Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Slovenská práce o žánrech v mimoumělecké literatuře

Jiří Kraus

[Kronika]

(pdf)

Словацкая работа о жанрах в нехудожественной литературе / Un travail slovaque sur les genres de la littérature hors des belles-lettres

Kniha Jozefa Mistríka Žánre vecnej literatúry (Bratislava 1975, 212 s.) je rozpracováním myšlenek a současně i celkovým doplněním jeho Štylistiky slovenského jazyka (Bratislava 1970). Jde o dílo záslužné z dvojího důvodu. Jednak otázky žánru obvykle zůstávají — navzdory své dlouhé tradici — na hranicích (ne-li přímo za hranicemi) pozornosti lingvisticky orientovaných stylistik, jednak většina autorů se omezuje téměř výhradně na oblast uměleckou a literární. Nevýhody vyplývající z tohoto omezení jsou o to větší, že právě v oblasti mimouměleckých žánrů dochází k největšímu pohybu. Žánr je totiž, snad nejzřetelněji ze všech kategorií stylistiky, vázán na určitou společenskou situaci. Proměny historických podmínek jazykové komunikace ovlivňují nejen vznik a zánik jednotlivých žánrů, ale i celé jejich soustavy a hierarchii. K směšování žánrových určení a k nejasnostem dochází především proto, že pro vymezení žánrů nejsou rozhodující pouze hlediska jazyková, ale též téma textu i konkrétní okolnosti jazykové komunikace. (Žánrem se tedy stávají např. telefonické rozhovory, dispečerské příkazy, typy instrukcí; D. S. Lichačov[1] ukazuje, jak liturgické žánry se rozdělily podle toho, v které části bohoslužby byly čteny nebo zpívány, zdali se při jejich poslechu stálo nebo sedělo atp.)

Mistrík vychází ve svém výkladu z myšlenky o blízkosti a vzájemné závislosti kategorií žánru a stylu. Této závislosti nasvědčuje i vývoj samého termínu žánr, který původně označoval rozlišení stylové (dicendi genera, elocutionis genera: nízký, střední a vysoký). Teprve v období klasicismu se ustálil ve významu ‚typ kompozičního celku‘. Omezení na věcnou literaturu zahrnuje styl vědecký, publicistický, řečnický a administrativní, vylučuje styl umělecký a běžně dorozumívací. (Připomeňme jen, že žánrové třídění styku běžně dorozumívacího tak zůstává i nadále oblastí dosud nezmapovanou — předpoklady pro ně vytvářejí některé práce zabývající se filozofií jazyka, např. Austinovo a Searlovo vymezení takových útvarů, jako jsou sliby, výstrahy, výzvy, rady atp.,[2] sociální psychologií a sociologií,[3] literární teorií (přínos znamená např. Bachtinova analýza útvarů lidového smíchového projevu — mluvních žánrů ulice[4] i některé poznámky J. Mukařovského,[5]) a konečně stylistikou a lingvistikou textu.[6])

Základním metodologickým postupem, který Mistrík ve své žánrové analýze uplatňuje, je dedukce. Žánr se mu tak jeví jako průsečík řady dílčích kategorií povahy jazykové a stylistické. Patří k nim zejména stylový postup a funkční styl vytvářející následující půdorys žánrové klasifikace: (1) styl odborný (postup výkladový a popisný), (2) styl publicistický (žánry analytické, zpravodajské a beletristické), (3) styl řečnický (žánry agitační, vědecké a příležitostné), (4) styl administrativní (žánry dokumentární, oznamovací a heslové). V tomto rámci se pak uplatňují hlediska jazyková (podle Mistríka morfologická, formativní), a to rozsah textu (v počtu slov), způsob horizontálního členění (výrazná nebo méně výrazná segmentace na úvod, vlastní sdělení a závěr), vertikální členění (stupeň závažnosti jednotlivých složek kompoziční výstavby), lexikální struktura textu (podle zastoupení slov jedno[345]značných nebo víceznačných) a stupeň mezivětné vázanosti (syndetičnosti). K těmto hlediskům jazykovým přistupují ještě hlediska příležitostná — vlastnosti názvu (titulku) a zastoupení dalších sémiotických prostředků (grafů, fotografií, schémat atp.). Posledním typem kvalifikátorů jsou hlediska pragmatická (modální) vyjádřená v protikladu objektivnost (nezaujatost) — zdůraznění autorské subjektivity.

