Dialektický vztah „implicitnost : explicitnost“ a vývoj frazeologie

Valerij M. Mokijenko (Leningrad)

[Articles]

(pdf)

Диалектическое отношение «имплицитность : эксплицитность» и развитие фразеологии / La relation dialectique «implicité : explicité» et l’évolution de la phraséologie

Dialektická souvztažnost na ose „implicitnost : explicitnost“ je těsně spjata se vztahem stability a nestability ve frazeologickém systému.[1] Stabilita frazeologických jednotek (dále FJ) se obvykle projevuje v zachování strukturního a sémantického modelu základního spojení slov. Tendence zachovávat tento model je však v protikladu k tendenci zužovat nebo rozšiřovat počet komponentů FJ. Implicitností se rozumí tendence FJ (resp. většího kontextu, bajky, přísloví apod.) zkracovat počet komponentů v jeden lexém, explicitností tendence FJ (resp. jednoho lexému) spojovat vyšší počet komponentů do větších celků.

Toto užití termínů explicitnost a implicitnost se opírá o tradici v jazykovědě už známou.[2] Odborníci v oblasti frazeologie je uvádějí i ve svých nejnovějších pracích. Např. J. Mlacek určuje podstatu frazeologické elipsy jako implicitnost a rozšiřování počtu komponentů FJ jako explicitnost.[3] T. A. Tulinová klasifikuje ustálená přirovnání podle implicitního nebo explicitního způsobu jeho vyjadřování.[4] Různé typy implicitnosti a explicitnosti příznačné pro hovorovou ruštinu analyzuje K. Koževniková.[5]

Vzájemné působení na ose „implicitnost : explicitnost“ přímo vyplývá z nejdůležitějšího strukturního znaku FJ — formální členitosti.[6] Směřování k této členitosti (explicitnost) transformuje slovo ve FJ, vývoj směrem od ní (implicitnost) frazeologické spojení především porušuje. Současně však dialektika vývoje FJ může obrátit tyto kvality v diametrální protiklad: vlivem explicitnosti se FJ stává příslovím, větou, rozplývá se v kontextu a přestává existovat jako FJ; z druhé strany implicitnost kontextu, bajky, přísloví apod. vede k tvoření FJ.

FJ se vyznačuje, jak už bylo uvedeno, protikladem mezi mnohočlenností formy a jednočlenností obsahu. Vývoj FJ k slovu v tomto aspektu je jedním z nejrozšířenějších typů univerbizace, jejíž podstatou je právě odstraňování protikladu mezi jednotou významu a mnohočlenností formy.[7] Tendence „jeden význam — jedna forma“, podle objektivního názoru odborníků zabývajících se historií jazyka, „obnovuje rovnováhu v těch případech, když se buď formální, nebo sémantická příznakovost (marking) stává přetíženou“.[8]

Za univerbizace FJ v jedno slovo se „přetíženou“ stává forma spojení. Univerbizace tohoto druhu je tedy defrazeologizací spojení. Protože však formální členitost je [5]jedním ze základních znaků FJ, lze přirozeně očekávat, že frazeologizaci vyvolává obrácená tendence — „přetíženost“ sémantiky jednočlenné jednotky (slova), která vyžaduje explicitního vyjádření.

Takové sémantické „přetížení“ při vývoji od slova k FJ je objektivně dáno známým faktem, že tvoření FJ je podmíněno většinou dvěma příčinami — nutností označovat nové pojmy a snahou výrazněji označovat už známé a pojmenované pojmy. Studium dnešních hovorových FJ, které se tvoří „před našima očima“, ukazuje, že právě sémantické přetížení slova se často stává příčinou jeho transformace ve FJ. Tak A. M. Emirovová oprávněně považuje rus. spojení vagon i maleňkaja teležka ‚velmi mnoho‘ za výsledek „pokračování“ slova vagon v tomtéž významu.[9] K tomuto vysvětlení lze dodat, že toto „pokračování“ je spojeno právě s potřebou formálně zajistit expresívní (resp. sémantickou) přetíženost lexému vagon. Podobné příklady jsou docela běžné. Srov. též čes. fůra (peněz, zboží, lidí apod.) ‚velké množství‘.

