O lexikálním plánu hospodářského jazyka

Leontij Kopeckij

[Discussion]

(pdf)

Le plan lexicologique du langage économique

Pouhé zkoumání slovní zásoby některého funkčního jazyka ještě nestačí, abychom mohli tento jazyk úplně charakterisovati; ale nejnápadnějším rysem funkčních jazyků je jejich zvláštní zásoba slovní a proto jí byla dosud věnována výhradní pozornost. Teoretické úvahy, věnované lexikálnímu plánu některého jazyka odborného nebo skupinového, braly se směrem, který vyjádřil Ch. Bally slovy: „Každé prostředí si tvoří svůj jazyk, záležející v konvenční terminologii a frazeologii, často také v pochybených tvarech mluvnických“ (Le langage et la vie, 2. vyd., 85).

Tím není vyčerpána charakteristika lexikálního plánu jazyků odborných; potřebujeme ještě přesněji analysovati jeho složky. K této práci přistoupil Zd. Vančura v rozboru jazyka hospodářského.[1] Již při probírání Jespersenova pojmu „formulí“, Ballyho „frazeologických jednotek“, Havránkových „automatisací“ a při výkladu svého pojetí „termínů“ a „šablon“ ukázal, že přístup k lexikální charakteristice odborného jazyka není nijak snadný. Pro další bádání jistě zůstane směrodatné Vančurovo rozlišení prvků konstantních a prvků potenciálních, které se do odborného jazyka přibírají z jazyka obecného, ale v dalším postupu se s Vančurou neshoduji a chci zde podati kritiku jeho názorů a svoje řešení.

Vančura tvrdí, že konstantními prvky v jednotlivých projevech hospodářského jazyka jsou termíny (v některých typech, třeba v obchodní korespondenci, také šablony). Tyto prvky se v souvislém projevu doplňují slovy a rčeními, která mohou fungovati i v typech jazyků jiných; jsou proto potenciálními složkami odborného jazyka a jimi je odborný jazyk sklouben s totální oblastí obecného (spisovného) jazyka (str. 73). Já však se domnívám, že oblast konstantních prvků v odborném jazyce je širší.

Podle Vančury by na příklad mezi potenciální složky patřila i taková slova jako prospěch, závod a podobně. Ta sice fungují i na př. v jazyce hovorovém, ale nemají tam stejný význam a jsou v jiném vztahu k ostatním složkám lexikální zásoby. To je důležité, poněvadž „základní otázka tkví v tom, jaké místo zaujímá a jakou funkcí plní každé slovo v systému daného slohu“[2] Proto i taková slova a rčení (skupiny slov), která v systému hospodářského jazyka nabývají určitějšího významového odstínu, musíme uznávati za složky konstantní, ať jiz fungují v jazycích jiných typů či nikoli. Složkami potenciálními odborného jazyka jsou pak jenom ta slova, která byla vzata z obecného jazyka, aby doplnila konstantní prvky na souvislou větu nebo delší souvislý projev.

V oné konstantní oblasti lexikálního plánu rozeznávám tyto složky: 1. termín, 2. automatisované slovo, 3. automatisovanou skupinu slov a 4. automatisovanou větu, pro kterou přijímám název šablona. Vymezuji tedy obsah slova šablona jinak než Vančura. Všechny tyto prvky jsou tak či onak ustáleny, nebudí naší pozornosti, zkrátka jsou to automatisace odborného jazyka, jak je vykládá B. Havránek,[3] ale strukturálně jsou to věci různé; proto jest záhodno je rozlišovat a má to význam i praktický, jak ukáži dále.

Termínem je pro mne takové slovo, které má v odborném jazyku přesný a jednoznačný význam a které, i když se vyskytne v jazyku hovorovém, je pociťováno jako slovo náležející k některé odborné oblasti, na př. slovo volt, turbina, devisa, faktura, objednávka a p. Od vhodného termínu se vyžaduje přesnost a nepřípustnost homonymity, aby totiž jedno slovo nebylo znakem dvou nebo více různých obsahů. Těm požadavkům vyhovují ovšem nejlépe slova, přejatá z cizího jazyka; mají tu přednost, že nejsou zatížena rušivými asociacemi. Rovněž vhodné jsou novotvary, ať již tvořené podle ducha jazyka nebo přeložené jako kalky, na př. zásobník — skontro, směnka — Wechsel. Zvláště v ruštině po revoluci vzniklo mnoho neologismů z potřeb terminologických, na př. sovchoz, kolchoz, chozrasčot, planovosť a hojná jiná.

