Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Omyl v československé lexikografii školské

Ľudovít Novák

[Kronika]

(pdf)

Un travail erroné de lexicographie scolaire tchécoslovaque

Při známých nedostatcích vědeckého zpracování slovenského slovníku, o nichž psal posledně V. Vážný v Českoslov. vlastivědě v svazku o spis. jazyce českém a slovenském (213 n.), byl by býval záslužný i sebemenší pokrok na poli srovnávacího studia československého slovníku. I když živelná potřeba slovníkových příruček umožňuje i slabším pracím dostatečný odbyt, nemůžeme lhostejně přijímat hlavně taková pochybená díla, která jsou určena pro užívání na školách, zvláště středních.

Vloni v létě vyšel v T. Sv. Martině jako 45. sv. Čítania študujúcej mládeže Príručný slovník diferenciálny a synonymický z pera nelinguisty dr. J. K. GARAJE. Tento slovník je třeba podrobiti kritice i se stanoviska české střední školy na tomto místě. Dílo Garajovo je totiž hlavně v části diferenciální určeno pro historické země: mají se jím nahradit malé diferenční slovníčky, které byly dosud připojovány k velké části svazků středoškolské četby v uvedené sbírce a které se mají postupně z dalších vydání vypouštěti. Ačkoli bychom pro nedostatek slovnikářské literatury rádi mírnili své požadavky, nepomůže bohužel ani to při Garajově diletantském slovníku. Jde totiž nejenom o nedostatečné dílo, posuzujeme-li je podle jeho vnitřní hodnoty a upotřebitelnosti, ale je to dokonce spis, jehož původnost je zcela sporná.

Autor totiž v naprosté většině svých hesel sebral prostě materiál dosavadních diferenciálních slovníčků z jednotlivých svazků Č., neopravil v nich, co bylo vadné, rozdělil mnohá hesla v hesel několik, změnil přečetná slova z českého překladu anebo tlumočení v slovenská synonyma a ke všemu tomu přidal nekritické výpisky z jiných slovenských slovníků, aniž to kdekoli v svém díle uvedl. V celém slovníku, který na 250 stranách má na 7 tisíc hesel, stěží by se našla hesla, jež by byla výsledkem vlastní excerpční činnosti autorovy. Garaj se o svém poměru k dosavadním slovníkům ani slovem nezmínil v stručném úvodu k své práci, v němž mimo jiné uvádí, že se pro část synonymickou rozhodl teprve tehdy, když se mu „rozsah látky slovníkovej nad očakávanie rozšíril.“ Autor nepostřehl vůbec, že princip diferenciálnosti je do značné míry protichůdný, ba přímo neslučitelný s požadavky slovníku synonymického. Nejenom že prvé vede nutně k omezování, druhé k rozhojňování slovníkové [62]látky, nýbrž také část, která by podle zásady diferenciální vypadla, mohla by být na synonymní tvary právě velmi bohatá.

Kdybychom měli charakterisovat Garajův slovník jedním slovem, pak bychom sotva našli lepší než — nedůslednost. V úvodu se ujišťuje, že slovník neobsahuje slovenská slova, významově shodná v češtině i slovenštině, ani slova hláskově jen málo odlišná, ale v slovníku se proti tomu hřeší na každém kroku (na př. biedny — bídný, blana — blána, brezina — březina atd.). Totéž platí o zbytečně velkém počtu dialektických variant, zastaralých druhotvarů pravopisných, nepatrně se lišících poetismů a pod. Někde se udává původ slova (hlavně tam, kde je poznámka o tom už v starších slovníčcích), jinde nikoli. Nečiní se rozdíl mezi slovy zdomácnělými, skutečně czími a kalky. Jednou se slova stylisticky hodnotí, jindy ne; přitom je zajímavé, že řada zkratek pro závažné jevy, jako archaismy, poetismy, vulgarismy a pod., vůbec chybí. Někde se slovo základní i slova odvozená, ba i fráze uvádějí pod společným heslem, jindy tvoří každé odvozené slovo heslo samostatné. Na některých místech jsou hesla v závorkách, ale čtenář neví, co to má znamenat, protože se to nikde v slovníku ani v zkratkách nevykládá. Jednou je český, ne vždy přesný překlad, (na př. u hesla breh jen č. břeh a nikoli svah), jindy toliko slovenské synonymum anebo slovenský opis (na př. u hesla hafirčie, z něho a ani z uved. synonym čučoriedie, jafurčie český žák význam nepozná). To, co mělo zůstat ve věcných poznámkách k jednotlivým svazkům serie Čítanie, dal Garaj do svého slovníka (na př. celé maximy z latinských klasiků, tlumočené slovensky). Ale s druhé strany jeho slovník neobsahuje ani všechna slova starších slovníčků, o poznámkách už ani nemluvíc. Některá botanická hesla mají příslušné latinské termíny, jiná nikoli. Sem tam je puristická poznámka na př. o nějakém tom germanismu, ale tam, kde by to bylo na místě (na př. při vazbách, které jsou přidány v mizivém počtu případů tam, kde jsou již v předlohách) chybí. Jako dialektismy se označují nejednou dokonce zřejmé poetismy anebo slova přejatá jen do spisovného jazyka, ale často při slově nepochybně nespisovném zkratky „nár.“ není. Má-li některé slovo, uvedené jako heslo, několik synonym, většinou marně hledáte ostatní synonyma vždy jednotlivě jako samostatná hesla se všemi ostatními synonymy, tedy také s heslovým slovem, z kterého jste vyšli anebo alespoň s odkazem na ně. A vrcholem všeho je nedostatek českého indexu, který by usnadňoval používání českému žáku tehdy, kdyby chtěl postupovat aktivněji od češtiny k slovenštině, na př. při pokusu o vlastní slovenský písemný projev.

