dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Dalimilova kronika a počátky české slovesnosti

Jan Lehár

[Články]

(pdf)

Хроника Далимила и начало чешской словесности / La Chronique de Dalimil et les commencements de l’art littéraire tchèque

Ptát se, zda je Dalimilova kronika jedním z iniciačních děl české literatury, vypadá na první pohled jako hledání problémů tam, kde nejsou.[1] Zdá se to samozřejmé; už tři staletí, po která se bez přerušení udržela v kulturním povědomí, takovou otázku zdánlivě předem vylučují. Dlouhověkost literárního díla bývá nejen známkou, že v něm nová doba a nové generace vidí něco z toho, čím samy žijí — to může být nejpalčivější skutečnost i nejnedostupnější ideál —, ale také že nějakým způsobem trvá v literární tvorbě, která přišla po jeho vzniku.

Hledáme-li však tvořivý zásah Dalimilovy kroniky do rozvíjející se literatury v národním jazyce, dostaneme se brzy do úzkých. Marně se rozhlížíme, kde vlastně po sobě něco zanechala. Chceme-li se pokusit o vysvětlení tohoto jevu, nevystačíme s hledisky literárněhistorickými; je třeba spojit je s rozborem jazykového slohu a někdy si povšimnout i jeho předpokladů ve vývoji spisovné češtiny.

Není těžké představit si Dalimilovu kroniku jako dílo spoluutvářející ve 14. stol. českou historiografii a světskou epiku. Obsahuje historii i báseň naplněnou duchem šlechtických ideálů. Nadáli bychom se proto, zvlášť v literatuře, která se teprve vytváří a tím spíš potřebuje opory, že si z ní budou tyto dvě oblasti literární tvorby brát látku a výrazové prostředky, že pro ně bude mít obdobný význam, jaký měla pro slovesnou kulturu tvůrců starofrancouzského dvorského románu dynastická historiografie v národním jazyce (připomínám alespoň Roberta Wace a Chronique des ducs de Normandie od jistého Benoîta, snad totožného s Benoîtem de S. Maure).[2] A přece nemůžeme jejímu iniciačnímu působení připsat jediné výraznější historické dílo, o světské šlechtické epice nemluvě.

Ojedinělé veršované pokusy o zachycení soudobých událostí, které se k Dalimilově kronice přimykají svou formou, svědčí o pravém opaku toho, že „kronika velmi významně působila na další rozvoj historického básnictví“.[3] Brzy po jejím dokončení vzniklo nerozsáhlé pokračování, označované někdy jako „skladby Dalimilovy školy“. Tyto verše byly přičítány jednou autorovi Dalimilovy kroniky, podruhé jedinému pokračovateli, potřetí několika různým básníkům.[4] První z těchto tří domněnek je nepřesvědčivá; především se neopírá o žádný argument založený na textu, naopak musí pracně konstruovat vysvětlení, proč autor Dalimilovy kroniky neupravil se zřetelem k tomuto dodatku závěr svého díla. Rozhodnout mezi jedním autorem nebo autory několika je těžší. Myslím, že pravděpodobnější je názor první; zdá se, že máme co činit spíš s jediným celkem než s básněmi samostatnými. O jediném celku není [203]pochyb u části třetí a čtvrté, antiteze Viléma Zajíce a Plichty z Žirotína, kteří zosobňují protiklad hrdinství sloužícího národu a samoúčelné rytířské statečnosti. První dvě části mohly vzniknout zvlášť, jejich text to však ničím přímo nenaznačuje. Naopak, chápeme-li pokračování kroniky jako jediný celek, odpovídá běžnému letopisnému schématu; epizody uváděné výrazy léta, toho léta, při tom času, tehdy tvoří chronologickou řadu volně připojovaných událostí. Navíc nejsou mezi jednotlivými částmi rozpory; jen rozdíly, které lze docela dobře vysvětlit tím, že tyto verše vznikaly postupně, v rozpětí několika let. Proto asi neklid v zemi a pokus Jana Lucemburského o zlomení moci českého panstva nesetřel neobvyklost soudního klání v Hradci Králové, kterým vyprávění začíná; proto se asi vyprávění mění s královým odjezdem z Čech v srpnu 1316 pod tlakem poměrů v důraznou politickou a národní výzvu. Autor se jí nakonec zřejmě přímo obrací k pánům, kteří po sněmu v Domažlicích v dubnu 1318 obsadili nejvyšší úřady království (IV, v. 17—22).

Aktuální politická výzva nevylučovala možnost v kronice pokračovat a text nebrání dohadu, že je pouze začátkem delšího díla, buď nedochovaného, nebo spíš neuskutečněného.[5] Není však také vyloučeno, že rukopisy porušily původní pořadí veršů a že oslovení pánů vládnoucích zemi text uzavírá.[6] Bylo by pak psychologicky dobře vysvětlitelné, kdyby jím autor svoji práci ukončil úplně. Pocit uvolnění, který zavládl v Čechách po domažlickém smíru krále s panstvem, byl tehdy výstižně přirovnán k příliš napjatému luku, který se najednou zlomil (FRB IV, s. 247), a již současníci vycítili v události dějinný předěl. Bylo-li tomu tak, končí pokračování Dalimilovy kroniky dřív, než se vůbec mohlo rozvinout. Je-li naopak jen začátkem většího díla, nestačí několik desítek jeho veršů na to, abychom odhadli, zda mohlo vyrůst v celek s jednotící myšlenkovou a slovesnou koncepcí.

Nepřekvapuje příliš, že nevidíme navazovat na Dalimilovu kroniku v dějepisných snahách doby Karla IV. K jejímu pokračování, literárně bezvýznamnému, už celé 14. stol. nic nepřidalo. Několik desítek veršů o Janu Lucemburském (V a VI), krále obdivujících a stranících mu proti panstvu, je pouze zajímavým dokladem toho, jak se postupně zatemňoval nebo měnil původní smysl kroniky, a není jasné, jak těsně souvisí s úpravami jejího textu. Překlady kroniky do němčiny ani její rozšiřování a upravování nemění nic na tom, že nijak neinspirovala novou historickou tvorbu. Karlova doba jí jako produktivnímu typu historického díla patrně nutně učinila konec. Dějepisná tvorba se v té době soustředila kolem Karlovy osobnosti. [204]Pro hlavní císařův cíl, jímž bylo zapojit české dějiny do univerzálního rámce obecné historie, aby si jejich existenci uvědomil souvěký svět, se ovšem forma české veršované kroniky nehodila, bylo k němu třeba univerzální latiny. Latinské jsou však také pokusy omezující se na užší rámec dějin jen českých. Podle Karlovy představy měly být oporou českého státního cítění a jeho nároků a obracely se především ke vzdělancům. Čeština se tu uplatňuje teprve druhořadě, v překladech.[7] Autor Dalimilovy kroniky postavil proti Kosmově latinské próze české verše a vytvořil dílo samostatné. Překladatelé Karlovy autobiografie nebo Pulkavovy kroniky nemají vlastní literární ambice a převádějí — to nebylo ve středověku vždy samozřejmé — jejich prózu prózou. Zřejmě to není zcela náhodné: odborná literatura, hlavně historická a teologická, se u nás v té době rozvíjí už jako poměrně vyhraněná část literární tvorby a spolu s tím se vyhraňuje také funkce prózy, jíž odborná literatura převážně užívá.[8]