Uvedené kvalifikátory mají trojitou stupnici — nejnižší, střední a nejvyšší stupeň intenzity — i své symbolické vyjádření. Podle toho lze např. odborný článek charakterizovat prostřednictvím následující notace:

Člá = Nv [(E H2V2) (L2S2M2) (O3T2)]x

(Nv — odborný styl, výkladový postup; E (= E1) = útvar krátkého rozsahu, H2 — střední horizontální členění, V2 — střední vertikální členění, L2 — lexikon skládající se jak z kratších slov všeobecného významu, tak ze slov delších (termínů), S2 — průměrný stupeň koheznosti (syndetičnosti), M2 — možnost uplatnění různých stylových postupů (vedle výkladů bývá zastoupen i popis), O3 — vysoké zastoupení okazionálních prostředků (grafů, tabulek, schémat), T2 — titulek bývá delší a výstižnější než u ostatních odborných (zvl. vědeckých) textů, bývá motivován osobně, podrobně naznačuje obsah, x — nezaujatost (na rozdíl od y — vysoká míra subjektivnosti)).

Důsledkem deduktivního přístupu je vymezení žánru jako zevšeobecněného modelu formálně i obsahově uzavřeného kontextového celku. Proti pojmu žánr staví Mistrík na úrovni empirické pojem útvar jako souhrn konkrétních hodnot, jichž uvedená kritéria v textu skutečně nabývají. Kategorie žánru tak představuje stabilizovanou jazykovou formu sdělení, útvar je naopak jevem dynamickým, signalizujícím žánrové proměny podmíněné motivací společenskou a historickou.

Právě tato vývojová dynamika útvarů, která ovlivňuje napětí v jazykové struktuře žánru, je však v Mistríkově práci poněkud potlačena. Uvedený způsob notace by totiž umožňoval nejen řazení žánrů vedle sebe, jak uvádí Mistrík, ale v hierarchii, jejíž jednotlivé položky se spojují (např. do novinových zpráv pronikají prvky hodnocení) nebo naopak vnitřně člení (z pracovních návodů se vydělila dispečerská hlášení, rádiové instrukce atp.). Tento proces spojování a členění se pochopitelně nevztahuje pouze k žánrům, ale i k funkčním stylům, např. pracovní návody se řadí nejen k stylu odbornému, ale i k administrativnímu. (Terminologicky je to zvláště zřetelné v citované práci, kde se důsledně místo termínu styl odborný užívá termín styl naučný.) O zařazení, resp. nezařazení jednotlivých žánrů je možné vždy diskutovat, litujeme jen, že chybí jakákoli zmínka o závažné kategorii žánrů tzv. sekundárních dokumentů (abstraktů, anotací, referátů atp.), které s rozvojem informatiky a dokumentačních systémů vůbec zaujímají stále významnější místo v rámci stylu odborného.

Mistríkova kniha přináší — podobně jako autorovy knižní publikace předchozí — opět řadu cenných postřehů a originálních myšlenek. Svým rozborem kategorie žánrů tak autor obohatil svůj úctyhodný syntetický pohled na problematiku stylu vytvářený citovanou Štylistikou slovenského jazyka, svým úvodem k frekvenčnímu slovníku slovenštiny,[7] rozborem otázek kompozičních[8] i pracemi otvírajícími cestu jeho dílu dalšímu, slovenské rétorice.[9]


[1] Poetika staroruské literatury, Praha 1975, s. 48n.

[2] J. R. Searle, Sprechakte. Ein Sprachphilosophischer Essay, Frankfurt am Main 1971, kap. Ausdrücke und Arten von Sprechakten a Die Struktur ilokutionärer Akte.

[3] G. de Tarde, L'opinion et la foule, Paris 1901 (kap. L'opinion et la conversation).

[4] M. M. Bachtin, François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance, Praha 1975.

[5] Dvě studie o dialogu, Kapitoly z české poetiky I, Praha 1948, 129—156.

[6] L. V. Ščerba, O dialogičeskoj reči, Petrohrad 1923; K. Pisarkowa, Składnia rozmowy telefonicznej, Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk 1975, rec. v SaS 32, 1976, 79—80.

[7] Srov. rec. M. Těšitelové v SaS 32, 1971, 65—68.

[8] Kompozícia jazykového prejavu, Bratislava 1968.

[9] Je ohlášena Pedagogickým nakladatelstvím v Bratislavě na rok 1977. Srov. zatím jeho Charakteristika rečníckeho štýlu v slovenčine, SlR 37, 1972, 354—361.

Slovo a slovesnost, ročník 37 (1976), číslo 4, s. 344-345

Předchozí Jana Weisheitelová: K některým problémům automatické morfologické analýzy a lemmatizace

Následující Ludmila Uhlířová: Polský sborník o kategorii temporálnosti