Sovětské konference o areálové metodě v lingvistice a etnografii (K stoletému jubileu jazykového zeměpisu)

Slavomír Utěšený

[Discussion]

(pdf)

Советские конференции об ареальном методе в лингвистике и этнографии / Les conférences soviétiques sur la méthode aréalogique utilisée dans la linguistique et dans l’ethnographie

Zatímco principy a metody diachronického studia byly v jazykovědě podrobovány už celých stopadesát let vždy znova kritickému rozboru a přehodnocování ve vzájemných polemikách nejrůznějších směrů a škol, velmi dlouho vesměs historickému studiu jazyka nakloněných, ani zdaleka to nelze tvrdit o druhé stránce existence jazyka — jeho územním (areálovém) rozložení a místním (diatopickém) rozlišení a obměňování. Proti dříve vyspělým studiím diachronickým se zkoumání diatopická uplatňovala jen velmi pozvolna, teprve až v opření o rozsáhlé sbírky jazykovězeměpisných dat, vyrůstající se značnými náklady a obtížemi a shromažďované a zpracovávané především v jazykových, resp. nářečních atlasech. Je též charakteristické, že v celé rozsáhlé první fázi klasického jazykového zeměpisu, od jejíhož vlastně nechtěného začátku uplyne letos právě sto let,[1] byla nářeční data brána [160]v prvé řadě jen jako ilustrace k dějinám jazyka, jako v prostoru uložené vývojové stupně, kterými jazyk procházel. Teprve sociálně historicky zaměřené regionální studium v třicátých letech a dnes pak i terénní výzkumy sociálního rozvrstvení jazyka nepodřizují diatopii diachronickému pohledu ani v nejmenším.

Areálové studium jazyka, označované tradičně jako jazykový zeměpis, věnovalo od svých počátků nutně značnou pozornost faktografické stránce práce. Přesto se od vyjití pionýrské studie o vlnovém šíření jazykových změn od J. Schmidta (1872) tyčí na cestě dalšího rozvoje jazykovězeměpisné disciplíny i četné mezníky teoretických výdobytků obecně jazykovědného dosahu. Stačí připomenout tvorbu J. Gilliérona a jeho školy (jazyková geologie, genealogie, patologie a terapeutika slov), Th. Fringse a lipské školy (jazykové a kulturní prostory a proudění), M. Bartoliho (indoevropeisticky zaměřená „časoprostorová“ typologie areálových norem), V. Žirmunského (vrstvový vývoj dialektů a interdialektů v závislosti na sociálních činitelích — teorie primárních a sekundárních nářečních znaků), R. Avanesova (celostní a systémový zřetel při sledování a chronotopoizoglosovém členění kontinua jazykového dění), Pavla Iviće (jednotné strukturně funkční, popisné i hodnotící podání dynamiky nářeční diferenciace), U. Weinreicha (teorie diasystémů, koteritoriálního vývoje aj.).

Ve světovém měřítku trpěla a trpí areálová, jako vůbec dialektologická studia nedostatkem trvalejšího fóra a rozsáhlejších možností širší mezinárodní spolupráce: časopis Orbis nelze přes slibné začátky nadále považovat za primárně dialektologický orgán a po II. dialektologickém kongrese v Marburgu (1967) nedošlo k dalšímu světovému setkání. Příznivější je situace v některých národních dialektologiích, zejména v socialistických zemích, velmi slibná mezinárodní platforma vyrůstá tu i v teoretickém ohledu při práci na Slovanském jazykovém atlase (SJA)[2] a konečně se v jisté obdobě k poválečnému rámcovému programu Etnografického atlasu Evropy začaly rozvíjet i přípravné práce na Atlasu evropských jazyků (Atlas linguarum Europae), k nimž již přistoupila většina evropských zemí, včetně států socialistického tábora.[3]

Je tedy velmi potěšitelné, že na rozdíl od celkového ne právě uspokojivého stavu existuje v SSSR vedle Slovanského jazykového atlasu a obročních celosvazových setkání dialektologů jednotlivých sovětských jazyků i stále závažnější speciální tribuna povýtce teoretického rázu, obesílaná přitom představiteli řady společenskovědních disciplín — občasné konference, pořádané od r. 1964 v Moskvě a v Leningradě a věnované společným i dílčím problémům lingvistické, etnografické a demografické a zčásti též onomastické kartografie.