Koncepce „zhuštění“ bajky a přísloví ve FJ, zpracovaná tak významným vědcem, jakým byl A. A. Potebňa, nutí však i dnešní odborníky ve frazeologii vidět hlavní směr frazeologizace právě v procesu kondenzace, univerbizace, implikace většího kontextu k ustálenému spojení. Případy narůstání menších jazykových jednotek ve větší se nezřídka pomíjejí a dokonce se dostávají do procesu kondenzace. To porušuje, jak se zdá, objektivní dialektiku tvoření a vývoje frazeologie, vede k její jednostranné diachronické a funkční analýze. Tuto subjektivně podmíněnou disproporci lze pozorovat za oprávněným konstatováním o vyvážené souvztažnosti protikladu explicitnosti a implicitnosti v lexiku, jež nedávno podal K. Hausenblas (o.c. v poznámce 2).

Je třeba zdůraznit, že sám A. A. Potebňa, který obrátil zvláštní pozornost na vývoj jazykových jednotek směrem „bajka → přísloví → rčení → slovo“, připouštěl současně i dialekticky opačný vývoj. Tohoto Potebňova postoje si bohužel nevšimla valná většina odborníků ve frazeologii, kteří přijali jeho koncepci. Tento postoj je uveden v poznámce tam, kde známý jazykovědec popisuje kondenzaci bajky v přísloví: „Tady trochu odbočím: Vezmeme-li takový útvar jako „Víno je kyselé, až zuby trnou“, řekla liška, která nemohla na víno dosáhnout, uvidíme, že další vyprávění, tj. to, co následuje za výrazem (resp. příslovím — V. M.), poskytuje dostatečné opodstatnění pro základní výraz. Ale existuje zvláštní druh bajek, komický. Komická forma bajek záleží v tom, že to, co následuje za výrazem, místo aby poskytovalo dostatečné zdůvodnění pro výraz uvedený na počátku, je s ním dokonce do jisté míry v protikladu. Taková forma je velice oblíbená.“[10] A dále následují příklady transformací anglických přísloví sluhy Samuela Wellera z Pickwickovců Ch. Dickense (např. Do jednoho ucha vleze, z druhého vyleze, jak říkala moje tetka, když jí cvrček vletěl do ucha).

Tato Potebňova poznámka se bezprostředně nevztahovala k FJ. Vzájemný těsný vztah bajky — přísloví — rčení, který byl zdůrazňován A. A. Potebňou, však opravňuje její interpretaci i v ryze frazeologickém aspektu. Je-li možno rozvinout přísloví do většího kontextu — v bajku, můžeme předpokládat, že stejnou možnost Potebňa nevylučoval ani pro „rčení → přísloví“ nebo „slovo → rčení“.

Poznámka A. A. Potebni nabývá zvláštního významu, bereme-li v úvahu širší protiklad „mezi obohacováním sémantických systémů vyjadřovaných větami a nedostatkem míst v jejich složení“, který často zdůrazňují dnešní syntaktikové.[11] [6]Jednou z cest k řešení tohoto protikladu, jak se zdá, je výklad syntaktických konstrukcí. Na anglickém materiálu ukázal pohyb FJ k implicitnosti A. V. Kunin, který považuje „vklíňování“, tj. možné rozšiřování FJ, za okazionální redundantní znak — vícečlennost, vznikající ze snahy obnovit sémanticky setřelé FJ.[12] V některých pracích se podrobně popisují různé druhy rozlišování FJ.[13]

„Vklíňování“ a jiné případy kvantitativního rozšiřování FJ jsou jen jednou z forem obecné tendence k explicitnosti, která je pro frazeologii stejně příznačná jako tendence k implicitnosti. Obě tyto tendence jsou přímo spojeny se složitým problémem vzájemného vztahu slova a FJ, s odvozováním těchto jednotek. N. M. Šanskij právem zdůrazňuje, že smysl univerbizace FJ a frazeologizace slov je stejný: tyto procesy „spojují slova a frazeologické obraty do jednoho systému neméně jistě a bezprostředně než identické funkce pro ně příznačné“.[14]

Tato „jednosystémovost“ slov a FJ se zvláště zřetelně projevuje při historické analýze lexika: W. von Wartburg např. představuje vývoj lexika jako pohyb „v kruhu“: „slovní spojení“ → „slovo“ → „slovní spojení“ → „slovo“ atd.[15] Tento vývoj není fakticky uzavřeným kruhem, nýbrž spíše dialektickou spirálou, jež stále obnovuje sémantiku a formu měnící se jazykové jednotky. Podstatou tohoto vývoje je záměna implicitní formy vyjadřování významu formou explicitní atd., přičemž tato záměna směřuje k obnovení rovnováhy „jedna forma — jeden význam“, která má tak velký význam pro rozvoj slova a FJ.