Překvapivější je, že Dalimilova kronika nezanechala výraznější stopu ani v literatuře doby husitské. Není zcela jisté, jak jí tato doba rozuměla; o literárním vkusu doby husitské víme dosud daleko méně, než se mnohdy zdá.[9] Neznáme dosud podrobně historii textu Dalimilovy kroniky, ale i z útržkovitých poznámek lze vyčíst, že postupně přestával být vnímán její vyhraněný sociální typ a že pozdější desetiletí už přestávala chápat její původní politické zaměření. V době husitské vzala za své hierarchie literárních žánrů, která se začínala rýsovat v době Karla IV.; vznikají opět veršovaná historická díla, která jsou — podobně jako Dalimilova kronika — zamýšlena jako nástroj dobových zápasů. Bojovné vlastenectví Dalimilovy kroniky se stýká s národnostním motivem tehdejší literární produkce a s tehdy živou ideou českého národa v tom, že je pojato jako zobecněná dějinná zkušenost ze staletého potýkání dvojího národního živlu.[10] Zdálo by se proto, že i pro svoji výrazovou lapidárnost mohla být kronika autorům polemicky vzrušených a k bezprostředním politickým cílům určených literárních děl té doby blízká. A přece tu z podnětů Dalimilovy kroniky v žádném z obou konfesijních táborů takřka nic nevyrostlo. Bývá s ní spojován slovesný výraz letopisných veršů uváděných obvykle pod názvy „Počátkové husitství“, „O sektě táborské“ a „O naháčích“.[11] Snad s ní souvisí veršovaná kronika „O válce s Uhry“, která se, asi neúplně, dochovala z druhé poloviny 15. stol.[12] Na Dalimilovu kroniku — nebo na „Krátké sebránie z kronik českých“, které z Dalimilovy kroniky cituje — možná naráží zmínkou, že již „z starých kronik vyhledáno“ (sl. 844, v. 32), čím dějiny dosvědčují staré německé nepřátelství. Těžko říci, zda se neznámí autoři na Dalimilově kronice literárně opravdu poučili; přímo to nic nedokazuje. Jestliže ano, pochopili její stavbu jako pohodlný způsob prostého řazení událostí, jako techniku vhodnou pro prosté letopisné záznamy bez slovesných ambic.

Máme si osud Dalimilovy kroniky v literatuře 15. stol. vysvětlovat jen tím, že se nenašla výrazná osobnost, která by na ni navázala? Nemá hlubší příčinu? Nebyla této době slovesná podstata kroniky už cizí?

Zdá se to pravděpodobné. Kolem poloviny 15. stol. vznikla, jak se zdá z podnětu Oldřicha z Rožmberka a jako protějšek listinných podvrhů jeho kanceláře, týkajících [205]se rodových privilegií a statků, oslava Záviše z Falkenštejna a panské vzpoury proti Přemyslu Otakarovi II.; je známa pod názvem „Král Přemysl Otakar a Záviše“ a soudí se, že se dochovala jako jediná z několika podobných básní.[13] Literární mystifikací je asi také báseň O Vilémovi z Kounic (FRB III, s. 243n.), ale její narativní primitivnost, která může a nemusí být známkou povrchního napodobení Dalimilovy kroniky, nám tu nepomůže. Zato „Král Přemysl Otakar a Záviše“ stojí za pozornost. Čerpá z Dalimilovy kroniky a přimyká se k ní i literárním výrazem; místy nacházíme téměř doslovné shody. Přesto dělí báseň od Dalimilovy kroniky celá propast. Právě kapitoly týkající se Přemysla Otakara II. (89—92) patří, myslím, k uměleckým vrcholům kroniky. Monumentalizující vřazování postav a dějů do nadosobní a nadčasové zákonitosti metafyzického řádu v nich má rozpětí skutečně básnické. Jasný, skoro jímavý obraz mladého krále z prvních kapitol rázem rozmetá Přemyslovo sblížení s německým živlem v zemi. Dostává se tím do pohybu osudová zákonitost, která se v díle stále objevuje. Když křivdy a násilnosti páchané na české šlechtě dolehnou nářkem vdov a pláčem sirotků až k samému bohu, zůstává Přemysl, zaslepený nenávistí k vlastnímu národu, obklopen mrazivou samotou — „Čie kleště liška ohryzla vědúci, / vzdálila by sě od ňeho, a potřěbu jmajíci“ (92, v. 45—46) — a není pro něj již úniku z cesty ke zkáze, do níž se zanedlouho zřítí.

Vytvořit děj naplněný podobnou osudovostí autor „Krále Přemysla Otakara a Záviše“ ani zdaleka nedokázal. Přemyslovo odcizení národu jen vysvětluje pronásledování domácí šlechty a místo tragicky velkého záporu zmohl se autor u jeho postavy jen na povrchní očernění. Etické pohnutky Závišova odboje vzápětí popírá rivalita v lásce ke královně Kunhutě a celý milostný trojúhelník je nadto banální. Parataktická syntax a parataktické řazení dějů, napodobující Dalimilovu kroniku, ztratily pádnost a autor si s nimi zjevně neví rady, protože nechápe, že v jeho vzoru za nimi stojí ucelený názor na svět a pocit osudovosti dění; netvoří, napodobuje, aniž svému vzoru rozumí.

Tu je třeba položit si otázku, proč vlastně napodobuje právě Dalimilovu kroniku.

Ve středověku vzniklo množství různých mystifikací. Na právní podvrhy obrátily pozornost už v 17. stol. spory bollandistů s benediktiny o pravost merovejských listin týkajících se práv velkých benediktinských klášterů ve Francii, z mystifikací historických je asi nejznámější Historia regum Britanniae, kterou v první polovině 12. stol. napsal Geoffroy de Monmouth, erudovaný klerik bretaňského původu, s cílem oslavit minulost svého národa a snad i s bezprostředními politickými cíli. Nároky země, národa, institucí, rodů a osob podpírají středověké mystifikace předstíráním jejich starobylého původu.[14] Totéž dělají u nás domnělá privilegia knížete Soběslava II. Starému Městu pražskému, která pocházejí zhruba z téže doby jako báseň „Král Přemysl Otakar a Záviše“.

Napodobuje-li autor této básně slovesným výrazem Dalimilovu kroniku, která je mu ideově tak zjevně cizí, a ne české úpravy kurtoazních románů z druhé poloviny 14. stol., k jejichž duchu má mnohem blíž, je v tom možná určitý záměr. Nehodila se mu Dalimilova kronika pro jeho účel nejen proto, že byla dobře známým dílem, ale také proto, že její literární výraz byl pro jeho současníky archaismem, něčím uzavřeným a minulým? Nenapodoboval ji, aby své básni dodal vážnosti starobylostí tohoto výrazu?

[206]Tuto domněnku jistě nelze přeceňovat. Jediným přímým argumentem pro ni je výklad jedné básně; ten ovšem nemusí být správný a hlavně lze namítnout, že nevíme, jak byl rozrůzněn literární vkus v různém sociálním prostředí. Měnila by se v jistotu, jen kdybychom s určitostí věděli, že báseň je skutečné falzum, které předstíralo původ ze 14. stol.; mohla však být mystifikací jen potud, že jako prostředek mocenské propagace kamuflovala vylíčení událostí, které podávají její prameny. Na druhé straně však, tuším, proti této domněnce také nic nemluví. Ještě pravděpodobnější se jeví, vrátíme-li se nazpět do 14. stol. a zamyslíme-li se nad druhou polovinou naší úvodní otázky: proč Dalimilova kronika nijak neutvářela světskou šlechtickou epiku. Vše nasvědčuje tomu, že v době Karla IV. už neměla Dalimilova kronika nové tvorbě co říci ani ideálem hrdinství, ani pojetím děje; ani lidským obsahem, ani jeho slovesným ztvárněním.

