dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K otázce sémantického popisu lexikálních jednotek

Josef Filipec

[Články]

(pdf)

К вопросу семантического описания лексических единиц / Question de la description sémantique des unités lexicales

V posledních letech nabyla ve světové lingvistice na aktuálnosti otázka sémantického popisu a sémantické analýzy jazykových jednotek, naznačená už dříve u L. Hjelmsleva a jiných lingvistů, dosti dlouho však některými soudobými teoretiky odmítaná.[1] Za lingvistické, a tedy vědecké se pak považovaly a namnoze ještě považují tři postupy, zčásti se překrývající.

a) Je to především popis a analýza jazykové, v našem případě lexikální formy, výrazu. Připouštějí se pak jen ty významové rysy, které jsou signalizovány formou, výrazem, a to buď té lexikální jednotky, o kterou jde, nebo jednotek sousedních, tj. jsou signalizovány morfologicky, slovotvorně, konstrukčně, syntakticky a kontextově, distribučně. Tyto dílčí metody však vždy nestačí: lexém má např. obě čísla ve všech významech; je mnoho slov slovotvorně nemotivovaných nebo lexikální a slovotvorný význam se víceméně nekryje, ba dokonce v řadě případů lze slovotvorný význam určit teprve na základě významu lexikálního. Např. že je barikádník ‚bojovník na barikádě‘, nevyplývá ze sufixu -ník, srov. domov-ník, baráč-ník, komor-ník aj.; nebo bacilonosič není ‚nosič bacilů‘ jen v konkrétním významu slovesa nosit (podle Slovníku spisovného jazyka českého nejde přesně vzato o žádný z uvedených významů slovesa nosit); všechna slova nemají konstrukční charakteristiku — po této stránce jsou na tom nejlépe slovesa, která se těší zájmu mnoha lingvistů. Otázku významu nelze také převést na otázku distribuce,[2] jak se domníval Z. S. Harris, protože jednak je obtížné stanovit podrobnou distribuci lexikálních jednotek, jednak ani nejbližší synonyma nemusí mít naprosto stejnou distribuci, jednak sama otázka významu je složitější, než za jakou ji distribucionalisté považovali. Také operacionalistické hledisko, ztotožňující význam slova s jeho užitím, popř. považující jej za pravidlo užití, je extrémní. Vztah významu a oblasti užití lexikální jednotky je sice velmi důležitý a vzájemný — vždyť význam je v kontextu konkretizován a dotvářen, ba i přetvářen, a na druhé straně se v kontextu přímo konstituuje (srov. např. otázku přenášení významu), principiálně jde však o dva různé aspekty lexikální jednotky.[3] Konečně generativní sémantika, která má nepochybně četné pozitivní rysy, předpokládá slovníkové definice, přičemž sémantický ukazatel má blízko ke genus proximum (‚člověk‘, ‚živočich‘, ‚samec‘ aj.), rozlišující element (distinguisher) k differentia specifica klasické definice významu.[4]

b) Za vědecký se dále považuje výzkum toho, co slovo označuje, prostřednictvím zkoumaného informátora. I tento postup má své pozitivní stránky, protože při[79]hlíží k sociální, sociologicky zjistitelné povaze lexikálního významu, má však — tak jak byl často v praxi provozován, i své stránky záporné. Tento výzkum byl hlavně americkými lingvisty aplikován především na některé indiánské jazyky a jazyky v Tichomoří, u nichž převládají konkréta, a týkal se poměrně malého počtu slov základní slovní zásoby. Nešlo pochopitelně o statistický výzkum reprezentativního výběru subjektů mluvících příslušným jazykem, zůstával tedy na úrovni spíše individuální a — což je zajímavé v letech strachu z mentalismu, dnes už překonaného, byl sám zasažen psychologismem a mentalismem.[5] I experimentální přístup má tedy svá úskalí. Ani on se jistě nevyhnul aspoň ostenzívním definicím (viz dále).

