Problematika tzv. hierarchizace propozice

Roman Mrázek

[Articles]

(pdf)

Проблематика т. наз. иерархизации пропозиции / Les problèmes concernant la soi-disant hierarchisation de la proposition

V rámci pracovního programu Mezinárodní komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků jsou postupně připravovány a slaďovány teoretické koncepce nově pojatých synchronních gramatik těchto jazyků. Pro češtinu byla takováto týmová koncepce zpracována za vedení Fr. Daneše a M. Komárka, přičemž po původní, extenzívnější verzi (Vědecká synchronní mluvnice spisovné češtiny, rotaprint, Praha 1974, 96 s.) vyšla ve Slově a slovesnosti 36, 1975, 18—46 její zhuštěná podoba s názvem Teoretické základy synchronní mluvnice spisovné češtiny (dále cit. též jako Daneš a kol.). Pisatel těchto řádků se účastnil příslušných kolektivních jednání a zčásti i písemné fixace jejich výsledků. Ujal se v další fázi úkolu bilancovat, rozpracovat a perspektivizovat soubor otázek, který v obou zmíněných elaborátech figuruje v oddíle „Hierarchizace propozice“ (SaS 36, 1975, 26—27, § 3.4.). Předkládá nyní závěry, ke kterým ve svých několikaletých dřívějších i nejnovějších pozorováních a úvahách dospěl. Nebude se při tom ovšem moci vyhnout příležitostným korekcím tezí otištěných v SaS 1975, ač za ně nese část spoluodpovědnosti.

1. Především sám název i pojetí hierarchizace propozice se mi nyní jeví jako poněkud úzké a nejsou kromě toho prosty ani jistých disharmonií s preliminarii uvedenými v §§ 1.1., resp. 2. „Teoretických základů …“. Chápeme-li totiž totožnost propozice (podle SaS 1975, s. 19) tak, že je dána (1) totožností predikátu a tím i totožností počtu participantů (ryzejší metalingvistická podoba: participientů) a jejich rolí, (2) totožností lexikálně sémantické specifikace participantů, dostáváme se především nutně zčásti do diskrepance s širokým — a podle mého názoru naprosto správným — pojetím tzv. deagentizace, akceptovaným celým autorským kolektivem v témže projektu. Hierarchizace jedné a téže propozice znamená (ib., s. 26) „různým způsobem ‚rozestavit na scéně‘ participanty propozice, tj. zvýraznit nebo naopak dekonkretizovat, odsunout do pozadí“. Této formulaci plně a striktně odpovídají vlastně jenom transformační, derivační dvojice typu: Můj přítel mě pozval na chatu → Byl jsem svým přítelem pozván na chatu; Sedím tady pohodlně → Sedí se mi tady pohodlně. Zde je ono rozestavení na scéně opravdu různé, přičemž je splněna apriorní podmínka o totožnosti lexikálně sémantické specifikace participantů. Naproti tomu věty jako: Byl jsem pozván na chatu, O tom se už jedná, Člověk je z toho smutný, Hledají tě, Začalo to na podzim mají svou podstatu nikoli v hierarchizaci, nýbrž v abstrakci od (hloubkového) ‚agentu‘, tj. v jeho ‚odstranění ze scény‘, čili nastává zde jistá jeho anonymizace, což ovšem relevantně ovlivňuje postulát o totožnosti propozice.[1]

Poznámka. Měly by se vůbec zásadní věci na poli deagentních konstrukcí už nějak jednoznačně, zřetelně precizovat a terminologicky fixovat, i v zčeštěné podobě. Stručně řečeno je situace takováto:

Větné konstrukce vůbec mohou být:

(1) agentní (činitelské) — agens vystupuje v pozici gram. podmětu (explicitně nebo implicitně);

(2) non-agentní (nečinitelské):

a) deagentní (s odsunutým činitelem) — agens je odsunut z pozice gram. podmětu;

b) bezagentní (sine-agentní, bezčinitelské, bez činitele) — agens neexistuje, při dané stylizaci myšlenky daným jazykovým kódem se na něj vůbec nepomýšlí.

[87]Deagentní konstrukce pak lze posuzovat z trojího hlediska, totiž:

A.

(1) konstr. participiální (s trpným příčestím), např. Byl potrestán;

(2) konstr. reflexívní (se zvratným slovesným tvarem), např. Hledá se konferenciér;

(3) konstr. s aktivní formou Vf (s činným slovesným tvarem), např. Čekají na tebe;

(4) konstr. nominální (s infinitivem nebo predikativním adverbiem), např. Bylo špatně vidět, Je nutno pomoci, Lze odejít.

B.

(1) agens (byť modifikovaný) je konkretizován (kvantifikačně a identifikačně), je tedy určený, např. Byl jsem pozván přítelem na chatu, Sedí se mi tady pohodlně;

(2) agens (byť modifikovaný) není konkretizován, je tedy neurčený, např. Byl jsem pozván na chatu, Sedí se tady pohodlně.

C.

(1) konstr. povrchově dvojčlenné, např. Hledá se konferenciér, Tvrdí se, že …, Ta kniha se (mi) čte hezky, Byl spravedlivě potrestán; Člověk je z toho smutný, Jak si usteleš, tak si lehneš (tyto příklady s aktiv. slovesnou formou Vf se ovšem už blíží jednočlenným);

(2) konstr. povrchově jednočlenné, např. Hodně se teď o tom diskutuje, Bylo o tom už rozhodnuto, Pracovalo se nám pěkně.

Konečně deagentní konstrukce reflexívní se dělí na:

(1) prostě dějové (čili nerelační, nedispoziční), např. Jde se moc pomalu;

(2) vztahově dějové (čili relační, dispoziční), např. Jde se (nám) docela pěkně.

2. Kromě toho výzkumy nejnovější doby ukázaly, že by do oddílu 3.4. patřila i celá řada jevů jiných, kdy se týž nebo velmi blízký denotativní obsah stylizuje dvěma i více způsoby (srov. Vybavil jsem si Benátky // Vybavily se mi Benátky, Toho člověka dobře známe // Ten člověk je nám dobře známý). Předesílám však už zde, že sem zdaleka nespadá všechno to, co Ju. D. Apresjan (viz pozn. č. 11) řadí k tzv. lexikální konverzi — jsem totiž přesvědčen, že do kompetence gramatična (resp. syntaktična) náležejí především struktury se stejnými lexémy, třebas rozmanitě ztvárněnými slovnědruhově.

