Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K výkladovým postupům v jednojazyčné lexikografii

Lexikografický kolektiv ÚJČ

[Articles]

(pdf)

Характеристики толкования в одноязычной лексикографии / Sur les procédés explicatifs dans la lexicographie monolingue

[1]S rozvojem jednojazyčné lexikografie a zároveň se zvýšeným zájmem o výsledky popisu slovní zásoby (v různých lingvistických disciplínách) nabývá na důležitosti a aktuálnosti otázka lexikografických výkladů (definic).[2] Zatím se ve světové i české lingvistice věnovala primární pozornost spíše problematice vlastní sémantické analýzy lexikálních jednotek, méně pak samotným výkladovým postupům.[3] Protože výklad je v jednojazyčném slovníku hlavní jazykovou informací, je propracování této otázky základním úkolem teorie lexikografie.

Slovníkové výklady identifikují sémantickou platnost (heslové) lexikální jednotky především z hlediska jazykového systému a v jeho rámci, exemplifikační kontexty ji konkretizují, popř. specifikují z hlediska řečových realizací. Tento dvojjediný úkol hesla v jednojazyčném slovníku, totiž vystihnout a popsat in nuce relevantní vztahy slova k systému slovní zásoby a zároveň zachytit (v reprezentativním výběru exemplifikačních spojení) jeho uplatňování ve vlastní komunikaci, je ideálem moderní lexikografie, sloužící současně i vědeckým účelům i obecné jazykové praxi. Tato „služebnost“, jako inherentní rys lexikografické práce, je omezujícím faktorem pro explicitnost popisu v obou jeho složkách (v míře závislé na typu a rozsahu slovníku). Zároveň však toto omezení přispívá a vlastně nutí k potlačení irelevantních prvků v složce výkladové a periferních dokladů v složce exemplifikační, tedy k vyššímu stupni zobecnění výsledků vlastní sémantické analýzy i výběru reprezentativních typů užívání slova.

Slovníkový popis je (zatím) nejkomplexnější popis slovní zásoby v jejím celku. Z hlediska jazykovědného postihuje mnohoaspektovost lexikálních jednotek v síti vnitrojazykových vztahů, z hlediska jazykové praxe pak především slouží přiměřeně vzdělanému uživateli pro všestrannou nebo častěji dílčí informaci i konzultaci o jednotlivině lexikální soustavy nejrůznější povahy. Tím je vlastně zčásti zodpovězena i otázka o účelnosti výkladů domácích slov z hlediska praxe i teoretická námitka téhož druhu (z hlediska formálně logického) vztahující se k výkladům slov určitých sémantických vlastností. Týká se tzv. pojmů primárních nebo reprezentativních, souvisících s bezprostředními reálnými danostmi, jako jsou např. základní pojmy kosmické (slunce, voda), základní vlastnosti těles vnímané smysly (zelený, teplý) apod., jejichž analýza prý uniká naší reflexi; analyzovat se dají podle tohoto hlediska jen tzv. pojmy konstruované, nesoucí pečeť lidského záměru.

Metajazyk výkladů (plnovýznamových slov) není však — jak by se podle zjednodušujících představ zdálo — ani pojmovým skeletem, ani přímým odrazem vnější reality. Vypovídaje ve svém úhrnu vše podstatné o organizované soustavě slovní zásoby, naznačuje ovšem i její přímé vztahy k vnější skutečnosti i vztahy různé povahy vyplývající z pojmového uspořádání (a to nejen v ose vertikální: nadřazenost — podřazenost, ale i horizontální: souřadnost, podobnost atd.).

Ačkoli tedy slovníkové výklady nemají přísně logický charakter definic matema[85]tických,[4] řídí se i ony požadavky na maximální přesnost, jasnost a výstižnost a z důvodů ekonomie místa i myšlení (paměti) i na koncíznost a stylovou vytříbenost. Dobrý výklad má cele vyčerpávat to, co je definováno, a jen to.[5] Výklady jsou „maskovaná“ sémantická pravidla.[6] Mají plně vystihnout lexikální význam, tj. soubor všech možných (správných) užití slova.