c) Třetí přístup k zkoumání významu hledá oporu v moderní symbolické logice, která rozpracovala teorii extenze (reference, denotace), intenze (konotace, smyslu), otázku modů významu, otázku tzv. víry (belief) a intence aj.[6] Těchto podnětných výsledků G. Frega, C. I. Lewise, H. P. Grice aj. lze velmi dobře využít v lingvistice.

d) Je ještě čtvrtá cesta popisu a analýzy významu, cesta, kterou lze označit jako lexikograficko-lexikologickou. Její výsledky, uložené především v jednojazyčných slovnících výkladových, i když je nelze považovat za definitivní, využívají všech uvedených metod a mají proti nim tu výhodu, že předvádějí výzkum slovní zásoby v celém jejím objemu, ve všech aspektech lexikálních jednotek a se zřetelem k jejich vztahům, nikoli jen namátkou a příkladově.[7] Ne nadarmo respektují proto lexikografické výsledky právě významní lingvisté, logikové i badatelé jiných vědních oborů.[8]

Sem lze přiřadit i některé současné pokusy o nové specializované typy slovníků. Nepřekvapuje, že se s nimi setkáváme zvláště u sovětských lexikografů a lingvistů. Zaznamenejme aspoň dva případy. Známí tři experimentátoři, Apresjan, Mel’čuk a Žolkovskij, navrhují jednojazyčný slovník nového typu, který je zaměřen vedle výkladů lexikálních jednotek též ke kombinaci slov a jejich syntaktickému chování.[9] Hlavní přínos návrhu je v zjišťování lexikálních funkcí slov, tj. významových vztahů mezi klíčovým slovem a jinými slovy, a v uvádění nesprávných spojení. Návrh přes svou pozoruhodnost nezaručuje vždy kombinační jednoznačnost a postižení kombinačních mezí. Důležitý je též slovník spojitelnosti, kontextové i syntaktické, na němž se pracuje v Moskvě a který sleduje cíle didaktické.[10]

V souvislosti s prací na jednosvazkovém jednojazyčném výkladovém slovníku češtiny přistupuje oddělení lexikologie a lexikografie Ústavu pro jazyk český ČSAV v Praze i k práci na lexikologii a lexikografické teorii. Přitom se využívá zkušeností z dosavadní lexikografické práce, podnětů české lingvistiky, zvláště teorie pražské školy, a podnětů současné světové lingvistiky, na prvém místě sovětské.[11]

Základním a nejožehavějším lexikologickým úsekem je nepochybně lexikální sémantika. Strukturní popis a rozbor je podle našeho názoru možný, i pokud jde [80]o vlastní lexikální význam, chápaný jako jazyková hodnota, která se promítá do funkcí lexikální jednotky ve všech jejích užitích. K takovému popisu a rozboru jsme přistoupili u jednotlivých druhů slov. Za zvláště důležitý považujeme popis a rozbor substantiv, tedy slov většinou nekonstrukční povahy. Na základě zjištění významových souvztažností cestou vnitrojazykové konfrontace vidíme tuto práci na rozdíl od jiných lingvistů diferencovaněji rozvrženou do několika etap. Jde (1) o etapu definice a jejích prvků, (2) o zjištění mimodefiničních aspektů významu, a to jednak pragmatických (expresivita, sekundární hodnoty), jednak gramatických (zde jsou důležité tzv. klasémy,[12] např. opozice životnosti - neživotnosti, jednotnosti - mnohosti, tranzitivnosti - intranzitivnosti), (3) o zjištění distinktivních sémantických rysů, (4) o konstrukci dílčích systémů a nakonec celého sémantického systému slovní zásoby přirozeného jazyka, popř. i (5) o zjištění variant významu, např. synonym, a významových přechodů.