První z těchto konferencí, jejíž teze vyšly v redakci N. Tolstého pod titulem Problemy lingvo- i etnografii i areal’noj dialektologii ještě v údobí regenerace historicko-srovnávací metody po sovětské jazykovědné diskusi (Moskva 1964), položila rázem solidní základ pro těsnější spolupráci areálových disciplín. Druhá taková kon[161]ference byla svolána do Leningradu (konala se ve dnech 9.—12. 2. 1971), a to na téma Areal’nyje issledovanija v jazykoznanii i etnografii.[4] Ve dnech 10.—12. 2. 1975 se tu pak konala třetí konference, se stejným hlavním označením jako předešlá, věnovaná však již speciálně metodice jazykovězeměpisných a etnografických výzkumů s ústředním problémem „marginální a centrální areály“.[5]

Materiály z 2. areálové konference jsou věnovány památce jednoho ze zakladatelů areálových studií v SSSR, akad. V. M. Žirmunského, který zemřel právě v době jejího konání. V úvodu se upozorňuje na diskusní charakter řady novinek v příspěvcích (včetně termínu areálová lingvistika ap.) a na společné pojítko areálových disciplín, zejm. jazykovědy a národopisu, jednak pokud jde o poměr slovo - věc, jednak co do „územního příznaku“ (vymezení výskytu jevů). S nerovnoměrností rozvití kartografické metody a techniky v různých těchto oborech souvisí fakt, že na jedné straně je dosud středem pozornosti příprava atlasů jako jednotně koncipovaných souborů tematických map, na druhé straně pak již otázky jejich dalšího využití.

V úvodním referátu pojednává A. V. Desnická o otázkách sociálně geografického studia jevů jazyka, etnografie a folklóru v pracích V. M. Žirmunského. Vedle zdůraznění zásluh akad. Žirmunského o rozvoj sovětské sociálně geografické metodiky ve společenských vědách jsou zde probrány i hlavní zásady takové práce: soustředění na masové jevy, v dialektografii vazby na konkrétní historicko-geografický kontext, komplexní studium faktů jazyka a kultury (po této stránce oceňoval Ž. Jazykový a věcný atlas Itálie a jižního Švýcarska od K. Jaberga a J. Juda).

V I. oddílu „Obecné problémy a metodika lingvistických a etnografických výzkumů“) je 17 příspěvků, uvedených rozborem některých otázek vztahu nářečního a národopisného zkoumání od N. Tolstého. Po zajímavých poukazech na symbiotické počátky obou disciplín (např. v sérii Ruské zeměpisné společnosti „Živaja starina“) vychází referát z lingvistické základny — závažným rozlišením faktorů vnitřně a vnějšně jazykových od nejazykových, hodnotí výsledky atomizujícího a systémového mapování (k poslednímu patří např. sémantická mikropole, fragmenty fonologických systémů ap.) a posuzuje otázky diachronní rekonstrukce v okruhu slovanských jazyků, zvláště srovnáním centrálních a laterálních areálů (práce o Polesí a ze severoruské oblasti, nápadná paralelnost jihoslovanských ústředních a bočních areálů v materiální kultuře a terminologii). Nadějné perspektivy pro lingvistickou a etnografickou spolupráci se otevírají zvlášť v Polsku (zde jde mj. o sérii Słownictwo Warmii i Mazur a o vycházející regionální atlasy).