Výklad tedy předpokládá relativní ekvivalenci definujícího s definovaným. Není to však ekvivalence v rovině jazykové (řečové), ale významové. V tom je právě zásadní rozdíl mezi lexikografií jednojazyčnou a dvojjazyčnou. O ekvivalenty v pravém slova smyslu jde právě jen u slovníků dvoj- a vícejazyčných; jsou to ovšem ekvivalenty různých (přirozených) jazyků. V rámci téhož jazyka jsou slovníkové ekvivalenty tohoto druhu, tj. prostředky přirozeného jazyka stejného významu, popř. stejné funkční hodnoty i platnosti, (lexikální) synonyma.[7] Naznačení synonymických vztahů mezi jednotlivými lexikálními jednotkami patří k základním úkolům jednojazyčné lexikografie, neboť synonymie je jedním z hlavních organizujících stimulů v systému slovní zásoby.[8] Samo užívání synonym místo výkladu v jednojazyčném slovníku je však jen jedním z výkladových postupů, popř. může být jen prostředkem techniky lexikografické práce. To se zvlášť týká slovníků restriktivních (v nichž se restrikce týká nejen heslového repertoáru, ale celé slovníkové textace); využívá ho např. v širší míře zpracovávaný jednosvazkový Slovník spisovné češtiny, jinde se od něho záměrně ustupuje[9] s cílem vyhnout se definici kruhem.

Jako základní vyhranily se v slovníkové produkci naší i zahraniční[10] dva typy výkladu: (1) tzv. logický, který vyjadřuje nejbližší rodově nadřazenou představu a specifické diference definovaného, a (2) tzv. popisný, který podává výčet všech podstatných (a popř. i některých doplňujících, virtuálních) rysů definovaného. Oba výkladové typy si lexikografická empirie při jejich konkrétní realizaci ve výkladových postupech modifikuje podle povahy mnohotvárného jazykového materiálu (zprav. kompromisem obou). Výkladové postupy v jednojazyčných slovnících se ovšem liší podle gramatických, lexikálních a sémantických kategorií slov, podle slovních druhů a sémantických typů uvnitř tzv. „velkých“ slovních druhů (substantiv, adjektiv, adverbií a sloves) a také podle typů slovníků.

Současná česká jednojazyčná lexikografie, reprezentovaná třemi typy slovníků (velkým, popisným, citátovým Příručním slovníkem — PS, středním, normativním, příkladovým Slovníkem spisovného jazyka českého — SSJČ, a dokončovaným jednosvazkovým, přísně normativním Slovníkem spisovné češtiny — SSČ) používá v zásadě výkladové postupy vycházející z uvedených dvou hlavních výkladových typů, tedy výklad opisem (perifrází), který uvádí hlavní charakteristické vlastnosti [86]a příznaky definovaného slova. Oba menší slovníky ve značné míře užívají i výkladu synonymem (SSJČ však v podstatě jen u slov nespisovných) a u některých druhů slov odvozených též redukují výklad na pouhý formální poukaz, popř. tak, že odvozená slova přihnízdovávají bez výkladu.

Výklad opisem (perifrází) zahrnuje výběr a organizovaný sled relevantních definičních prvků, který je nepřímým odrazem struktury distinktivních sémantických rysů definovaného slova; je formálně vyjádřen syntakticky organizovaným spojením slov přirozeného jazyka se skladebně základním členem téhož slovního druhu, jako je slovo vykládané. Tento výklad je možný na různých stupních abstrakce (podobně jako významová analýza polysémních lexikálních jednotek). Slovníková praxe v této věci velmi kolísá. Empirický pohled a praktický zřetel k uživateli vedou často k vytčení, zdůraznění jedněch a k potlačení jiných distinktivních rysů. Výklad v jazykových slovnících se vztahuje především k jazykovému znaku (informuje o podmínkách jeho užívání a fungování), avšak u některých typů slov, zvláště speciálních odborných názvů, u nichž přestává lexikální kompetence (a kontrola jazykovým povědomím) i školeného lexikografa, blíží se výklad zároveň definici denotátu.[11] O podílu encyklopedických prvků na jazykových výkladech se zmíníme ještě později.

Uvádíme některé příklady výkladových postupů u nemotivovaných substantiv. Zobecňující a rozlišující prvky jsou ve výkladech různě zapojeny: od stručných charakteristik až k podrobně propracovanému popisu. O tom mohou svědčit tyto dva namátkové příklady: hvězda ‚nebeské těleso‘ (PS, SSJČ); voda ‚bezbarvá průhledná kapalina, vyskytující se v přírodě jako déšť, sníh ap., pramenící ze země a tekoucí v řekách ap. n. zachycovaná v různ. přírodních a umělých nádržích, nutná k životu‘ (SSJČ).