V těchto etapách a vlastně víceméně v každé z nich se přihlíží k analýze i syntéze. V tomto příspěvku si povšimneme jen etapy definice. Tu totiž nelze pominout při sémantické analýze slovní zásoby, jak to dělají mnozí lingvisté zakládající své pojetí sémantiky jen na sémantických rysech, chápaných někdy jako univerzální ve všech jazycích. Definice je prostředek identifikace významu lexému, prostředek zjišťování sémantických invariant, prostředek rozlišení významů polysémického lexému atd. Běžný uživatel, jehož stanovisko je z hlediska přirozeného jazyka směrodatné, ptá se už od dětství: Co je to …? Potřebuje tedy převést méně známé, popř. neznámé na známější, tj. např. známý ekvivalent, jednoslovný i víceslovný. Při tom rozkládá význam na definiční prvky (viz 1), např. ‚osoba‘, ‚žena‘, ‚činnost‘, ‚část‘ atd., které však nelze prostě ztotožňovat se sémantickými rysy (sémy). Ty jsou abstraktnější, často obtížně formulovatelné v metajazyce (např. ‚okrajovost‘, ‚hornost‘) a hlavně mají dosud nutně povahu předběžnou, protože jejich průkazné zjištění a ověření předpokládá úplnou vnitrojazykovou konfrontaci všech dílčích lexikálně sémantických systémů.

Definice se zakládá na ekvivalenci: definiendum ≡ definiens.[13] Požadavek přísné ekvivalence, oprávněný z hlediska logiky, nebývá v přirozeném jazyku vždy splněn, a právě proto doplňujeme etapu definice druhou etapou mimodefiničních aspektů. Obě etapy v lexikografii těsně souvisí. Stanovisko formálních logiků se zakládá na dedukci a vychází z existence nedefinovaných primitivních termínů, v lexikografii a lexikologii však pracujeme na empirické úrovni, i když ne bez zřetele k dedukci a logickému vyplývání. V této souvislosti je důležité, že existují logikové, kteří nevidí zásadní rozdíl „mezi matematikou a logikou na jedné a ostatními vědami na druhé straně“ a označují rozlišování deduktivních a empirických věd jako idealistické.[14] Přechod od formální vědy k empirické však vyžaduje doplnění formálního kalkulu a axiomatického systému jeho interpretací.[15] Pro své jisté aspekty, např. pro otázku, musí-li definice vystihnout podstatu věci, patří dnes problematika definice spíše do logiky dialektické než do formální.[16]

Je mnoho typů definic,[17] např. verbální a neverbální, za základní však považujeme [81]typ definice, kterou je fráze (věta) systému jazyka odpovídající jeho metasystému a mající jistou sémantickou a syntaktickou strukturu.[18] Tento typ explicitní definice, záležící v syntaktické formulaci významu na základě posloupností dvou i více definičních prvků,[19] je v slovnících provázen i typem tzv. ostenzívní definice,[20] zakládající se na poukazu (To je stůl) a empirickém pozorování, popisu, přirovnání, např. modrý ‚mající barvu oblohy bez mraků, chrpy ap.‘, popř. s jistým omezením i odborný typ: ‚umístěný v spektru mezi zeleným a fialovým‘.

