Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nová knížka o básnictví barokním

Jaroslav Albrecht

[Rozhledy]

(pdf)

Nouvelle publication sur la poésie baroque

V prvém ročníku tohoto časopisu upozornil jsem na některé důležité české i cizí studie o básnictví barokním. Dnes doplňuji svůj referát několika poznámkami o essayi VÁCLAVA ČERNÉHO „O básnickém baroku“ (Ars, sbírka rozprav o umění, sv. 18., Praha, Orbis, 1937 str. 146, Kč 25). Studii Černého přísluší zvláštní místo mezi českými publikacemi, které pojednávají o tomto období uměleckého tvoření. Je to u nás první obsáhlejší pokus o souhrnný pohled do dějin barokních litetatur západních, především románských. Sdílí také osud všech prvých pokusů o zvládnutí obrovské látky; mnoho z toho, co nám autor k věření předkládá, nabude a vlastně již nabylo platnosti historické, mnoho však se ukáže toliko jako chvilkový odhad, vzniklý z měnivé nálady, literaturou vědeckou nedoložený. Černý se také v doslovu zmiňuje o tomto spíše improvisačním než vědeckém rysu své práce. „Esej spíše naznačuje barokní problémy, než je řeší s definitivní platností, stručně nadhazuje směry, jimiž se za řešením nutno brát“. Bibliografii prý nesestavoval proto, že by byla delší než essay sám a „připojovat ji k němu znamenalo by vydávat jej za něco, čím ani nechce být“. Ještě však na téže stránce opouští Černého tato skromnost. V zápětí totiž Černý hromadně odsuzuje dosavadní české studie o poesii a kultuře barokní, ač jistě by spíše autorům těchto studií, svým předchůdcům měl vzdáti dík. Dílo jejich prý sice zaslouží uznání, avšak „nikdo z nich pořádně neříká, co vlastně baroko jest“. Sám pak Černý prohlašuje, že jeho essay se zrodil z „žádosti odpovědět na tuto otázku a ujasnit si, zhruba alespoň, podstatu barokního ducha“. Ujasnil-li však Černý svým essayem podstatu barokního ducha sám sobě, nemůžeme říci, že by ji byl nějak zvlášť pěkně ujasnil i nám. Píše tu na několika místech (na př. na str. 110) mnohomluvné variace na dosavadní pojetí umění barokního i barokního ducha, ozývají se tu myšlenky Cysarzovy, Hübscherovy, Šaldovy, atd. Přesné vlastní, promyšlené definice umění barokního, jež jediná by jasnosti prospěla, Černý nepodává. Právě co do jasnosti a promyšlenosti, co do zvládnutí materiálu zůstává jeho studie daleko za učleněným nástinem Šaldovým (Šaldův zápisník r. 1936) a také ovšem i za článkem Zd. Kalisty „Co je barok“, jenž vyšel ve Filosofické revui r. 1934 a separátně. Neřekl nám tedy Černý, pokud se slibované jasnosti týče, o nic více než naši badatelé dosavadní, Pekař, Kalista, Vašica a Bitnar, i naši dějepisci umění výtvarného i hudebního, neboť ti všichni jistě již nám řekli mnohé o podstatě ducha barokního i poesie barokní a to, co řekli, není tak nejasné, jak by se zdálo tomu, kdo přečte doslov Černého. Je tu tedy v doslovu jakýsi rozpor. Na jedné straně se zříká Černý vědecké odovědnosti, na druhé straně však popírá výsledky bádání mnoha odborníků.

Na knížku Černého je proto možno pohlížet dvojím způsobem, buď jako na nenáročný essay literární nebo jako na práci vědeckou, jež podle tvrzení autorova nám má přinésti nové a jasnější poznání doby barokní oproti studiím dosavadním.