Rytířský a kurtoazní ideál se v literatuře evropského středověku zformoval ve třech velkých etapách. Vyznačují je chansons de geste, okcitánská lyrika a francouzský dvorský román a postupně jim odpovídá statečný Roland ze starofrancouzské básně, trubadúrský jemný a oddaný ctitel a Chrétienův Lancelot, v němž se spojuje Rolandovo hrdinství s koncepcí kurtoazní lásky.[15] V české středověké literatuře ovšem nemůžeme hledat prostý protějšek tohoto vývoje; začala se rozvíjet v době, kdy byl dávno uzavřen. Bez jeho znalosti však nepostihneme rozdíl mezi Dalimilovou kronikou a veršovanými romány doby Karlovy (mluvím tu o době Karla IV. v širokém významu, v němž ji chápal ve svých pracích J. Vilikovský), které budeme pokládat za projev úpadku, tedy vyčerpanosti a rozkladu, kdežto ve skutečnosti je jejich uvádění do Čech pokusem o nové, snahou dát národní literatuře útvar, který jí chyběl. Nebudu na tomto místě rozebírat jednotlivá díla ani příčiny jejich odvozenosti a básnické inferiority, která je zvlášť nápadná v sousedství vrcholných slovesných projevů té doby. Chci jen obrátit pozornost na to, že je od Dalimilovy kroniky dělí vzdálenost, která dovoluje odhadnout, jak cizí a patrně archaická musila kronika připadat prostředí, v němž v druhé polovině 14. stol. začínala tato díla vznikat.

Hrdina Dalimilovy kroniky je především statečný; dílo evokuje starou tradici české bojovnosti, aby tím dalo vzor současníkům. Proti statečnosti, která je prosta moudrosti, a moudrosti, která vylučuje statečnost, staví dvojjedinost těchto hodnot: „A jest-li pak múdrý udaten, / veš skutek jeho jest nematen, / neb sě taký nebojí mar. / A to jest zvláštní boží dar, / neb sě ten rovná kniežatóm, / neb vší země leží čest na tom“ (17, v. 19—24). Bojovná šlechta české minulosti v autorově představě pečovala také o správu země, o „čest a o pokoj zemský“. U mladého Přemysla Otakara II. doplňuje statečnost „krásnými nravy“ usměvavého, štědrého a laskavého rytíře, u knížete Václava ji spojuje s ctnostmi světce. Úmysl vytvořit hlubší koncepci hrdinství, který je na tom všem znát, však zůstal v půli cesty. Moudrost bývá prostě ztotožněna s nenávistí k Němcům, rovnováha statečnosti a hodnot, které jí dávají hlubší obsah, zůstala sotva naznačena a tam, kde se tón díla stává vzrušenějším v polemice proti současnosti a novým životním formám, které jsou básníkovi příčinou i příznakem národního úpadku, přebíjí nakonec všechny ostatní hodnoty představa dávné válečné slávy starých Čechů, kteří dokázali porazit tři císaře a po jedné z těchto bitev prý stáhli s prstů zabitých rytířů půl třetího tisíce prstenů (84, v. 13 až 26; v těchto verších se připomíná motiv, který obsahuje už 68, v. 30). Tato polemika dělá na první pohled dojem mrzutosti zkostnatělého staromilce a místy je v ní pro nás kus nechtěné komiky: turnaje a vášeň pro lov prý způsobily zchudnutí šlechty, zánik staré bojovnosti a — opět — lovecké záliby způsobily dokonce její fyzickou degeneraci a výmluvná zámlka po zmínce o dvorné službě cizím vdaným ženám vydá za dlouhý nářek na spoušť nemravnosti. Nové, kurtoazní prvky v životě české šlechty zobrazuje Dalimilova kronika groteskní karikaturou, prozrazující jejich naprosté nepochopení. Její autor bezpochyby neměl smysl pro nové kulturní [207]hodnoty, ale jeho odpor proti nim pramení především z úzkosti, že cizí životní styl podporuje hospodářskou moc německého měšťanstva a zastírá svým leskem nebezpečí hrozící české šlechtě, českému státu, českému národu: zvlášť jasně vyslovuje tuto myšlenku právě v oné významné kapitole 102. o spiknutí německého patriciátu a zajetí předních českých pánů v r. 1309.

Hrdinové a témata rytířské epiky doby Karlovy, upravované vesměs z německých předloh, patří jinému světu. Statečnost je spojena s láskou, někde až k úplnému prolnutí, příběh je hlavně cestou rytíře za dobrodružstvím a dobrodružství doplňuje dvorské prostředí, v němž se odehrává děj, zázračným krajem plným divů: Tandariášovy boje mají smysl i vnější formu milostné služby dámě, pro vévodu Arnošta je i křížová výprava, na niž se vydává, jen záminkou k pouti za fantastickými dobrodružstvími a boj Jetřicha Berúnského s králem trpaslíků je celý jen dobrodružstvím v pohádkové říši. Láska všude prozrazuje kurtoazní iniciaci. Nijak nepřekvapují její variace: dvorský román přijal z trubadúrské lyriky ideál lásky a ženy, přijal i motivy a pojmy, jimiž jej trubadúři vyslovili, avšak nedal se jimi spoutat.[16] Báseň o Janu Lucemburském, z níž se dochovala jen nevelká ukázka (FRB III, s. 238n.), naznačuje, že k těmto dílům vznikl také protějšek těžící z látek domácích. Z několika desítek veršů, které dnes známe, si ovšem nedovedeme představit celek, ale sama postava Jana Lucemburského, takřka inkarnace rytířského a kurtoazního ideálu pozdního středověku v západní Evropě, nepochybně určovala její celkový ráz. Poněkud stranou těchto dvorských románů stojí české zpracování tristanovského tématu. Jeho autor vědomě navazuje na jinou literární tradici: nové prostudování způsobu, jímž zacházel s německými předlohami, ukázalo, že ani v místech, kde se opíral o Gottfrieda von Strassburg, básníka kurtoazních ideálů a subtilní literární kultury, nemění své pojetí, které je kurtoazní orientaci v podstatě cizí.[17] Ač vzdálen podstatě kurtoazní literatury, nebrání se však staročeský román o Tristanovi a Isoldě jejímu vlivu a vůbec už si nelze myslit, že jde proti ní; naopak se v něm na mnoha místech jeví potřeba vyrovnat se s „novým stylem“.

Stejně významný rozdíl mezi Dalimilovou kronikou a těmito díly vidíme ve stavbě vyprávění. Uzavřenost epizod v Dalimilově kronice, jejich přerušovaný pohyb vpřed, převažující parataktičnost větné stavby, jíž odpovídá parataktické řazení dějových fakt, ukazují, jak autor ve svém díle prožívá dění: „strukturní představa dění je ještě velmi strnulá“.[18] V rytířské epice Karlovy doby jsou příběhy vyprávěny lehce, plynule, děj se odvíjí beze spěchu a bez přeryvů, parataktickou syntax vystřídala pružnější hypotaxe. Je tu patrně znát rozdíl v jazykových předpokladech.