Věda o definici vypracovala pravidla definice, zaručující její adekvátnost a správnost a zamezující různé definiční chyby.[21] Definice významu v přirozeném jazyce má kromě toho svá pravidla specifická, vyplývající z jejího empirického zakotvení. Přesto se domníváme, že i v přirozeném jazyce lze o definici specificky vymezeného typu mluvit.[22] Tak např. se dnes ve všech případech nezamítá tzv. definice kruhem, přípustná podle Weinreicha (o. c. v pozn. 20, s. 30), jde-li o slova komplementární, jejichž významy na sebe navazují (významová spojitost). Empirická povaha definic se projevuje v jejich analytičnosti, vhodné tam, kde není ještě hotový konstruovaný systém a formalizovaná teorie (viz Materna, o. c. v pozn. 14, s. 13). B. Pottier správně upozornil,[23] že v definicích se vyskytují vedle prvků generických a diferencujících, doplnili bychom z hlediska definiční analýzy relevantních, i prvky virtuální (virtuémy), tj. nedistinktivní, nediferencující nebo neplně diferencující, např. bota 1. ‚obuv, zprav. vyšší kožená (tj. ne vždy a nutně)‘; dialektika 2. ‚obratnost v logickém odůvodňování, někdy i nesprávném‘; bezpartijní ‚neorganizovaný v politické straně, zejména komunistické‘. Empirický charakter definice se projevuje i v tom, že definiční prvek může alternovat (srov. i dále), např. bas 1. je ‚hluboký hlas zpěváka nebo tón hudebního nástroje‘; bavlnářství je ‚výroba nebo prodej bavlny‘. Dále je každý definiční prvek v izolaci mnohoznačný a sémanticky potenciálně využitelný mnoha směry, takže musí být specifikován a diferencován aspoň jedním dalším určujícím prvkem. Např. definujeme-li pohyb analytickou frází s definičními prvky A ‚změna polohy tělesa‘, (s další diferenciací u různých druhů pohybu:) B ‚v prostoru x, prostředkem y, směrem z, tempem p, způsobem q‘, přičemž A je průnik definic všech druhů pohybu (archisémém), pak vidíme, že obecný prvek ‚změna‘ je určen vzhledem k ‚poloze‘, což je odůvodněno opozicí slov pohyb - klid ‚zachování polohy‘, popř. ‚poloha‘. Tímto postupným vzájemným vymezováním definičních prvků dojdeme nakonec k celkovému vymezení v jednotlivém případě, a tímto vymezením je právě definice. Každá definice je tedy dílčím výsledkem složitého procesu poznávání, který záleží v souhře mnoha kroků, zvláště ve výběru, kombinaci a hierarchizaci definičních prvků, které jsou ve vztahu s hmotnou, společenskou a myšlenkovou realitou, a zároveň je výsledkem uspořádání prvků reality člověkem, nutného k tomu, aby se člověk ve světě vzhledem ke svým možnostem v dané etapě optimálně orientoval, a výsledkem snahy vyjádřit výsledky poznání jazykem a sdělit je jiným členům spo[82]lečnosti. Každý definiční prvek má realitní (denotativní) vztahy, ať jde o realitu konkrétní (např. konkrétní prostor: země, vzduch, voda nebo jiný kosmický prostor), nebo abstraktní (číslo ‚výraz pro kvantitu‘), nebo i pseudorealitu (známé příklady slov jednorožec v mytologii, kentaur, rusalka aj. s fiktivním denotátem). Tak např. u jednotlivých sloves pohybu se vymezují některé z uvedených definičních prvků: jít ‚pohybovat se na zemi pomocí nohou vzpřímeně‘ proti např. lézt aj., tedy pomocí dříve uvedené notace A x1y1q1 proti třeba plavat ‚pohybovat se ve vodě pomocí rukou a nohou v poloze vodorovné‘ A x2y2q2.[24]

V dvou částech definice je tedy naznačena dichotomie vyššího a nižšího stupně abstrakce, způsobená zahrnující povahou nadřazeného generického prvku a naproti tomu bezprostřednějším vztahem některých definičních prvků k realitě. Je zde tedy možno rozeznávat také takové definiční prvky, které prozrazují situační vztahy. Ovšem povaha těchto definic (kromě ostenzívních) je nominální, tj. jejich výrazy se přímo vztahují k lexikálním jednotkám objektového (přirozeného) jazyka, nikoli k denotátům těmito jednotkami označeným.[25]

Např. abstraktní prvek ‚směr‘, charakterizovaný ‚libovolností‘ (směr k nějakému předmětu kdekoli), může být vymezen, pokud jde o vztah ‚nahoru - dolů‘ (např. u stoupat - klesat), ‚sem - tam‘ (u blížit se - vzdalovat se, přicházet - odcházet), ‚nalevo - napravo‘, ‚tam a zpět‘ (dojít pro lékaře), ‚otáčivost‘ (točiti se) aj.; ‚změna‘ se může týkat ‚polohy‘ (pohyb), ‚změny stavu‘ (sednout si, stoupnout si proti ‚stavu‘: stát, sedět aj.), ‚vlastnosti‘ (zčervenat, zmenšit se), ‚majitele‘ (nabýt - pozbýt) atd.