3. Náš oddíl 3.4. by měl být tudíž nazván a pojat asi takto: Hierarchizace propozice a příbuznost (afinita) propozic. Afinní jsou takové propozice, které mají denotativní význam značně blízký, nikoli však zcela totožný; společná je jim ovšem podstata denotátové skutečnosti. Problematika totožnosti a afinity propozic, v souvislosti s jejich obsahovou identitou nebo pouze příbuzností, větší nebo menší blízkostí, a ostatně také v souvislosti s pojmem tzv. „kognitivních“ složek věty musí být pro akademickou gramatiku češtiny i dalších slovanských jazyků jednoznačně dořešena a stanovena (byť arbitrérně, leč nerozporně). Pro moderní popis syntaktického systému jednoho jazyka i pro srovnávání různých systémů má totiž nemalý dosah právě sledování syntaktické synonymity, tj. rozmanitých stylizačních možností buď jednoho a téhož obsahu, nebo obsahů si víceméně blízkých. Nemluvě o tom, že k tomu vede i oprávněné zdůrazňování sémantického aspektu, který se v projektu akademické gramatiky češtiny právem bere vůbec jako prius.

4. Snad by bylo vhodné operovat pojmem derivace (propozic, resp. konstrukcí, vět až výpovědí), pro mne osobně je pojetí celé derivační syntaxe již neodmyslitelné a vlastní srovnávací práce se slovanským materiálem znovu potvrzuje užitečnost této koncepce.[2] Fr. Daneš a kol. pracují i s pojmem „sémantická derivace predikátů“ (SaS 1975, s. 24), v případech typu být nemocen — onemocnět, mluvit — přemluvit koho, je pozdě — připozdívá se, spát — usnout. Jde tu však spíše o lexikálně sémantickou denotátovou modifikaci predikátů, přičemž nemusí být vždy jasné, co je výchozí a co odvozené, kdežto u skutečné syntaktické derivace konstrukcí je věc zpravidla evidentní. Ostatně bylo by možné ponechat pojem derivace jak pro rovinu propozic a konstrukcí, tak i pro rovinu pouhých predikátů.[3]

[88]5. Po stránce materiálové i teoretické byla již převážná většina jevů týkajících se v češtině tzv. aktiva vs. pasíva zpracována a je známa.[4] Tyto záležitosti musí být předmětem celé partie 3.4. zajisté dominantně. Ona dvojí gramatická větná perspektiva doznala výrazného projasnění zvl. díky výzkumům Fr. Kopečného a M. Grepla, v projektu Daneše a kol. nutno kladně přijmout i nové stanovisko k tzv. opsanému pasívu M. Komárka v příslušné partii morfologické (§ 8.5.3.). Následující řádky chtějí upozornit na to, co zde již k současné době uděláno je a co v našem (i jinoslovanském) syntaktickém bádání naopak ještě náležitě prozkoumáno není, jakož i přinést řadu materiálových konkrétních direktiv pro usměrnění dalšího výzkumu i pro sestavení syntetizujícího zpracování.

6. Soudím, že pole deagentních konstrukcí, deagentizace atd. z velké části přesahuje do oblasti ještě širší, v níž jde o dekonkretizaci aktantů predikátu vůbec.[5] Dekonkretizace je přitom pracovní označení a může znamenat anonymitu, odsunutí stranou, nepřihlížení, generalizaci, až úplné potlačení, záměrnou elizi. Faktem je, že dekonkretizace agentu (přesněji eficientu) bývá vůbec v řeči nejčastější a nejpotřebnější — stále vzniká při promluvách potřeba sdělovat pouze predikáty s případnými aktanty „zprava“, beze zření k působiteli predikovaného obsahu, tj. beze zření k specifikaci agentu (eficientu). Meritorně ovšem platí (a v projektu se na to v náznaku právem upozorňuje), že lze dekonkretizovat též jiné aktanty než agens, leč tyto případy byly dosud v našem i cizím mluvnictví neprávem opomíjeny. A ve velké vědecké mluvnici češtiny (VVM, srov. K. Horálek, SaS 35, 1974, 316—319) bude rozhodně potřebné tyto případy dekonkretizace různých aktantů náležitě zvýraznit a doložit, srov. doklady jako Je mi (tobě, komukoli) z toho nanic → Člověku je z toho nanic; Sedí se mi (tobě, jim, vůbec lidem) tam dobře → Sedí se tam dobře;[6] Dnes to vypadá na déšť; Už se na tom pracuje.

Úplná elize aktantu zprava nastává v případech jako Sedí v křesle a čte + Ø; Pracovitý kolega už zase píše + Ø; Často vzpomínám + Ø (např. na svá studijní léta); Dochází (např. do naší kavárny) pravidelně. Ale tu se již někdy ocítáme víceméně na půdě „parole“, kdy běží o kontextové a konsituační modifikace plně obsazeného sémantického větného vzorce. Bude záležet na stanovisku autorů oddílu, jak se k věci postaví.

6.1. Pro češtinu všeobecně platí, že dekonkretizaci personického eficientu slouží zájmenný výraz člověk často nebo přímo nutně tam, kde nelze užít reflexívní slovesné formy, ani participia, srov. Člověk má starosti, Člověk je pořád v jednom kole, Člověk je tam velmi šťasten, Člověk se tomu musí smát — vesměs s inkluzí mluvčího. A typologicky je pro (hovorovou) češtinu nápadné časté suplování neživotného, nepersonického působitele příznaku pomocí slovce to: Vypadá to slibně, Už to jede, Seklo mě to po ruce, Je to s ním špatné, Bylo to pod všechnu kritiku. Na tuto systémovou skutečnost nelze v akademickém popise zapomínat. Bude třeba velmi dobře vyšetřit, kdy s tímto dekonkretizujícím to (též v nepřímých pádech, v pozici jiných [89]aktantů) alternuje v povrchové struktuře nula, srov. známé případy typu V lomu zadunělo // to zadunělo; Nutilo ho (to) obejmout ji atd. Pouze při emocionálních výpovědních derivátech je i personický eficiens substituovatelný pejorativním nebo i mazlivým zájmenem to: Pořád to sedí u karet; Ono to rádo skotačí (= děti); Je to rozpustilé (= děti, mládež); vyšetření funkčnosti je tu velmi žádoucí.