Tyto procesy nelze pochopit bez přihlížení k dichotomii „centrum a periférie“, rozpracované pražskou lingvistickou školou. Implicitnost je ekonomií jazykových prostředků, explicitnost jejich redundancí. Centrum, jak zdůrazňují V. M. Živov a B. A. Uspenskij, rozvíjejíce koncepci pražské školy, směřuje k ekonomii, periférie k redundanci; obě tyto tendence jsou vlastní jak jazyku, tak i řeči.[16] Tedy automatizace, „šablonovitost“ FJ, jež svědčí o jejich blízkosti k centru, je jednou z nejdůležitějších podmínek jejich „zužování“ v slovo. Z druhé strany aktualizace FJ zvyšuje způsobilost této jednotky k zachování vícečlennosti (např. v přirovnání), aktualizace slova vede k jeho rozvinutí do FJ. Je příznačné, že při zpracovávání vzájemného vztahu automatizace a aktualizace v jazyce B. Havránek míní automatizací především lexikalizaci slovních spojení, aktualizací neobvyklé užití jazykových prostředků, např. poetickou metaforu.[17]

Implicitnost a explicitnost FJ (resp. slov) jsou tedy diametrálně protikladné, ale neoddělitelně spjaté tendence. Implicitnost stejně jako explicitnost mohou vést k frazeologizaci i k defrazeologizaci. Tyto různosměrné linie v rozvoji frazeologie lze doložit hojným konkrétním materiálem. Odvolávaje se na příspěvky už otištěné, kde se obdobný materiál uváděl v jiných souvislostech,[18] pokusím se tu naznačit jen [7]obecně teoretické aspekty implicitnosti a explicitnosti ve frazeologii a nejobecnější možnosti jejich klasifikace.

1. Implicitnost. Problém implicitnosti byl zvlášť detailně rozpracován lexikologicky v souvislosti s tzv. sémantickou kondenzací (univerbizací, univerbací, sémantickým stažením apod.) slovních spojení, tj. jejich zkracováním v slovo. Tento jev byl už v minulém století podrobně zkoumán I. I. Srezněvským, N. V. Kruszewským a A. A. Potebňou, zvláštní pozornost mu byla věnována a byl podrobně studován i v československé lingvistice.[19] Je příznačné, že právě v české lingvistice v diskusi o sémantické kondenzaci se zdůrazňovalo nebezpečí jednostranného přístupu k tomuto jevu a požadovala se jeho dialektická interpretace. Kondenzace v tomto aspektu vystupovala teprve jako jedna stránka vývoje lexika, vyvolaného demotivací jazykových prvků. Tomuto procesu odpovídá proces zcela protikladný — motivace slov a jejich rozvinutí ve slovní spojení.

Zkoumání sémantické kondenzace přesvědčivě ukázalo její úlohu v tvoření slov jak ze spojení, tak i FJ. Citované práce S. N. Ožegova, B. A. Larina, N. M. Šanského, L. I. Rojzenzona. R. N. Popova a jiných odborníků z oblasti frazeologie dovolily vystihnout specifikum tohoto procesu.

Teorie A. A. Potebni, jež kladla implicitnost na roveň základního procesu tvoření FJ, stala se důležitým podnětem k jejich výzkumu ve všech jazykových rovinách. Implicitnost většího kontextu, jež vede k tvoření frazeologismů, není jen kvantitativní, ale i kvalitativní změna jazykových jednotek. A. M. Babkin správně zdůrazňuje, že redukce dělá FJ kompaktnějšími a stručnějšími; to zvyšuje jejich tendenci k zobecnění a „úplně odpovídá sémantickému vývoji směrem k rozvoji abstrakce“.[20] Implicitnost se tedy projevuje nejen jako jeden z případů frazeologické variantnosti,[21] nýbrž i jako cílevědomý diachronický proces, který vede jak k tvoření, tak i k zániku FJ.

Implicitnost FJ je jedním z projevů principu jazykové ekonomie, který je příznačný pro všechny roviny jazyka. Smysl tohoto principu je v naznačené tendenci udržet rovnováhu „jednota formy — jednota obsahu“.[22] Princip ekonomie v obecnějším plánu znamená minimální ztrátu řečového úsilí o zabezpečení maximálního pochopení u posluchačů.[23] Tento princip se může projevovat jak v jazyku, tak i v řeči, i když v řečových podmínkách je obvykle aktivnější.

Tyto obecné zásady platí i pro princip ekonomie ve frazeologii. Na jedné straně redukce FJ je rys řečový, v jisté míře „okazionální“, protože redukce se řídí redundancí sémantické informace, jež je frazeologismům vlastní. Na druhé straně tato redukce se v jazyce nezřídka ustaluje a vytváří četné frazeologické skupiny stejného strukturního typu (např. FJ se substantivizovaným jménem přídavným: rus. pustit’sja vo vse ťažkije, prokatit’ na voronych, otpravit’sja na bokovuju; čes. dostat se do úzkých apod.).

