Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Rasmus Rask, jeho život a dílo

Louis Hjelmslev

[Články]

(pdf)

Rasmus Rask, sa vie et son oeuvre

[1]Dánský jazykozpytec a filolog Rasmus Rask, jeden ze zakladatelů srovnávacího jazykozpytu, narodil se roku 1787 v srdci typického dánského venkova, ve vesnici Brændekilde na ostrově Fýnu. Jeho otec byl krejčí, ale kromě toho byl vesničanům znám jako „moudrý člověk“, a jistě měl určité vědomosti a zběhlost ve čtení, neobyčejnou u prostého člověka, zvláště v oné době; uměl prý také léčit churavé. Měl ve své knihovně mezi jinými také několik cenných knih o dějinách Dánska a malý Rasmus brzy četl tyto knihy, takže, když byl přijat do latinské školy neboli gymnasia v Odense, hlavním městě ostrova Fýnu, ležícím nedaleko jeho rodného domu, obracel na sebe pozornost nejen svými vlohami, nýbrž i svými vědomostmi vynikal nad své spolužáky. Byl to neobyčejně čilý hoch a náruživě rád disputoval, nejen ve škole nýbrž i na ulicích s měšťany, a proto býval nazýván „malým profesorem“. Rask měl ve škole mnoho vynikajících učitelů a i mimo ni našel příznivce; většina těch mužů náležela k t. zv. předromantickému směru ducha, který spojoval s racionalismem minulé epochy smysl pro dějiny a pro přírodu a utvrzoval v mládeži zájem o starožitnosti a o původní kulturu severních národů. Jak je známo, nejstarší literatura severská je psána islandským jazykem. Nejdůležitější památky této literatury jsou jednak starožitné mythologické písně o bozích a o hrdinech, obsažené v t. zv. starší neboli Sæmundově Eddě, jednak t. zv. ságy, obsažná vypravování historická o králích a rodech šlechtických na Severu, zpracovaná a sepsaná ve 12. a 13. století. Ze ság o králích norvéžských složil největší spisovatel Islandu Snorri Sturluson sbírku nazvanou Heimskringla. Islandské vydání Heimskringly dostal Rask jako odměnu pilnosti a začal si z ní na vlastní pěst osvojovati jazyk staroislandský, aby se mohl zahloubati do pramenů starožitné kultury. Tím Rask vzal na sebe velice těžkou úlohu a jistě svědčí o jeho velkých a svérázných vlohách, že se mu zdařila. Neměl po ruce ani slovník ani mluvnici; jeho jediným prostředkem byl sám tekst a tento základ mu stačil, aby si sestavil vlastní mluvnici a svůj slovník. To je na studenta zcela neobyčejný výkon, který by působil čest i dospělému muži. Vřelý zájem a nadšení pro severské starožitnosti sdílelo s ním několik přátel a okolo Raska jako středu vznikl kroužek, horlivě se obírající starodávnou literaturou. Pravidelně se shromažďovali večer, ba někdy i v noci, aby spolu čtli nebo diskutovali, a při svátečních příležitostech pili medovinu, starodávný národní nápoj seveřanů. Úmysly měli tito mladí lidé leckdy fantastické; na příklad se usnesli vystěhovati se na Nový Zéland, zřídit tam samostatnou republiku, v které úředním jazykem měla být — islandština! Bylo to údobí jinošského a blouznivého snění, ale také vážných studií, poskytujících důležitý podklad pro budoucí dílo ve věku mužském. Nejznámější [66]člen tohoto kroužku byl N. M. Petersen, pozdější profesor severských jazyků na kodaňské universitě, autor znamenitých spisů filologických, zejména podrobného vylíčení dějin severských jazyků a dějin literatury dánské.[2]

