Sémantika a gramatika

Karel Horálek

[Articles]

(pdf)

Семантика и грамматика / La sémantique et la grammaire

Mluvnice se dělají různým způsobem. Jsou různé typy mluvnic, běžně se rozeznávají např. mluvnice praktické a školské na jedné straně, mluvnice vědecké na straně druhé. Některé mluvnice vědecké bývají označovány jako tradiční, jiné platí za moderní. Zvláštním typem vědeckých mluvnic jsou tzv. mluvnice akademické. Teorie, která si postavila za úkol posoudit oprávněnost různých typů mluvnických popisů, mohla by platit za mluvnickou typologii.

Připravovaná velká mluvnice spisovné češtiny má být obdobou třísvazkové mluvnice ruštiny z r. 1954. To je jasný příklad mluvnice akademické; podobně komponována je i Morfológia spisovnej slovenčiny (1966).

Hlavní specifikum akademických mluvnic spočívá v tom, že se v nich neusiluje o uplatnění nově vytvářených teorií, zato se klade důraz na zjištění existující normy i na kodifikaci. U mluvnic tohoto typu záleží také hodně na praktickém uspořádání látky. Je důležité, aby se uživatel v gramatice snadno orientoval a našel na patřičném místě rychle informace, které právě potřebuje. Jinými slovy řečeno, záleží v nich hodně na dokladovém materiálu. To je zvlášť dobře patrno na Morfologii slovenštiny.

Teoretická základna akademických mluvnic samozřejmě nemůže vyplývat z nějaké opozice proti moderní jazykovědě. Opírá se především o ty výsledky moderního jazykovědného výzkumu, jež již byly nějakým způsobem ověřeny. Připravovaná mluvnice spisovné češtiny bude po této stránce ve výhodě potud, že se může opřít o celkem dobře prověřené výsledky výzkumu v oblasti gramatické sémantiky, zvláště sémantiky větné. Tento výzkum nabyl v posledních šesti až osmi letech rozměrů skutečně světových. Výsledky sovětského výzkumu, zvláště rusistického, zaujímají v tomto světovém ruchu významné postavení.

Orientace na sémantiku se začala v mluvnických pracích projevovat již dříve, v nemalé míře v morfologii. Zřetel k sémantice morfologické i syntaktické byl výrazně uplatněn v mluvnici ruštiny, která byla vypracována v Kabinetě cizích jazyků ČSAV. Také projekt, který vypracovalo několik členů české komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků, klade důraz na sémantiku jak v syntaxi, tak v morfologii. Východiskem je zde sémantika věty, proto je zvoleno pořadí syntax — morfologie.

V projektu je zdůrazňováno sepětí syntaxe a morfologie ve smyslu celistvé („totální“) mluvnické stavby. To ve své podstatě nemůže platit za něco nového, za objev moderní mluvnické teorie; že je hlavní smysl morfologie v její služebnosti v poměru k větné stavbě (a k pojmenování), bylo již dříve častěji řečeno a je do značné míry samozřejmou věcí. Dnes je situace taková, že by se měl klást větší důraz na sepětí lexikální sémantiky se sémantikou gramatickou. Prakticky se to také dělá; projevuje se to např. tím, že se těžiště výzkumu sémantiky věty přenáší na sloveso. Že je třeba jít ve směru sémantické „totality“ lexikálně gramatické, není v projektu české slavistické komise ani jasně řečeno, ani prakticky provedeno.

Syntaktická sémantika je v projektu založena na rozlišování mezi tzv. globálním významem věty a jeho složkami; z těch je za základní považována tzv. „propozice“. S pojmem propozice se začalo nejdříve pracovat v logické sémantice. Propozice jako „způsob vyjádření“ obsahového substrátu se nesmí směšovat ani s modifikacemi, které vyplývají z postoje nebo ze situace mluvčího, ani s tzv. složkami pragmatickými (hlavně ne apelativními).

[82]Pojem propozice není autory projektu (především v části zpracované Fr. Danešem) převzat přímo z logické sémantiky, nýbrž z prací lingvistických. V těch je dnes tohoto pojmu užíváno v různých modifikacích, český projekt přichází s modifikací další. Tuto modifikaci bude třeba blíže zdůvodnit a zařadit do kontextu jiných pokusů tohoto typu.

Východiskem zde byla sémantická dichotomie „význam“ (Bedeutung) a „smysl“ (Sinn) G. Frega, jejíž průkopnický význam nepřestává být zdůrazňován (též sovětskými odborníky). Frege sám vyšel při budování své sémantické teorie z pojmenování (hlavní jeho pozornost platila vlastním jménům, pojatým šíře, než jak se to běžně v jazykovědě dělalo a dosud dělá). Od sémantiky pojmenování Frege sám pokročil k sémantice věty a zastával názor, že i zde je třeba rozlišovat dvě základní složky, „význam“ a „smysl“ (nověji se častěji mluví o denotaci a smyslu, podobný význam má i dvojice extenze a intenze, srov. SaS 33, 1972, 96—97). Větný korelát k lexikálnímu „významu“ viděl Frege v tzv. pravdivostní hodnotě, složku „smyslovou“ začali blíže určovat teprve jeho pokračovatelé. Nejčastěji bývá za „smysl“ věty považována právě propozice, ale ani v jejím chápání se nepostupuje stejně.

