Sovětská práce o informačních jazycích

Ladislav Nebeský

[Kronika]

(pdf)

Советская работа об информационных языках / Un travail soviétique sur les langues informationnelles

Rychlý růst vědeckotechnických informací je provázen rozvojem zvláštního druhu umělých jazyků sloužících potřebám informatiky. Těmto jazykům je věnována kniha V. A. Moskoviče Informacionnyje jazyki („Nauka“, Moskva 1971, 143 s.). Jak autor upozorňuje, pro informační jazyky (dále IJ) se užívá i jiných názvů, např. jazyky dokumentaristiky, sémantické kódy aj.; z druhé strany se někdy jako o informačních jazycích hovoří i o jazycích jiných dvou druhů, totiž o jazycích určených pro komunikaci člověka se strojem (informačněřídící jazyky) nebo o jazycích určených k formalizování některé oblasti poznání pomocí aparátu matematické logiky (informačnělogické jazyky). V knize se však důsledně pod IJ rozumějí jazyky určené k ukládání a shromažďování informací a k vyhledávání informace na dotaz.

Kniha má čtyři kapitoly. Jádrem krátké první kapitoly (Obecná charakteristika IJ) je porovnávání IJ s jazyky přirozenými. Autor vypočítává devět rozdílů mezi přirozenými jazyky a IJ; jde o odlišnosti dosti různorodé, jako je např. symetrie mezi formou a významem v IJ (na rozdíl od asymetrického dualismu v přirozených jazycích), nepotřeba fonetického vyjádření znaků, absence prostředků k vyjadřování emocí atd. Je škoda, že zde autor zároveň nesrovnává IJ i s jazyky jiných druhů; většina uváděných odlišností od přirozených jazyků totiž zůstane zachována, nahradíme-li IJ jinými umělými jazyky, např. informačnělogickými. Patrně pouze šestá z uváděných rozdílností je specifická právě pro IJ — alespoň pro takové IJ, o kterých kniha pojednává. Jde o rozdílnost ve významu predikátu. Autor uvádí, že v IJ mají jména významnější postavení než predikáty. S tím souvisí i to, že v některých IJ chybí gramatický aparát a v těch, kde gramatický aparát existuje, je vlastně podřízen slovníku.

V druhé kapitole (Typologická klasifikace IJ) se formulují kritéria klasifikace IJ. Autor rozlišuje mezi kritérii podle vnějších příznaků (podle toho, zda jde o IJ přímé nebo nepřímé dokumentace, podle charakteru fondu zpracovaných dokumentů apod.) a podle vnitřních příznaků. Klasifikaci podle vnitřních příznaků pojímá autor především jako klasifikaci morfologickou, přičemž se opírá o pojetí E. Sapira. Vychází ze Sapirova dělení pojmů vyjádřených jazykem do čtyř typů (konkrétní pojmy, odvozené pojmy, konkrétní relační pojmy a čisté relační pojmy) a rozlišuje osm typů jazyků podle toho, jaké typy pojmů jsou s to vyjadřovat (některé z těchto typů jsou prázdné). Tak např. jazyky nejjednoduššího typu (typu A) jsou s to vyjadřovat pouze konkrétní pojmy; přirozené jazyky tohoto typu neexistují, mezi četné příklady IJ tohoto typu patří národní patentová třídění. Autor využívá i dalších dvou druhů dělení jazyků: podle „technického“ způsobu vyjadřování pojmů rozlišuje jazyky aglutinační, izolační a symbolicko-aglutinační a podle stupně syntézy rozlišuje jazyky analytické a syntetické. Jako příklady aglutinačních syntetických jazyků uvádí jazyky [348]Bantu a IJ UDK a SYNTOL; jako příklady symbolicko-aglutinačních syntetických jazyků uvádí semitské jazyky a Clevelanský sémantický kód. Tato kapitola však obsahuje ještě jiná vnitřní kritéria pro klasifikaci IJ. Autor si všímá jejich paradigmatiky a syntagmatiky a třídí je podle stupňů jejich rozvinutosti (uvádí, že zatímco syntagmatický aparát může v IJ chybět, přítomnost paradigmatického aparátu je nezbytná). Konečně autor dělí IJ (pouze IJ nepřímé dokumentace) podle stupně autonomnosti na výchozím přirozeném jazyku (na jedné straně stupnice jsou soustavy „unitermů“, na druhé IJ, jejichž „slova“ jsou kompozicí sémantických činitelů).

Přibližně polovinu knížky zaujímá třetí kapitola (Popis IJ různých typů). Obsahuje charakteristiky dvanácti IJ doplněné informacemi o dalších speciálních druzích IJ (fonetických transkripčních kódech, piktografických IJ přímé a nepřímé dokumentace a IJ pro vyhledávání kartografických materiálů). Charakteristiky dvanácti příkladů IJ (abecední a předmětové katalogy, patentová třídění, fazetová třídění Š. Ranganatana, univerzální desetinné třídění, IJ „Prázdno—Neprázdno“, IJ „Krystal“, IJ „standardních frází“, IJ SYNTOL, IJ „Korán“, Clevelanský sémantický kód, IJ BIT a IJ „Ruly English“), kterým je věnována většina kapitoly, skládají se ze standardních rubrik (všeobecná informace, typ jazyka, způsob kódování, aparát paradigmatiky, aparát syntagmatiky, pravidla interpretace a doplňující informace). Tyto charakteristiky ovšem nemohou být v pravém slova smyslu popisem, zejména o složitějších jazycích poskytují jen kusý obraz. Lingvistického čtenáře však nepochybně zaujme autorova snaha postihnout některé rysy těchto jazyků prostředky převzatými z lingvistiky.

Ve čtvrté kapitole (Metody vytváření IJ) jsou nastíněny čtyři metody konstrukce IJ, totiž metoda logicko-intuitivní, metoda distribučně-statistická, metoda složkové analýzy slov přirozeného jazyka (touto metodou byly vytvořeny IJ se sémantickými činiteli — BIT a Clevelandský sémantický kód) a metoda asociativního experimentu. Všechny uváděné metody se opírají o analýzu faktů přirozeného jazyka. Autor považuje logicko-sémantickou metodu za nejefektivnější. Z ostatních metod považuje za nejperspektivnější metodu distribučně-statistickou.

I u těch nejabstraktnějších umělých jazyků lze nalézt rysy připomínající jazyky přirozené. Tím spíše lze takové rysy nacházet u jazyků, při jejichž konstrukci se k přirozeným jazykům nemalou měrou přihlíží. Moskovičův pokus o využití některých lingvistických pojmů pro klasifikaci IJ, který je v jeho knize obsažen, není proto zajímavý jen z hlediska IJ. Otázka možnosti studia IJ metodami, které lingvistika vyvinula pro studium přirozených jazyků, je zajímavá i z hlediska těchto metod samých.

Slovo a slovesnost, ročník 36 (1975), číslo 4, s. 347-348

Předchozí Marie Ludvíková: Matematická lingvistika a počítače

Následující Jiřina Novotná-Hůrková: Západoněmecký sborník věnovaný výzkumu sluchových procesů