Od ostatních členů kroužku lišil se však Rask tím, že jeho zájem se ponenáhlu obracel k samému jazyku. Nadšení pro starý zlatý věk se v Raskově mysli ztotožnilo s nadšením pro starodávný jazyk, jehož podivná tajemství odhalil a jehož bohatá a umělá soustava a strukturální jasnost byla stálým předmětem jeho podivu. Ale nepřestal jen na islandském jazyce; chtěl zkoumati spojení islandštiny se sousedními jazyky a pozorovati islandskou soustavu jazykovou s hlediska jiných jazyků a různých jazykových typů. Stal se ještě ve školní lavici srovnávacím jazykozpytcem; studoval nejen řeči skandinavské a latinu, řečtinu, angličtinu, němčinu, nýbrž také grónštinu, malajštinu, kreolštinu a j. a kromě toho si sbíral slova a jiné zvláštnosti svého vlastního fýnského nářečí. Většina jeho zápisků je zachována a sbírka jeho zápisků o fýnském nářečí bude brzy vydána dánským dialektologem Pavlem Andersenem[3]. Ještě dnes se jeví jako docela dobrý, věrohodný a důkladný popis starého nářečí oné krajiny. Na základě této poměrně rozsáhlé znalosti jazyků Rask si sestavil celý etymologický slovník jazyka islandského, který však bohužel není zachován.

Roku 1807 po maturitě přijel Rask do Kodaně, aby studoval bohosloví na universitě. Bohosloví bylo tehdy nejobvyklejší studium na universitě kodaňské. Avšak Rask se nikdy nestal knězem a nikdy neobstál při žádné zkoušce universitní. Tato věc má několik příčin. Předně Rask byl ve všem velmi samostatný a brzo začal míti pochybnosti o náboženském zjevení. O tom již jeden z jeho spolužáků dává svědectví a mám dopis pocházející pravděpodobně z roku 1810, v němž rozvíjí své smýšlení a projevuje se jako úplný neznaboh.[4] Dále Rask byl stále tak zahrnut jazykovými studiemi, že bez přepínání neměl volné chvilky. Horlivě studoval ve dne v noci tolik jazyků, kolik stačil, aby je zpracoval podle týchž zásad, které si vymyslil již v školních letech pro islandštinu a jiné jazyky. Mimoto velmi časně začal uveřejňovati vědecké spisy, jak hned uvidíme. Nadto poměrně velká část jeho času byla zabrána vyučováním, nejčastěji nuzně placeným, které musil na sebe vzíti, aby se uživil; a bylo toto vyučování nesmírně pro něho nudné, na př. leckdy učil děti počtům. Jeho poměry byly stísněné, ale byl zcela soběstačný. Současníci vyprávějí, že někdy jeho jediné jídlo byly brambory se solí. Pomoc mu poskytl Johan von Bülow, známý politik a mecenáš, který měl důležitou úlohu za státního převratu prince následníka Bedřicha (pozdějšího krále Bedřicha VI.) za vlády choromyslného krále Kristiána VII. Později von Bülow byl propuštěn a zbytek života ztrávil na svém statku Sanderumgaard na Fýnu, kde se Rask již dříve s ním setkal.

V Kodani Rask našel mnoho lidí zajímajících se s ním o starožitnosti a o starou literaturu. Mezi jinými uvádím Rasma Nуerupa, představeného universitní knihovny, autora známých spisů literárních a historických, pocházejícího z Fýnu jako sám Rask, a obyčejně zvaného „přítelem všech Fýňanů“. Právě v té době, když Rask přišel do Kodaně, zřídil Nyerup spolu s jinými síň starožitností, obsahující [67]nálezy z předhistorických věků, runové kameny atd. To byl první zárodek dnešního velkého Národního musea v Kodani. Sbírka byla tehdy ještě malá; místnosti měla v podkroví kostela Svaté Trojice (Trinitatis), jejíž „kulatá věž“ (Rundetaarn) je ještě dnes všem turistům známa jako jedna z nejzajímavějších budov z doby Kristiána IV. Kulatá věž stojí naproti studentské koleji „Regensen“, zároveň založené Kristiánem IV., kde bydlil Rask.