Autor Dalimilovy kroniky prožil větší část života nepochybně v 13. stol. a ještě v něm se tedy formoval jeho jazyk. Parataktická větná stavba je příznačná pro ústní projev; hypotaxe předpokládá už tradici jazyka psaného, v němž se může rozvinout. Jazyk autora Dalimilovy kroniky není spjat s latinou jako jazyk Alexandreidy a nejstarších českých legend a není nucen vyrovnávat se se strukturou latinských souvětí. Jsou v něm ovšem hypotaktické typy a autor s nimi dovede znamenitě zacházet; nicméně větná forma, která je jeho vyjadřování vlastní, je parataktická. Je známo, že kolem r. 1300 pozorujeme v Čechách nahrazování ústní tradice tradicí psanou. Není, myslím, příliš odvážné vyslovit předpoklad, že jazyk autora Dalimilovy kroniky je spjat s kulturním jazykem ještě převážně mluveným, nefixovaným písmem. Je-li správný, mohl by, mimochodem, ukazovat jednu z cest úvahám o původu díla. Jazykové předpoklady jsou jistě také jednou ze složek, které ovlivňují samu představu dění. V Dalimilově kronice na[208]cházíme neúprosnou osudovost, strohý patos, strnulou uzavřenost dějových článků. V epice doby Karlovy vystřídala drtivou osudovost pohádková atmosféra a zábavnost, představa dění ztratila strnulost a tvrdé řazení epických faktů se změnilo v uhlazenou kadenci. Pro výrazové hodnoty Dalimilovy kroniky nemohla mít doba a prostředí, v nichž taková literární produkce vznikala, víc pochopení než pro její ideál a tematiku.

Nenavazovala však na Dalimilovu kroniku jiná část literární tvorby? Nebylo její působení a trvání v literárním úsilí českého středověku jen méně nápadné, než jsem předpokládal?

Až dosud jsem záměrně nechával stranou českou veršovanou Legendu o sv. Prokopu.[19] Už od pozitivistické literární vědy je s Dalimilovou kronikou spojována: dokud byla pokládána jen za jazykový a kulturně historický dokument, byl pro to hlavním argumentem její protiněmecký nacionalismus; když byla vyložena jako dílo vlastních slovesných hodnot, jevila se jako projev skutečné literární souvislosti, ústrojného navazování.[20]

Bojovné vlastenectví legendy opravdu prozrazuje kontinuitu se starší literární tradicí. Tou však je tradice prokopské hagiografie. Je spjato s obranou ortodoxnosti slovanské bohoslužby stejně jako v její latinské předloze Vita s. Procopii maior. (A jako v starší legendě Vita minor, z níž autor Vita maior pasáže, které mám na mysli, doslova převzal a rozšířil je jen motivem trojí varovné výzvy před scénou vyhnání německého opata ze Sázavského kláštera.) Na rozdíl od Vita maior končí česká veršovaná legenda návratem slovanských řeholníků na Sázavu a na paralelismu motivů a slovní stavby bylo ukázáno, jak celé dílo směřuje k vyhnání německých mnichů. Autorovi nechybí slovesná invence a podařilo se mu dát dílu gradaci a působivý vrchol. Sotva však kvůli tomu musil radikálně měnit svou předlohu. Stejně je ukončena starší ze dvou českých prozaických legend o sv. Prokopu, zařazená do Pasionálu, a víme, že to má prostý důvod: její autor, zpracovávající legendu Vita maior, užil latinského rukopisu, který podával předlohu v podobně zkráceném znění. Pravděpodobně tomu nebylo jinak ani u Legendy o sv. Prokopu; dokonce je znám rukopis legendy Vita maior, který není sice totožný s takovou předlohou českého básníka, ale je jí velmi blízký. Víme, jak zjitřené byly v době, kdy Legenda prokopská vznikla, česko-německé spory v duchovenstvu a jak aktuální byla otázka slovanské liturgie. Dalimilova kronika mohla být svou národní ideou autorovi legendy blízká — naznačuje to ostatně i asociace, která patrně autora vedla k jedné z mála výraznějších reminiscencí na rým a slovní stavbu kroniky —, ale to je také vše. Nepotřeboval se na ní učit ani bojovnému tónu a smyslu pro konkrétní problematiku současného života; i tady roste jeho dílo z tradice prokopské hagiografie a pravděpodobně také z kazatelských potřeb.

Patří-li Legenda prokopská svým vlastenectvím do blízkosti Dalimilovy kroniky, aniž na ni přímo navazuje, svou slovesnou povahou k ní má mnohem dál. V stati věnované slovesnému umění Dalimilovy kroniky jsem se snažil ukázat, že stylovou rovinu kroniky můžeme označit za rovinu vysokého nebo vznešeného stylu, a také jsem rozebral složky, které tento styl v kronice utvářejí (srov. o.c. v pozn. 1, s. 27n.). [209]Legenda prokopská vznikla v době, jejíž rozvitý literární život už na rozdíl od počátku 14. stol. dával předpoklady k vědomému a záměrnému rozlišovaní stylových rovin. Uvědomíme-li si to, je nám tím zřejmější, jak bytostně cizí je jí protiklad vznešeného a nízkého stylu: vznešené i nízké, zázrak i realita všedního života, hlavní postava obklopená nimbem svatosti i prostí lidé, s nimiž se stýká a jejichž životem žije, v ní existují pospolu. Splývání vznešeného a nízkého je v Legendě prokopské dáno tématem podobně jako v Umučení Páně z Hradeckého rukopisu, které jsem už také rozebíral (srov. o.c. v pozn. 1, s. 29n.); na rozdíl od něho však do legendy neproniká ani bezděčné povědomí odlišnosti obou rovin. Prolínání stylových rovin je v ní podobně spontánní jako vysoký styl převládající v Dalimilově kronice.

Rozdíl mezi stylem Dalimilovy kroniky a Legendy prokopské nám ovšem dává zatím jen východisko k poznání, jak se obě díla liší jako slovesné celky; není-li stylová rovina nebo splývání stylových rovin výsledkem ujasněného uměleckého záměru, je jen předpokladem, který podmiňuje výběr slovesných prostředků, jejich smysl a finalitu, způsob, jakým se mohou rozvinout, i samu výslednou povahu díla. Bylo by možno začít rozbor kterýmkoli konkrétním rozdílem, jímž se slovesná stavba obou děl liší; zvolil jsem si rozdíl mezi charakterem přímých řečí, protože se tak snáze dostaneme k rozboru postav i děje.

V Dalimilově kronice je přímá řeč vlastně vesměs souvislý proslov, zvolání, příkaz nebo otázka; zůstává v podstatě bez odezvy, má jaksi definitivní charakter a to, co po ní následuje, mohli bychom oddělit slovem „potom“. Reakci na ni už zase líčí vyprávění a stojí-li proti ní občas přímá odpověď, není to ještě dialog; přímé řeči neztrácejí svoji strnulost, každý jako by místo repliky pronášel projev: lhostejno, je-li to Libuše, která odpovídá bouřícím zemanům (3, v. 33n. — 4, v. 1—42), nebo kníže Václav, když odpovídá na varování, že bude zavražděn (30, v. 7—20), nebo dcera německého císaře, která netuší, že cizinec, jehož hostí, je její otec (39, v. 53—64), nebo Svatopluk a Břetislav (53, v. 25—44) a jiní.

V Legendě prokopské má sice přímá řeč místy také strnulý ráz — týká se to např. slov, jimiž Prokop odkazuje svou poslední sukni nemocnému (v. 727—730) —, ale to je spíše výjimka. Daleko častěji jsou proti Dalimilově kronice přímé řeči v legendě mnohem životnější, řekl bych realističtější, kdyby toto slovo nesvádělo k nesprávným výkladům.

