provádět zároveň. Obměny rozměru značek pro určité denominace lingvistického obsahu nesmějí dovolovat záměny s ještě menšími znaky odkazovými ap. Různé figury umožňují ne vždy stejné obměny polohy, šikmé polohy nejsou vhodné u trojúhelníků, kosočtverců ap. Nejlépe se hodí k proměnám poloh znaky s jedním rozměrem delším. U trojúhelníku a půlkruhu jsou tu jisté nevýhody nahrazeny jejich směrovaností — mohou stát „normálně“ nebo „na hlavě“, ukazovat vlevo nebo vpravo. U směrovaně směrovaného lichoběžníka je takto počet základních polohových rozlišení dokonce zečtyřnásoben (napr. horizontální poloha s delší základnou nahoře nebo dole a s jejím „přesahováním“ doleva nebo doprava — viz tabulku).

4.3 Dílčí diakritické lišení znaků

V naší klasifikaci jsou v tomto oddílu zahrnuty všechny dílčí obměny značek, vzniklé dodatečným připojením diakritických elementů. Tradičně se užívá především různého vnitřního členění ploch (4.3.1), jež lze ještě dále klasifikovat, popř. i hierarchizovat; naproti tomu diakritika jiného druhu bývá využívána málo, ba je i odmítána. V praxi rukopisného mapování pro Slovanský jazykový atlas se však již zřejmě prosadila i přídatná znaménka (4.3.2), jež představují základní prostředky 3. stupně protikladů (srov. 4.0.1).

4.3.1 členění vnitřní plochy (s možností stupňování opakováním):

a) členění segmentační (přímkové nebo křivkové),

b) členění koncentrické,

c) členění nepravidelné (obvykle „literami“);

[333]4.3.2 přídatná rozlišovací znaménka (diakritika):

a) přídatky obvodové (připisované)

aa) kontaktní — zpravidla jednoduché čárečky (někdy dále obměňované), směřující ven, popř. dovnitř obvodu značek,

bb) nekontaktní — tečky, podtržení ap. po obou stranách obvodu

b) přídatky středové (vpisované);

4.3.3 dílčí lišení konturové:

zesílení, zdvojení ap. jistých částí obvodových linií značek.

4.3.4 Přídatné dílčí rozlišování symbolů skýtá mnoho možností. Přitom je „rukopis“ atlasu určován jejich volbou neméně než základním repertoárem, „abecedou“ figur. Diakritikou se však dostáváme též k hranicím — jednak jednotného rázu volených prostředků, jednak i rozlišovacích možností vnímání. Přesto jsou přídatné prostředky ve svém úhrnu a hlavně v některých zvláštních druzích nezbytné nejen pro vyjádření komplikovanějších zobrazovaných struktur a vztahů v jejich hierarchičnosti, ale i pro usnadnění různé volby abstrakce při čtení mapových dat. Tuto hierarchičnost vztahů ve značkové soustavě pak završují znaky kombinované (4.4). K několikanásobně stupňovanému dělení na poloviny, třetiny, čtvrtiny atd. se hodí zvláště segmentační členění značkových ploch (4.3.1 a). Zde se navíc dá lišit i tvar, poloha a směr segmentů a značek šachovnicově členěných. Polohou a směrováním se výrazně liší i značky s obvodovou diakritikou. Od nepravidelného členění „literového“ (4.3.1 c) je jen krok k vpisované diakritice středové (4.3.2 b) a ta se zase blíží kombinovaným vpisovaným znakům (4.4.2 a). Vnitřní členění plochy (4.3.1) lze výhodně paralelizovat pro většinu základních symbolů, hlavně kruh, čtverec a kosočtverec. V české mapovací praxi se tu s úspěchem používá razítek, kreslení takových značek je náročné a zdlouhavé. Velmi rozsáhlý inventář těchto prostředků připravila pro potřeby Slovanského jazykového atlasu T. Nazarovová z Kijeva.[5a] Značky s přídatnou diakritikou (4.3.2), užívané při této práci zvláště v sekci fonetické, mají tu výhodu, že se dají při vnímání snadno abstrahovat, neruší kartografický obraz nadřazených plánů. Značek typu 4.3.3 (s konturovou diakritikou) se užívá na škodu věci jen málo. V příloze uvádíme diakritické modifikační elementy skup. 4.3 jen výběrově. Není tedy vyloučeno, že sem nebyly pojaty ani některé zvlášť svérázné a přitom prosté diakritické znaky, běžně užívané v řadě atlasů.

4.4 Kombinované znaky, zvl. dvojznaky

Zde jde jednak o spojování stejně nebo různě velikých figur s různými obměnami vzájemné polohy, jednak o spojování plošných a lineárních znaků (jinými kombinacemi se zabývat nemusíme).

4.4.1 spojování stejně velkých figur:

a) zdvojení stejných figur,

b) spojení různých figur (obojí s možností polohových obměn);

4.4.2 spojování nestejně velkých figur:

a) vpisováním	aa) kontaktním,
	bb) nekontaktním (blíží se diakritice)
b) připisováním menších figur;

4.4.3 spojování znaků různého typu:

a) plošné a lineární znaky v kontaktu — b) v překrytí (obojí s možností polohového lišení).

[334]4.4.4 S prostředky této kategorie je třeba zacházet ještě rezervovaněji než s některými prostředky diakritickými. Nejlépe může být využito figurálního skládání pro zachycení křížení systémových prvků, např. na slovotvorných mapách.