Jsem si vědom, že při zvláštní lexikální a gramatické povaze různých národních jazyků budou v nich jisté odchylky při tvoření termínů, nebude třeba vždy termín vyjádřen jedním slovem, ale nejdůležitější pro naše chápání termínu je po stránce sémantické jeho jednoznačnost a přesnost, po stránce strukturální omezení jeho užívání na oblast odborných jazyků.

Vančura vysvětluje termín jinak (str. 22, 26, 55) a v souhlase s běžným nazíráním zařazuje mezi termíny i některá slova, která já počítám mezi slova automatisovaná. Jisté potíže plynoucí z tohoto vysvětlení asi [121]pociťuje, když v kapitole o „Účetních úkonech“ dochází k pesimistickému výroku, že v konkretním případě je někdy těžko určiti, zdali to či ono jednotlivé sloveso je termínem či ne. Při mém lišení termínů a automatisovaných slov na takové potíže nenarazíme.

Automatisovaným slovem v lexiku odborného jazyka rozumím slovo, které sice svou funkcí je podobné termínu, ale na rozdíl od něho existuje s jiným významem nebo s významovým ujasněním méně přesným také v jazyku obecném, po případě v jiných funkčních jazycích. V prostředí, kde se užívá odborného jazyka, se však tato slova chápou „správně“, to jest nevyvolávají nedorozumění a mají přesně vymezený obsah; z hospodářského jazyka sem patří třeba firma, kurs, vydání, těžba, rozvaha a pod. Některá slova obecného jazyka mohou být automatisována v různých funkčních jazycích jinak, na př. kořen u botanika a linguisty. Tak vznikají kromě významu „základního“ významy „podružné“, ale ve zvláštním odborném slovníku tento „podružný“ význam je právě „hlavním“.

Automatisovanou skupinu slov vykládám tak, že se jen formálně skládá z několika slov, kdežto sémanticky je to jednotka. Takové skupiny jsou podle ruského linguisty Vinokura „jakési zkamenělé výsledky jazykové tvorby“.[4] Jinak řečeno, tyto skupiny se kdysi aktivně tvořily při hledání vhodného výrazu. Pak zkameněly, to jest, staly se syntakticky neproduktivními. Syntaktická struktura jejich je v různých jazycích různá; v slovanských jazycích je to většinou podstatné jméno s přívlastkem anebo sloveso s předmětem nebo s příslovcem. První typ je často zastoupen i v jazyce obecném, když přívlastek k podstatnému jménu není vyhledáván mluvčím, nýbrž je připojen již v hotové jazykové tradici, na př. domácí úkol, roční doba, domácí zvíře а p., v hospodářském jazyku, na př. slabé ruce, plané směnkaření, zamrzlá pohledávka. Druhý typ je běžný spíše jen v jazyku odborném, na př. účtovati ve prospěch, zapsati na vrub, vyrovnati účet, řezati víno.

Jak je viděti, můj výklad automatisované slovní skupiny se liší od Vančurovy interpretace Riesova pojmu „Wortgruppe“ i od jeho doplňku k Riesovi (str. 26). Rozumí-li Vančura slovní skupinou ty syntaktické útvary, které „neobsahují současně podmět a přísudek věty“, neukázal tím positivně, co ty útvary po stránce syntaktické vlastně obsahují.

Pokud automatisovanou skupinu přijímáme za sémantickou jednotku, můžeme ji zařaditi spolu s termíny a automatisovanými slovy do lexika odborného jazyka. Jinak je tomu u šablon. Ty již nejsou tak zautomatisovány, aby se nedaly nějak obměniti nebo aby se k nim nedalo nic nového přidati. Nicméně jsou to ustálené typy vyjadřování pro ustálené a opakující se situace. Některá situace (dotaz, nabídka, začátek a konec dopisu) může býti vyjádřena šablonami několika, ale celkem je jich pro každou situaci málo; jsou vlastně variantami jedné základní (Prosím o laskavé potvrzení…, Příjem račte potvrditi…, Žádám o potvrzení…). Jsou i takové šablony, u nichž nenalézáme variant (Prosím o souhlasné účtování).

Kdo vyučoval cizojazyčné korespondenci na obchodní škole, ví z prakse, že několik málo variant ke každé situaci postačí. Právě omezený počet skutečně užívaných šablon umožňuje sepsati takové sbírky variant, jaké jsou v každé učebnici obchodní korespondence cizím jazykem. I v jiných stylech hospodářského jazyka než v korespondenci se vyskytují šablony, byť méně. Z jiných funkčních jazyků používá hojně šablon jazyk novinářský.

