O vzájemných vztazích řečové a neřečové komunikace

Alena Macurová

[Kronika]

(pdf)

О взаимоотношениях речевой и неречевой коммуникации / Au sujet des rapports entre la communication parlée et non-parlée

Důsledkem komplexního přístupu k problematice sociální komunikace je mimo jiné i pozornost, která se věnuje — zejména v poslední době stále intenzívněji (ne však zcela nově, srov. např. již W. Wundt, Völkerpsychologie, sv. 1, díl 1, Leipzig 1911, 3. vyd., s. 143—257) — souborům všech typů dispozičních prostředků, jež se na procesu komunikace podílejí. Vedle souboru vlastních prostředků jazykových v užším smyslu, dále prostředků textových, tektonických a tematických[1] je to i soubor prostředků mimojazykových (zejména mimických a gestických). Ty sice primárně realizují jiný typ komunikace než ten, který bývá centrem pozornosti lingvistiky, totiž komunikaci neřečovou,[2] nicméně se, ve větší nebo [169]menší míře, na komunikaci řečové podílejí, často se s prostředky (v širokém slova smyslu) jazykovými kombinují, mnohdy dokonce různým způsobem vlastní jazykové prostředky zastupují.

Z hlediska lingvistiky by bylo jistě ideální, kdyby byly uspokojivě popsány právě vztahy, jež se v procesu komunikace realizují mezi prostředky v širokém smyslu jazykovými na straně jedné a prostředky mimojazykovými na straně druhé. Ale i z publikací, jež se věnují výhradně problematice prostředků mimojazykové povahy (nebo v širším měřítku problematice neřečové komunikace obecně), může lingvistika do značné míry těžit. Záleží pak ovšem na způsobu, jakým takto zaměřené publikace neřečovou komunikaci popisují, i na cílech, které si kladou.

Kniha A. Mehrabiana[3] jisté lingvisticky relevantní údaje obsahuje; její základní orientace je však daleko širší: chce postihnout sociální dosah neřečové komunikace, její funkci v intimních, sociálních a pracovních vztazích společnosti. Nezaměřuje se přitom na komunikativní procesy v rámci jediného jazykového společenství, naopak — analyzuje neřečové vyjadřování takových základních lidských postojů a pocitů, jež jsou více méně sdíleny většinou jazykových společenství, totiž vyjadřování sympatie a antipatie, síly a společenského postavení (v této oblasti se autor věnuje způsobům, jimiž se neřečově komunikuje nadřazený nebo podřízený sociální postoj) a reaktibility jednotlivých účastníků komunikativního procesu (sem se zahrnuje rozsah vědomí o spolukomunikantech, způsob reakce na jejich komunikativní aktivitu).

Tak široce vymezený cíl práce vede na jedné straně k příliš obecnému pojetí problémů, na straně druhé však může být vhodným východiskem k ujasnění základních otázek, které jsou s vymezením a charakteristikou složité problematiky neřečové komunikace spjaty. Je totiž nesporné, že i přes intenzívní pozornost, která se této problematice v současné době věnuje,[4] zůstává celá řada problémů otevřených. Není možné zde podrobně probrat, jakými způsoby soudobé vědní disciplíny neřečovou komunikaci vykládají, připomeňme však, že konstatování a objasnění hlavních problémů spjatých s tímto způsobem mezilidské komunikace by nebylo neužitečné ani pro lingvistiku. Vždyť celá řada řečových komunikativních aktů je realizována za účasti prostředků neřečových.[5]

I to je zřejmě příčinou toho, že ani tak obecný pohled na problematiku neřečové komunikace, jaký je podán v Mehrabianově publikaci, nemůže vztahy tohoto typu dorozumívání s komunikací řečovou zcela pominout. Pro analýzu vztahů obou typů komunikace by ovšem bylo podle našeho názoru nezbytné podat alespoň základní výklad o tom, jakým způsobem se na komunikaci probíraných lidských postojů podílí komunikace řečová. Kapitola „Jazyk v jazyce“, která je této problematice věnována, je však spíše jen řadou jednotlivých postřehů než systematicky podaným a lingvisticky fundovaným popisem jazykových prostředků, jež se na komunikaci analyzovaných postojů podílejí. Do jisté míry však přece jen autorovy poznatky ve vztahu k jazykovému systému (chápeme-li jej dostatečně široce) relevantní jsou.

