Z dějin staročeského zpěvního básnictví

Roman Jakobson

[Rozhledy]

(pdf)

Quelqués questions de l’histoire de l’ancienne poésie tchèque

V obsáhlé a obsažné knize DOBROSLAVA ORLA „Hudební prvky svatováclavské“ (Svatováclavský sborník II. 3, Praha 1937) je nejzávažnější pro dějiny českého slovesného umění část první „Písně o sv. Václavu“. Jemná musikologická rozprava Orlova výmluvně potvrzuje a prohlubuje závěry filologického bádání z poslední doby. Srovnávacím rozborem písní Svatý Václave (Václ.) a Hospodine pomiluj ny (Hosp.) dospívá k závěru o jejich dobové blízkosti a slohové příbuznosti: „Jejich společnou matkou je slovanská liturgie a otcem recitativ Kyrieleyson. Obě se zrodily v ovzduší románského umění.“

Podle soudu badatelova „litanie v jazyku církevněslovanském při církevních hodinkách je v základě písní Hospodine pomiluj ny“ (54), a „obě písně patří do oblasti písní vzniklých na základě invokací Kyrie-Christe eleyson“ (63). To vše je velmi přesvědčivé, ale nesrovnává se, trvám, s tvrzením autorovým, že „řecké vlivy přešly … do Čech nepřímou cestou prostřednictvím a podle předloh západní liturgie benediktinské a římské“ a že „co má píseň (Hosp.) z řečtiny, to nalezla a přejala ze západu“ (62 n.). Původní cyrilometodějská liturgie je přímým importem z Byzance. Východní ritus, jak dobře doložil Vašica, doléhal i na církevněslovanskou bohoslužbu v Čechách, zejména na Sázavský klášter. Pražské zlomky, Vídeňské glosy, existence české cyrilice a některé údaje Sázavského mnicha omezují platnost these o „obřadu západním s jazykem slovanským“. Ozývají-li se v Hosp. melodické kadence latinské církve, je to charakteristický český přínos do církevněslovanského zpracování tradice řecké, a není tedy zapotřebí vykládat řecké jádro písně oklikou přes zpěv latinský, ba dokonce přes latinský zpěv misionářů z Německa (53). Tekst [42]Hosp. se skládá, jak již upozornili polští posuzovatelé, z formulí příliš obecných a stereotypních, aby bylo lze rozhodnout, zda řecké nebo latinské paralely jsou přesvědčivější. Slova a fráze písně Hosp. se kryjí především s jazykovým materiálem Sinajských zlomků, vzácného zbytku po cyrilometodějském překladu řeckých liturgických tekstů: I. a 7 pomilui mę gospodi; I. b 23 Gospodi Isuse Christe, sъpase našъ; III. b 5 v’sego mira; I. a 8 i daždi mi gospodi; II. a 16 Vь žiznь věčьnǫjǫ (R. Nahtigal, Razprave 2, 1925, 272 nn.). A Orlovo zajímavé sblížení hudebních prvků Hosp. a Václ. s charvátskou tradicí církevního zpěvu (35 n.) volá po soustavném výzkumu církevněslovanského liturgického odkazu ať tekstového nebo hudebního v celém jeho zeměpisném rozsahu.

Úplností látky a bohatstvím nových postřehů zvláště imponuje v nové knize zpracování staročeské svatováclavské písně. Podle jemného musikologického rozboru Orlova a mých metrických pozorování (ve sp. Nejstarší české písně duchovní, 1929), která tento rozbor podporují, lze stanoviti několik markantních vlastností první sloky písně Václ.:

1. Verš a nápěv první sloky je důsledně sylabický.

2. První sloka a rovněž její nápěv se půlí na dvě periody zcela symetrické a ve svém celku sylabicky stejnoměrné (15 + 15 slabik), kdežto druhá sloka se člení na periody o 20 a 14 slabikách, třetí — o 17 a 14.

V první sloce každá perioda a rovněž její nápěv se člení na tři sylabicky stejnoměrné verše (5 + 5 + 5), kteréžto členění je nejpřesněji zaznamenáno v rukopisu olomouckém a chrudimském; verše v obou dalších slokách jsou však asymetrické: první perioda se v druhé sloce skládá z 8 + 8 + 4 slabik, v třetí z 7 + 6 + 4, a druhá perioda má v obou těchto slokách tvářnost 4 + 5 + 5, při čemž pětislabičné celky jsou vesměs opakováním veršů ze sloky první.