Kníže Oldřich chce na lovu zastřelit jelena; pronásleduje na koni zvíře, ale to před ním běží podivně beze spěchu, jako by mu spíš ukazovalo cestu, než prchalo, a dovede ho k Prokopovi, který „v ty časy dub osěkováše“. „Zaskoči za svatého Prokopa nohy“, jako by hledalo ochranu, a zároveň chtělo knížete na neznámého muže upozornit; nato se obrátí ke knížeti parohy — a uprostřed nich se tyčí kříž. Užaslý Oldřich odhodí luk a zarazí koně, skloní se od jeho boku nad muže, a protože zřejmě neví, co si o tom všem myslit, zeptá se sice zdvořile, ale zvysoka a úsečně, jako pán, který mluví k chámovi, avšak není si jist, koho vlastně prostý zevnějšek skrývá: „Kto jsi, ješto na téjto púšči bydlíš? / Kakoť dějí a co tu činíš?“ Prokop odpovídá stručně, jasně a míle, jak se před knížetem sluší, ale výraz púščě, vyjadřující hledisko knížete, nenápadně nahradí slovem pokoj, které vyjadřuje rozdílný názor: „Jáz bydlím v tom pokoji, / hřiešník, a Prokop mi dějí, / pod zákonem Benedichta svatého / za otplatu královstva nebeského.“ Tu kníže „skoči s koně, / svinu plášč hlavu pokloně: / ‚Otče, zpoviedaj mě hřiešného, / proti Bohu zavinilého!‘ / Svatý Prokop jej zpovieda, / po zpovědi pokánie da. / Potom počě kněz Oldřich mluviti / a řka: ‚Chce mi sě píti, / rozžehl sem sě během velikým; / napoj mě,‘ vecě, ‚pitím tvým.‘ / Svatý Prokop: ‚Jinéhoť pitie nejmám, / než tu vodu, jižto piem sám.‘ / Vzem jistici, srdcem vzdechna, / svú rukú vodu požehna, / podav knězi, píti káza. / Napiv sě Oldřich, otáza: / ‚Divi sě, tak šlechetné víno jmáš / na téjto púšči! Kde je chováš? / Ve mnozě sem zemiech byl, / nikdá sem lepšieho nepil‘“ (v. 221—240; celý výjev v. 189—240).

[210]Nevadí, že nedlouhý pasus obsahuje dva zázraky, z nichž druhý je ještě zdvojen tím, že opakuje zázrak v Káni galilejské, jak se vzápětí dovídáme. Celý výjev je viděn konkrétně a plasticky, je plný výrazných, nestylizovaných gest a rozmluva, která se v něm odehrává, je vedena v živé řeči dvou lidí z masa a krve; trochu v ní ruší jen schematičnost strojených uvozovacích vět. Jedině Oldřichova žádost o zpověď zní jako formulace opotřebovaná užíváním, ale tím koneckonců asi odpovídá tomu, jak zněla ve skutečné řeči. Zato žádost, aby dostal napít, je rozdělena do tří částí, v jakých bychom takovou prosbu mohli docela dobře vyslovit sami; také Prokopova zpola omluvná odpověď má ráz skutečné mluvené věty a Oldřichova slova dokonale odpovídají jeho úžasu, když se napije a zjistí, že voda požehnaná Prokopem se změnila ve víno: po ohromeném „Divi sě“ nám neunikne patrná zámlka, teprve potom následuje zvolání a pak v rychlém sledu otázka, jíž Oldřich žádá o vysvětlení, a zdůvodnění, proč tak žasne (to by v méně vzrušeném a tím i logičtěji uspořádaném slovním projevu nebylo dodatečně připojeno, jako by knížeti přišlo na mysl teprve po prvním náporu úžasu, nýbrž by tvořilo východisko celé řeči). Legendu naplňuje skutečný život, nestylizovaný a konkrétní; pronikl však do ní, aniž rozkládá zázračné motivy. To by nebylo myslitelné v omezeném rámci vysoké nebo nízké stylové roviny; nevešla by se do něho nejvšednější skutečnost i zázrak, běžné gesto i projev vypjatého úžasu, pozemská pokora i „královstvo nebeské“. Takový výjev mohl vzniknout jen v díle, jehož obzor ohraničené stylové roviny neomezují.

Na základě rýmů a volby výrazu byla vyslovena dost přesvědčivá domněnka, že začátek scény Oldřichova setkání s Prokopem prozrazuje reminiscenci na scénu, v níž se kníže Radislav v Dalimilově kronice pokoří před sv. Václavem (28, v. 35—40). Probleskuje-li tu vskutku znalost kroniky, neprojevuje se tím ještě sebemenší spřízněnost obou děl. Životný výjev v legendě se ani trochu nepodobá epizodě o Václavově boji s Radislavem, jejíž děj, rozdělený do tří zřetelných úseků, jako by i s postavami znehybněl ve vznešeně sošné monumentalitě; výsledek zápasu známe předem, autor postihuje události z nadhledu, místo děje rozvíjejícího se v čase podává pohled na uzavřené, izolované dějství, složené z holých epických faktů a podléhající nadosobnímu a nadčasovému zákonu, místo skutečných lidí strohou zkratku. Při rozboru Dalimilovy kroniky jsem ukázal, že tyto znaky vynikají na pozadí legendy Oriente iam sole, o niž se autor opíral, a že svědčí o jednotnosti autorovy tvůrčí práce.

Hagiografické látky, které mohly být tak jako nacionální motivy autorovi legendy obsahem blízké, nabývají ovšem v Dalimilově kronice vlastního smyslu teprve ve vyšším celku; ilustrují podobně jako česká královská pověst, erbovní tradice mocných rodů, tradice hradů a kostelů a tradice vítězných bitev slavnou minulost národa. Teprve tento celek je vskutku vřazuje do roviny vznešeného stylu. Legenda prokopská však neprozrazuje spřízněnost ani s jednotlivými částmi kroniky, třebaže, vytrženy z celku, ztrácejí mnohdy stylovou určitost. I v nich vždy odpovídá charakteru vysokého stylu alespoň frázování děje do uzavřených, ostře oddělených epizod, slavnostní, poněkud těžkopádná epická skladba, jaká je cítění autora legendy úplně cizí. Ani v legendě nejsou jednotlivé články vyprávění skloubeny; převládá v ní parataktická větná skladba, která nedává předpoklady k plynulé narativní linii. Ale místo samostatných epizod, následujících za sebou jako mohutné vlny dějů, klade legenda událost k události a motiv k motivu, děj postupuje rychle a bez zadrhování vpřed a má přirozený spád. Apostrofy v Dalimilově kronice se obracejí na celé kolektivum, jemuž je dílo určeno, shrnují obecný smysl jednotlivého děje a výrazně ohraničují epizodu. Oslovení publika v legendě nejsou pevnou součástí textu, obracejí se ke konkrétním, přítomným posluchačům a bezpochyby se měnila podle situace; nečlánkují děj, jen ho přerušují, nesugerují dovršenost jeho etap, naopak naznačují, že jejich obsah nelze v krátkém čase vyčerpat. Totéž pozorujeme na pojetí postav. Dalimilova kronika podává místo obrazu živého člověka lapidární [211]zkratku; Legenda prokopská postihuje člověka v jeho vnější podobě, v bohatství gest, v konkrétnosti hlasu, v dynamice vnitřního života; ne sice jako realistický obraz, nýbrž jako typ, ale typ, který chce obsáhnout smyslovou plnost reality.