6.2. Dekonkretizovat (v širokém slova smyslu) lze tedy kromě agentu (eficientu) též jiné aktanty. V češtině je běžná i abstrakce od konkrétního patientu v konstrukcích jinak už deagentních. Lze snad používat termínu depatientizace. Střídá se zde často podmětové to s prázdnou povrchovou pozicí, srov.:

Instalatér už hořák spravil → Hořák byl už spraven → Už je to spraveno; Družstevníci sklidili s polí úrodu → Úroda byla s polí sklizena → S polí je sklizeno; Daný problém už komise zkoumá → Už se to zkoumá; Cestou se zpívaly písničky → se zpívalo; Ta hospoda se už zavírá → Už se zavírá.

Zasluhuje zevrubného materiálového prozkoumání možnost nulové pozice gramatického podmětu v participiálních konstrukcích — lze totiž říci: Je zaseto (sklizeno, zavřeno, odstartováno, uvařeno …), Je tady nakouřeno (přetopeno, neuklizeno … — patrně zpravidla při pejorativním stavovém hodnocení), Bylo už vyhráno (dobojováno, dopito, zaplaceno, zhasnuto …), nikoli však — mimo kontext a presupozici: *Je nakresleno (nařezáno, skončeno, spadeno, položeno, zvýšeno …). K tomu přistupuje známá dialektika protikladu dějového vs. rezultativního významu participiálních konstrukcí, tu bude zapotřebí v popise podchytit snad i četností a rozhodně pak stylisticky.

7. Sotva nějaká nová problematika — kromě solidní materiálové dokumentace — ukáže se v okruhu deagentních konstrukcí s aktivní formou Vf (tj. s 2. a 3. os. sg., s 1., 2. a 3. os. pl.):

Jak si usteleš, tak si lehneš; Spal, jako by ho do vody hodil (lidově a archaicky ovšem i mimo takovéto srovnávací obraty, srov. Tam dostane všecko — stálo by za další průzkum); Zde se setkáme / setkáte se zvláštními zvyklostmi; Propustili ho z nemocnice. Generalizující platnost může mít i věta s 1. os. sg., patrně však pouze ve výpovědích apelové povahy (srov. A klušu!; Tak děti, sedím tiše a dávám pozor).

8. V okruhu deagentních derivátů s participiem -no / -to je třeba obrátit pozornost: (a) na zevrubné vysondování lexikální funkční nosnosti typu O tom už bylo rozhodnuto, Bylo s tím konečně hnuto, Bude přistoupeno k důkladné revizi, tj. s dokonavým slovesem v povrchově jednočlenných útvarech; (b) na typ Bylo o tom jednáno, diskutováno, pochybováno, Je na to poukazováno občanstvem, tj. se slovesem nedokonavým v obdobných jednočlenných útvarech; (c) na typ Tady je chozeno (dial. chozený), ježděno, škrtáno, čmáráno … — vesměs s rezultativním významem i od sloves bezobjektových; (d) na rozsah typu posidencializačního: Lístky mám koupeny; Mám nařízeno, abych // že musím // inf. O „stavových“ strukturách jako Je zaseto, Bylo už zavřeno viz již shora.[7]

9. Reflexívní slovesná forma všech sloves (samých o sobě přirozeně nezvratných), tranzitivních (třídí se, sklízely se …) a intranzitivních (debatuje se …) a bezobjektových (šlo se …), je v češtině základní výrazový prostředek deagentizace (tradičně pasivizace), jde-li o věty s významem prostě dějovým, nerelačním. Teoreticky bylo toto pole zkoumáno mnohokrát, nejnověji mj. jak M. Greplem, tak [90]i autorem tohoto příspěvku.[8] Axiomata, na nichž bude zajisté stát příslušný oddíl ve velké vědecké mluvnici, jsou pro češtinu tato:

(1) V trichotomii dějů agentních — deagentních — bezagentních je deagentní platnost ve všech slovan. jazycích vždy spjata s přítomností reflexívní formy slovesné, a ta zase vždy nutně předpokládá, že v denotátu presuponujeme existenci nějakého primárního, zpravidla personického, činitele, např. Kniha se už tiskne. Naproti tomu děje spontánní, samovolné nebo probíhající bez účasti onoho dalšího primárního činitele, jsou vždy buď agentní (Hrnek se rozbil, Učesala jsem se), nebo bezagentní (Zamračilo se) a predikát je v nich vyjádřen reflexívní lexikální slovesnou jednotkou, resp. slovesem + reflexívním zájmenem v úloze objektu. Srov. proto rozdílnost dějové platnosti v dvojicích typu: Výraz jeho tváře se měnil (agentní) vs. Výrobní plán se několikrát měnil („byl měněn“ — deagentní), resp. možnou a nikoli výjimečnou neutralizaci v případech jako Víno se tím kazí (= buď „vinaři je kazí“, nebo „samo podléhá zkáze“).

(2) V češtině nelze nikdy při reflexívní slovesné formě v deagentních konstrukcích prostě dějových (nerelačních) vyjádřit explicitně primárního, skutečného činitele děje instrumentálem. Nemáme tedy věty jako *Země se zahřívá Sluncem, *Diktát se psal všemi žáky. Nutno se vším důrazem podtrhnout, že transformace zde selhává, není průkazná. Doložíme to podrobněji. Existuje nesporně reciprocita takovýchto početných dvojic:

a) Stlačený vzduch (pára, elektřina) pohání soukolí — Soukolí se pohání stlačeným vzduchem (parou, elektřinou);

b) Kombajny sklízely bohatou úrodu — Bohatá úroda se sklízela kombajny;

c) Vichřice až vyvracela stromy — Vichřicí (od vichřice) se až vyvracely stromy;

d) Bolest mu zkřivila obličej — Obličej se mu zkřivil bolestí;

e) Utěšuje mě naděje, že … — Utěšuji se nadějí, že …

Neznamená to však, že by věty s eficientem v nominativě signalizovaly skutečnou činitelskou hloubkovou povahu příslušných substancí v reflexívních korelátech. Mluvčí je v nich (v nereflex. konstrukcích) sice chápe jako působitele, realizátory děje, avšak v odpovídajících reflexívně slovesných protějšcích tyto substance nutně nabývají charakteru nástroje, příčiny, prostředku atd., v krajním případě běží o tzv. „podvojnou roli“ oněch instrumentálů jmen — činitelskou v neutralizaci s prostředkovou, příčinnou aj. V citovaných příkladech a, b jde o deagentní konstrukce s reflexívní formou (a s hloubkovou sémantikou typu „soukolí poháníme stlačeným vzduchem, parou, elektřinou“), kdežto v derivátech příkladů c, d, e máme co činit s agentními konstrukcemi dějů spontánních, resp. k samému činiteli se vracejících (Utěšuji se nadějí).