5.1 Všechny symbolové atlasy mají vypracovánu svou vlastní systematiku přiřazování grafických hodnot hodnotám lingvistického obsahu. Prozatímní instrukce ke kartografování pro Slovanský jazykový atlas a řada sovětských studií k lingvistickému mapování nadto výrazně rozlišují dvojí úkol sestavovatelů map: (1) správnou analýzu materiálu a volbu symbolů ve shodě s ní, (2) zřetel na možnosti vnímání těchto údajů v ploše mapy, tj. na „čitelnost“ symbolů v příslušných areálech a jejich vzájemných vztazích. Ačkoli je především z tohoto druhého, výrazového hlediska mapa ovlivněna vlastním objektivním činitelem kartografickým, bývá řešení právě této složky subjektivistické, takže dokáže až příliš vtisknout dané mapě pečeť individuálního autorství.

5.2 Základní ráz symbolové výstavby map je dán zřejmě rozhodnutím užívat nebo neužívat barevné symboliky. V jednobarevné technice je na první místo postavena dvojice, resp. trojice černo-(šedo)-bílých protikladů. Co do výraznosti pak stojí figurální rozdíly teprve na dalším místě.[6] Tuto skutečnost musí autoři map více respektovat. Pokud jde o rozvržení hodnot symbolizovaných figurálními a intenzitními „barevnými“ protiklady, není nemožné spokojit se pro symbolizaci základních lingvistických hodnot figurami, kdežto intenzitu ponechat jen pro kartografické zdůraznění těch kterých dat (okrajových, centrálních ap.). V žádném případě však nelze takový rozvrh činit pouze nad legendami a rozhodně je zde na místě požadavek dvoufázového mapování: (1) evidenční a rozvrhové kartogramy, (2) definitivní rukopisné mapy (po usoustavnění legendy a uvážení potřebných areálových, popř. i jiných zvýraznění a zdůraznění).

5.3 Dosud málo bylo v praxi propracováno pojetí klíče k legendě. Zpravidla se základní hodnotové opozice a seskupení charakterizují slovně v úvodní části komentáře k mapě. Mnohem názornější je už samo matricové „klíčové“ uložení příslušných protikladů do řádků a sloupců legendy. To se sice lépe realizuje v legendách map fonetických nebo morfologických, ale ani sémantika, a tím spíš pak slovotvorba tu není bez možností. O klíčové matricové podání je třeba usilovat už proto, že vlastně představuje zároveň prověrku relačního rámce zpracování problému.

5.4 Pokud jde o vlastní volbu symbolů pro vyjadřovaný lingvistický obsah, bývá vzhledem k jednotlivým jeho složkám přirozeně víceméně arbitrérní. Vedle základní konvencionality se tu však projevují ve většině jazykových atlasů též jisté prvky „realistického“ pojetí volených znaků. Složitosti výrazu tak odpovídá složitost znaku, různému způsobu jeho utvořenosti i různé utváření složení znaku; ba někdy se jde tak daleko, že se do volby znaku vnášejí i jisté momenty sémantické: květina se označí stylizovaným kvítkem, výraz se základem běl- bílým znakem ap.

5.5 Za předpokladu, že z utříděného repertoáru symbolických prostředků lze vybírat prakticky bez omezení a přitom rutinovaně, můžeme se při konkrétním výběru zaměřit na to nejpodstatnější — „hierarchické poradí“ značek a jejich elementů, popř. dalších prostředků vzhledem k hierarchii vyjadřovaných protikladů. Nejlépe je tu rozdělit prostředky do dvou skupin: (1) závazné prostředky, jedno[335]značně přiřazené k určitým hodnotám či hodnotovým okruhům,[7] (2) prostředky arbitrérní, jejichž hodnota je vždy znovu stanovována.

5.6 Pro vyjádření útvarové nebo generační příslušnosti, jakož i strukturní a sémantické zařadilelnosti výrazů a jevů mohou sloužit jisté závazné prostředky. Mohou tak být výhodně označovány výrazy přejaté, adideované (lidová etymologie), onomatopoické, sporadické aj. V mapách, kde vystupují sémantické okruhy reprezentované řadou zvláštních metafor ap., lze pro ně volit figury příbuzného charakteru (viz konec tabulky).

5.7 Složité problémy vyvstávají u komplexních výrazových map při vytváření konkrétní hierarchie prostředků pro slovotvorné rozdíly různé úrovně. Je zde třeba (popř. může být užitečné) vyjádřit zvláštním způsobem např. příslušnost k rodu nebo číslu, morfematické členění, syntagmatiku pojmenování, modelové tvoření, nepravidelné nebo neprůhledné podoby ap. Aspoň fakultativně by bylo záhodno se snažit o odlišné znázornění základních a vedlejších slovotvorných prostředků a o vhodné vyjádření nepravidelných fonematických obměn výrazů, pokud tvoří areály.

5.7.1 Celá tato škála potřeb se ovšem nedá vyjádřit pomocí rigorózně předepsaných jednoznačných prostředků: prakticky ani nemáme k dispozici tolik vnímatelných zobrazovacích rovin a hlavně by to bylo při složitější diferenciaci velmi nepřehledné. Nutně tedy musíme počítat s možností zdůraznění jen určitých činitelů a ovšem rovněž i s momentem volby prostředků vzhledem k rámci každé výrazové mapy zvlášť. To však z druhé strany neznamená, že by atlasy měly představovat sbírky individuálně provedených a kartograficky navzájem nezávisle řešených problémů — map: je-li lingvistická i kartografická analýza prováděna podle zadaných směrnic, které mj. stanovují i utříděný repertoár zobrazovacích prostředků, je již tím v základě zabezpečen celkový jednotný ráz seberozsáhlejšího díla.

Slovo a slovesnost, volume 35 (1974), number 4, pp. 327-335

Previous Oddělení pro lexikologii a lexikografii ÚJČ ČSAV: Slovo a slovník

Next Rudolf Šrámek: Skladba lašských nářečí