Naproti tomu je rovina definičních, ale i jiných prvků abstraktních, např. ‚prostor‘, popř. ‚prostorovost‘, ‚změna‘, ‚směr‘, ‚směrovost‘, ‚prostředek‘, ‚činnost‘, ‚stav‘ aj., jejichž usouvztažněním se tvoří ekvivalenty významů a které ve své nejabstraktnější podobě mají povahu sémů, tj. sémantických distinktivních rysů. V definicích se tedy projevuje protiklad empirie a abstrakce (samozřejmě spolu s generalizací), přičemž abstrakce — obecně vzato — má několik stupňů. Proto také rozlišujeme mezi definičními prvky a sémy. Při postupné sémantické analýze slovní zásoby bude možno zjistit všechny definiční prvky a vyabstrahovat jednotlivé sémy. Tuto problematiku tedy vidíme, pokud jde o jazykový obsah, ve dvou rovinách, v aspektu — možno říci — fyzikálním a v aspektu funkčně systémovém. Vidíme tu obdobu situace v plánu výrazu, kde jde o rovinu fonetickou a fonologickou.

Z uvedeného vyplývá, že problematika definice je důležitá pro lingvistiku a sémantiku. Každá definice je na základě každého svého prvku zapjata do relační sítě rozprostírající se po celém sémantickém systému. Nejdůležitější vztahy jsou ty, které mají své funktivy v hierarchicky nadřazených definičních prvcích (archisémémech) a vytvářejí dílčí systémy v slovní zásobě. Definice významu nadřazených lexikálních jednotek mají povahu primární, definice významů podřízených lexikálních jednotek mají povahu sekundární, protože na první odkazují, doplňují je a jsou na nich závislé (např. definice ‚pohybu‘ a různých druhů pohybu). Týž vztah je také mezi definicemi souvztažných pojmů různých tříd, např. ovocné plody (banán, borůvka, brusinka aj.) definujeme pomocí definic jejich nositelů (stromů, keřů).

Při konfrontaci definic podřízených lexikálních jednotek (podle Greimase aj. tzv. hyponym) se nutně zjistí všechny opoziční diferencující definiční prvky sestavitelné do formy tabulek. Tím se také splní požadavek úplnosti definičních prvků a naopak vyřadí se prvky nejazykové, encyklopedické, časté v některých slovnících. Empirický charakter definic se projevuje také v tom, že její prvky jsou formulovány z hlediska běžného uživatele jazyka a vzhledem k jazykovým souvztažnostem.

[83]Práce na inventáři definic lexikálních jednotek ve všech významech bude v budoucnosti jistě přístupná i mechanizaci. Naznačíme aspoň krátce dvě možnosti. Při rozboru definic jde jednak o inventář definičních sémantických prvků, jednak o jejich formálně syntaktické usouvztažnění.[26] Na rozdíl od metod zaměřených v podstatě na kombinaci slov (srov. uved. práci Apresjanovu, s. 422) pracujeme jen s vlastní definicí příslušné lexikální jednotky.

V definici jsou především specifické syntaktické vztahy. Základní schéma pro definice substantiv je substantivum (S) a atribut (A). Ten může být buď shodný (bába 2. ‚stará žena‘, zápis SA), nebo neshodný (bajkář 1. ‚autor bajek‘, SAn) a jednoduchý nebo vícenásobný (bačkorka ‚obuv malá domácí měkká‘, SAAA). V složitějších případech je třeba řešit otázku hierarchie výrazů, označujících jednotlivé definiční prvky (pomocí závorek), jejich pořadí podle sémantické závažnosti, zjistitelné např. eliminačním testem, vzájemné syntaktické závislosti a rozlišovat rovinu slovních druhů a větných členů, popř. i rovinu syntakticky sémantickou. Např. slovo berla (berle) v druhém významu má definici ‚podpěra /k zajištění pohybu/ (používaná) v době nemoci dolních končetin‘. Zde jde o dva neshodné rozvité přívlastky, závislé na základním substantivu. Jeden z nich vyjadřuje účel, druhý časové určení.