Už sám výčet prostředků jednotlivých jazykových plánů totiž ukazuje k různé míře, do jaké jsou systémové jazykové prostředky pro komunikaci probíraných postojů nosné; navíc pak samy rozdíly v komunikaci (1) postojů vůči popisované skutečnosti, (2) postojů vůči posluchači, (3) postojů k aktu sdělování jistých skutečností jistému posluchači jsou vymezovány jako rozdíly stylové; předpokládají tedy jak fakt výběru jistého (a ne jiného) prostředku z repertoáru jazykového celku (a také jeho existenci v něm), tak fakt kombinace těchto prostředků v procesu výstavby komunikátu. Přitom je ovšem nesporné (i když Mehrabian tuto skutečnost víceméně opomíjí), že význam, jehož tyto prostředky v procesu komunikace nabývají, je těsně spjat s časoprostorovým vymezením jistého komunikativního aktu a že právě jeho individualizované charakteristiky do značné míry způsob komunikace probíraných postojů podmiňují.

Dobře je to patrné např. na způsobech vyjadřování časové a prostorové distance, která [170]sekundárně nese, jak autorův výklad implikuje, význam sympatie — antipatie. Jak ukazovací zájmena (tento — onen), tak adverbia (zde — tam) i kategorie slovesného času (prézens — préteritum) totiž vyjadřují postoje sympatie, resp. antipatie pouze v tom případě, že časoprostorové charakteristiky, jež vyjadřují, nejsou kongruentní s časoprostorovými charakteristikami určujícími komunikativní akt (např. vyjádření sociální distance k jistému objektu skutečnosti prostřednictvím zájmena onen je možno realizovat, domníváme se, pouze v tom případě, že vzhledem k časoprostorovým koordinátám daného řečového aktu by bylo náležité označit daný objekt jako tento).

Navíc tu ne zanedbatelným způsobem působí mimojazykové (sociální, etické, kulturní aj.) normy a konvence, jejichž relevanci nelze ani při nejobecnějším pojetí komunikace nechat stranou. Jejich vliv (je přitom geograficky diferencován) působí na výběr i uspořádání jazykových, tematických, textových a tektonických prostředků do takové míry, že hovořit o „univerzálnosti“ vyjadřování výše uvedených postojů tak, jak o tom hovoří Mehrabian, je přinejmenším sporné; stačí upozornit jen na známý rozdíl gest přitakávání a odmítání.

Je škoda, že Mehrabianovy úvodní výklady kapitoly „Jazyk v jazyce“ jsou — z lingvistického hlediska — poměrně málo přesvědčivé. V opačném případě by totiž působilo průkazněji velice zajímavé tvrzení o tom, že koncepce sdělování sledovaných postojů umožňuje dobře vysvětlit některé „zdánlivě arbitrární a stylové aspekty řeči“. Toto tvrzení autor ilustruje řadou příkladů; zmiňuje se v této souvislosti o způsobech vyjadřování časové a prostorové distance, o tom, do jaké míry se na vyjadřování sympatie — antipatie podílí forma reference (věnuje pozornost zejména funkci dvojznačného vyjádření, eufemismu a negaci), o komunikaci „zodpovědnosti“ (responsibility) za vyslovené aj. Příklady samy ovšem bohužel nejsou dostatečnými argumenty pro jeho tvrzení.

Nesystematičnost výkladu o řečovém vyjadřování autorem sledovaných postojů je do jisté míry vyvážena souhrnným výčtem (jeho úplnost je ovšem velice obtížné posoudit) kategorií tzv. bezprostřednosti (immediacy), který kromě definice jednotlivých kategorií (je sem zahrnuta časová a prostorová distance, pořadí výskytu, trvání, aktivita — pasivita, vzájemnost — jednostrannost, pravděpodobnost aj.) obsahuje také příklady jejich situačního a řečového výskytu.

Je pochopitelné, že povaha autorových výkladů o řečové komunikaci (a jejích vztazích ke komunikaci neřečové) je ovlivněna jak autorovým školením (psychologickým), tak skutečností, že centrum jeho úvah leží přece jen jinde (v popisu neřečového vyjadřování sledovaných postojů). Jeho kniha je inspirativní především v oněch nedořešených partiích. Vztahy řečové komunikace ke komunikaci neřečové jsou bezpochyby záležitostí interdisciplinární. Lingvistika by se pak měla stát — už vzhledem k propracované metodologii, jíž disponuje — jednou z těch disciplín, které tyto složité problémy (v širším měřítku např. také otázku hierarchie komunikativních systémů v jednotlivých typech sociální komunikace, jejich návaznost, resp. zástupnost či paralelnost) uspokojivě objasní.

Slovo a slovesnost, ročník 37 (1976), číslo 2, s. 168-170

Předchozí Vlasta Červená: K novému sovětskému lexikografickému sborníku

Následující Lumír Klimeš: Výbor z kronik 17. století