Explicitní popis relevantních diferenčních znaků blíže určující genus proximum, jehož míra obecnosti může být různá, zahrnuje případy, kdy je genus proximum definován a) prvky (v širokém slova smyslu) kvalitativními, popř. jejich výčtem, např. oko ‚zrakový orgán‘ (SSJČ), jablko ‚plod jabloně‘ (SSJČ), tón ‚zvuk urč. výšky‘ (SSČ), bříza ‚listnatý strom s bílou kůrou‘ (SSČ), hrnec ‚válcovitá kuchyňská nádoba opatřená jedním nebo dvěma uchy, obyč. poněkud vyšší než širší‘ (SSJČ); b) prvky okolnostními, např. pero ‚nástroj k psaní, kreslení ap.‘ (SSJČ), šipka ‚znamení k označení směru‘ (SSČ); c) kombinací prvků obojího druhu, např. parketa ‚tvrdé prkénko upravené k sestavování podlahy‘ (SSJČ), vana ‚velká nádoba ke koupání, zprav. podlouhlého tvaru‘, hrnec ‚válcovitá nádoba na vaření (s jedním n. dvěma uchy)‘ (SSČ). Pro tyto způsoby definování razí E. Wüster[12] termín obsahové definice (Inhaltsdefinitionen).

Vedle tohoto výkladového postupu, založeného na uvedení definičního prvku generického a prvků diferenčně specifikujících, je v slovnících častý výkladový postup uvádějící výkladové slovo do souvislosti s jiným slovem významově paralelním, příbuzným apod., např. led ‚zmrzlá voda‘ (SSJČ), kredenc ‚skříň na nádobí‘ (PS), brva ‚řasa na očním víčku‘ (SSJČ). V podstatě lze říci, že slova mohou na různých místech, v různých výkladech vystupovat v úloze prvku generického nebo diferencujícího.[13]

Zejména v oblasti odborné terminologie dochází v lexikografické praxi vědomě a záměrně k odklonu od základních výkladových postupů, a to jednak směrem k encyklopedičnosti, jednak opačně rezignací na vytčení relevantních diferenčních prvků. Týká se to v obou případech především slov patřících k pasívní slovní zá[87]sobě průměrného uživatele, tedy zejména názvů méně známých reálií (např. vázaných na jiné prostředí místní nebo časové) nebo úzce odborných termínů (které se do slovníků zařazují např. pro svůj společensky podmíněný výskyt v publicistice). Za encyklopedické, popř. redundantní údaje se však např. nepovažují poznámky o původu slova (ohm — ze jména něm. fyzika G. S. Ohma, radar — angl. zkratkové slovo …); ty patří k virtuálním doplňkovým údajům jazykové povahy. Někteří badatelé rozlišují pak ve výkladech jejich jádro, obsahující souhrn relevantních významových prvků, a periférii, zahrnující prvky, jež nepřispívají k odlišení od jiných lexikálních jednotek, ale specifikují slovo samo o sobě.[14]

U slovotvorně motivovaných substantiv přistupuje při výkladových postupech jako primární zřetel k jejich slovotvorné struktuře. Naznačení slovotvorné struktury se ve výkladech provádí a) přímo, explicitním vystižením příslušnosti slova k určité pojmenovávací kategorii, naznačením jeho onomaziologické báze a příznaku;[15] b) nepřímo, např. zařazením slova do určité slovotvorné řady v rámci heslového hnízda, formálním poukazem na výchozí motivující slovo apod.[16]

U některých slov se jejich slovotvorná struktura nenaznačuje. Platí to např. o slovech terminologické povahy vyžadujících encyklopedický výklad a u těch derivátů, které sice formálně — svými afixy — signalizují příslušnost k určité slovotvorné řadě (čeledi), ale z hlediska synchronního je necítíme jako motivované; došlo u nich k ztrátě slovotvorné motivace z příčin jazykových (srov. např. sufix -yka u slova motyka atp.) nebo věcných (nemožnost vykládat slovo uhlík souvislostí s uhel, uhlí; někde ovšem lze naznačit, např. sirka ‚zápalka, pův. s hlavičkou ze síry‘).

Stupeň naznačení slovotvorné struktury slova ve výkladovém postupu je dán zřeteli: (1) jazykovými, především typy substantivní slovotvorné motivace: Základní (mutační) typ vyžaduje vedle slovního naznačení slovotvorné struktury i výklad pomocí diferenčních sémických prvků; u modifikačních i transpozičních typů se spíše přikláníme k naznačení nepřímému; (2) lexikografickými. Řídíme se typem a rozsahem slovníku, jeho určením a cílem (např. zda se rozhodneme pro hnízdování a v jakém rozsahu, zda není slovník určen pro cizince, zda je ryze synchronní, anebo chce postihnout i některé diachronní prvky, etymologii slov atd.).

a) Přímé, explicitní vystižení slovotvorné struktury slova se děje především zachycením příslušné nadřazené pojmové třídy daného substantiva (onomaziologické báze), a to v obecné rovině (např. u osob ‚člověk, který …‘; ‚kdo něco dělá …‘, u věcí ‚věc sloužící, připomínající …‘, ‚co slouží, připomíná, je podobné …‘), anebo významově specifikované (srov. školník ‚zaměstnanec školy …‘, husita ‚příslušník hnutí …‘, fréza ‚stroj k …‘ atp.).