V případech, kdy je nutno diferencovat řečovou a jazykovou implikaci FJ, musíme se obrátit k pojmu automatizace a aktualizace, vypracovanému B. Havránkem. [8]Implicitnost FJ, jež se stala faktem jazyka, se vyznačuje vysokým stupněm automatizace. Redukce komponentu, která se pociťuje nositeli jazyka jako aktualizace FJ, je jevem řeči, automatizovaná redukce pak jevem jazyka. Automatizace implicitní formy FJ (např. rus. puskat’sja vo vse ťažkije, i nikakich apod.) vede nejen k ztrátě dřívějších syntaktických spojení mezi slovy, ale i k závažné transformaci těchto slov. Zvláště je to příznačné pro implikaci „FJ → slovo“, kdy rozklad FJ vyvolává v podstatě tvoření slova nového. Tak rus. sloveso semenit’ mohlo dříve znamenat nejrozmanitější rychlý a těkavý pohyb. Elipsa spojení semenit’ nogami vedla k jeho specializaci ve významu ‚jít drobnými kroky‘.[24] Srov. rus. boltat’ ‚kecat‘, které se vytvořilo právě sémantickou elipsou FJ boltat’ jazykom. Sémantické změny tohoto druhu se při historické analýze lexika často podceňují.

Podobné příklady ukazují těsnou vzájemnou souvislost automatizace a aktualizace při implicitnosti s motivovaností - nemotivovaností FJ (resp. slova). Aktualizace předpokládá motivovanost (skutečnou nebo zdánlivou), automatizace větší nebo menší demotivovanost. Tuto závislost zdůrazňoval B. A. Larin, ukazuje proces transformace volných spojení ve spojení ustálená.[25] Při tomto procesu se střetáváme se svérázným dialektickým paradoxem: široké užití výrazu, podmíněné z velké části jeho nemotivovaností, jasností a samozřejmostí obrazu, který tvoří základ tohoto výrazu, vede k jeho automatizaci; automatizace však vyvolává ztrátu motivovanosti. Jedním z nejvýznamnějších důsledků této ztráty je právě implicitnost FJ.

Transformace jednotlivých komponentů FJ v komponenty fakultativní je spojena s jejich desémantizací.[26] Desémantizace (demotivace) — jak známo — dosahuje největší intenzity u tzv. „srůstů“ (sraščenije), jednotek třetího stupně podle klasifikace V. V. Vinogradova (např. rus. bit’ bakluši, čes. tlouci špačky apod.). Je příznačné, že při ztrátě motivovanosti nabývají tyto FJ „největšího stupně odolnosti sémantické kondenzaci“.[27]

Je však otázka, proč dokonce „srůsty“, tj. nejméně motivované FJ, přece jenom zachovávají schopnost transformace v slovo (např. bit’ bakluši → baklušničat’). Zdá se, že v podobných případech jejich implicitnost je pouze formálním dokončením procesu demotivace, kterým se realizuje protiklad mezi vícečlenností a sémantickou jednotou FJ. Realizace tohoto protikladu zrušením prvního znaku je přímým důsledkem principu jazykové ekonomie ve sféře frazeologické.

Způsoby implikace mohou být rozdílné a více nebo méně detailní. Tyto způsoby obvykle popisují badatelé, kteří se zabývají procesem sémantické kondenzace. Pro frazeologii se zdá vhodná jednoduchá trojdílná klasifikace způsobů tvoření slov na základě FJ, kterou podává např. R. N. Popov: (1) vyčleňování jednotlivých komponentů ze struktury FJ (pritča ← pritča vo jazycech, telec ← zolotoj telec); (2) vyčleňování jednotlivých komponentů komplikované afixací (baklušničat’ ← bit’ bakluši; volynit’ ← tjanut’ volynku); (3) složení základů komponentů a sjednocení komponentních slovních forem (očkovtiratel’stvo ← vtirat’ očki; sumasšedšij ← sojti s uma).[28]

I když podobné klasifikace jsou určeny pro zachycení procesu „zhuštění“, spojení slov v jeden lexém, mohou být rozšířeny i na implikaci FJ vůbec: vždyť široce chápaná elipsa je dominujícím způsobem frazeologizace „bajka → přísloví → rčení“. Tento směr vývoje FJ je už ale klasifikací jiného typu, která má především ráz kvantitativní.

[9]Implicitní způsoby tvoření (nebo destrukce) FJ můžeme tedy rozdělit na kvalitativní a kvantitativní.