Empirický charakter se projevuje v alternaci definičních prvků, a to sémanticky blízkých, záležících jen ve formální obměně daného významu, nebo sémanticky vzdálenějších. Např. babička 1. ‚matka rodičů/rodiče‘; bariéra 1. ‚ohrada/zábradlí kolem hřiště/arény‘ aj.

Druhý poukaz se týká možnosti postupně zakódovat inventář definičních sémantických prvků, zjistit jejich základní kombinace a jejich lexikální obsazení a zajistit vytřídění příslušných dílčích systémů. Např. u písmene b je řada pojmenování žen, a to vzhledem k jejich společenské příslušnosti (bojovnice, brigádnice, bakchantka, baronka aj.), zaměstnání (bába 3., babička 3. ‚porodní asistentka‘, bakterioložka, barmanka, biletářka atd.), vlastnosti (blondýn(k)a, brunet(k)a, běhna, beruška 2., bídnice), příbuzenství, věku aj. Tím lze tedy získat kombinace např. typu ‚osoba, žena, zaměstnání‘, ‚osoba, žena, příbuzenství‘ a totéž obdobně s prvkem ‚muž‘.

Na závěr výkladu, který pochopitelně nemohl vyčerpat problematiku definice významu u lexikálních jednotek všech typů, připojíme ještě několik slov o podefiničních etapách sémantického popisu. Přes svou důležitost má i definice své meze. Jednak nepostihuje všechny aspekty významu, zvláště expresivitu a hodnocení označených skutečností, jednak je její nutnou protiváhou a doplněním zřetel ke kontextu, zvláště k sémantické spojitelnosti. Od etapy definice a definičních prvků je dále třeba postoupit k etapě distinktivních sémantických rysů. Tato etapa je nutná, protože definice se spokojuje, jak známo, zjištěním nejbližšího zobecňujícího klasifikačního prvku[27] a není v zjišťování prvků zcela explicitní, neprovádí rozklad významu do všech důsledků. Na druhé straně definice významu, citlivě zaměřená na jazykovou sémantiku, pracující se zřetelem k dílčím systémům, ať jde o polysémii nebo o významové pole nebo o slova odvozená a příbuzná, je zárukou proti libovůli při vyhledávání sémů, často apriornímu. Např. rozbor sémické struktury slova hlava, orientovaný ve smyslu tohoto výkladu, by nepotvrdil některá zjištění Greimasova o francouzském slově tête (o. c. s. 45—49). Definiční popis a definiční analýza významů lexikálních jednotek přirozeného jazyka je také nutnou základnou významového slovníku, který by vyrůstal z jazykové reality a nikoli z pojmového schématu.

 

[84]R É S U M É

Zur Frage der semantischen Beschreibung der lexikalischen Einheiten

Der Autor charakterisiert die bisherigen Versuche einer semantischen Beschreibung und Analyse lexikalischer Einheiten, und zwar durch Signale der Form (Distribution, Konstruktion, Morphologie, Syntax), durch Informanten, von seiten der modernen Logik und durch die lexikographischlexikologische Methode. Jede von diesen Methoden hat ihre Vorteile und Nachteile.

Aufgrund seiner bisherigen Arbeitserfahrungen und im Zusammenhang mit der Vorbereitung eines einbändigen Wörterbuchs der tschechischen Sprache und eines Werkes über die tschechische Lexikologie vertritt der Autor die Ansicht, daß die Bedeutungsanalyse in fünf Etappen vom sowohl analytischen als auch synthetischen Charakter zu sehen ist: Etappe der Definition, Erforschung der außerdefinitionellen Bedeutungsaspekte, Etappe der distinktiven Bedeutungselemente, Konstruktion von Teilsystemen im Rahmen des semantischen Wortschatzsystems und Feststellung von Bedeutungsvarianten und Übergangserscheinungen.