Naznačení onomaziologického příznaku u substantiv představuje vystižení vztahu substance (1) k substanci (školník ‚zaměstnanec školy …‘), (2) k vlastnosti (slepec ‚slepý člověk‘), (3) k ději (mluvčí ‚kdo mluví /za někoho/‘), (4) k okolnosti (deštník ‚hůl se stříškou … k ochraně proti dešti‘). U motivovaných substantiv bývá naznačen buď jeden příznak, anebo se příznaky kombinují. Např. u jmen zaměstnání, povolání (resp. vůbec konatelských) se někdy naznačuje děj (činnost) i jeho výsledek, resp. okolnost (např. kameník ‚kdo obrábí kámen‘, zahradník ‚kdo se odborně zabývá prací na zahradě‘), nebo u jmen příslušníků hnutí, směrů ap. bývá ve výkladu obsažena nejen příslušnost (substance k substanci), ale také děj a okolnost, jako časové, místní zařazení (srov. kapitalista ‚příslušník třídy, která vykořisťuje pracující v buržoazní společnosti‘).

[88]Diferencovaným vystižením onomaziologického příznaku docházíme k stanovení typů lexikografických výkladů významů u slovotvorně motivovaných slov. Např. u konatelských jmen s příponou -ař/-ář uvádí Tvoření slov v češtině II, Praha 1967, s. 130—135, celkem 16 typů možných výkladů významů (a v jejich rámci pak 39 podtypů).

Pro ilustraci uveďme: uzenář ‚výrobce uzenin‘ × popelář ‚kdo odklízí popel‘ × rybář ‚kdo loví ryby‘ × oštěpář ‚kdo hází oštěpem‘ × sáňkař ‚kdo jezdí na sáňkách‘ × květinář ‚kdo prodává květiny‘ × frézař ‚kdo obsluhuje frézu‘ × drůbežář ‚kdo chová, stará se o drůbež‘ × pletichář ‚kdo má zálibu v pletichách‘ × hvězdář ‚kdo se odborně zabývá hvězdami‘ × statkář ‚kdo vlastní statek‘ atp.

Do explicitního slovotvorného výkladu významů motivovaných slov jsou ve větší či menší míře zahrnovány diferenční sémické prvky. Stupeň zapojení neslovotvorných prvků do výkladů významů u těchto slov závisí na lexikalizaci slova, na ztrátě jeho motivovanosti, na vzniku a rozvoji jeho polysémie. Lexikálně sémantický výklad slovotvorně motivovaných slov ve výkladovém slovníku vzniká kombinací prvků slovotvorného popisu a diferenčních sémických prvků.

Nepřímo se naznačuje slovotvorná struktura substantiv jejich zařazením na stanovené místo slovníkového hnízda (buď bez výkladu, nebo s doplňujícím výkladem při lexikálně sémantické specifikaci). Principy hnízdování jsou dány především lexikografickými požadavky. SSJČ a SSČ se zároveň řídily stanoviskem, že součástí hnízd (vytvořených na slovotvorných principech) mají být pouze slova se slovotvornou motivací modifikační a transpoziční (i z praktického důvodu, že u nich není třeba výkladu významu).[17] Proto se hnízdovala např. jména přechýlená a zdrobnělá, u nichž kvalifikátor ž, zdrob. supluje výklad významu, a jména na -ost (k řadě adjektivum — adverbium).

Výkladové postupy u adjektiv, jakožto plnovýznamového slovního druhu, jehož sémantickou funkcí je kvalifikace substantiv, jsou diferencovány podle jejich základních významů:[18] a) vlastní adjektiva jakostní (kvalifikující) se vykládají opisem, b) adjektiva relační pak naznačením příslušného vztahu s případným vytčením příslušného významového příznaku, a to u adjektiv široce vztahových jen formálním poukazem nebo připojením (do hnízda). Tyto postupy se kombinují v případech, kdy např. u adjektiv relačních se vyvinuly a lexikalizovaly přenesené významy kvalifikující (jahodová barva, kovový lesk).

