Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Mazonova kritika

Frank Wollman

[Kronika]

(pdf)

Une critique de M. Mazon

André Mazon věnuje ve svém časopise Revue des études slaves (17. 1937, 1012) několik povýšeně mentorských a povážlivě neinformovaných frází mému spisu „K methodologii srovnávací slovesnosti slovanské“ (Brno, 1936). Co řádka v Mazonově poznámce, to chyba, nedomyšlenost nebo krok vedle. Začíná to takto: „On trouve là un utile résumé d’une polémique qui a déjà si longtemps duré que les slavistes feraient mieux d’en récuser l’objet, à peu près comme la Société de linguistique de Paris s’est interdit à elle-même de traiter des origines du langage.“ Je těžké najíti pochybenější paralelu. Lze dočasně vyloučiti z linguistického bádání otázku o původu řeči a z literárně-historického zkoumání problém o původu slovesného umění. Jsou to jen dílčí otázky, vlastně periferické pro uvedené vědné obory. Nelze však vyloučit ze žádné vědy vymezení jejího vlastního předmětu a přiměřených metod; není tedy možné násilně škrtat ze srovnávací literární vědy slovanské otázku jejího předmětu a její metodologie. Zatím co otázka o původu řeči se pohybuje v okruhu abstraktních hypothes, zde jde o konkretní empiricky založené studium. Posunul jsem je kupředu tím, že jsem ukázal, jak mezislovanská slovesnost je částí generální literatury (světové), o které nemohou být jako o předmětu bádání vážné pochybnosti. Prohloubil jsem také na poli srovnávacího studia slovanského rozdíl mezi literaturou srovnanou (srovnávací v užším smyslu) a generální. Mazon mou knihu buď nečetl anebo neporozuměl jejímu základnímu smyslu. Opakuje starý omyl, že srovnávací studium slovanských literatur je oprávněno jen pro určité periody a různé úseky. Musil by potom ukázat neudržitelnost vědy o generální literatuře. Neboť zde běží o teoretické pojmy, které plynou jeden z druhého, a nikoli, jak myslí Mazon z nějakého „idéal rigide et abstrait auquel la science historique ne s’adapte pas“. Proti vědeckému „bon sens“ vůbec je přistupovat tak povrchně bez znalosti plné souvislosti a především bez důkazů k problémům tak vážným.

Pro charakter Mazonových „kritik“ zajímavá je jeho bezprostředně následující klasifikace spisu mladého badatele slovinského, školeného v Paříži, Antona Ocvirka. Jeho knize „Teorija primerjalne literarne zgodovine“ (v Ljubljani 1936) dává Mazon známku „výborně“ ve své „kronice“ — ovšem zase paušální frází. Vskutku kniha Ocvirkova je dobrý příručkový soupis, jehož postup a hlavní názory nejsou ovšem myslitelné bez známé příručky Tieghemovy a konečně ani bez chorvátské Hergešićovy, ačkoli ji někde opravuje. Někde je ovšem krokem nazpět, tak ve zdůraznění Hazardovské komparace ideologické a v neporozumění generální literatuře, jejíž předmět a metody rozlišil Tieghem už zcela dobře a tím závazně pro další bádání. Zásluhou knihy je nový bibliografický materiál slovanský, daleko ovšem ne úplný. Ocvirkovi schází především znalost tvarového studia (eidologického, formálního) u Čechoslováků, Poláků i Rusů. Proto mu uniká také tvarová oblast srovnávací a její důsledky pro generální literaturu.

V Ocvirkově knize, kterou vynáší, mohl by Mazon najít (ovšem při čtení celé knihy a nejen toho „excellent résumé en français“; proti tomuto samozřejmému požadavku kronika Mazonova v RÉS. hřešívá[1], takovéto soudy o mé dřívější knize, těsně spojené s knihou jím kririsovanou: „Poleg bolj ali manj priročne knjige „Istorija slavjanskih literatur“ Pypina in Spasoviča … etc … so gotovo znanstveno najbolj dovršene Máchalove Slovanské literatury … čeprav je Wollman (Slovesnost Slovanů, 1928) v metodi gotovo naprednejši“ (str. 67 a 68) a pod. jinde. — Můj spis „K methodologii“ je teoretickým doplňkem „Slovesnosti [64]Slovanů“, někde dokonce obranou „Slovesnosti“ proti nekritickým útokům Bittnerovým, diktovaným jeho novoněmeckým stanoviskem. Ocvirk, výborně klasifikovaný Mazonem, cení vysoko knihu, jejíž teoretický základ Mazon zavrhuje. Není to při nejmenším „kuriosní“ (abych užil „kritického“ slova Mazonova)? Ale nechme Ocvirka; cituji jeho soud jen proto, abych usvědčil Mazona z jeho protimluvů klasifikačních. Jestli bych chtěl citovat odborníka, jehož soud je podepřen velkou prací, rozhledem a ingeniem, uvedl bych jiného, takového F. X. Šaldu. Šalda, jenž rozuměl srovnávací literatuře a jejím problémům jistě tolik, jako Mazon, napsal o mé metodické knize, že její autor „vykonal kus práce nejen trestající, nýbrž i očistné: prosvítil světlým bleskem mnoho věcí kalných a zmatených, odmítl kriteria trpící vnitřními protiklady, dosadil nová, vnitřně jednotná“. — Nakonec dávám redakci časopisu Revue des études slaves k úvaze, zda by nebylo lépe místo školometské klasifikace a známkování prací leckdy až trapně nevěcného a povrchního, ba vedeného jak se zdá osobními ohledy, omezit se prostě na suchou a korektní bibliografii, jak je tomu na př. v „Slavische Rundschau“. Ušetřilo by se místa, neporozumění a nedorozumění. Jinak bychom si musili opakovat: Bůh nás ochraňuj od našich přátel, od nepřátel si už sami pomůžeme!


[1] Tak patrně dochází k různým překvapením, jako na př.; že Wesselského látkoslovná studie o Klaretovi (srov. o ní zde na str. 60n), rozebírající bajky jeho exempláře a jejich prameny, je zařaděna „dans le domaine de la lexicologie“.

Slovo a slovesnost, ročník 4 (1938), číslo 1, str. 63-64

Předchozí Ľudovít Novák: Omyl v československé lexikografii školské

Následující Louis Hjelmslev: Rasmus Rask, jeho život a dílo