Die Hauptaufmerksamkeit wird vor allem der Bedeutungsdefinition einer natürlichen Sprache gewidmet. Als Grundtypus wird die nominale Definition angesehen, die als eine metasprachliche Phrase aufgefaßt wird, die wenigstens zwei Elemente enthält. Diese Elemente sind abstrakt und bezeichnen nicht die Denotate der außersprachlichen Wirklichkeit, sondern Einheiten der natürlichen Sprache. Jede Definition ist dichotomisch: dass allgemeine Element befindet sich auf der höheren Abstraktionsstufe, das spezifizierende Element spiegelt denotative Eigenschaften wider und weist dementsprechent konkrete Aspekte auf. Bei der Konstruktion der Definitionen soll die Linguistik die Distribution und die durch das allgemeine Definitionselement bestimmten Teilsysteme berücksichtigen. Im Weiteren werden die Möglichkeiten der Untersuchung der Definitionselemente durch Lochkartenmaschinen, und zwar in formaler, syntaktischer, als auch in inhaltlicher Hinsicht besprochen. Schließlich werden die Grenzen des Definitionsverfahrens gezeigt, aber zugleich auch seine Notwendigkeit für die Untersuchung dor Bedeutungselemente angedeutet.


[1] Např. N. Chomsky v Syntactic Structures, 1957, srov. H. Maclay, Overview v 2. části (Linguistics) výboru statí Semantics, Cambridge 1971, s. 158.

[2] Y. Bar-Hillel, Logical Syntax and Semantics, Language 30, 1954, s. 233n.

[3] Za otce operacionalistického hlediska se pokládá fyzik P. W. Bridgman, The Logic of Modern Physics, New York 1927, s. 5. Ztotožnění významu a užití je u L. Wittgensteina, Philosophische Untersuchungen (současně i anglicky), Oxford 1953. Srov. k tomu K. Horálek, K literatuře o L. Wittgensteinovi, SaS 30, 1969, 162—166. Srov. též instruktivní výklad Ch. E. Catona v přehledu 1. části díla Semantics cit. v pozn. 1, s. 5—8. Obyčejně se v této souvislosti zapomíná na autora E. Leisi, Der Wortinhalt. Seine Struktur im Deutschen und Englischen, Heidelberg 1953, zastávajícího umírněné operacionalistické pojetí významu, srov. 3. vyd. 1967, s. 121. Naše stanovisko srov. B. Havránek-J. Filipec, Lexikálně sémantická výstavba hesla — ústřední otázka lexikografické práce, sb. O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958, s. 183n.

[4] J. J. Katz - J. A. Fodor, The Structure of Semantic Theory, Language 39, 1963, s. 185n.; J. J. Katz, Semantic Theory, výbor cit. v pozn. 1, s. 297—307. Tamže i práce Weinreichova, Lakoffova aj. a celkový přehled Maclaye, s. 157—182. S rozlišujícími elementy se dnes už nepracuje.

[5] K tomu kriticky N. Chomsky, Syntaktické struktury, Praha 1966, s. 94n., zvláště pozn. 5.

[6] R. Carnap, Symbolische Logik, Wien - New York 19683, s. 40. Srov. též L. Tondl, Problémy sémantiky, Praha 1966, s. 174n. — R. Carnap, Problémy jazyka vědy (Výbor), Praha 1968, s. 252n. Zde i další literatura.

[7] Bilaterálnost znaku, lexikální a gramatický aspekt jazykového významu, zřetel ke kontextu, k slovním druhům a systémovosti zdůraznil B. Havránek, srov. cit. sb. O vědec. poznání …, s. 177n., 188n., 209.

[8] Např. L. Hjelmslev, Základy teorie jazyka, Praha 1972, s. 77; R. Carnap, Problémy …, s. 258n.

[9] J. D. Apresjan, Ob eksperimental’nom tolkovom slovare russkogo jazyka, VJaz 1968, č. 5, s. 34—49; J. D. Apresjan-I. A. Mel’čuk-A. K. Žolkovskij, Semantics and Lexicography: Towards a New Type of Unilingual Dictionary, Studies in Syntax and Semantics, vyd. F. Kiefer, Dordrecht 1969, s. 1—33, zde zvl. s. 8n.

[10] P. N. Denisov-V. V. Morkovkin-L. A. Novikov, Prospekt učebnogo slovarja sočetajemosti slov russkogo jazyka, Moskva 1971.