 

Několik příkladů. Heslo zemiak má jediné synonymum krumpľa a český překlad na prvém místě dialektické slovo zemák a teprve pak spisovné brambor; jiná velmi bohatá slov. synonyma, jako švábky, grule, erteple, grumbíre a pod., která jsou častá i v literatuře s „dědinskou“ tematikou a kterou by byl matiční pracovník snadno našel v článku Vážného v Sborníku. Matice slov. 2, 1924, 73 sl., uvedena nejsou. Tam by byl autor našel (180 sl.) synonymní názvy na př. i pro rodinné a příbuzenské vztahy, které jsou v jeho slovníku rovněž velmi neúplné. Autor sice zdůrazňuje v úvodu kulturně historická hlediska v svém slovníku, ale na př. tak důležité slovo, jako je žandár, nemá zvláštního hesla; naleznete je náhodou pod umělým heslem čatník s -a- a ne s -e-; záhadné je, odkud vzal Garaj toto neexistující slovo; snad neporozuměním, sleduje-li tento časopis, z mé studie z 1. roč. Slova a slovesnosti (169), kde uvádím typ čatník, pojom jako hláskově sice správnější, ale neživý, protože dnes v tvarech četník, pojem necítí nikdo bohemismus (k četník srovn. nyní i placet Slov. reči 6, 1934, 110); a ovšem chybí poznámka o důležitém významovém rozdílu slov žandár (uherský) a četník (československý), jejichž mechanické synonymické přiřadění bez výkladu stává se problematickým. Heslo má tyto „synonymní“ tvary: ak, keď, iba, len len, keď a český překlad -li, jestli, až. — Slova na př. původu maďarského anebo německého se označují zkratkami maď., nem., germ., byť zcela nedůsledně a neoriginálně, ale už slova pastýřské terminologie původu rumunského nikoli: tak bryndza, grúň, kľagať a pod. (rumunský původ neoznačuje ani slovník Kálalův, jeden z význačných, ale neuvedených pramenů Garajových). — Slova, jako pruž, kyv, hoj, krut, koj, kres, hran, dač, nejčastější u Hviezdoslava (srovn. v mých studiích v Slov. pohľadech 51, 1935, 161 a v Slov. reči 3, 1935, 184), anebo zášum, záštek, polet, poskub atd., nejsou nikde označena jako poetismy (někde, na př. u jäk, jsou hodnocena nemístně toliko jako dialektismy). — Slova vedomec, vedomník nejsou označena jako archaická pro význam vědce; kulturně historicky významné a dnes už neživé, učenec z doby štúrovské ve významu „discipulus, chovanec“ chybí vůbec a není ani v dnešním význa[63]mu, shodném s českým, ani mezi synonymy zastaralého vedomec. — Garajův slovník neobsahuje ani všechna slova dosavadních slovníčků; na př. jen z písmene Ž z 22. svazku knihovny Čítanie, kde je všech hesel 16, nejsou pod stejnou literou u Garaje uvedena tato typická slovenská slova: žabikláč, žbar, želanie, ženáč, žiaľ, žialo, žihľava, žihlavý a žltkavý; tedy víc než polovina všech hesel, co činí 1/6 všech hesel Garajových pod ž; nejsou vyexcerpovány ani slovníčky všech novějších svazků, na př. sv. 37 z r. 1935.

Úhrnem: nepůvodní, kompilátorské, nevědecké dílo Garajovo s nesčetnými hrubými omyly na každé stránce je krokem zpět v Československé lexikografické literatuře; nehodí se ani do slovenských, ani do českých středních škol.

Slovo a slovesnost, ročník 4 (1938), číslo 1, str. 61-63

Předchozí Josef Hrabák: Mistr Klaret

Následující Frank Wollman: Mazonova kritika