Kvalitativními způsoby implikace jsou:

(1) elipsa (např. pojti na popjatnyj ← pojti na popjatnyj dvor; obojti na krivoj ← obojti na krivoj lošadi apod.);

(2) skládání slov nebo slovních základů (např. gorlopan ← gorlo pjat’; dušegub ← gubit’ dušu apod.);

(3) afixální tvoření slov (derivace) na základě implikace (např. okolpačit’ ← nakryt’ kolpakom; smatyvat’sja ← smatyvat’ udočki apod.).

Všechny tyto způsoby implikace, které by zasloužily podrobného popisu a zvláštní analýzy, se aktivně podílejí především na transformaci spojení slov v slovo jedno. Jen elipsu můžeme nazvat univerzální v plánu jak tvoření slov, tak i tvoření FJ. Elipsa, která vede od většího kontextu k menšímu, připravuje v podstatě půdu i pro tvoření slov skládáním a afixací.

Kvantitativní způsoby implikace zdůrazňují typ kontextu, který vede k frazeologizaci a defrazeologizaci. Jsou to změny většího kontextového celku v menší; podrobně byly analyzovány A. A. Potebňou a jeho pokračovateli. Patří sem:

(1) bajka (pohádka, anekdota a j. druhy většího kontextu) → přísloví (srov. Kukuška chvalit petucha za to, čto chvalit on kukušku; Nadelala sinica slavy, a more ne zažgla; Uslužlivyj durak opasneje vraga; Demjanova ucha apod., vytvořené z bajek);

(2) přísloví → FJ nebo rčení (např. golod ne tetka ← golod ne tetka, pirožka ne podsunet; kak s gusja voda ← kak s gusja voda, nebylyje slova apod.);

(3) větší FJ → menší FJ (razbit’ v puch ← razbit’ v puch i prach; kak rukoj ← kak rukoj snjalo; pyl’ pustit’ ← pustit’ pyl’ v glaza apod.);

(4) FJ → slovo (tronut’sja ← tronut’sja s uma; prestavit’sja ← prestavit’sja v carstvije nebesnoje aj.).

Každý z těchto způsobů má pochopitelně své specifikum, jež vyžaduje zvláštní analýzy. Zde můžeme jen podotknout, že větší kontext se netransformuje ve FJ nebo v slovo jen lineárním postupem, jak naznačuje tato klasifikace. Jsou např. FJ, které se vytvářejí bezprostředně z bajek a nikoli z přísloví.

 

2. Explicitnost. Proces implikace, jak jsme viděli, byl podmíněn protikladem členitosti formy a nečlenitosti (pro větší kontexty pochopitelně relativní) obsahu. Slovo je konečným výsledkem tohoto procesu už proto, že tento protiklad se neutralizuje: jednočlennost formy se dostává do rovnováhy s jednočlenností obsahu. Neutralizace jednoho protikladu však vede k protikladu druhému. Dokud se jeden obsah vyjadřoval vícečlennou formou, „nebezpečí“ mnohoznačnosti nebylo velké, protože se tato mnohoznačnost oslabovala právě jednotou FJ; není náhodou, že jsou tyto jednotky většinou jednoznačné. Význam frazeologický se lišil od lexikálního větší expresivitou, obrazností, „barvitostí“, konkrétností, emocionálností apod. právě vlivem členitosti formy, která mu dodává tyto znaky.[29] Po ztrátě formální členitosti slovo pozbývá i „frazeologické sémantické příznakovosti“. Lexikální a (dřívější) frazeologický význam lexému se střetávají a vzájemně na sebe působí; jeho sémantická amplituda roste. Mnohoznačnost, jež se u FJ neutralizuje členitostí formy, stává se pro slovo pravidlem. Vzniká tak nový protiklad: „jedinečnost formy : mnohoznačnost obsahu“. Právě tento protiklad vyžaduje stálé kontextové zpřesnění mnohoznačného lexému, podmiňuje jeho vztah k jiným slovům, tj. k explicitnosti.

Vlivem koncepce A. A. Potebni odborníci v oblasti frazeologie věnovali výjimečnou pozornost právě implicitnosti a přisuzovali jí významnou úlohu při tvoření FJ. Frazeologická derivace se obvykle popisuje jako jednosměrný vývoj od celků vět[10]ších k menším. K opačnému směru vývoje ve frazeologii, tj. k explikaci, se téměř nepřihlíželo, a to i v případech docela zjevných.