N. Suchačov podává přehled o typologii mapové metodiky a techniky jazykových atlasů (mezi 18 slovanskými atlasy je započítán již i atlas slovenský), jakož i základních typů anket. — M. Borodinová představuje rovněž typologii areálových výzkumů, zvláště pak obdobnost morfologie a dynamiky map jazykových, kulturních i přírodních jevů (ilustrováno mapkami klínového šíření inovací). — V dalších příspěvcích jsou klasifikovány a specifikovány etnografické mapy (S. Bruk - V. Kozlov) a metodika etnografického mapování (M. Rabinovič): oba příspěvky hodnotí zvláště přínosy Historicko-etnografického atlasu „Rusové“. — Příspěvek K. Čistova o kartografování jevů obřadního folklóru se zabývá hlavně stanovením mapovatelných jednotek (součásti svatebního obřadu, rozšíření písňových motivů). Současná sovětská folkloristika tu dosahuje zvlášť cenných výsledků. — Pozoruhodný je pokus T. Nazarovové podat typologii nářečních areálů a areálových opozicí v plánu horizontálním a „vertikálním“ (dynamickém). Typologie sama není defini[162]tivní, důležité jsou autorčiny pozice — opření o teorii izomorfismu a o praxi jazykovězeměpisných výzkumů (rajóny mezijazykových a interdialektických interferencí bez nich nelze sledovat). — Následuje několik statí zasvěceně informujících o chystaných pracích. Důkladné poučení o principech a konkrétní informace o přípravách svodného Nářečního atlasu ruského jazyka (DARJa) přináší S. Bromlejová, o práci na atlasu tureckých jazyků v SSSR informuje E. Tenišev, o Lingvistickém a etnografickém atlase kultury Karpat (LEAKK), zvláště o přípravě dotazníkového programu v navázání na stávající monografie pojednává J. Dzendzelevskij; je zde i zpráva o přípravách jazykového a etnografického atlasu Kolumbie ve vztahu k problematice standardů jihoamerické španělštiny (G. Stěpanov). — Skupinu metodických příspěvků zahajuje rozbor problémů stupňovitého členění slovanských dialektů od severovýchodu k jihozápadu na lexikálním, slovotvorném a onomastickém základě (A. Gerd - V. Mokijenko). Průkopnický je fundovaný příspěvek o využití nářečních slovníků v lexikologii ruštiny (F. Sorokoletov - I. Popov) a charakteristika možností statistické analýzy materiálu pro jazykové mapování (N. Pšeničnovová): ač jde zpravidla o využití nestejně detailních a rozsáhlých údajů anketových, dosahuje se aplikací statistiky přesvědčivých výsledků. Zajímavý pokus o využití starších francouzských lokálně zabarvených textů k doplnění areálových dat demonstruje N. Mil’man. — Oddíl uzavírá dílčí příspěvek k historii jazykovězeměpisné teorie a praxe v italské dialektologii (A. Kasatkin) a důkladný přehled problémů a historie využití areální metody v indoevropeistice (L. Gercenberg).

II. oddíl („Lingvistické areály“) má rovněž 17 příspěvků a silně v něm převažují práce romanistické. Slavisté jsou zastoupeni hlavně příspěvky lexikologickými (L. Vygonná, G. Veštort, A. Sokolovská a F. Klymčuk), jednak o užších i širších vztazích lexikálních polí, jednak o vztazích k etnografickým a archeologickým areálům, zejména v Polesí. — Svérázná je stať I. Kuz’minové a J. Němčenkové o charakteru nářečních syntaktických rozdílů a jejich mapování: frekvence příznaků je tu propočítávána v územních kvadrátech stejného rozměru. Základní i dílčí protiklady v nářeční syntaxi lze takto vyjádřit přesvědčivě a v podstatě spolehlivě.

Romanisté těží hlavně z dat a studijních úkolů Moldavského jazykového atlasu (základní je tu příspěvek V. Pavela a R. Udlera) a z francouzských regionálních atlasů a monografií. Jsou zde však i pozoruhodné statě srovnávací (I. Košelevová, M. Voloch) a zejména dva celorománské pohledy: S. Nikolajevová probírá archaismy a inovace v marginálních územích Romanie a M. Borodinová s kolektivem podávají zdařilý pokus o rekartografování a celostní interpretaci rozložení názvů vinné révy v románských jazycích.

III. oddíl („Historicko-etnografické areály“) skládá se z 10 příspěvků věnovaných nejrůznějším oborům hmotné a duchovní kultury (obydlí, oděv, agrární etnografie, zvykové právo). Řeší se tu však i složité vztahy etnických a jazykových rozdílů a hranic, tak zvláště v stati A. Grjunberga a I. Steblina-Kamenského o etnolingvistické charakteristice vysokohorského vých. Hindúkuše na pomezí SSSR, Afghánistánu, Pákistánu a Indie. Samo areálové rozrůznění jazykových a kulturních jevů, zřejmé příznaky konvergentního vývoje zvláště na severu aj. nestačí vysvětlit dnešní situaci v úplnosti, tím méně pak její vytváření.