Při trpném participiu je situace poněkud odlišná — tam substantivum v instrumentále je s ním kompatibilní a může označovat skutečného, primárního činitele děje (např. Žák byl pochválen ředitelem školy), třebas je neživotný (srov. Výbuchem byl omráčen, Jsem tou zprávou zdrcen); ovšem i zde může jít o podvojnou roli až o zřetelnou sémantiku příčinnou, prostředkovou aj. Zdá se, že názvy neživých substancí v roli eficientu jsou tu dokonce běžnější než substancí živých. Nutno prověřit, popř. i statisticky, stejně jako interakci prostého instrumentálu a genitivu po předložce od pro vyjádření agentu v současné spisovné češtině.

9.1. Přes všechny pozitivní rysy, platné pro tento bod i jiné body odd. 3.4. projektu, nelze nevidět určité nepřesnosti týkající se fungování reflexívní slovesné formy v dnešní češtině. Faktem sice je, že se tento tvar převážně užívá pouze [91]v podobě 3. os. obou čísel, nesmíme však simplifikovat, srov. výpovědi z jednacího stylu, jako Vyzýváte se …, Žádáte se …, Důtklivě se upozorňujete na ustanovení …,[9] Trestáte se pokutou 500 Kčs, Odsuzujete se k odnětí svobody …, Proto se vylučujete z účasti v další soutěži, Připouštíte se ke zkoušce. Zde tedy nemá zcela pravdu bod (2) příslušné charakteristiky v projektu (SaS 1975, s. 26); bude třeba přesně vyšetřit a popř. i kodifikovat. Jiná, dosti už rušivá simplifikace se týká toho, že prý tato reflexívní forma je neslučitelná s personickým patientem. Zřetelně tomu odporují početné věty typu:

Zloději se tehdy trestali velmi krutým způsobem; Ti lidé se obvykle posílali na nejtěžší práce; Konferenciér se hledal, sháněl marně; Cizinci se obsluhují přednostně; Žádní zvědavci se tam nepouštějí; Děti se očkují, vyšetřují od 8—10 hod.; Každý opilec se odsud bude napříště vyhazovat; Pacient se uloží opatrně na lůžko a pečlivě ošetřuje; Raněný se musí co nejdříve dopravit, odvézt do nemocnice; Host se tam vítá pohárem rudého vína.

Diatezová homonymie vůči dějům vykonávaným agentem samým na sobě není v těchto případech zásadně na překážku, kontext obvykle signalizuje charakter děje, eventuální neutralizace na věci nic nemění (srov. Zachránil se jediný trosečník — deag./agent.). — Tedy došlo zde v projektu k nedopatření při charakteristice distinktivního rysu v bodu (3). Na druhé straně je správně zdůrazněno, že bude nutno zkoumat další různé faktory, příznivě nebo nepříznivě ovlivňující výběr deagentní reflexívní konstrukce.

9.2. Reflexívní forma (deagentiv — osobně bych se nepřimlouval za jeho terminologickou petrifikaci) má přes svou obvyklost a velkou frekvenci vskutku některé nemilé nedostatky: spisovně se v češtině netvoří od tak důležitých sloves, jako jsou býti a míti, je zásadně nemožná od sloves reflex. tantum, vystupuje zpravidla pouze v 3. os. a je kromě toho mimo kontext někdy „nebezpečná“. To vše má mj. za následek, že ve sledu komponentů několikanásobného predikátu stylizovaného deagentně je pak nutno řešit potřebu deagentního děje od reflexív tantum pomocí opisu; máme na mysli věty jako Jedlo se, pilo (se), zpívalo a byla dobrá zábava (nikoli *a dobře se bavilo); substantivum verbale supluje deagentizaci reflexívem i jinde, srov. typ Lidé (všeobecně) se o to zajímali → Byl o to zájem; viz k tomu ještě níže.

9.3. Jinak problematika reflexívně slovesné deagentizace ve větách se sémantikou prostě dějovou (nerelační, nedispoziční) neskýtá zvláštních úskalí. Podotýkáme pouze, že bude zapotřebí pamatovat na její paradigmatickou alternaci s jinými výrazovými postupy, zvl. se zřetelem ke stylu projevu (srov. např. dvojí vyjádření typu: Tam prodávají krásný nábytek // Tam se prodává krásný nábytek), jakož i pamatovat na upotřebení v komplexních propozicích, ať už druhá propozice si zachovává predikátní autonomii prostřednictvím Vf, či nikoli: Doporučuje se + inf. // subst. verb. // aby …; Tvrdí se mylně, že …; Povoluje se vám + inf. // subst. verb. // abyste … Specifikum češtiny vůči většině ostatních slovanských jazyků záleží v tom, že při voluntativně modalitní derivaci vytvářejí i modální slovesa tuto reflexívní formu, jež pak ovšem vystupuje souběžně s několika dalšími „deagentizujícími“ modalizátory; srov. Musí se (nesmí se, mělo se, mohlo by se) něco udělat // Je nutno (třeba, nelze, lze) něco udělat. Na poli této modality se zajímavě uplatňuje, jak známo, někdy i složka slovotvorná: užití adjektiv na -telný apod., např. Příčina toho je nepochopitelná (nezjistitelná, neodpustitelná), Je to snadno viditelné, rozeznatelné, hmatatelné; Tyhle houby jsou jedlé.

10. Substantivum verbale ve spojitosti se slovesem býti (řidčeji jiným) supluje nejednou predikační jádro věty s deagentní platností. Povšimnutí zasluhují případy tohoto druhu:

[92]Výloha je v úpravě (se upravuje); Pavel byl v důvodném podezření, že … (byl důvodně podezírán); O tom už byla řeč (se už mluvilo); Přejímka zboží je od 8 do 9 hod. (zboží se přejímá); Byla k tomu dlouhá diskuse; O kótu byly úporné boje; Nástup je předními dveřmi. — Zajímavá je rovněž situace při fázové derivaci: Začalo se tančit, Přestalo se tančit vs. Tanec pokračoval // Pokračovalo se v tanci, Tančilo se dál. K jiným ještě okolnostem, vedoucím k užití subst. verbale, viz již shora.