Nám jde spíše o stránku druhou, o to, co studie přináší nového bádání vědeckému, co ze známých věcí nově a lépe říká a v neposlední řadě o to, zda všechny ty novoty, které v knížce nalézáme, jsou také správné. Chceme tímto pohledem vymezit místo pro práci [45]Černého v našem bádání o literatuře barokní. Nesporné novum tu je: forma essaye. Jsme toho mínění, že touto formou je možno říci mnoho nového i cenného pro vědu, je možno říci to pěkně i poutavě, avšak toliko tam, kde autor se látkově omezí na jeden nebo dva problémy, které dokonale ovládá, které pronikl hlouběji než kdokoliv jiný. Pak nám poví o nich jistě mnoho nového a také jistě správného. Essay je pak jaksi nadstavbou práce vědecké, její pokračování a dovršení, její myšlenkové a hlavně formální vykrystalisování. Černý nám opravdu v několika částech své práce — především v těch, které se týkají literatur románských — dává takovéto dokonalé essaye. Poznání a zvládnutí látky mu tam nečiní již potíže, může se plně věnovat toliko jejímu formování. Když však nám někdo počne líčit své prvé dojmy, které má při setkání s cizí látkou, dosud mu vzdálenou, pak vzniká ovšem také essay, avšak v jiném slova smyslu. Pak autor má spíše říci, — když už musí otisknout tyto prvé dojmy, — že to a to se mu na prvý pohled jeví tak a tak, že na věc je možno se dívat nově, nikoli však přímo tvrdit, že tomu tak a tak je. Takové essaye jsou pak spíše na závadu práci vědecké, zatemňují to, co již jasné je. Měl jsem příležitost prohlédnout a rozebrat v poslední době řadu takovýchto essayistických prací ve špatném slova smyslu, které se týkaly Shakespearovy baroknosti. Tam jsem viděl, co planých soudů bylo vysloveno na základě toliko jediného dojmu. Obávám se, že tomu tak je i s některými částmi práce Černého. Jeho studie není totiž vpravdě essayem o básnickém baroku, jak hlásá nadpis, nýbrž řadou více méně spolu souvisících essayí o básnických zjevech barokních i vysloveně nebarokních. Můžeme si ji zhruba rozdělit na čtyři části, jež nám ukazují, k čemu především směřoval zájem autorův. Pojednává tu o barokní literatuře národů románských, o obecných základech doby barokní, pak o baroku německém a také o „barokních“ básnících anglických. Počněme těmi posledními!