4. Recitanta se ve všech verších první sloky zpívá pouze na jednu slabiku, kdežto ve verších dalších slok zpívají se na recitantu podle psalmodických pravidel celé skupiny nadbytečných slabik (všechny slabiky verše mimo 4 poslední).

5. První dva verše každé periody (totiž jednak verše 1. a 2., jednak 4. a 5.) jsou spojeny v první sloce jednoslabičným rýmem (Václave — české, Boha — Ducha), mimoto 3. verš má v koncové slabice stejnou samohlásku jako následující veršová dvojice (náš), а lze tedy mluvit o dvou jednoslabičných asonancích, z nichž jedna zahrnuje verše 1.—2. a druhá verše 3.—4.—5. Souběžně oba první verše jsou vyznačeny rýmem melodickým a stejně tři verše následující. V dvou dalších slokách jsou jednoslabičným rýmem opatřeny jen verše 1.—2., 3.—4., kdežto verš pátý, zahrnutý do melodického rýmu, zůstává mimo rým básnický.

Přes všechny tyto příznačné rozdíly mezi první slokou Václ. a oběma dalšími kloní se Orel k názoru, že všechny tři sloky vznikly současně (63). A to proto, že píseň vzešla na základě tradiční trojnásobné invokace Kyrie eleyson, a ta je tu rozložena jako refrén mezi tři sloky. Původně však trojího Kyrie eleyson mohlo býti dosaženo prostým opakováním jedné jediné sloky, a teprv později mechanické opakování bylo vystřídáno tekstovými obměnami: píseň o třech slokách nahradila trojnásobný zpěv jedné sloky. Je ostatně pozoruhodné, že zvyk zpívati píseň třikrát za sebou platil nadál i pro její trojslokovou versi: Et debet ter cantari, podotýká nejstarší záznam Václ. (srov. Orel 4). I po druhé bylo prosté opakování vystřídáno tekstovými obměnami: tak místo trojslokové písně, třikrát zpívané, vznikla v XV. stol., ne-li již za Karla IV., nová její redakce — o devíti slokách (srov. 7 n., II). Symbolická trojitost invokace Kyrie eleyson snad podněcovala nejen růst, ale i samý vznik písně. Perioda o třech pětislabičných verších nejspíše vznikla na základě trojnásobné řecké invokace podložením českých invokací rozličného významu, ale totožného věcného vztahu: Václave … vévodo … kněže; rozličnými významy a jednotným věcným vztahem se vyznačují i tři verše druhé periody: Boha … Svatého Ducha … Kyrie (nebo snad Christe, jak se čte ve většině starých rukopisů). V Hosp. je invokace třikrát opakována (jak upozornil již Jan z Holešova: Sanctus Adalbertus tribus vicibus hoc nomen Hospodine [43]posuit in isto cantico) a stejně jako ve Václ. třikrát obměněna: Hospodine …Jezu Kriste … Spase.

 

Weingart v recensi uvedeného mého spisku podrobil Hosp. a Václ. srovnávacímu stylistickému rozboru (Byzantinoslavica 2, 1930, 449) a chtěl tak prokázat rozdílnost jejich tvárných prostředků. Bezděky však prokázal podstatnou stylistickou odlišnost Hosp. a první sloky Václ. od dvou ostatních slok Václ.

1. Proti „poměrné hojnosti adjektiv, tedy členů rozvíjecích a odstiňujících“ ve Václ. klade Weingart jejich nedostatek v Hosp., ale je to postup tuze mechanistický: determinační přídavná jména, tvořící složené výrazy, jako Svatý Duch nebo česká země v první sloce Václ., nevnášejí do básnické řeči žádnou novou stylistickou hodnotu; závažným přínosem jsou teprv přídavná jména (resp. adverbia) kvalifikační a ta se nevyskytují ani v Hosp. ani v první sloce Václ., uplatňují se však jako základní složka obou ostatních slok: krásné, blazě, věčný, jasný, smutné, zlé.