Dalimilovu kroniku zajímá především obecný smysl událostí, hybné síly dějin, z nich chce vyvodit poučení a příklad pro přítomnost; Legenda prokopská ulpívá na faktech samých. S tím souvisí ještě další rozdíl. Technika variovaného opakování a paralelismu sugeruje v Dalimilově kronice pravidelnost dějinného běhu, který je nazírán ve velkých liniích, odvíjí se jakoby v horizontále a nezná stupňování; v jednotlivých událostech a postavách se opakují tytéž zákonitosti metafyzického řádu, ale události i postavy jsou řazeny vedle sebe, jsou odděleny, nevrství se jedny na druhé až po vrchol celého díla nebo jeho části. V Legendě prokopské nacházíme také paralelismus a opakování, ale jak bylo výstižně ukázáno, jsou naopak prostředkem, který jednotlivé děje spojuje a dává jim gradaci; paralelismus slovního výrazu dělá z vyhnání ďáblů předobraz mnohem významnějšího vyhnání německých mnichů, podobně jako se na Prokopovo proroctví navrství jeho naplnění. V Dalimilově kronice naproti tomu proroctví neslouží k formálnímu a myšlenkovému vystupňování děje, předjímá jen budoucí události, je jen jejich předzvěstí, podobně jako je krákající havran předzvěstí Ctiradovy smrti. Epický svět Dalimilovy kroniky je strnulý, odtažitý, cizí smyslové plnosti reality. Epický svět Legendy prokopské je mnohem živější a místy působí dojmem takřka důvěrné blízkosti.

Legenda prokopská z Dalimilovy kroniky ani nevychází, ani nejde proti ní. Tato dvě díla stojí každé jinde a každé roste z jiných kořenů. Je-li mezi nimi spojitost, ať přímá, nebo nepřímá, je v jazyce a verši, snad především v typu syntaktické stavby a ve způsobu utváření stavby veršových celků. To však je kapitola z dějin spisovné češtiny; kapitola, která již nepatří do této úvahy.

Dalimilova kronika tedy v české národní literatuře nezaložila souvislou tradici slovesné tvorby. Měli bychom se možná spíš ptát, co jí končí, než co jí začíná. Znamená to ptát se, jaký je původ ideálu hrdiny, s nímž se v ní setkáváme, jaký je původ jejího slovesného řádu a zda nemá delší literární rodokmen, než prozrazují písemné prameny.

Koncepce hrdiny má téměř jistě své vzory alespoň zčásti ve skutečném životě. Jedním, možná nejdůležitějším, asi byl — Přemysl Otakar II. Může se to zdát neuvěřitelné; není snad v díle druhé postavy, která by byla odsouzena tak příkře. Avšak Přemyslův odsudek je antitezí nadšení, které v básníkovi probudila vzpomínka na královu osobnost v prvních letech vlády: „Toho léta král Václav snide, / po ňem Přěmysl jako krásný květ pojide. / Jako róži prostřěd lúky postavi, / takež bóh Českú zemi Přěmyslem oslavi. / Krásné nravy ovšem jmieše / a životem hrdinným bieše. / V radě netřěba múdřějšieho, / za mladu nikdiež kniežěte štědřějšieho. / Uměl rozuměti každému stavu, / smějě sě, každému poklonieše hlavu“ (89, v. 1—10). Nikde se neproteplují verše kroniky takovou sympatií a skoro dojetím jako tady. Dávají tušit, že se za nimi skrývá někdejší oslnění mladým králem, že nenávist, s níž je posléze souzen, je ve skutečnosti zhrzenou láskou.

Stojí za zmínku, že podobnými rysy je načrtnut Přemyslův portrét na začátku Zbraslavské kroniky (FRB IV, I, 2): také tu „ab adolescencie sue tempore viriliter egit et generositatem mentis regie virtuosorum operum magnificencia undique decoravit“, také tu „semper studuit fore letus“, také tu míří všechno jeho úsilí k zajištění bezpečnosti země. Zbraslavská kronika ovšem navíc poznamenává, že Přemysl osvítil dosavadní surovost národa ušlechtilejšími mravy, kdežto Dalimilova kronika s přesvědčením, že nových životních forem bylo třeba, aby se Čechy pozvedly z někdejšího barbarství, výslovně polemizuje: „Neuměji toho věděti, / by mi kto ráčil pověděti, / proč Čechy za lidi stáchu, / když turneje ni klánie znáchu“ (84, v. 13—16). Je však příznačné, že s turnaji sice podle Zbraslavské kroniky pronikla do Čech vy[212]spělejší kultura, ale jejich hlavní smysl vidí i ona jinde: jsou výcvikem ke skutečnému boji, mladí šlechtici se v nich učí odolávat nepříteli stydíce se snášet urážky „ab extraneis“. A naopak autor Dalimilovy kroniky sice odsuzuje turnaje příkře, ale nedůsledně: jakmile v nich nevidí pouhý aristokratický sport, jakmile přinášejí slávu českým rodům a tím celému národu, dívá se na ně jinak, ať mluví o třech českých pánech, kteří si při volbě římského krále dobyli nové erby (88), nebo o Janu z Michalovic, který „ctně a právě kláv“ projel napříč Evropou (94).

O Přemyslu Otakarovi II. bylo napsáno, že je „reprezentativní muž své doby“.[21] V Dalimilově kronice ovšem reprezentuje, než se odcizí svému národu, především představu statečného obránce země, v němž pokračuje starobylá tradice české bojovnosti. Snad tak autor Přemyslovu osobnost chápal, snad zavíral oči před vším, co mu na její skutečné tvářnosti musilo být cizí. Nedovedeme rozhodnout. Paralela se zmíněným oddílem na začátku Zbraslavské kroniky však napovídá, že na utváření koncepce hrdiny v Dalimilově kronice se podílela dialektika skutečných vzorů a jejich idealizujícího výkladu, konkrétní historické reality a ideového proudění. Abychom ji dokázali postihnout, musili bychom daleko lépe než dosud znát kulturní dějiny Čech od poloviny 12. stol. do doby tzv. Dalimila. S několika marginálními náčrty a dílčími průhledy, třeba často mistrnými, nevystačíme. Chybí podrobné pramenné prostudování adopce rytířství v Čechách a proměn kulturního profilu české šlechty, chybí podrobná znalost tehdejších ideových proudů, chybí důkladnější nástin tehdejší mentality. Tápeme ostatně i v jednotlivostech. V legendě Oriente iam sole není sv. Václav — na rozdíl od starších legend — chápán jen jako světec, ale poprvé je v ní pojat zároveň jako rytíř, ochránce české země. Legenda byla jedním z pramenů Dalimilovy kroniky a mohla by nás možná dovést k zajímavým souvislostem, kdybychom lépe znali myšlenkové ovzduší, v němž u nás vznikala latinská literatura. Podobně jako Dalimilova kronika — a stručně, zmínkou o lovu, i legenda Oriente iam sole — odsuzoval přepych rytířské výstroje, turnaje, lov, kostky a také ovšem šachy, tanec a jokulátory už traktát De laude novae militiae, který věnoval nově vzniklému templářskému řádu Bernard z Clairvaux. Nedokážeme však říci, zda lze tyto polemiky převést na společného jmenovatele nebo zda dokonce spolu nějak nesouvisejí.