Kratičký IV. oddíl v závěru je věnován onomastice. Významný je tu zvláště příspěvek V. Nikonova, charakterizující specifiku onomastických areálů a upozorňující znova na základní rozdíl mezi areály vzájemně vázanými a nevázanými: u prvních je závažný moment nesouhlasu, např. mezi apelativními a onomastickými areály (bulharský toponym vъbel mimo areál apelativa ve významu ‚pramen‘), u druhých naopak rozšíření souhlasné (uvnitř velkého severoruského akajícího ostrova chybějí proti okajícímu sousedství též toponyma s formantem -icha). V onomastice bývá [163]příznivá situace pro sledování makroareálů: eurasijská mapka sémantických okruhů názvů Mléčné dráhy jako různého druhu stop po cestě, nebeské řeky, pukliny ap. Proti tradičním, jakoby absolutním izoglosám vyžaduje onomastika především zpracování statistické: příklad intenzity rozšíření jména Matrjona v 1. pol. 18. stol. v městech středního Ruska není však nejlepší ilustrací, ani co do provedení mapky.[6] — Závažné problematice areálového studia substrátových toponym se věnuje A. Matvejevová, mikrotoponymii západního Pamíru R. Dodychudojev: zde je zvlášť zajímavý osud falešně turcizovaných íránských toponym (Oqbaytal se vykládá jako turecké ‚Bílý kůň‘ — oq + baytal, zatímco jde o íránské aqba ‚průsmyk‘, izafet i + tal ‚vrch‘).

Publikaci uzavírá trojí rejstřík (pro rozvíjející se terminologii areálové lingvistiky je velmi užitečný abecední, ale silně systémově hnízdovaný rejstřík věcný) a seznam zkratek, v němž jádro tvoří ustálené i méně tradiční zkratky atlasových titulů, mezi nimiž je jen nesoustavně zachycen germanistický okruh.

Z třetí konference na téma metodika lingvistických a etnografických výzkumů jsou zatím k dispozici jen teze.[7] Na rozdíl od předešlých se tato konference věnovala vymezenému problému — vztahu marginálních a centrálních areálů. Celá stovka přihlášených příspěvků konference je utříděna do 10 okruhů (obecné problémy, indoevropeistika, kontaktní zóny, lexika a sémantika, hláskosloví, celková charakteristika marginálů, vliv administrativních hranic na jazykový pohyb, vztahy izolex a izopragm, tj. hranic rozšíření určitých reáliových denominací, mapování a sestavování atlasů, práce s mapou a prameny). Na konferenci měli naprostou převahu lingvisté, k nimž přibyli zejména germanisté. Vedle diskusí o pojetí základních termínů jako centrum, marginální zóna, ohnisko, periférie, laterální zóny aj. (zde se stále jeví potřebnou další konsolidace terminologie) a vedle kritického přehodnocování starších pozic vlnové teorie (příspěvek B. Serebrennikova) i novějších otázek kontaktové interference (O. Porochovová, M. Borodinová aj.) vystoupila na konferenci do popředí i stránka informační. Zvlášť imponuje počet stále nových anket v asijské části SSSR, jakož i odvaha přistupovat k složitým otázkám novějších kolonizací. Významný byl dále i podíl příspěvků týkajících se nových metod a technik (např. tabelární přehledy, aplikace statistiky, využití starších anket, popř. jiných dat k rekonstrukci vývoje, jejich nová interpretace na vyšší teoreticko-metodické úrovni aj.). Teze jsou doprovázeny i dobře čitelnými mapkami.

Na závěr stoletého trvání složitých a (především vinou ne vždy dost teoreticky fundované praxe) nezřídka i bludných cest vývoje jazykového zeměpisu v moderní vědeckou disciplínu výrazně mezioborového komplexního charakteru lze plným právem říci, že zvlášť velká zásluha o to přísluší dialektologům sovětským a nejnověji zejména jejich třem konferencím o areálové metodě.

Slovo a slovesnost, volume 37 (1976), number 2, pp. 159-163

Previous Miroslav Grepl: Desáté zasedání Mezinárodní komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků v Skopji 1975

Next Jana Jiřičková: Sovětské příspěvky k lingvistice textu