2. V Hosp. a v první sloce Václ. na rozdíl od slok dalších se vyskytují výhradně vět žádací a tedy slovesa jedině v imperativu, nikoli v indikativu, a jména ve vokativu, nikoli v nominativu. V druhé sloce Václ. jsou samé vypovídací věty a v třetí sloce přes její prosebný ráz pozorujeme vedle žádacích vět vypovídací indikativní větu, opisující žádost (pomoci tvé žádámy).

3. Asymetrická souvětí z neparalelních vět, která vyplňují první dvojverší v druhé a třetí sloce Václ., nevyskytují se ani v první sloce ani v Hosp.

Upozorňuji rovněž na metaforické obrazy druhé sloky (nebeské dvorstvo, oheň jasný Svatého ducha) a ještě jednou zdůrazňuji, že Flajšhansova hypothesa, kterou jsem hájil v „Nejstarších českých písních duchovních“, zůstává výkladem nejpravděpodobnějším: první sloka Václ. je starší než obě další.

Kdy vznikla tato sloka? Nejspíš v XII. stol., ačkoli spolehlivá vodítka pro její bližší datování dosud nemáme. Mnohem zdobnější slovesné umění duchovních skladeb z konce XIII. stol. nesvědčí proti možnosti vzniku Václ. na jeho začátku, neboť je to století prudkého vývoje a pronikavého přerodu české země jak po stránce sociálně-politické a národohospodářské, tak kulturní, zejména umělecké. Stačí vzpomenout, jaké převratné novum je architektura z doby Václava II. proti památkám z let Přemysla Otakara I.

Důvtipná je hypothesa Orlova, kladoucí vznik Václ. v souvislost s vývojem českého uvědomění: z odporu proti zákazu slovanské liturgie zmohutnělo, došlo výrazu ve vlastenecké písni k zemskému patronu a dalo podnět k obnově velkomoravské tradice v XIII. a XIV. století (65 n.). Dodejme, že snad i stoupenci latinisace měli zájem na vzniku nové duchovní písně lidové v národním jazyce, jež se sice tvarově opírala o vzory z období církevněslovanského, ale nevybavovala přitom nežádoucí asociace s potíraným ritem, neboť ani mu nenáležela, ani nebyla prosáknuta církevní slovanštinou. Měla vystřídat lidovou složku cyrilometodějské tradice, stejně jako latinský církevní kult svatováclavský měl nahradit církevněslovanskou službu světci. V knize Orlově jsou pečlivě sneseny a podrobně probrány četné zajímavé doklady tohoto latinského kultu, kdežto otázka církevněslovanské služby svatováclavské v Čechách je jen letmo naznačena. Církevněslovanský kanon sv. Václavu, jehož český původ posledně hlásali Pekař a Iljinskij, čeká na všestranný rozbor.

Z hojného mladšího materiálu, pečlivě zpracovaného a namnoze nově objeveného Orlem, zaznamenávám aspoň dvě sekvence Čecha dominikána Domaslava, „představitele české školy skladatelské z posledních let vlády Přemyslovců“, hudebního skladatele a básníka (193n.) — „Dulce melos“, zbásněnou legendu svatováclavskou, a latinskou sekvenci o Božím těle, která je pod vlivem skladby Tomáše Akvinského „Lauda Sion“ a musí být prozkoumána ve svém vztahu k tak zvané Kunhutině písni, soudobému ohlasu sekvence Tomášovy, psanému česky. Ať se zjistí jakýkoli příbuzenský poměr, je pozoruhodné, jak rychle reagovalo české klášterní prostředí dvěma skladbami na dílo sv. Tomáše z r. 1264.

[44]V poučné konfrontaci latinských liturgických tekstů svatováclavských a jejich husitských překladů do češtiny zvláště upoutává sklon některých překladů, který postřehl Orel, přesunouti tekst do oblasti sylabického zpěvu, takže někdy „skoro každé slabice odpovídá slabika českého tekstu, jenž je delší a rozvláčnější latinského originálu“ (89). Po této práci jedinečné erudice a obdivuhodné píle, ba sebeobětavosti, lze jen přáti autorovi, aby dovršil co nejdříve další dva díly své trilogie — díly věnované hudebním prvkům svatovojtěšským a svatoprokopským.

Slovo a slovesnost, ročník 4 (1938), číslo 1, s. 41-44

Předchozí Vítězslav Nezval: Mateřská řeč jako nástroj básníkův

Následující Jaroslav Albrecht: Nová knížka o básnictví barokním