Autor Dalimilovy kroniky viděl v náhlém zbohatnutí země a v životních formách přejímaných šlechtou z evropského Západu hrozbu záhuby pro český národ a stavěl proti nim ideální představu starého českého bojovníka a původní šlechtické společnosti. Tam, kde přechází k přímé polemice, ozývají se v jeho verších tóny až rozvášněné — a přece nedokáže být ve svém odsudku zcela důsledný. Viděli jsme to na kritice turnajů, vidíme to ještě jasněji tam, kde se začíná dotýkat jednotlivých osob své doby. „Že jsú někteří dobří turnejníci, / již sú u boji praví špatníci,“ posmívá se s vervou, ale vzápětí jako by se zarazil: „všěm turnejníkóm jmene toho nedávaji, / však já jich dosti znaji“ (84, v. 19—22). Jeho zaváhání je výmluvné: ukazuje, že byl natolik „en mêlée“, že se mu leckdy jeho představa zkřížila s konkrétní dobovou skutečností, která byla daleko složitější, v jejíž kulturní tvářnosti se prostupovalo staré s novým a od níž mu chyběl odstup.

Ani kdybychom byli s to určit složky, které se podílely na utváření ideálu národního hrdinství, nezodpověděli bychom tím otázku, zda je sám o sobě autorovou invencí. Vznikl-li teprve na počátku 14. stol., je v něm jen vedlejší složkou přímý výraz životní skutečnosti, která byla dávno jiná; je v podstatě autorovým výtvorem a tento literární výtvor je prius, jež mělo učit šlechtickou společnost životnímu posterius. Vyzdvihuje však hodnoty, které sám autor cítí jako odumírající, a to nás nutí myslit zároveň na možnost, neexistoval-li už před Dalimilovou kronikou. S jeho [213]náznaky v latinské literatuře nevystačíme. Je to ideál hrdinského eposu, s nímž je Dalimilova kronika jako slovesné dílo spřízněna. Představu o jejím vzniku doplní asi v budoucnu nejedním rysem srovnávací studium. Dalimilova kronika však je příliš spjata s českým prostředím, než abychom ji mohli vysvětlit odjinud.

Podle výkladu, který pokládám za přesvědčivý, daly k jejímu vzniku podnět události v r. 1309, kdy němečtí měšťané zajali v Kutné Hoře a v Praze přední české pány v čele s Jindřichem z Lipé s cílem nabýt v zemi, kterou z velké části ovládli hospodářsky, také odpovídající moci politické a vnutit domácímu panstvu svoji spoluvládu; inspiroval ji „hluboký otřes ducha, který stanul náhle nad hrozivou propastí, a uvědomil si důsledky, které přineslo rychlé zbohatnutí země původní společnosti národní a jejímu jazyku“.[22] Z tohoto „hlubokého otřesu ducha“ se zrodila představa národních dějin jako dramatu, v němž bojuje češství s němectvím, šlechta s měšťanstvem, starobylá životní forma s přívalem cizích životních způsobů. Z jeho setkání s básníkovou osobností, ne hlubokou, ne povrchní, ale celistvou, a jeho nazíráním na svět, které určuje středověký filozofický realismus, pronikající dokonce výslovnou formulací, když třeba o flagelantech čteme, že „blud starý novým činem na jevo vznide“ (90, v. 3), a které postihuje životní dění jako výsledek metafyzických zákonů, roste drtivá osudovost, která by dílu mohla dát rozměr velké básně, kdyby vyzněla svou vnitřní silou, nezplošťována stále přítomnou didaktickou intencí. Zrodil se pod dojmem tohoto zážitku v básníkovi i sám ideál hrdiny a epický řád díla, nebo existovaly už předtím? Jinými slovy, je Dalimilova kronika jako slovesný útvar dílem tvůrčí individuality, nebo vyústěním předcházející domácí tradice ústně tradované, snad lidové, kolektivní, snad profesionální, individuální hrdinské epiky? Této otázce bude třeba věnovat samostatnou úvahu.

Dalimilova kronika se těšila neobvyklému a neobvykle trvalému zájmu. Její napodobování sice nepřineslo novou — a jakoukoli — literární hodnotu, ale je pro nás spolu s úpravami díla v rukopisech, jejichž poměrně značné množství je ostatně samo o sobě také výmluvné, alespoň přímým svědectvím o tom, že se na oblíbenosti díla podílela i jeho výrazová účinnost, byť nová doba její podstatě už dobře nerozuměla. O tom, jak a v jakém prostředí kronika prolamovala a měnila svoji původní třídní i časovou omezenost, snad budeme mít jasnější představu, až bude z tohoto hlediska podrobně poznána historie jejího textu. Dalimilova kronika je jedním z prvních skutečných literárních činů v národním jazyce. Nezaložila však literární tradici, rozvíjející se literatura v národním jazyce neroste z jejích podnětů: jak se domnívám, je dílem konečným.

 

R É S U M É

Die Dalimilchronik und Anfänge der tschechischen Literatur

In der Dalimilchronik vereinigen sich Geschichtsschreibung und eine vom Geist der Ideale des Adelsstands getragene Dichtung. Man würde vermuten, daß diese zwei Bereiche des literarischen Schaffens der Dalimilchronik ihre Ausdrucksmittel und Stoffe hätten entnehmen müssen, zumal die alttschechische Literatur damals erst in Entstehung begriffen war. Trotzdem kann man der initiierenden Einwirkung der Dalimilchronik kein einziges bedeutendes historisches Werk zuschreiben, von der weltlichen höfischen Epik ganz zu schweigen. Auch in keinem anderen Bereich der alttschechischen Literatur ist ein Einfluß der Dalimilchronik zu verspüren. Selbst die tschechische gereimte Legende vom hl. Prokopius, die mit der Dalimilchronik in Verbindung gebracht wird, entwächst anderen Wurzeln. Und so gehört zwar die Dalimilchronik (zusammen [214]mit der Alexandreis und den ältesten Legenden) zu den Anfängen der tschechischen Literatur in der Nationalsprache, aber sie eröffnet keine zusammenhängende literarische Tradition. Die vorliegende Betrachtung des Verfassers, die an seine Studie „Slovesné umění Dalimilovy kroniky“ (Die dichterische Kunst der Chronik Dalimils, SaS 37, 1976, S. 26ff.) anknüpft, analysiert diese überraschende Tatsache und versucht deren Ursachen aufzuzeigen. Zum Schluß wird das Dilemma diskutiert, ob die Frage, was mit der Dalimilchronik ausklingt, nicht eher berechtigt wäre als die Frage, was mit ihr anfängt. Dann müßte man folgende Fragen aufrollen: Woher stammt das Heldenideal, dem man in der Dalimilchronik begegnet, und worauf ist ihr Gestaltungsprinzip zurückzuführen?


[1] Tato úvaha navazuje na můj článek Slovesné umění Dalimilovy kroniky, SaS 37, 1976, s. 26n. Cituji podle vydání Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila, ed. B. Havránek — J. Daňhelka — Z. Kristen, Praha 1957. Na kapitoly kroniky odkazuji arabskými číslicemi, na její tzv. doplňky kvůli odlišení číslicemi římskými. Fotokopie Vídeňského a Lobkovického rukopisu mi laskavě zapůjčil Ústav české a světové literatury ČSAV; užívám pro ně zkratek zavedených uvedenou edicí.

[2] Srov. R. Bezzola, Les origines et la formation de la littérature courtoise en Occident (500—1200) III, Paris 1963, s. 269n. a A. Viscardi, Ricerche e interpretazioni mediolatine e romanze, Milano 1970, s. 675n. a 699n.

[3] Dějiny české literatury I, Praha 1959, s. 120.