Důležitost zřetele k explicitním způsobům tvoření FJ vyplývá z axiomatického faktu, že FJ pocházejí ze spojení slov. Toto jednoduché konstatování ukazuje explicitní zaměřenost k frazeologickému procesu. Pokud jde o frazeologickou derivaci „slovo → slovní spojení“, nikdo nepopírá produktivnost tohoto procesu. Většina odborníků ve frazeologii považuje tento proces za nejúčinnější způsob frazeologizace (ačkoli obvykle frazeologicko-syntaktickou frazeologizaci neoznačují jako explikaci slova), přesto však většinou uznávají explicitnost na úrovni přechodu slova v slovní spojení; na úrovni „FJ → přísloví → bajka“ ji však zamítají nebo značně podceňují. Nedůslednost takového hlediska je zřejmá: je-li proces explikace slova ve FJ v protikladu k implikaci FJ v slovo, podobné protiklady musejí být charakteristické i pro větší kontexty — přísloví ve srovnání s FJ, bajky ve srovnání s příslovími apod. Koncepce A. A. Potebni, která zdůrazňovala implicitní vývoj větších kontextů ve FJ, dlouhou dobu však bránila tomuto, jak se zdá, objektivnímu závěru.

Někteří odborníci ve frazeologii začínají v poslední době uznávat i možnost explicitního vývoje FJ. Jako jeden z prvních zdůrazňoval tuto možnost B. A. Larin, který připouštěl rozvíjení „starých strohých formulí idiomatického typu … do plnějšího, jasnějšího obrazu“.[30] Poznámky podobného druhu najdeme také u. N. N. Amosovové a A. M. Babkina.[31]

Toto pozorování ukazuje, že pro vývoj FJ je příznačný směr k větší členitosti. Je vyvoláván sémantickými příčinami — především nutností zvyšovat expresi FJ. Jako implikace je stálé „utlumování“ původního obrazu FJ, tak explikace je jeho obnovením, a v mnoha případech i tvořením tohoto obrazu.

Směřování k implicitnosti je podmiňováno sémantickou redundancí. Princip ekonomie je proto principem ekonomie formálních prostředků při vyjadřování významu. Pohyb k explicitnosti je vyvoláván nedostatkem sémantiky, nutností zesílit expresívnost, kterou slovo ztratilo, obnovit automatizovanou motivaci. Tuto snahu můžeme nazvat principem redundance. Jde o redundanci formální, která je příznačná pro FJ jako členitou jednotku.

Nejběžnějším jevem, který odráží princip redundance, je parafráze, která se obvykle určuje jako „popisný výraz“. Při charakterizování parafráze se často zdůrazňuje „proměnlivé lexikální složení, které jednotně pojmenovává“.[32] Parafrázím jsou vlastní důležité znaky — formální členitost a sémantická jednota, které charakterizují také FJ. Pojem parafráze však je širší než pojem FJ, protože ne každý „opisný výraz“ je explikativní, relativně ustálený apod., tj. má kvality, které jsou příznačné pro tuto jednotku. Ale každou FJ můžeme označit jako perifrastickou, poněvadž FJ denotát neoznačují, nýbrž opisují. — Parafrází rozumíme různé typy explikace textu. Ve frazeologickém plánu je to „rozvinutí“ slova ve spojení a spojení v širší FJ nebo přísloví apod.

Klasifikace způsobů tvoření složitějších jednotek z jednodušších se může provádět podle různých příznaků. Nejobecnějším příznakem klasifikace způsobů explikace FJ může být, jak se zdá, vztah sémantiky komponentů perifrastické jednotky (resp. FJ) k sémantice jednotky neperifrastické (resp. slova), a to s přihlížením k jejich formě.

Hlavní způsoby implikace, jak jsme viděli, jsou: elipsa, skládání slov a afixální tvoření slov. Při elipse se sémantika eliminovaného komponentu přenáší na kompo[11]nenty zbylé. Při skládání slov se oba komponenty v stejné míře prolínají a vytvářejí nový lexikální význam, při afixálním tvoření slov jeden z komponentů zachovává svůj lexikální význam a druhý „je zašifrován“ v afixu, který obvykle odráží jen obecný gramatický význam eliminovaného komponentu.

Jistou „zrcadlovou“ analogii těchto způsobů je možno najít i v explikaci. Úplná „zrcadlová“ analogie těchto způsobů při explikaci není samozřejmě možná už proto, že implikace vede k desémantizaci, explikace však k sémantizaci spojení. Určitý paralelismus však, jak se zdá, můžeme naznačit takto:

(1) Při explikaci odpovídá elipse „narůstání“ základní FJ (resp. slova) bez formálních změn (lisa → lisa Patrikejevna, dubina → dubina stojerosovaja; ni ryba ni mjaso → ni ryba ni mjaso, ni kaftan ni rjasa apod.). Pro sémantiku podobných FJ je příznačné, že hlavní význam se vyjadřuje základním komponentem (lisa, dubina, ni ryba ni mjaso) a „dodatečné“ komponenty teprve ho upřesňují a dodávají mu expresivitu.