U adjektiv se nejvíce a nejnápadněji ze všech slovních druhů uplatňuje synonymie, antonymie a jiné mezislovní významové vztahy, zvláště vztah významové paralelnosti. Tyto vnitrojazykové vztahy je třeba ve výkladových postupech zvláště respektovat. Netýká se to jen významů základních, ale celé významové výstavby polysémních adjektiv.

Tato mezislovní konfrontace je při vlastní lexikografické práci nejen nutná, ale i cenná v tom, že zvláště u adjektiv přispívá k odhalování a lexikografickému zpracování významů, které by jinak ušly pozornosti zpracovatele.

Specifickou problematikou jsou výkladové postupy u sloves. Převážná část sloves je konstrukční povahy, jsou „sémanticky tranzitivní“ a potřebují další doplnění. Sloveso je strukturním centrem věty a jeho sémantická struktura je jakousi základní osnovou, na níž je vybudován větný celek. Odtud zvýšený zájem syntaktiků o sé[89]mantickou analýzu a popis sloves podle významových skupin.[19] Ačkoli hranice větně sémantického a lexikálně sémantického výzkumu sloves se překrývají a oba výzkumy mají mnoho styčných ploch, přece jen se jejich cíle a metody liší a interpretace významů se děje na jiné rovině abstrakce.[20]

Větná sémantika nebuduje na celé sémantické struktuře slovesa, nýbrž na určitém sémanticko-syntaktickém typu slovesa. Zajímá se o lexikální konstantu, (nocionální) jádro slovesného významu a interpretuje je formalizovanou „sémantickou formulí“. Předmětem zájmu lexikální sémantiky je komplexní charakter slovní slovesné jednotky: nocionální jádro i s jeho vedlejšími komponenty, které tvoří asociační bázi pro přenášení významu, složky nepojmové a konotační povahy atp. Od čeho větná sémantika abstrahuje, tj. od lexikálně sémantických specifikací, to lexikální sémantiku přednostně zajímá.

Syntakticko-sémantická klasifikace sloves, založená na stanovení sémantických formulí, je pro lexikografický popis sloves inspirativní v několika směrech. Zmiňme se aspoň o třech: (a) Sémantická formule je vhodnou oporou pro syntakticky relevantní část významu. (b) Je třeba věnovat větší pozornost valenční sféře slovesa, zvláště pravé straně slovesné intence (slovesným vazbám[21] v širokém smyslu). Omezené lexikální obsazení objektových valencí je konstitutivní složkou výkladu; např. dojit ‚vytlačovat mléko z vemene (dojných zvířat)‘: d. krávu. Při zachycování sémantického omezení subjektových valencí nemůže slovník zacházet příliš daleko. Nemůže např. u všech sloves vázaných jen na lidskou činnost uvádět jako složku výkladu ‚o člověku‘; např. rozvést se ‚zrušit manželství‘. Udávají se jen nejdůležitější subjektové valence, často pro rozlišení významů téhož slovesa; např. štípat 1. (o hmyzu) působit bolest bodnutím: komáři š-ají 2. stiskat (kůži) na malé ploše, zprav. k způsobení bolesti: š. děvče do tváří. Tam, kde lexikální omezení subjektu vyplývá z definičních prvků výkladu, se neuvádějí; např. štěkat 1. (o psu ap.) vydávat jednotlivě vyrážené zvuky 2. hovor. expr. ostře, pronikavě mluvit, křičet, hubovat (všechna výkladová slovesa se týkají jen člověka). (c) Je třeba soustavněji zachycovat presupoziční složku významu[22] i ve výkladu. Např. v SSČ rozbít ‚zničit (něco křehkého)‘: r. okno, vajíčko. Ale ani zde nelze zacházet příliš daleko. Presupozice je často zřejmá z výkladu, aniž je explicitně vyjádřena, a uvádět ji není nutné; např. usnout ‚upadnout do spánku‘ (zbytečné by bylo, ‚upadnout z bdění do spánku‘).

