Jan Mukařovský

Karel Hausenblas

[Kronika]

(pdf)

Ян Мукаржовски / Jan Mukařovský

Dne 8. února 1975 zemřel v Praze ve věku 83 let jeden ze spoluzakladatelů našeho časopisu, akademik Jan Mukařovský, profesor Karlovy univerzity (a v padesátých letech i její rektor) — estetik, teoretik umění a literární historik, jenž se významně zapsal do dějin těchto nauk nejen v kontextu domácím, nýbrž i široce mezinárodním. Po druhé světové válce vešlo jeho jméno ve známost i v neodborných kruzích zejména v souvislosti s jeho působením v čelné funkci ve Světové radě míru.

Jeho mnohostranné a myšlenkově bohaté dílo bylo úzce spjato s rozvojem vědy a vůbec kulturního dění v samostatném státě Čechů s Slováků (řadu let působil v Bratislavě) po r. 1918. Jan Mukařovský se zařadil na pokrokové křídlo vědecké fronty a byl v těsných stycích s mnoha významnými představiteli socialisticky orientovaného a esteticky průbojného umění, zvláště s Vladislavem Vančurou, Vítězslavem Nezvalem, J. Honzlem, E. F. Burianem a dalšími. Tyto kontakty mezi slovesnými tvůrci a odborným výkladem slovesnosti byly plodné nejen pro badatele, jemuž umožňovaly konfrontovat při výkladu děl pohled interpreta s pohledem autora a vůbec pomáhaly pronikat do aktuální problematiky soudobého uměleckého tvoření, ale i pro druhou stranu, jak o tom vydává básnické svědectví Nezvalův Dopis Mukařovskému (z r. 1933) — připomeňme si dnes z něho alespoň několik veršů: Náš krok jde ruku v ruce s vědci / Básnictví netvoří už světci / … Dnes skočil básník s kazatelny / Má měkký klobouk místo helmy / … Jak švec se vrací ke kopytu / Tím kopytem je lidská řeč / Dík rýmu voní senoseč / … Básnictví netvoří už světci / A dnes už ani světáci / Příteli přijď dnes po práci / A vylož básníkům a včelám / Co je to med a jak ho dělám / … Ty spolehlivý montére / Spící se náhle probere / Start odbude se rychlej’ tiše / A usnu o poschodí výše.

Vědecký profil Jana Mukařovského se utvářel při programovém úsilí překonat filologický a psychologický pozitivismus, který ještě v prvních desítiletích tohoto století dominoval, jeho roztříštěnost a nedostatek zřetele k specifičnosti zkoumaných jevů, v daném případě uměleckých děl slovesných i jiných. Budoval svou koncepci, která by překonala takové nedostatky, využívaje podnětů starších, z tradice vědy naší, např. z prací estetika Ot. Zicha, německé i jiné, i podnětů novějších, zejména sovětských literárních vědců Tomaševského, Tyňanova aj., a ze soudobé lingvistiky, která, iniciativně především v pražském badatelském centru, propracovávala funkční a systémové pojetí.

Charakterizuje-li Mukařovského práce z let dvacátých ústřední zaměření na výklad široce pojaté formy básnických děl, přesunuje se těžiště prací z let třicátých na výstavbu významovou. Na sklonku tohoto období představuje Mukařovský své pojetí, jehož středem je výklad vnitřního ustrojení uměleckých děl a jejich zapojení do souvislostí širších, jako pojetí strukturní, dovolávaje se více nebo méně blízkých stanovisek v styčných vědách a ve filozofii, ale také distancuje se od některých (např. od holismu). Po druhé světové válce se snažil dopracovat k pojetí marxistickému: nejblíže k němu měl svým uplatňováním principu dialektiky, dynamiky v řešení sváru protikladů v umělecké tvorbě, a také stálým zřetelem k osvětlování jevů v jejich historických souvislostech, ve vývojovém procesu. Na druhé straně zapojení na některé proudy filozofického myšlení marxismem odmítané a některé další věci byly předmětem ostré kritiky Mukařovského koncepce a také zásadní autorovy sebekritiky. V posledních, již nečetných, svých statích věnoval autor zvýšenou pozornost vztahu mezi tvorbou a ideologií. Příznačný je v této době Mukařovského zájem i o lidové umění a jeho vztahy k umění „vysokému“.

Hlavní Mukařovského práce jsou zahrnuty ve třech svazcích Kapitol z české poetiky (2. vyd. z r. 1948), v Studiích z estetiky (z r. 1966) a v dopňkovém svazku Cestami poetiky a estetiky (1971).

[249]Ať už tematický záběr jeho výkladů byl širší, nebo užší, Mukařovský dovedl vždy vyhmátnout otázky obecného obsahu a osvětlit je z různých stránek. Podal originální řešení velmi složitých otázek základní důležitosti, jako je pojetí estetické funkce uměleckých děl a jejího vztahu k funkcím jiným a řada dalších. I když nejsou obecně přijímána — a spory vyvolávala už v době zveřejňování —, byla většinou právě svou vyhraněností (a tím zase i jistou jednostranností) pojetí plodným příspěvkem na cestě za poznáním obecně platným, které je ovšem v této oblasti zvláště nesnadné.

Vedle širokého rozhledu v řadě oborů (kromě literatury nejvíce v divadelnictví a výtvarnictví) a smyslu pro dialektiku obecného a jedinečného charakterizuje Mukařovského práce zejména schopnost postihovat hierarchii částí v celku a dovednost či spíše umění bystře rozpoznat v konkrétních uměleckých dílech jejich význačné rysy v různých stránkách jejich výstavby. Nejvíce pozornosti věnoval vývoji české literatury, zvláště poezie, od obrození a osvětlil v ní některé zjevy do značné hloubky, především dílo Máchovo, ale též Polákovo, Hálkovo, Nerudovo, Vrchlického a dalších až k Nezvalovi a Vančurovi. Z těchto výkladů bude ještě dlouho možno těžit i při změně teoretických a metodologických východisek. Kromě jiného to platí zejména o Mukařovského poznatcích z vývoje jazyka a stylu české umělecké slovesnosti, v jednotlivostech i v obecných vývojových tendencích. Mukařovskému patří přitom nesporná zásluha, že řadu otázek básnického vyjadřování osvětlil u nás jako první na vědeckém základě, jako např. otázky básnického pojmenování nebo některé principy výstavby textu.

Tomuto aspektu, stejně jako kontaktům zesnulého s naším časopisem, v němž vyšlo neméně než třicet jeho příspěvků, jsme věnovali pozornost v stručném článku k Mukařovského pětasedmdesátinám, na který závěrem odkazujeme (SaS 27, 1966, s. 375n.).

Slovo a slovesnost, ročník 36 (1975), číslo 3, s. 248-249

Předchozí Iva Nebeská: Nová sovětská publikace o teorii řečové činnosti

Následující Bohuslav Havránek: Desetiletá činnost Mezinárodní komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků při MKS