Zvláštní shodou okolností vybral Černý ze země, kde barokní básníci skutečně jsou — ač ovšem ne tak četní jako v zemích románských a v Německu — básníky nebarokní. „Barokní poesie anglická je hojná, aniž stojí hodnotou příliš vysoko, mimo Miltona“, napíše Černý. Řekne-li, že Milton je barokní, měl by také jasně říci proč, neboť odborná anglistika právě Miltona z poesie barokní vylučuje. Černý nám však toto jistě podivné zařadění Miltona mezi básníky barokní nijak neodůvodní. Milton právě jako umělec dovedl spoutat pevným blankversem uvolnění verše básníků metafysických, jako člověk pak svou neochvějnou vírou v Boha, svým etickým zaměřením, celou svou životní pevností je pravý opak básníků barokních. Milton je pilíř, o který se rozbíjejí všechny vlny básnictví barokního, které se do Anglie řinou ze zemí románských. Angličtí literární historikové nemilují příliš pojem literatury barokní, ještě dnes se mu mnozí vyhýbají. Do dějin literatury anglické jej uvedli především anglické němečtí. Po řadu let zabývá se literaturou anglickou století sedmnáctého podrobněji berlínský anglista F. W. Schirmer. Již v roce 1931 provedl v článku „Die geistesgeschichtlichen Grundlagen der englischen Barockliteratur“ (Germanisch-romanische Monatsschrift 19, 273—284) jakýsi prvý rozhled po anglickém básnictví barokním. Již tenkráte nepojal do něho Miltona. Tento svůj soud poněkud rozvedl v roce 1936 ve stati „Das Problem des religiösen Epos im 17. Jahrhundert in England“ (Deutsche Vierteljahrsschrift 14., 1936, 60—74). Miltonův Ztracený ráj neřadí Schirmer k velkým eposům doby barokní, toto dílo stojí prý „völlig allein“ (str. 72). Názor svůj pak Schirmer nezměnil, opakuje jej i ve svých Dějinách anglické literatury, jež právě vyšly u Maxe Niemeyera (Halle, viz str. 338). Přesto však nám Černý označí Miltona — aspoň v nadpisu kapitoly — jako básníka barokního. Hledal prostě protestantský protiklad ke katolickému básníku Torquatu Tassovi. O pravých anglických básnících barokních se však toho mnoho nedovíme. Stránkou se mihne Crashaw i Herbert, pak připojí Černý zmínku o „podkasaném slovu“ Donnovu a Vaughanovu; k těmto dvěma básníkům je pak jako třetí hned zařaděn R. Herrick. Již tento pouhý fakt, že Černý neodlišuje galantního básníka dvorského od básníků metafysických, dosvědčuje, že vlastní [46]literární barok anglický je Černému velmi málo znám, ne-li docela neznám. Avšak ani u druhého svého zástupce anglického baroku literárního — u Johna Bunyana — neměl Černý při volbě šťastnou ruku. I ten je odbornou anglistikou řaděn právě a vším právem k autorům, kteří v Anglii překonávají barokní prózu, u nichž se již hlásí opět prostá jasná forma. Zdá se nám, jako by motivy náboženské a obsahová náplň byly Černému již samy o sobě zárukou baroknosti díla celého. Je však třeba tu přihlížet také k osobě autorově, k prostředí, v kterém dílo vzniklo a především k jeho formě. Černý má sice také kapitolku, kde pojednává o formě básnictví barokního, avšak tam nevidí jednotlivá díla jako celek, mluví tam o jakýchsi formách barokních vůbec od děl odloučených. I druhý z hlavních representantů anglické poesie barokní v knížce Černého je zvolen ku podivu z řad puritánských. Příslušenství k té či oné církvi nemůže, jak dnes víme, být již samo o sobě důvodem pro autorovu baroknost nebo nebaroknost. Přece však o puritánech v Anglii možno po mnohých stránkách tvrditi, že stáli v příkré oposici proti baroku uměleckému. Oni byli nejzapřisáhlejší odpůrci kruhů anglokatolických, které byly ve velice úzkém styku s vlastní anglickou literaturou barokní. Z kruhů anglokatolických pronikaly pak prvky barokní i do kruhů anglikánských, shledáváme se s nimi na př. u Jeremy Taylora, předního kazatele anglikánského. Od těchto kazatelů však se velmi odlišili kazatelé puritánští, z jejichž řad vzešel i Bunyan. Jejich kázání byla koncipována velmi prostě, jadrně a srozumitelně. Tato prostá kázání a stálá četba bible byly hlavními prameny Bunyanova vyškolení slohového. — Schirmer na str. 361 se takto vyjadřuje o Bunyanově slohu: „eine Prosa von vollendeter Schlichtheit, die innerhalb des Bereiches der Umgangssprache das Gefühlte und Gesehene klar und mit hőchster Lebendigkeit zum Ausdruck bringt“, avšak Černý nalezl v tomto díle „barokní elán“ a dokonce i „dynamiku“ a „vzlet“ (str. 80). — Srovnejme nyní celkově obraz anglického baroka, jak se nám jeví u anglistiky odborné a jak se nám jeví v povrchním pohledu Černého. Černý hledá anglický barok literární v epice, v dramatu knižním a v prostinké próze druhé poloviny století sedmnáctého, zatím co věda odborná, po prozkoumání a rozebrání všeho literárního bohatství doby porenaisanční v Anglii nalezla barok v lyrice, v doznívajícím a po restauraci opět oživeném divadle a v próze pseudoučenecké první poloviny století sedmnáctého. Černý hledá v Anglii barok v prostinkém díle venkovského lidového kazatele, jenž vyšel z řad puritánských, a zatím věda odborná nás seznamuje s barokními rysy kazatelů anglikánských i anglokatolických. I v Anglii jsou ovšem prozaikové barokní, — u nás o nich před šesti lety psal Zd. Vančura v Časopise pro moderní filologii (18, 1932, str. 164—173; tamtéž str. 291—296), avšak ti zůstali u Černého nepovšimnuti. Černého zájem o poesii barokní v Anglii nedotkl se tedy děl opravdu barokních. Pro úplnost toliko uvádíme, že Černý považuje euphuismus za jeden ze slohů barokních a že v důsledku toho řadí také Lylyova Euphuese, slavný román anglické renaissance, do „velikých pastorál barokních“ (str. 86). Pochybuji, že by výklady tohoto druhu přispívaly k jasnosti pojmu literárního baroku. Avšak tím ještě nejsou skončeny zcela výklady Černého o baroknosti Miltonově. Jednu z dalších kapitolek své knížky nazvané „Barokní výraz“ počíná Černý tímto citátem: (str. 109) „On však, jehož tělesné oči vyhasly, pohrdaný a pokládaný za bezmocného navěky, osvícen zrakem vnitřním probudil svou palčivou odvahu pod popelem a rozplápolal ji v jasný plamen“, atd. — „Hle, dokonalá barokní věta!“ jásá Černý, „je vzata z konce Miltonova Agonisujícího Samsona. Její podstatou je to, čemu by Francouz řekl ‚envolée‘, vznět, vzlet, vzmach z prachu země do výšin: barokní pohyb-antigravitas“. „Miltonova věta,“ pokračuje Černý o stránku dále, „jež je obrazem duše obrozující se a vzlétající usilovně k vrcholu mravního heroismu, je i zrcadlem jejího zápasu s vlastní slabostí.“ Nuže toto všechno, co tu Černý píše je holá nepravda. Černý totiž při svém rozboru barokního výrazu vychází nikoli z původního tekstu Miltonova, nýbrž z barokně upraveného českého překladu a ten nám tu vydává za dílo Miltonovo, píše nadšené pasáže [47]o jeho baroknosti a rozebírá dokonce jeho formální stránku. V originálu Miltonova Samsona zápasníka (nikoli Agonisujícího Samsona, jak chybně překládá Černý) zní ono místo takto:

But he though blind of sight,
Despis’d and thought exstinguish’t quite,
With inward eyes illuminated
His fierie vertue rouz’d
From under ashes into sudden flame, atd.

Co vidíme? Pasáž Miltonova je především psána veršem a to veršem rýmovaným, Černý však cituje tuto celou pasáž v próze! Na prvý pohled pak je znát, že překlad je velmi volný, porušuje zcela spád věty Miltonovy, a nad to nezachovává ani Miltonovu interpunkci. Černý tu tedy podává důkaz nikoli o tom, že Milton — aspoň v této větě — je barokní, nýbrž že Milton nalezl barokisujícího překladatele. Není potřebí ani zkoumat, kdo tímto překladatelem je. Překládal-li Černý sám, pak si překlad libovolně a záměrně upravil, překládal-li někdo jiný, pak bylo povinností Černého, aby vůbec srovnal překlad s originálem. Kdyby tak byl učinil, byl by se dověděl, že verše jím ocitované přidělil Milton jedné z polovin sboru, aby po způsobu chóru antického lkala nad zkázou Samsonovou. Pak by v nich jistě nenalezl „vznět, vzlet a vzmach“. Jde tu naopak o kadenci velmi klidnou, o volný doznívající spád verše, o to, co Shakespeare tak přiléhavě vystihl slovy „a dying fall“. Nelze tedy náhodně vytrhávat věty z kontekstu, libovolně si je upravit a pak se nad nimi rozpovídat o básníkově baroknosti. Není však třeba dále se zabývat tímto místem, chtěl jsem jen alespoň na jednom příkladu ukázat, jak skreslený je Černého obraz básnictví barokního v Anglii a jakým neobjektivním postupem k němu Černý došel.