Strukturní slovesné významy se realizují často ve víceméně neuzavřených, paradigmaticky tvořených sémantických třídách, jakými jsou v češtině např. řady předponových sloves odvozených týmž prefixem. Zhruba stejný repertoár slovesných základů je sémanticky modifikován pokaždé jinou předponou. Na rozdíl např. od nomenklaturních souborů vědeckých nebo praktických, pojmově usoustavněných, jde zde v podstatě o soubory slovních prostředků „lineárních“. Výklady významově příbuzných sloves takové řady se pak skládají z definičního prvku zařazujícího do určité třídy, klasifikačního, který vystihuje význam předpony, a z prvku diferenčního, který je jen formální obměnou slovesného základu. Např. proběhat ‚strávit (čas) běháním‘, proplakat ‚strávit (čas) v pláči‘ aj.; vyčerpat ‚čerpáním dostat ven‘ aj. [90]Opisný ekvivalent předponového významu supluje u mnoha sloves řady sloveso s touž předponou, které je sémantickým reprezentantem řady.[23]

Např. v SSČ: provrtat ‚vrtáním prorazit‘, proříznout ‚říznutím prorazit‘, podobně u probít, proděravit, protít aj.; přenést ‚nesením přemístit‘, přesunout ‚sunutím n. plynulým pohybem přemístit‘, podobně u přestěhovat, přesypat, přelít aj.; přisladit ‚přidat cukru‘, přisolit ‚přidat soli‘, podobně u přikořenit, připepřit aj.; vetřít ‚třením vpravit‘, vmíchat ‚mícháním vpravit‘, podobně u vtěsnat, vplést, vtisknout aj.; vymontovat ‚vyjmout (něco vmontovaného)‘, vysadit ‚vyjmout (něco nasazeného)‘, podobně u vybrat, vystříhat aj.

Dalo by se říci, že taková sémanticky kategoriální slovesa (jako prorazit, přemístit, přidat, vpravit, vyjmout ap.) jsou definičními prvky axiomatické povahy, protože znalost jejich sémantiky se předpokládá jako samozřejmá.

Jde o částečnou kruhovost výkladu, i když se týká jen morfému. Že se jí nevyhne žádný, tím méně stručný typ slovníku,[24] ukáže ještě následující příklad z SSČ: shrabat ‚hrabáním shrnout dohromady‘; shrnout ‚hrnutím soustředit dohromady; soustředit ‚seskupit, shromáždit na jedno místo‘; seskupit ‚shromáždit (do skupiny ap.)‘; shromáždit ‚soustředit ve větším počtu na jedno místo‘.

Poměrně častým výkladovým postupem u sloves je výklad alternativní. Vyskytuje se např. u sloves označujících zvuky (šelestit ‚vydávat nebo způsobovat šelest‘: šelestění papíru × větru), ale i jinde; např. štípat ‚ostrým stisknutím propichovat nebo oddělovat‘: š. jízdenky × drát.

Redukované výkladové postupy se bohatě uplatňují u odvozených členů vidových dvojic, u nichž se korelace k vidovému protějšku naznačí buď formálním poukazem (ned. k …, dok. k …), nebo jejich prostým přihnízdováním (bez výkladu vůbec).

Zatímco definiční prvky tzv. velkých slovních druhů zachycují především podstatné a obecné vlastnosti předmětů, jevů a procesů objektivní skutečnosti, definiční prvky tzv. malých slovních druhů, jako jsou předložky, zájmena, spojky, částice, uvádějí hlavně ty vlastnosti a různé stránky předmětů a jevů, které vystupují při vyjadřování myšlenek větami. Protože ovšem tzv. malých slovních druhů se užívá jako výrazových prostředků nejen ke spojování slov a vět, ale i k postihování obsahů vět a jejich modality ap., není jejich definice gramatickou poučkou, ale obsahuje i prvky lexikálně sémantické. Slovníkové zpracování tíhne, pokud to povaha slova dovoluje, k preferenci zřetele lexikálně sémantického podle stupňovitosti jeho uplatňování.

Malé slovní druhy se vykládají odlišně, a to funkční charakteristikou, popisem jejich funkce v promluvě.

Nejen výklad funkční definicí, ale i exemplifikace ukazuje jejich specifickou povahu. Zpravidla zde nevystačíme ani v jednosvazkovém slovníku s jednoduchou spojitelností slov, ale je u nich třeba širšího kontextu, leckde i souvětí ap. Srov.: nevěřil svým očím; potkal jsem známého, ale on mě nepoznal; stoupnout si doprostřed pokoje; půjdeme, nebo posedíme?; myslíš, že to udělá? Jistě ano.

Formulujeme tedy výklady např. pomocí výrazů ‚označovat‘, ‚ukazovat‘, a to u zájmen a zájmenných příslovcí: my ‚mluvčí jím označuje sounáležitost, společenství nejméně dvou osob včetně sebe‘; tady ‚mluvčí jím ukazuje na místo, prostor, kde se (právě) nachází‘; pomocí výrazů ‚vyjadřovat‘, ‚vymezovat‘ ap. u předložek: při ‚vyjadřuje místní blízkost‘; v oblasti ‚vymezuje obecnější okruh činnosti‘.