(2) Složení slov odpovídá v jisté míře spojení dvou i více slov, jejichž významy se prolínají a tvoří tak frazeologickou sémantickou jednotku (alfa a omega, ni kola ni dvora, propisat’ ižicu apod.). Pro sémantiku těchto FJ je příznačná relativní „rovnoprávnost“ komponentů: jejich významy je těžko rozlišit na „základní“ a „dodatečné“, protože se vzájemně doplňují.

(3) Afixálnímu tvoření slov při explikaci odpovídá „rozklad“ slova ve formálně členitou jednotku, která má stejný význam (tknut’ → dat’ tyčka, pobedit’ → oderžat’ pobedu apod.). Pro sémantiku takových FJ je příznačná samostatnost komponentu, který byl odvozen z „rozloženého“ slova, a druhotnost komponentu druhého, který obvykle ukazuje, jako při implikaci, na gramatickou kategorii základního slova.

Je zřejmé, že tato klasifikace, respektující vnitřně strukturní a sémantické vztahy komponentů FJ, je klasifikací kvantitativního rázu. Právě tak můžeme najít „zrcadlový“ odraz procesu implikace i v explicitním vývoji kvantitativního rázu. Z tohoto hlediska (tj. podle vztahu délky úseku textu) bude „zrcadlová“ analogie mezi těmito procesy úplnější, poněvadž explicitně se rozvíjejí všechny druhy textů, které byly popsány při implicitě — od slova až k bajce:

(1) Slovo → FJ. Přetvoření slova ve spojení různě modifikuje jeho sémantiku. Tato modifikace nejčastěji vede k eliminaci polysémie, jak už bylo zdůrazněno (srov. jelovaja golova, sadovaja golova ‚hloupý člověk‘, delo desjatoje ‚není tak důležité‘, vidimoje delo ‚zřejmě‘, gibloje delo ‚nebezpečné‘; dat’ lešča ‚udeřit‘ apod.).

(2) Menší FJ → větší FJ. Tento druh explikace zásadně nemění sémantiku základní jednotky, nýbrž ve většině případů jen zesiluje její expresívnost (smotrit kak baran → smotrit kak baran na novyje vorota; koncy v vodu → koncy v vodu i puzyr’ja vverch apod.). Patří sem také tzv. kontaminace FJ, která často spojuje prvky různých jednotek (valom valit’ s nog; podnjat’ vysoko na ščit apod.) a kalamburní explikace (žizň bjet ključom i vse po golove; ni v zub nogoj aj.).

(3) FJ → přísloví. Právě rčení (resp. FJ) se nezřídka stává neměnným jádrem přísloví, osou variant přísloví. Ze strukturně sémantického hlediska je tento přechod velice důležitý, protože jednotka lexikální (FJ) se tu mění v jednotku syntaktickou, v uzavřený logický celek (přísloví). Explicitní směr vývoje se dá identifikovat stabilitou frazeologického jádra i rozkolísaností druhé části přísloví (srov. Po Seňke i šapka a varianty: po Seňke šapka po Malaške šlyk; po Seňke šapka po Jerjomke kolpak; po Seňke i šapka po sviňje mešalka apod.) a podle analýzy podobných přísloví, kde se zachovává právě frazeologické jádro (srov. rus. ne vse doma, ukr. ne vsi doma, bělor. ne ǔse doma, pol. nie wszyscy w domu, čes. nemít všech doma apod. a lokální varianty, podobné ukr. ne vsi doma, polovyna pojichala nebo ne vsi doma, pišly po drova apod.).

(4) Přísloví → bajka. Tento proces je sémanticky analogický jako způsoby zvyšování expresivity slov „narůstáním“ a „rozkladem“ FJ: dodatečné komponenty zdů[12]razňují přímý význam přísloví (srov. ruskou explikaci řec. xείρ χετρα’ νίπτει, lat. manus manum lavat apod. — ruka ruku mojet, a obe chotjat bely byt’. Přísloví se přitom obvykle stávají smyslovým jádrem bajky.

Je samozřejmé, že se explikace FJ nebo přísloví bajkou nevyčerpávají: jsou známy i explikace těchto jednotek v pohádky, větší literární žánry. V těchto případech se termínů explicita a explikace užívá v širším významu.