Poměrně lépe je již Černý zpraven o baroku německém. Na jednu věc je tu však třeba přece upozornit. Je sice pravda, že literatura barokní v Německu v některých dílech přesáhla počátek století osmnáctého; nezdá se mi však, že by bylo lze označiti „dobrou polovici tohoto století za dobu barokní“, jak se domnívá Černý. Co bychom si pak počali s Gottschedem? Je to opět jen jeden z dokladů povrchní a předčasné generalisace, jenž nadto ještě podivně stojí v protikladu k tvrzení Černého na str. 97 a 98., kde se rozepisuje o „preciositě“. „Jménem ‚preciosita‘ bývá pravidelně označována nemoc vkusu, jež řádí v řadě evropských zemí na konci šestnáctého a na počátku sedmnáctého století … Tato preciosita představuje v řadě zemí pozdní baroko odtržené od původních svých vzpruh.“ Mluvit o pozdním baroku v řadě evropských zemí na konci století šestnáctého a na počátku století sedmnáctého nezdá se mi právě přesné. Nejde tu však o náhodný omyl. Černý béře své tvrzení vážně a na str. 98 je rozvádí. Zlatý věk preciosity stanoví přesně letopočty 1620—1645 a opakuje: „Představuje tudíž francouzská preciosita do značné míry syntezu forem, jimiž se sklonek baroka projevil.“ Nemyslím, že by se sklonek baroka jevil již v prvé polovině století sedmnáctého. Tu teprve v řadě evropských zemí baroko vzniká. Problémy periodisační jakoby tedy pro Černého neexistovaly. Chronologickou strukturu porušuje někdy Černý podle toho, jak to právě žádá ráz jeho koncepce. Tak na str. 98 klade Černý vznik Lylyova románu Euphues do r. 1580 (prvý díl vyšel ostatně již dříve), avšak na str. 86 ve svém výčtu t. zv. velikých pastorál barokních zařadí jej až po Cervantesově Galatei, jež vyšla až r. 1585. Kde tu tedy jaká přesnost a jasnost?

V barokní literatuře německé měl býti také zdůrazněn podíl Opitzův a Flemingův. Nezhodnotíme-li dílo těchto dvou vynikajících zjevů, dostaneme stěží aspoň přibližně správný obraz německého básnictví barokního. I v obecných výkladech by bylo možno leccos doplnit a na leccos se jinak podívat. Černý tu nově řadí a třídí známý materiál a potvrzuje úsudek, že baroko literární nelze označit za umění toliko katolické. Vrcholem jeho studie zdají se mi býti kapitoly, v nichž se Černý zabývá literaturami románskými. Ať už [48]jde tu o milostnou mystiku barokní, o poesii náboženskou i nenáboženskou nebo o román barokní, o všem tom se dovede Černý rozepsat velmi výstižně. Proniká tu — sám nebo prostřednictvím svých pramenů — hluboko do myšlenkové i citové náplně děl, výstižně interpretuje tekst, nalézá nové a nové souvislosti a dává nám na mnohých místech své studie nahlédnout přímo do hloubi duše básníků barokních. Černý má žhavý poměr k látce, především k lyrice, skvěle dovede také místy sdělit čtenáři své zážitky, jež měl při četbě barokních děl. V těchto kapitolách o literaturách románských může dokonale spojit své schopnosti vyjadřovací s poznatky vědeckými. V širším látkovém záběru prvé vítězí nad druhými.

Slovo a slovesnost, ročník 4 (1938), číslo 1, str. 44-48

Předchozí Roman Jakobson: Z dějin staročeského zpěvního básnictví

Následující Josef Hrabák, Pavel Trost: Nové práce o verši polském a českém: 1. J. Hrabák, Nová práce o polském verši. 2. P. Trost, Staropolský verš ve srovnání se staročeským. 3. P. Trost, Český verš ve srovnání s německým