Protože definiční prvky jsou u malých slovních druhů povětšině abstraktní povahy, bývají zde totožné se sémy (sémantickými prvky, rysy). U předložek je [91]např. definičním prvkem ‚vyjadřovat vztah‘: vzhledem k ‚vyjadřuje zřetel‘. To, že předložka vytváří funkční celek větněčlenský se jménem, jehož pád řídí, je ve slovníku zachyceno jednak prvkem mimodefiničním — uvedením příslušného pádu, s kterým se předložka pojí — a zároveň definičním, tj. explicitním vyjádřením těsné sémantické spojitosti se jménem, které je s ní ve vztahu. U sekundárních předložek vícečlenných přistupuje k výkladu významu navíc naznačení spojitosti s jiným slovním druhem, z kterého předložky vznikly nebo s nímž mají shodný původ a vedle něhož paralelně existují (důsledek …; v důsledku).

U zájmenných výrazů se jako základní definiční prvek většinou uvádí ‚mluvčí‘; např.: /zájm. os. 1. os. j./ ‚mluvčí jím označuje sám sebe‘; on /zájm. os. 3. os. j./ ‚mluvčí jím označuje osobu (netotožnou se sebou ani adresátem) n. věc, skutečnost, o které už byla řeč nebo která se rozumí ze souvislosti‘; kdosi /zájm. neurč./ ‚mluvčí jím označuje osobu, o které se nemůže (nechce) vyjádřit blíže‘; tento, tenhle /zájm. ukaz./ ‚mluvčí jím ukazuje na osobu n. věc ap., která je v jeho (bezprostřední) blízkosti‘. Hledisko mluvčího je konstitutivním momentem významu i promluvové funkce zájmenných výrazů (srov. bühlerovské ego, hic, nunc), totiž referenčního vztahování promluvy k denotátu.

Pokud jde o spojky, ty mají výrazně relační funkci: jsou prostředkem vyjádření vztahu mezi větami nebo větnými členy. Logická analýza a popis těchto vztahů je úkolem syntaktického zpracování, slovník se může omezit jen na jejich klasifikaci. Sémantický zřetel se uplatňuje v tom, že základní spojka je uvedena jako synonymum u ostatních spojek téže významové skupiny (např. protože jelikož ježto když).

Také význam částic je gramatický. Vyjadřují jednak stanovisko mluvčího k obsahu výpovědi, jednak mají funkci navazovací. Není tedy možno ani jejich význam vykládat izolovaně, jak tomu je u slov základních, nýbrž vždy jen s přihlédnutím k širšímu kontextu. Omezujeme se proto v slovníkovém zpracování stejně jako u spojek jen na charakteristiku jejich funkce bez bližší analýzy. Pokoušíme se však o jejich vnitřní hierarchizování a uvedení ve vztah pomocí synonym (no dobře nu, nuže dobře; tak na shledanou tedy na shledanou).

 

Smyslem našich poznámek k výkladovým postupům u jednotlivých slovních druhů (z autosémantických slov hlavně u substantiv a sloves) bylo naznačit složitost problematiky metajazyka ve výkladovém slovníku. Domníváme se, že je svrchovaně nutné zobecnit postupně výsledky uložené v základních slovníkových dílech české jednojazyčné lexikografie, a to nejen pro samo zhodnocení vývojové řady od velkého akademického slovníku k slovníku jednosvazkovému, ale pro vytvoření předpokladů k novému prohloubení obecné lexikografické teorie a jejích principů. Otázku metajazyka v této souvislosti považujeme za klíčovou.

 

R É S U M É

Zur Frage der Definitionsverfahren in der einsprachigen Lexikographie

In dem Aufsatz ist auf Grund der heutigen tschechischen einsprachigen Lexikographie die Problematik der Metasprache in dem einsprachigen Wörterbuch kurz umrissen. Es werden hier grundlegende Definitionstypen und Definitionsverfahren bei den Substantiven und Verben und im Zusammenhang damit auch bei anderen (autosemantischen und synsemantischen) Wortarten angeführt. (Der Aufsatz ist Josef Filipec zum 60. Geburtstag gewidmet.)


[1] Článek byl koncipován kolektivně v oddělení pro lexikologii a lexikografii ÚJČ ČSAV s dedikací k šedesátinám jeho vedoucího dr. Josefa Filipce. (Jeho životní jubileum připomíná náš časopis zde na s. 163—166.)

[2] V cizích pracích je běžnější termín definice, v české terminologii spíše výklad; definicí se v naší tradici zpravidla rozumí výklad odborného názvu.