[4] Citovaná edice je otiskuje jako doplněk I—IV. Srov. k nim M. Jeřábek, Rozbor Dalimilovy kroniky, ČČH 10, 1904, s. 406n.; J. Jakubec, Dějiny literatury české I, Praha 1929, s. 111; Dějiny české literatury I, Praha 1959, s. 120; Z. Kristen, komentář k edici, s. 238, a M. Očadlík, Gentis Bohemice fidelis zelator ac indefessus propagator. Příspěvek k otázce dalimilovské, Praha 1957, s. 55n.

[5] Výslovně, ale s mylným datem a také z jiných důvodů nespolehlivě je text uzavřen pouze v L (IV, v. 34—35).

[6] Po vyprávění o odjezdu Jana Lucemburského ze země, pobytu v cizině a návratu do Čech — o tom, co se v nich mezitím dělo, tu není zmínky — následují bez přechodu a bez vysvětlení verše „Ijednomu pánu neodpustieše, / pořád vši zemi žžieše“ (III, v. 9—10). Nabízí se otázka, zda tu není něco vynecháno. Čteme-li dál, zarazí nás IV, v. 23—33. Obsah těchto veršů nepřekvapuje: týkají se rozbrojů Jindřicha z Lipé s královninou stranou v r. 1317 (srov. J. Šusta, Dvě knihy českých dějin II, Praha 1919, s. 261) a v souvislosti s nepořádky v zemi obsahují kritický osten proti pánům, „jenž popravu jmějiechu“, u obdivovatele a patrně politického stoupence Viléma Zajíce asi tím pochopitelnější, že Jindřich z Lipé byl v té době nejvyšším maršálkem, kdežto Vilém Zajíc ztratil důležitý úřad podkomořský. Překvapuje, že je čteme na tomto místě: po výzvě k pánům, do jejichž rukou se dostalo řízení země po sněmu v Domažlicích, se vracejí bez zjevného důvodu k událostem již uzavřeným. Snad stojí za uvážení dohad, že vyprávění o králově pobytu v cizině a vyprávění o jeho neúspěšném pokusu pokořit po návratu domácí panstvo spojoval původně tento pasus (patřil by tedy správně za III, v. 6). Chronologicky sem zapadá a v. 23 z IV, při dosavadním umístění lichý, by se rýmoval s v. 5—6 z III; nanejvýš musíme předpokládat, že se v III, v. 7 původně opakovalo slovo král, a to není nijak odvážná konjektura. To, že pasus je v rukopisech na jiném místě, neznamená, že na ně opravdu patří. Koruptely tohoto druhu jsou ve staročeských rukopisech časté a právě tzv. doplňky jsou už ve V a L zapsány neobyčejně zmateně; jejich porušené pořadí a v L doplňky V a VI, psané z jiného politického stanoviska, ukazují, že již chyběly znalosti o smyslu jednotlivých událostí i o jejich chronologii.

[7] Srov. syntetickou úvahu J. Šusty Karel IV. — Za císařskou korunou 1346—1355, Praha 1948, s. 143n.

[8] K funkci prózy v tomto období srov. B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, Praha 1936, s. 23n.

[9] Upozornil na to, v souvislosti s nejistotou v datování řady stč. děl, J. Vilikovský, Písemnictví českého středověku, Praha 1948, s. 11n.

[10] K pojetí česko-německého antagonismu jako zobecněné historické zkušenosti v Čechách té doby srov. F. Šmahel, Idea národa v husitských Čechách, České Budějovice 1971, s. 77n.

[11] Srov. Veršované skladby doby husitské, Památky staré literatury české sv. 26, Praha 1963, s. 156n.

[12] Srov. Výbor z literatury české II, ed. K. J. Erben, Praha 1868, sl. 831n.

[13] Ed. ve Výboru z české literatury doby husitské II, Praha 1964, s. 107n. Srov. J. Salaba, K historickým básním 15. století, ČMM 28, 1904, s. 352n.; předtím, zvl. o pramenech básně, i J. Šusta, Kritické příspěvky k dějinám Přemysla Otakara II., ČČH 2, 1896, s. 206n.

[14] K životní realitě a k mentalitě, z nichž vznikaly středověké mystifikace právní i jiné, a k obecné povaze těchto dokumentů srov. M. Bloch, La société féodale I, Paris 1939, s. 173n., a A. J. Gurevič, Kategorii srednevekovoj kul’tury, Moskva 1972, s. 160n. K Geoffroyovi de Monmouth srov. E. Faral, La légende arthurienne. Études et documents II, Paris 1929 a J. Frappier, Chrétien de Troyes, Paris 1968, s. 25.

[15] Touto zkratkou shrnul historii rytířského a kurtoazního ideálu A. Viscardi, Le letterature d’Oc e d’Oil, Milano 1967, s. 13n.

[16] Netranskribované vydání Vévody Arnošta, Tandariáše a Floribelly a Malé růžové zahrady, jichž se týká tento výklad, je ve Sborníku hraběte Baworowského, ed. J. Loriš, Praha 1903.

[17] Srov. U. Bamborschke, Das altčechische Tristan-Epos I-Einleitung, Wiesbaden 1969, a II-Texte, Wiesbaden 1968. V úvodu k edici Bamborschke rozebral téma lásky ve staročeském Tristanovi ve vztahu k německým předlohám (Teil I, s. 126n.). Jeho rozbor se bohužel omezuje na německo-české filiace a postrádá širší orientaci romanistickou; dává tak zatím jen bezpečný základ k podrobnému poznání povahy stč. Tristrama z hlediska obecně srovnávacího, které u tohoto díla — a u rytířsko-kurtoazní epiky doby Karlovy vůbec — dosud citelně postrádáme.

[18] Srov. výklad E. Auerbacha o chansons de geste v Mimesis, Praha 1968, s. 108. Srov. dále i jeho výtečný rozbor rozdílu mezi povahou epičnosti v chansons de geste a v dvorském románu.

[19] Ed. J. Hrabák, Dvě legendy z doby Karlovy, Praha 1959, s. 39n.

[20] K následujícímu výkladu srov. A. Havlík, Shody veršové legendy o sv. Prokopu s kronikou Dalimilovou, Slovanský sb. věnovaný Fr. Pastrnkovi, Praha 1923, s. 251n.; J. Jakubec, Dějiny literatury české I, Praha 1929, s. 163; V. Chaloupecký—B. Ryba, Středověké legendy prokopské, Praha 1953; J. Hrabák, úvod k citované edici a monografickou kapitolu v Dějinách české literatury I, Praha 1959, s. 157n. od téhož autora; J. Vilikovský, Písemnictví českého středověku, Praha 1948, s. 17n., a A. Škarka, Z problematiky českého gotického básnictví, ČČH 48/49, 1947/1948, s. 93. Na J. Vilikovského, o.c., s. 207n., a M. Švába Prology a epilogy v české předhusitské literatuře, Praha 1966, s. 199 a passim, by bylo možno navázat při výkladu, jak se z hlediska tématu mé úvahy jeví smysl prologu k legendě.

[21] J. Šusta, Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví, České dějiny II., 1., Praha 1935, s. 7.

[22] Srov. J. Šusta, Dvě knihy českých dějin II, Praha 1919, s. 31n.

Slovo a slovesnost, ročník 37 (1976), číslo 3, s. 202-214

Předchozí Milan Morávek, Olga Müllerová: Dyadická komunikace (Pokus o komplexní charakteristiku situace dialogu)

Následující Karel Petráček: K otázce ikonické motivace textu v arabské poezii