11. Tzv. relační čili dispoziční deagentní typy s reflexívní slovesnou formou nesporně patří k deagentizaci, i když se vyčleňují svou osobitou sémantikou, a mimo jakoukoli pochybnost musí být popsány v oddíle „Hierarchizace propozice a afinita propozic“. Máme na mysli doklady druhu Chce se mi spát, Sedí se mi pohodlně, Poslední úsek se nám šel špatně. Teoreticky jsou tu již všechny základní parametry „v prvním přiblížení“ stanoveny.[10] Typ bez kvalitativního determinantu: Ani jsme o tom nesnili → Ani se nám o tom nesnilo; Chci spát → Chce se mi spát. Bude nutno vyšetřit repertoár lexémů, jsou omezeny natolik, že syntaktický typ v češtině vlastně ani nevytvářejí, nehledě na stylistickou příznakovost na periférii spisovnosti.

Typy s tímto determinantem zasluhují zase pozornosti co do možnosti jeho lexikálního obsazení: Žijeme už lépe → Žije se nám už lépe; V hluboké vodě se (mi) hezky plave; Ta kniha se (nám) čte špatně. Jde zřejmě o úzký okruh pozitivního/negativního hodnocení průběhu děje, jeho průvodních podmínek.

12. Zde již vlastně povlovně končí celé pole deagentizace jakožto jádra široké oblasti hierarchizace a propoziční afinity.[11] Na okraji tohoto pole stojí předně úzký pruh vět sdělujících buď spíše záměrné (uvědomělé), nebo spíše bezděčné (neuvědomělé, samovolné) psychické děje. Manifestuje se to netotožností eficientu obou souběžných konstrukcí, realizujících někdy vlastně již dvě poněkud rozdílné propozice a nikoli různě hierarchizovanou propozici jedinou. Denotátová skutečnost není pak identická, slovesná forma s dativním si koresponduje se slovesnou formou s akuzativním se. Nejprve jsou to korelační dvojice, v nichž druhý člen má deagentní, „neosobní“ syntaktickou stavbu:

Usmyslel si žertovat → Usmyslelo se mu žertovat; Zamanul si to → Zamanulo se mu to; Zasteskl (si) po domově → Zastesklo se mu po domově; Stýskal si po rodičích → Stýskalo se mu po rodičích.

Příbuzného typu jsou dvojice:

Vybavil si Kyjev → Vybavil se mu Kyjev; Vtiskl, vryl si do paměti ten obraz — Ten obraz se mu vtiskl, vryl do paměti; Zhnusil, zprotivil, znelíbil jsem si takové scény — Takové scény se mi zhnusily, zprotivily, znelíbily; Plete si některé pojmy — Některé pojmy se mu pletou; Osvěžil jsem si detaily — Osvěžily se mi detaily; Zkazil si tím náladu — Zkazila se mu tím nálada.

12.1. Děje fyziologické lze často rovněž stylizovat, „hierarchizovat“ dvojím souběžným způsobem (si — se):

Odřel si koleno — Odřelo se mu koleno; Natrhl si vazivo — Natrhlo se mu vazivo; Zlomil, vyvrtl si nohu — Zlomila, vyvrtla se mu noha; Rozcuchal si vlasy — Vlasy se mu rozcuchaly.

12.2. Odtud se pak dostáváme k dějům postihujícím jiné integrální části nějaké bytosti, ale i jevy od ní vzdálenější (opět si — se):

[93]Mačkáš si kabát — Mačká se ti kabát; Zamazal sis boty — Zamazaly se ti boty; Zlepšil (zhoršil) si tím zdravotní stav — Zlepšil (zhoršil) se mu tím zdravotní stav; Uvolnil si tak místo pro další postup — Uvolnilo se mu tak místo pro další postup; Otevřel si další perspektivy — Otevřely se mu další perspektivy; Vytvořil si příznivou situaci — Vytvořila se mu příznivá situace.

13. Rozsah a hranice takovýchto případů bude nutno prozkoumat. Stejně tak zaslouží zevrubného materiálového doložení dosti rozsáhlý pás paralelních stylizací příbuzné denotátové skutečnosti, v nichž máme souvztažnost nereflexívní a reflexívní slovesné jednotky. Zde všude má u sebe predikát lexikálně identické aktanty v nestejných rolích, čili podstatné je to, že eficientem predikovaného obsahu se stává ve dvojici vždy jiná substance. Podrobněji lze diferencovat tyto případy v následující skupiny:

a) tělesné procesy: Z ospalosti sklání hlavu a zavírá oči — Z ospalosti se mu sklání hlava a zavírají oči; Rozjasnil (zkřivil) jsem obličej — Obličej se mi rozjasnil (zkřivil); Sevřel ruce v pěst — Ruce se mu sevřely v pěst; Najednou změnil výraz tváře — Výraz tváře se mu najednou změnil; Svraštil obočí — Obočí se mu svraštilo; Napjal svaly — Svaly se mu napjaly; Shrbil záda — Záda se mu shrbila;

b) psychická hnutí: Toto vědomí mě utěšuje (uspokojilo, ukonejšilo, uklidnilo) — Tímto vědomím se utěšuji (jsem se uspokojil, ukonejšil, uklidnil); Trápí (mučí, sužuje, týrá, děsí, vylekala) mě myšlenka, že … — Trápím (mučím, sužuji, týrám, děsím, vylekal jsem) se myšlenkou, že …; Vzrušuje (vzněcuje, unáší, uchvacuje, nadchla, inspirovala) ho gotika — Vzrušuje (vzněcuje, unáší, uchvacuje, nadchl, inspiroval) se gotikou; Jen lidi porouchané městem dojímá rozkvetlá louka — Jen lidé porouchaní městem se dojímají rozkvetlou loukou (Pujmanová); Jeho nitro se zahřívá (rozehřálo) vědomím, že …; jeho nitro zahřívá (rozehřálo) vědomí, že …; Jeho chování ji urazilo — Urazila se jeho chováním; Ten obrázek mě rozveselil — Tím obrázkem jsem se rozveselil; Zajímá mě sport — Zajímám se o sport;