[3] Srov. J. Filipec, K otázce sémantického popisu lexikálních jednotek, SaS 34, 1973, 78—84, s bohatým výběrem a přehledem příslušné literatury.

[4] Srov. k tomu S. Marcus, Définitions logiques et définitions lexicographiques, Langages 5, 1970, č. 19, 87—91.

[5] „Une bonne définition doit correspondre à tout le défini et seulement au défini“, P. Robert, Dictionnaire alphabétique et analogique de la langue française, tzv. Le Petit Robert, Paris 1969, s. XVI.

[6] Srov. U. Weinreich, Lexicographic Definition in Descriptive Semantics, Problems in Lexicography, Hague 1967, 25—44: k tomu i k jiným potížím výkladů srov. i studii L. V. Sčerby Opyt obščej teorii leksikografii, Izbrannyje raboty po jazykoznaniju i fonetike, t. 1, Leningrad 1958; viz i O. N. Selivestrova, Dictionaries and Semantic Analysis, Acta Linguistica ASH 18, 1968, 273—278.

[7] Srov. J. Filipec, Ekvivalenty a synonyma v slovní zásobě, sb. Slovo a slovník, Bratislava 1973, 131—143; srov. rec. v SaS 35, 1974, 323—327.

[8] U nás byla tato problematika důkladně prozkoumána v pracích Filipcových; kromě zákl. monografie (Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikografie, Praha 1961) srov. např. Zur Theorie der lexikalischen Synonyme in synchronischer Sicht, Wissenschaftliche Zeitschrift der Karl-Marx-Univ., Leipzig 17, 1968, Heft 2/3, s. 189-198.

[9] Srov. např. jednosvazkové slovníky Le Petit Robert, Paris 1969, a Duboisův Dictionnaire du français contemporain, Paris 1966. Srov. rec. Z. Sochové v SaS 31, 1970, 252—258.

[10] Srov. též B. Quemada, Les Dictionnaires du français moderne 1539—1863, Paris - Bruxelles - Montréal 1967.

[11] Tak soudí např. J. Rey-Debove, Le Domaine du Dictionnaire, Langages 5, 1970, č. 19, s. 10.

[12] E. Wüster, Principles of Unilingual Dictionary Definitions. Discussion, Proceedings of the Eighth International Congress of Linguists, Oslo 1958, s. 103.

[13] Srov. E. Borsodi, The Definition of Definition, Boston 1967, s. 34.

[14] Srov. např. M. Bierwisch - F. Kiefer, Remarks on Definitions in Natural Language, Studies in Syntax and Semantics, Dordrecht 1969, s. 35—79.

[15] Vycházíme z M. Dokulila, Tvoření slov v češtině I, Praha 1962, zejm. s. 29n, 94n.

[17] Srov. L. Kroupová - V. Mejstřík, K sdružování slov v heslové odstavce ve výkladovém slovníku, Jazykovědné aktuality 10, 1973, č. 2, s. 62—68.

[18] S. Stati, Les traits sémantiques de l’adjectif, Cahiers de lexicologie 23, 1973, č. 2, s. 51—61.

[19] Touto problematikou se zabývá v řadě prací F. Daneš: srov. např. Pokus o strukturní analýzu slovesných významů, SaS 32, 1971, 193—207 aj.: nejnověji K struktuře slovesných významů, Jazykovedné štúdie 12, 1974, 142—152, a Sémantická struktura slovesa a struktura věty, Zborník filozof. fak. Univerzity Komenského, Philologica 23—24, 1972, 17—25.

[20] Zajímavý je pokus slovníku Le Petit Robert uvádět některá hesla globálním výkladem, který neodpovídá žádnému reálnému užití, ale zobecňuje platnost následujících několika uzuálních významů (např. u sloves výklad jejich obecného významu slovotvorného, precizovaný dále u jednotlivých konkrétních významů).

[21] O některých rozdílech v syntaktickém a lexikálně sémantickém pojetí slovesné rekce viz Z. Sochová, Slovesné vazby z hlediska slovníku, Jazykovedné štúdie 12, 1974, 193—201.

[22] Srov. i Ch. J. Fillmore, Verbes de jugement. Essai de description sémantique, Langages 5, 1970, č. 17, s. 56—73.

[23] Jde o obdobu Wüsterovy obsahové definice, zmíněné zde v pozn. č. 12.

[24] V tom souhlasíme s U. Weinreichem, nikoli však v tom, že by výklad kruhem měl být hlavním lexikografickým principem definování.

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 2, pp. 84-91

Previous Karel Horálek: Sémantika a gramatika

Next Igor Němec: Principy studia slovní zásoby a jejího vývoje