[11] J. Filipec, K úkolům české lexikologie, SaS 29, 1968, s. 259n.

[12] B. Pottier, Vers une sémantique moderne, Travaux de linguistique et de littérature II-1, Strasbourg 1964, s. 124n.; J. Filipec, K otázce spojování slov, NŘ 55, 1972, 103—114.

[13] A. Tarski, Úvod do logiky a metodologie deduktivních věd, Praha 1966, s. 123, 151 aj. Obecně též M. Bierwisch-F. Kiefer, Remarks on Definitions in Natural Language, sb. cit. v pozn. č. 9, s. 54—79.

[14] P. Materna, Zu einigen Fragen der modernen Definitionslehre, Praha 1959, s. 54n., 69.

[15] R. Carnap, Problémy …, s. 183.

[16] Materna, o.c. v pozn. 11, s. 11n.; M. M. Rozental, Principy dialektické logiky, Praha 1962; G. Klaus, Moderne Logik, Berlin 1964, s. 358n., 202.

[17] Např. R. Borsodi, The Definition of Definition, Boston 1967, s. 24n. jich uvádí 26, z toho 19 verbálních, ostatní neverbální (ostenzívní). Autor však nerozlišuje metajazyk od přirozeného jazyka, mluví-li o synonymické a antonymické definici spolu s jinými druhy definic.

[18] Srov. i H. Stonert, Definicje w naukach dedukcyjnych, Łódž 1959, s. 161 aj.

[19] A. J. Greimas, Sémantique structurale, Paris 1966, s. 73, charakterizuje lexikografickou definici jako diskurzívní, tj. „rozšiřující“ heslové slovo v syntaktickou posloupnost.

[20] B. Russel, Jazyk (stať z r. 1948), v kn. Logika, jazyk a věda, Praha 1967, s. 109n., 130, 135. T. T. Segerstedt, Some Notes on Definitions in Empirical Sciences, Uppsala - Wiesbaden 1957, s.13n., U. Weinreich, Lexicographic Definition in Descriptive Semantics, sb. Problems in Lexicography, Bloomington 19672, s. 31n.; L. Tondl, o.c., s. 51n., 259n.; J. Rey-Debove, La définition lexicographique; bases d’une typologie formelle, Travaux de ling. et de littér. 5, 1967, 141—159. — Ke kritice lexikografických definic J. D. Aprasjan, Tolkovanije leksičeskich značenij kak problema teoretičeskoj semantiki, Izvestija AN SSSR, řada liter. a jazyk 28, 1969, č. 1, s. 11—23.

[21] Např. G. Tamás, Die wissenschaftliche Definition, Budapest 1964, s. 144n.

[22] L. Hjelmslev zahrnuje do rozsahu definice (Definition, opredelenije) rozčlenění znakového obsahu i výrazu, Základy …, cit. v pozn. 8, s. 136, def. č. 42.

[23] B. Pottier, La définition sémantique dans les dictionnaires, Travaux de ling. et de littér. III-1, 1965, s. 33, pozn. 3.

[24] J. Filipec, Zur innersprachlichen Konfrontation von semantischen Teilstrukturen im lexikalischen System, TLP 3, 1968, zvláště s. 115n.

[25] Srov. G. Tamás, o.c. v pozn. 21, s. 140, vývody o tom, že věda spěje k dialektické a konkrétní definici, která vychází z abstraktních definic.

[26] J. D. Apresjan, O jazyke dlja opisanija značenija slov, Izvestija AN SSSR, řada lit. a jaz. 28, 1969, č. 5, s. 415—428.

[27] G. Tamás, o.c., s. 144: „Die Definition darf die nächste Gattung nicht überspringen.“

Slovo a slovesnost, ročník 34 (1973), číslo 1, s. 78-84

Předchozí Leontij V. Kopeckij: О лексико-грамматическом компромиссе в грамматическом описании

Následující Karel Hausenblas: Vysoký — střední — nízký styl a diferenciace stylů dnes