c) významové pole „pojímat na/do sebe, uchovávat, vydávat, vylučovat“ (i se zásahem jiného objektu): Vůně růží zaplnila pokoj — Pokoj se zaplnil vůní růží; Diváci naplnili stadión — Stadión se naplnil diváky; Mlha zahalila údolí — Údolí se zahalilo mlhou; Oblohu zatáhly mraky — Obloha se zatáhla mraky; Povrch pokryla rez — Povrch se pokryl rzí; Potřísnila (pošplíchala, zacákala) ho žíravina — Potřísnil (pošplíchal, zacákal) se žíravinou; Těleso pohlcuje (absorbuje, uchovává, drží) teplo — V tělese se pohlcuje (absorbuje, uchovává, drží) teplo; Tělo vylučuje pot — Z těla se vylučuje pot; Revoluce ztělesňuje (uskutečňuje, manifestuje, projevuje) vůli třídy — Vůle třídy se ztělesňuje (uskutečňuje, manifestuje, projevuje) v revoluci; Ztratil knihu — Ztratila se mu kniha; Nakazil bratra angínou — Bratr se od něho nakazil angínou;

d) živelné a vůbec fyzické působení jedné síly na druhou: Vichřice vyvracela stromy a trhala vedení — Vichřicí se vyvracely stromy a trhalo se vedení; Tíha sněhu prolomila (promáčkla, probořila, provalila) střechu — Střecha se prolomila (promáčkla, probořila, provalila) (pod) tíhou sněhu; Těžké břemeno ho svalilo — Svalil se pod těžkým břemenem; Hranol láme, odráží paprsek — Paprsek se láme, odráží v hranolu.

14. Octli jsme se tak na půdě tzv. lexikálně syntaktické konverze (srov. práce Ju. D. Apresjana, cit. v pozn. 11). Předmětem studia a popisu syntaxe musejí být především takové struktury, v nichž jsou zastoupeny stejné lexikální jednotky v souběžných stylizacích. Podstata denotátové skutečnosti zůstává táž, byť se realizuje ve dvou značně si blízkých propozicích. Uveďme ještě drobný typ s nestejnými rolemi aktantů, predikát je v obou větách vyjádřen nereflexívní jednotkou; přitom se sdělují nejčastěji psychofyziologické procesy (je zapotřebí podrobněji to prostudovat). Srov.:

Těká očima, zrakem — Oči (zrak) mu těkají (těká); Skřípal (jektal, cvakal) zuby — Skřípaly (jektaly, cvakaly) mu zuby; Seděl na zábradlí a plandal nohama — Seděl na zábradlí a nohy mu plandaly; Cukal rty — Rty mu cukaly; Jeho hlas zněl výčitkou — V jeho hlase zněla výčitka.

[94]15. V češtině jsou patrně jen málo zastoupeny případy konverze, kde predikát slovesný stojí v souvztažnosti s odvozeným predikátem adjektivní povahy, a to opět při nestejnosti rolí aktantů: Toho člověka dobře známe — Ten člověk je nám dobře známý. Platí to podle všeho také pro alternaci propozic s oběma jmennými predikáty: Jeho osud mi byl lhostejný — Byl jsem lhostejný k jeho osudu.

16. Zajímavé jsou a sémantickolexikálně musí být zmapovány takové dvojice afinních propozic, z nichž druhá se při změně hloubkových rolí participantů stává bezagentní:[12]

Bolí mě záda (ucho, krk) — Bolí mě v zádech (v uchu, v krku); Pálí (svrbí) mě šlapky — Pálí (svrbí) mě na šlapkách; Vyschlo mi hrdlo — Vyschlo mi v hrdle; Oči mu jiskřily — V očích (se) mu jiskřilo; Zavonělo zde seno — Zavonělo zde senem; Kamna vyhasla — V kamnech vyhaslo; Lesy zahučely — V lesích zahučelo; Obloha se vyjasnila (zatáhla, zakabonila, zamračila) — Vyjasnilo se (zatáhlo, zakabonilo, zamračilo se); Tím si přitížil (pohoršil, ulevil) — Tím se mu přitížilo (pohoršilo, ulevilo); Dostal jsem jedinečnou příležitost — Dostalo se mi jedinečné příležitosti; náleží sem i celý, nejednou diskutovaný formálně sémantický typ s predikativním adjektivem/adverbiem, lexikálně ovšem zdaleka nikoli univerzální: Jsem smutný (veselý, radostný …) — Je mi smutno (veselo, radostno …).

Opačné případy jsou sice možné, ale je to spíše záležitost analytické perifráze predikátu samého (Sněží — Padá sníh), popř. explicitní „dosazení“ eficientu (Ochlazuje se — Vzduch se ochlazuje, Vyfukuje (to) — Vítr vyfukuje, Z lesů se kouří — Z lesů se kouří pára). Za zevrubné prostudování tyto případy ovšem stojí.

17. Z případů trojího souběžného stylizování téže podstaty denotátové skutečnosti je nejvýraznější skupinka propozic, jejichž predikáty mají význam ‚oplývat něčím‘. Srov.:

Jezero se hemžilo rybami — V jezeře se hemžily ryby — V jezeře se (to) hemžilo rybami; Příroda hýří všemi barvami — V přírodě hýří všechny barvy — V přírodě to hýří všemi barvami; V diktátě se červenají hrubé chyby — Diktát se červená hrubými chybami — V diktátě se to červená hrubými chybami; Jeho nápady srší vtipem — V jeho nápadech srší vtip — V jeho nápadech to srší vtipem; Jeho vystupování vždy překypuje, kypí humorem — V jeho vystupování vždy překypuje, kypí humor — V jeho vystupování to vždy překypuje, kypí humorem.

Jiné možné případy jsou asi řídké, individuální; někdy v nich dochází k rozložení jediného slovesa ve spojení: habere + nomen:

Prospěch si zlepšil — Prospěch se mu zlepšil (Jeho prospěch se zlepšil) — Zlepšil se v prospěchu; Zajímá mě sport — Zajímám se o sport — Mám zájem o sport; Často hladověli — Často měli hlad — Často byli hladoví, o hladu.