Svou syntaktickou formou šablona je věta: holá, rozvitá, úplná nebo kusá, jednoduchá nebo složená, ale vždy věta. V recensi Vančurovy knihy jsem vytkl, že nedořešil otázku ohraničení šablony a slíbil jsem podati k tomu svoje vysvětlení. Zde to připomínám a podávám svůj výklad šablony jako automatisované věty. Proto bych nepočítal mezi šablony ty nevětné útvary, které tam Vančura zařazuje.

Šablony odborného funkčního jazyka svou povahou připomínají známé formule těch slovanských pohádek, které zachovaly starobylý ráz (t. j. pohádek velikoruských a makedonských). Obratný vypravěč má zásoby takových formulí a využitkuje jich, kdykoli mu za vyprávění přijde určitá situace (odjezd hrdiny, svatba, začátek a konec pohádky atd.).[5]

Chceme-li pro některé části odborného jazyka použíti názvu frazeologie, měli bychom jeho obsah omeziti jen na šablony. Protože však, jak správně poznamenává ruský linguista Polivanov, frazeologie se liší od [122]slovníku jen kvantitativně,[6] zařazujeme šablony do charakteristiky lexikálního plánu hospodářského jazyka. Opakuji tedy, že termín, automatisované slovo, automatisovaná skupina slovní a šablona tvoří konstantní oblast lexikálního plánu ve funkčním jazyce. Mluvíme-li o celkové sémantice funkčního jazyka, pravíme, že tato oblast tvoří jeho sémantické jádro.

Tyto konstantní prvky jsou specifickou a svébytnou podstatou jazyka funkčního, a proto purismus, který se na ně často obrací se svými útoky, je bezmocný, chce-li rušiti něco, co vyhovuje usu a odborné tradici. Naopak zase pracovníkům různých oborů musí pomáhati smysl pro jazykovou kulturu při budování této tradice. Kdo má co činiti s některým odborným jazykem, musí se konstantním prvkům naučiti; znalost obecného jazyka, třeba sebe lepší, pro jednání odborné ještě nestačí, poněvadž může nastati „tísnivá nejistota a neobratnost“, jak se správně poznamenává v jedné dnes již asi trochu zastaralé, ale filologicky zajímavé příručce.[7]

Rozeznávání dvou vrstev v slovníku funkčního jazyka naznačuje, čemu vlastně musíme učiti v cizojazyčné korespondenci na začátku: jejím odlišujícím znakům, které ovšem předpokládají znalost konstantních prvků v korespondenci; pro vyučování je to prospěšnější než přetěžovati žáky podrobnými výklady z obchodní nauky. Po stránce filologické byl metodický postup v starších českých učebnicích obchodní korespondence[8] zřejmě lepší než v dnešních knihách pro cizojazyčnou korespondenci, které jsou skoro šmahem sestaveny tak, jako by to byly učebnice korespondence v řeči mateřské.

Zkoumání lexikálního plánu funkčního jazyka má důležitost jak teoretickou, tak praktickou. Pro poznání struktury jazyka nemůže býti bez významu lexikální plán funkčních typů jazyka a vztahy tohoto plánu k celkové lexikální struktuře jazyka obecného. Právě zde lze ověřovati mnohá tvrzení obecné linguistiky a objevovati produktivní tendence ve vývoji sémantické stránky jazyka.

Avšak praktický význam podobného zkoumání sahá dále:

1. Zjištění a přesné rozlišování terminologických prvků určuje směr, jak obohacovati slovník při „praktickém“ studiu cizích jazyků, a upozorňuje na svérázné fungování slov z jazyka obecného v jazyku funkčním.

2. Poskytuje směrnice pro odborné slovníky, v nichž „hlavním“ významem slova může se státi právě „vedlejší“ a „přenesený“ význam slova, zařazeného do slovníku obecného.

3. Uspořádati odbornou terminologii, zracionalisovati ji a odstraňovati synonymitu a homonymitu, kterou nelze připouštěti v terminologii, není možné bez prozkoumání lexikálního plánu odborných jazyků a bez pozorování těch tendencí, které se tam projevují.

4. Konečně — docela konkretně — podobné zkoumání, omezené na určitý styl hospodářského jazyka, obchodní korespondenci, poskytuje možnost upraviti studium cizojazyčné korespondence s hlediska linguistického hospodárněji a účelněji, než se to děje při tradičním postupu.

Doufám, že při prvních krocích studia odborných jazyků, zejména jazyka hospodářského, mé úvahy poskytnou aspoň podnět k ověření mých výkladů na materiálu z nejrůznějších jazyků a že se tím prokáže jejich hodnota metodologická.

---

Slovo a slovesnost, volume 1 (1935), number 2, pp. 120-122

Previous Dmytro Čyževśkyj: Ztracené části Pansofie Komenského nalezeny

Next Bohumil Trnka: Úsilí o fonetické zákony obecně platné