Na závěr je třeba ještě jednou zdůraznit těsnou souvztažnost tendencí k implicitnosti a explicitnosti, jejich vzájemnou podmíněnost a závislost. Tyto tendence jsou bohatými zdroji frazeologizace, ale i defrazeologizace. Pomáhají rozvoji, obnovení a tím zvyšování životaschopnosti FJ. Tyto protikladné tendence se však současně mohou stát podnětem k jejich destrukci; zesilují proces konsolidace, stabilizace FJ, ale zároveň mohou neutralizovat jejich strukturní a sémantickou stabilitu.

Pohyb k implicitnosti vede ke koncentraci obsahové stránky FJ, to se uskutečňuje na úkor ekonomie formy a vede k sémantickému splynutí komponentů FJ, důležitému pro frazeologizaci. Pohyb k explicitnosti je zaměřen proti principu ekonomie vyjadřovacích prostředků, vede k sémantickému obohacování FJ, k jejich aktualizaci.

Výsledkem implikace je tedy sémantická jednota FJ, výsledkem explikace jejich formální členitost. Bez jednoty těchto kvalit spojení FJ není možné. Rovnováha implicitnosti a explicitnosti tedy především podmiňuje jednak vývoj, jednak i samotnou existenci FJ jako zvláštní jazykové jednotky. Protiklad „implicitnost : explicitnost“ ve frazeologii je neustálým zdrojem vnitřní dynamiky FJ. Tato dynamika vytváří napětí mezi složkami slovního spojení a dělá z FJ jednotku expresívní.

 

R É S U M É

Dialectical Relation “Implicity : Explicity” and Development of Phraseology

The article deals with the dialectical interaction of implicity: explicity in phraseology. By implicity we understand the tendency of a phraseological unit (re. of the longer context: fable, proverb, sayig etc.) to reduce the number of its components to one lexem; by explicity — the tendency of a phraseological unit (re. of one lexem) to increase the number of its components to a longer context.

The interaction of “implicity : explicity” is the result of an important structural feature of the phraseological unit. — the splitting of form. The tendency to explicity transforms a word into a phraseological unit, the implicity destroys the phraseological unit. At the same time the dialectics of the development of a phraseological unit may transform these qualities into an opposition: as a result of explicity a phraseological unit becomes a proverb, a sentence; it blends into the context and ceases to exist as a phraseological unit; on the other hand, the implicity of context, fable, proverb etc., leads to the formation of a phraseological unit.

The implicity is closely connected with the principle of the so called language economy. In phraseology this principle tends toward the creation of the balance of “unity of form : unity of content” operating on the level of language as well as on the level of speech. In the process of creation of such a balance the phraseological units are transformed by reducing some of their components. This process is connected with an automation of some elements of phraseological units as well as with their desemantisation in the course of their development.

The author classifies the implicity types according to two main criteria — qualitative and quantitative. From the qualitative point of view the principial types of implicity are ellipsis, compounding, and affixal word-formation (derivation). From the quantitative viewpoint the implicity develops in the direction indicated by A. A. Potjebnja: “fable → proverb”, “proverb → phraseological unit (re. saying)”, “longer phraseological unit → shorter phraseological unit”, [13]“phraseological unit → word”. However, the chain of quantitative changes does not develop in a strictly linear order.

The explicity is closely connected with the notion of language redundancy which is influenced by the constant need of a semantic and expressive enrichment, also characteristic of language. In phraseology the tendency to explicity is stimulated precisely by this need to intensify the expressivity of the phraseological unit.

The types of explicity, too, may be classified from the quantitative point of view. Quantitatively it is possible to distinguish 3 types of explicity: expansion of the primary text (re. a word); union of two and more words with their sum of meanings yielding phraseological semantics; “splitting” of a word into formally divided units. These types are to a certain degree a reflection of different types of implication. From the qualitative point of view such an analogy is even more appropriate, because in the process of explication the same kinds of contexts occur as in the implication: “word → phraseological unit”, “shorter phraseological unit → longer phraseological unit”, “phraseological unit → proverb”, “proverb → fable”.

The tendency to implicity and the tendency to explicity interact to become an active source of phraseologisation and, at the same time, of dephraseologisation. The result of implication is a semantic unity of the phraseologism, the result of explication is the splitting of its form. Without the unity of these qualities the phraseology as a specific language event is impossible. The implicity — explicity balance, therefore, is an important condition of the development and the existence of a phraseological unit.

Slovo a slovesnost, volume 37 (1976), number 1, pp. 4-13

Previous Pavel Trost: Střídání kódů

Next Petr Sgall, Jarmila Panevová: Obsah, význam a gramatika se sémantickou bází