18. Poslední, nesporně velmi rozlehlou sféru propoziční afinity a lexikálně syntaktické konverze reprezentují dvojice, v nichž jsou predikáty obsazeny nestejnými (často antonymickými) lexémy; role aktantů se při tom různí. (Zde však jsme podle mého názoru již zcela zjevně za hranicemi kompetence syntaktického popisu.) Vzájemná souvztažnost obou členů dvojice bývá někdy poměrně těsná, zcela nasnadě:

Slavia porazila Spartu — Sparta prohrála se Slavií; Byl dlouho mým učitelem — Byl jsem dlouho jeho žákem; Ivan je větší než Petr — Petr je menší než Ivan; Prodal mi tu knihu za 50 Kčs — Koupil jsem od něho tu knihu za 50 Kčs; Slunce rozpustilo sníh — Sníh roztál na slunci; Čtyři [95]jednotky zde vytvářejí celek — Celek se zde skládá ze čtyř jednotek; Voda se změnila v páru — Z vody vznikla pára.[13]

Jindy však už jako bychom měli před sebou parafrázi, při vzdálenější, popř. metaforické souvztažnosti predikátů (a opět při nestejných rolích aktantů):

Láhev pojme 2 litry — Do láhve se vejdou 2 litry; Od mladého věku si zvykl sportovat — Sportování se mu stalo zvykem od mladého věku; Pokládám to za pravděpodobné — Zdá se mi to pravděpodobné; Některými škrty kniha jen získala — Některé škrty byly knize jen k prospěchu; Neopatrnost působí někdy požáry — K požárům dochází někdy neopatrností; Vstávaly mu vlasy na hlavě — Hrozně se děsil; Únavou se mu podlamovaly nohy — Byl strašně unaven.

19. Je otázka, zda může být předmětem extenzívní explikace z hlediska syntaktického popisu velký komplex vět, v nichž vždy v příslušné dvojici zůstává eficient týž (a vyjadřuje se v obou případech v pozici gramatického subjektu), jen se synonymicky obměňuje stylizace predikátu. Variant těchto případů je více, srov.:

a) Jan churaví — je churavý; Už se uzdravil —je zdráv;[14] Kouření škodí zdraví — je škodlivé zdraví; Ovoce spadlo — je spadlé; List zežloutl — je zežloutlý; Kamna vyhasla — jsou vyhaslá; Odešel — nespis. je, byl odejit;

b) Pracuji od rána až do noci — jsem v práci; Stromy už kvetou — jsou v květu; Zrozpačitěl z toho — je v rozpacích; Už jsem se naobědval — jsem po obědě; Oblek je bezvadný — bez vady; Je silný — je při síle;

c) Petr se zakoukal (zahleděl, zahloubal, zamiloval, zakousl) do něčeho — je do něčeho zakoukán (zahleděn, zahloubán, zamilován, zakousnut); Zapotil jsem se — jsem zapocený; Unavil jsem se — jsem unaven; Zklamal jsem se — jsem zklamán; Dobře jsem se vyspal — jsem dobře vyspalý; Odpočinul jsem si — jsem odpočinutý; Oblékl se — je oblečen; Připravili jsme se — jsme připraveni; Seno se zapařilo — je zapařené; Měsíc se schoval za mraky — je schovaný za mraky; Víno se zkazilo — je zkažené; Už se najedl — je najedený;

d) Doufám v to — mám v to naději; Soucítí se všemi trpícími — má soucit; Snažil se o zlepšení — měl snahu; Je odvážný — má odvahu; Je velmi vlivný — má velký vliv; Je opravdu taktní, jemný — má takt, jemnost; Je trpělivý — má trpělivost; Byl v kombinéze — měl (na sobě) kombinézu; Byl v klobouku — měl (na hlavě) klobouk;

e) To nám umožňuje … — to nám skýtá, dává možnost …; Byl učitelem na vesnici — učiteloval (pod. zedničil, nádeničil, podomkoval apod.).

20. Do zevrubného syntaktického (či morfosyntaktického) popisu by patrně již větším právem náležely takové páry afinních propozic, které mají následující znaky: (a) eficiens týž, (b) predikát týž nebo pouze s nemnoha obměnami (jiným prefixem nebo komponentem se, si), (c) mění se role aktantů zprava. Uvádím zatím zjištěné nebo jen tušené reprezentanty případů, jež nutně musí být detailněji zaregistrovány a prošetřeny:

a) Chopila se svých dětí — Chopila své děti; Pustil se jeho rukávu — Pustil jeho rukáv; Sháním se po vínu — Sháním víno; Obdivuji se vám — Obdivuji vás; Znám se s ním — Znám ho;

b) Podělili se o práci — Podělili si práci; Svlékl se z kožichu — Svlékl si kožich; Zouvá se z bot — Zouvá si boty; Hryzl se do spodního rtu — Hryzl si spodní ret; Zalíbily se mu strašidelné příběhy — Oblíbil si strašidelné příběhy;

c) Umyl si ruce od oleje — Umyl si olej s rukou; Maže chléb máslem — Maže na chléb máslo; Omotala (si) krk šálem — Omotala si kolem krku šál; Prohnal si hlavu kulí — Prohnal si hlavou [96]kuli; Zasypal jámu hlínou — Nasypal do jámy hlínu; Nacpal si dýmku tabákem — Nacpal si do dýmky tabák; Předěláme meče v radlice — Uděláme z mečů radlice.

*

Není sporu o tom, že všechny jevy toho druhu jsou velmi zajímavé a pro znalost jazyka důležité. Předmětem syntaktického zkoumání se stávají potud, pokud v nich lze odhalit určité zobecňující sémantickoformální znaky. Poměrně univerzální ráz, na lexikálním obsazení málo závislý, mají opravdové deagentní konstrukce; další typy již vyžadují demonstraci výčtem všech nebo alespoň nejcharakterističtějších případů. Ve velké vědecké mluvnici budující primárně na sémantických kategoriích nemohou zůstat ani tyto jevy nepovšimnuty, nezaregistrovány. Materiálovou heuristiku je nutno přitom spojovat s intuicí exemplifikace, s lingvistickým experimentem — pravdivým, nezplošťujícím jazykovou realitu.

 

R É S U M É

Проблематика т. наз. иерархизации пропозиции

Предлагаемая статья возникла в связи с составлением коллективного проекта большой академической грамматики современного чешского литературного языка и она представляет собой разработку одного раздела этого проекта (напечатанного в журнале Slovo a slovesnost 36, 1975, стр. 18—46). Ее смысл заключается в следующем: подвести итоги имеющимся теоретическим взглядам на данную синтаксическую область и наметить перспективы дальнейших разысканий, с указанием тех моментов, которые настоятельно нуждаются еще в детальном обследовании путем выборки из текстов.