Ve Fregově logicko-sémantické koncepci dělá hlavní potíže chápání „významu“ věty jako pravdivostní hodnoty. Z lingvistického hlediska lze považovat za význam (denotaci, extenzi, referenční složku) obsahový substrát, který nemusí být reálný (může být i fiktivní, smyšlený, nepravdivý). Toto pojetí se dá odvodit i z Fregovy formulace, že „význam“ je to, co je výrazem označeno, „smyslem“ pak to, co výraz vyjadřuje. U větných výrazů je třeba odlišovat případy, kdy má výraz všeobecnou platnost (např. „olovo je kov“) a kdy jde o označení nějakého konkrétního jevu (faktu, situace; např. Amerika byla objevena r. 1492).

U vět, které vyjadřují jedinečné skutečnosti, může se v metajazykových úvahách rozlišovat jejich sémantická platnost podobným způsobem jako u tzv. obecných pojmenování (apelativ). Např. věta Dnes je i ve stínu velké horko může se vztahovat k různým faktům či situacím, v rovině denotační stejným; podobně mohou být o témž faktu či situaci pronášeny stejné věty (stejná věta může být při témže denotátu vyslovena vícekrát i různými mluvčími, může být také jen vícekrát myšlena).

V lingvistickém chápání někdy pojem propozice splývá s „obsahovým substrátem“, který by se spíše hodil za náhradu pravdivostní hodnoty. To platí zvláště v případě, kdy se v propozici vidí společný obsahový substrát různých výpovědí (vychází se ze skutečnosti, že totéž lze vyjádřit různým způsobem). Výhodnější je omezovat totožnost propozice na případy, kdy při různém postoji mluvčího k vyjadřování skutečnosti (včetně tzv. apelových složek) zůstává věcný obsah nezměněn (ve smyslu Bühlerova „zobrazení“ — Darstellung; jiná je situace u větného zobrazení podle pojetí Wittgensteinova).

V projektu české slavistické komise se ve výkladech o sémantice věty pracuje také s pojmem sémantického větného vzorce. Zde bude třeba doplnit, v jakém poměru je sémantický větný vzorec jak k vzorci gramatickému (ten má přece také svou sémantickou stránku), tak k propozici. Nemůže jít jen o vztah částečného překrývání (o průnik) dvou množin sémantických elementů (jednotek).

V českém projektu je v souhlase s naší domácí tradicí přihlédnuto také k problematice tzv. nadvětné syntaxe, ale způsobem příliš improvizovaným. Vychází se zde z myšlenky, že nadvětné syntaktické celky jsou konstruovány nějak podle analogie strukturní organizace věty. V této věci bude třeba postupovat radikálně jinak. Je třeba vycházet z faktu, že se téměř v každém jazykovém projevu, který se skládá z více vět, vyskytují vedle větných útvarů gramaticky samostatných (mohou tu být různé stupně syntaktické a morfologické samostatnosti) útvary gramaticky nesamostatné, závislé.

[83]Není také správné, že se staví do popředí stylistický faktor jako hlavní princip organizace nadvětných celků. Po této stránce mají docela zvláštní charakter projevy dialogické, u nichž je možno považovat za normální případy stylistické nejednotnosti. To vyplývá celkem nezbytně ze skutečnosti, že v dialogu stojí proti sobě aspoň dvě individuality a často i dva postoje k realitě a ovšem i dvojí chápání tématu, který je v dialogu rozvíjen. Stylizační faktor je také nutně oslaben v improvizovaných projevech mluvených.

O povaze sémantické struktury nadvětných celků se začalo uvažovat u nás již v letech třicátých. Obyčejně se předpokládalo, že jde o záležitost stylistického, nikoli gramatického plánu. To bylo stanovisko naprosto nesprávné, protože řazení vět ve větší celky má i svá pravidla gramatická. Základním a nejdůležitějším případem jsou zde konstrukce, kdy jedna věta navazuje na druhou (je jí řízena), takže tvoří spolu celek sémanticko-gramatický. Zvláštní případ takových konstrukcí tvoří dvojice vět „úplných“ (tzv. větných výpovědí) a „neúplných“ (nevětných výpovědí). Jsou zde však ještě případy jiné. Navazující věta neopakuje někdy sloveso (je to pak tzv. nevětná výpověď), jindy zase substantivum (např. podmětové: Vedra byla zlá, k nevydržení. Ale vydržela se). Časté je navazování a svazování pomocí zájmen, hlavně ukazovacích a odkazovacích, též pomocí členu. K budování nadvětné syntaxe pomocí těchto prostředků byly již položeny solidní základy. I teorie aktuálního členění větného do této problematiky zasahuje. Nad těmito otázkami se zamýšlel již v letech třicátých Z. Klemensiewicz a je škoda, že jeho výklady u nás zůstaly bez ohlasu.

 

R É S U M É

Semantics and Grammar

The project regarding the elaboration of the Czech grammar (within the activity of the Committee for the study of the grammatical structure of Slavic languages, cf. SaS 36, 1975, 18—46) is based on the close relation between syntax and morphology. This is certainly correct and it is not at variance with the linguistic tradition. At present the investigation into the relations between the lexicon and the grammar appears to be very urgent; in this point our linguistic study rather lags behind the development in other countries. Here, too, it is possible to continue the home tradition not only linguistic, but also logic and semantic. It appears to be efficient to revise the results of the linguistic examination of relations between grammar and lexicon on the basis of Frege’s dichotomous semantics (and of its different modifications).

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 2, pp. 81-83

Previous Růžena Bergerová, Josef Berger: Příručka matematické logiky, vhodná pro lingvisty

Next Lexikografický kolektiv ÚJČ: K výkladovým postupům v jednojazyčné lexikografii