Предложенное в отмеченном «Проекте» понятие иерархизации пропозиции представляется автору статьи (входившему в число его составителей) теперь несколько узким, не охватывающим всех соответственных явлений: помимо соотношения конструкций по диатезам сюда относятся еще многие другие случаи двоякой (троякой) параллельной стилизации денотативного содержания. Поэтому логичнее было бы озаглавить настоящий раздел в виде «Иерархизация пропозиции и аффинизм пропозиций» (§ 3). Методологически принципиально весьма важно иметь совершенно точное, однозначное определение пропозиции и ее тождества. Автор на протяжении всей статьи (согласно «Проекту») пользуется не терминами активная — пассивная конструкции и т. п., а терминами агентивная — деагентивная (и безагентивная) конструкции, рассматривая их природу и общие аспекты в особом экскурсе (за § 1). Он рекомендует оперировать понятием синтаксической деривации (§ 4) и употреблять термин эффициент (т. е. производитель) предицируемого признака, более точный и более широкий, нежели термин агенс.

Поле деагентивных конструкций и деагентивации значительной частью своей относится к более широкой сфере деконкретизации актантов предиката (§ 6). Функция деконкретизирующих слов člověk и tо, характерных для чешского языка, затрагивается специально. Встречаются и случаи полного устранения актанта «справа» (ср. Он сидит в кресле и читает), как и случаи «депациентизации» в структурах уже деагентивных (ср. Je už zaseto «уже засеяно).

Деагентивные конструкции с активной формой финитного глагола (§ 7, напр., Его не поймешь) и с пассивным причастием (§ 8, напр., С этими недостатками уже было покончено) заслуживают внимания прежде всего в отношении дополнительной документации примерами, чтобы выяснить дистрибуцию отдельных грамматических средств и их стилистическую природу. Больше всего места в статье отводится деагентивным [97]дестроениям с возвратной глагольной формой (§ 9); в чеш. языке вообще рефлексивные одиницы с компонентами se или si играют во всей области иерархизации ведущую роль. Деагентивный характер действия обязательно сопряжен с пресуппозицией примарного пеятеля, обычно персонического (ср. Книга уже печатается), в то время как спонтанные действия оказываются агентивными (ср. Горшок разбился) или же безагентивными (ср. Смерклось). В чеш. языке, в отличие от русского, при возвратной глагольной форме никогда нельзя выразить подлинного, примарного производителя действия (нет здесь, следовательно, прямой параллели рус. конструкциям типа Диктант писался всеми учащимися), а если подобного рода поверхностные структуры и появляются (напр., Bohatá úroda se sklízela kombajny «богатый урожай убирался комбайнами»), то их глубинная природа становится уже иной: имя в форме твор. падежа получает значение не деятеля, а орудия, средства, причины и пр. (в крайнем случае перед нами т. наз. двойная, т. е. смешанная, роль).

Даются некоторые коррективы по поводу функционального диапазона возвратной глагольной формы в совр. чеш. языке (§ 9.1), отмечаются ее ограничения и случаи неприменимости (§ 9.2) и затем намечаются узловые пункты будущих исследований — всё с начала с установкой на передачу значения одного только действия (а не предрасположенности к действию), т. е. с установкой на нереляционные предложения; в чеш. языке они имеют гораздо больший функциональный диапазон, нежели в рус. языке. Иногда на службах семантической деагентивации выступает отглагольное существительное (§ 10, ср. U Moskvy se tehdy urputně bojovalo // U Moskvy tehdy byly urputné boje «под Москвой тогда шли жестокие бои»). Рефлексивно-деагентивные конструкции с семантикой предрасположенности к действию, условий его протекания (реляционные), представлены в чеш. языке меньше, чем в рус. языке (§ 11, ср. рус. тип Мне не спится, Ему поется).

Если при деагентивации происходит, как правило, та или другая иерархизация одной пропозиции, то в следующем массиве описываемых в статье явлений речь идет о соотношении двух (изредка трех) близких, аффинных пропозиций. В компетенцию синтаксиса входят прежде всего такие родственные стилизации, в которых выступают одинаковые лексемы (ср. Его увлекает готика — Он увлекается готикой), в то время как разность лексического наполнения параллельных построений вряд ли может быть полностью охвачена на уровне синтаксического описания (ср. Oн долго был моим учителем — Я долго был его учеником). Многие явления здесь представляют т. наз. лексические конверсивы (см. работы Ю. Д. Апресяна).

Сначала приводятся пары, содержащие глагол с элементом si // se (§ 12, напр., Vryl si do paměti ten obraz — Ten obraz se mu vryl do paměti «он запомнил эту картину» «ему запомнилась эта картина»). Широко распространены пары с невозвратной и возвратной глагольными единицами (§ 13, напр., Povrch pokryla rez — Povrch se pokryl rzí «ржавчина покрыла поверхность» — «поверхность покрылась ржавчиной»). Конверсивы типа Těká očima — Oči mu těkají «он блуждает глазами» — «глаза у него блуждают» (§ 14), как и типа Toho člověka dobře známe — Ten člověk je nám dobře známý «этого человека мы хорошо знаем» — «этот человек нам хорошо знаком» (§ 15), напротив, лишь единичны. Интересны (но не столь часты, как в рус. языке) пары, второй член которых имеет безличную структуру (§ 16, ср. Bolí mě ucho — Bolí mě v uchu «у меня ухо болит» — «у меня в ухе болит»). Тройная стилизационная возможность чаще всего связана с семантикой «изобиловать чем-н.» (§ 17, ср. Jezero se hemží rybami — V jezeře se hemží ryby — V jezeře se (to) hemží rybami «озеро кишит рыбой» и т. под.). Лишь мельком затрагивается аффинизм пропозиций с разными предикатами (и разными ролями актантов, § 18), затем приводятся возможные типовые видоизменения предиката при тождественном эффициенте (§ 19, напр. Petr dlouho churavěl — byl dlouho churav «Петр долго болел, был долю болен») и, в конце концов, обращается внимание на такие пары предложений, в которых происходит небольшая адаптация предиката наряду со сдвигом ролей актантов «справа» (§ 20, ср. Oн засыпал яму глиной — Oн насыпал в яму глину).

Slovo a slovesnost, volume 37 (1976), number 2, pp. 86-97

Previous Karel Horálek: Věta a výpověď

Next Marie Těšitelová: O některých problémech kvantifikace jazykových jevů