Velmi záhy Rask se začal účastnit literárního života. Psal do časopisů a do listů o runových kamenech a jiných předmětech z oboru severských starožitností.[5] Jeho způsob psaní byl právě s počátku dosti polemický. Rask vždycky vyslovoval své názory bez okolků, byl dost svárlivý a nadto velice podezřívavý. Proto si zjednal už tehdy nepřátele. Opravdu nemůžeme se tomu divit, že ho někteří lidé nechválili. Rask byl jen studentem, byl ještě mlád, svůj studijní obor naprosto zanedbával a nikdy neobstál při zkouškách; ale přes to všechno vystupoval jako hotový učenec, chtěl uveřejňovati knihy, neostýchal se prohlásiti se za soudce a postaviti se proti vědeckým autoritám. Charakteristický je dopis,[6] který napsal mladý Rask roku 1812 slavnému spisovateli a universitnímu profesoru Adamu Oehlenschlägerovi. Rask poslouchal jednu z jeho universitních přednášek, v které Oehlenschläger citoval a vykládal několik míst ze staroislandské literatury. Ve svém dopise Rask mu prostosrdečně vyčítá, že užíval špatných překladů místo islandských originálů, že ani těmto překladům neporozuměl a že má docela špatnou výslovnost islandštiny. Není těžko si představiti účinek takového dopisu, zvláště uvážíme-li, že Oehlenschläger byl znám jako hrdá a sobecká povaha. A tento případ není jediný a vůbec můžeme hledati už v té době příčinu toho, proč Rask nikdy nebyl dostatečně uznán svými vrstevníky a proč mu bylo těžko dostat postavení na universitě. V těchto okolnostech nalézáme také bezpochyby první a hlavní příčinu jeho pozdější choromyslnosti, ačkoli se tato nemoc samozřejmě zakládala také na vrozených disposicích.

Roku 1811 se mu zdařilo uveřejniti islandskou mluvnici, kterou začal psát již za studijních svých let, pod titulem Vejledning til det Islandske eller gamle Nordiske Sprog (Úvod do islandštiny čili do staroseverského jazyka). Tato kniha je první vědecký popis islandštiny a znamená novou epochu. Nadto zajímá svým originálním pojetím a uspořádáním mluvnické soustavy, zakládající se na Raskově zvláštní jazykové teorii. V této knize Rask po prvé podal správné vysvětlení t. zv. přehlásky v germánských jazycích; ukazuje, že samohláska se pravidelně mění vlivem následujícího i nebo u (j nebo v), na př. ‚syn, synové‘ se vyjadřuje isl. son, synir, něm. Sohn, Söhne, poněvadž v následující slabice bylo původně j, jak to vidíme v gotském jazyce: sing. sunus, plur. sunjus.

Roku 1812 královská dánská akademie nauk vypsala cenu na rozřešení jisté otázky a Rask se odhodlal ucházet se o ni. Šlo o problém, jaký je nejstarší pramen staroseverského jazyka. Lhůta byla na Raskovu žádost odložena na rok 1814. Mezitím se Raskovi naskytla příležitost zajeti na Island a samozřejmě nechtěl zameškati tak řídké a dobré příležitosti. Ztrávil dvě léta na Islandě a navštívil všechny krajiny ostrova. Islandským jazykem mluvil tak dobře, že byl považován za Islanďana. Poměry na Islandě byly dosti primitivní a proto práci pro cenu vypsanou akademií [68]ukončil za velmi nepříznivých poměrů. Nicméně ji ukončil a poslal do Kodaně. Cena mu byla přisouzena, ale kniha byla vydána teprve roku 1818, tedy po čtyřech letech, ještě za nepříznivých poměrů, poněvadž tehdy Rask byl ve Švédsku a sám nemohl její tisk říditi.

Tato kniha je Raskovým hlavním dílem. Jmenuje se Undersögelse om det gamle Nordiske eller Islandske Sprogs Oprindelse (Zkoumání o původu staroseverského čili islandského jazyka).[7] Rask v něm zkoumá mnoho jazyků, aby našel podobnosti a rozdíly s islandštinou. Výsledek, k němuž došel, byl ten, že řečtina a latina, jazyky slovanské a baltské (zejména litevština) jsou příbuzné s islandštinou. Zkoumá také grónštinu, finštinu a keltské jazyky, ale mezi nimi a islandštinou nenalézá příbuznosti. Dnes víme, že, co se týče keltských jazyků, tomu tak není: jsou skutečně příbuzné a náleží k tak zvanému indoevropskému kmeni jazykovému, kdežto grónština a finština skutečně nejsou indoevropské, jak Rask poznal. Ostatně sám Rask později poznal, že keltské jazyky jsou indoevropské.[8]

Hlavní význam Raskova spisu však není objev, že germánské řeči jsou příbuzné s řečtinou, latinou a s jazyky slovanskými a baltskými. To bylo tehdy už známo. Hlavní význam je v metodě, ve způsobu, jak provedl svůj důkaz. Citujeme několik vět z jeho knihy[9] v českém překladu:

„Třeba nějaký jazyk je zcela smíšen s jazyky cizími, náleží nicméně k témuž kmeni jako jazyk jiný, když sdílí s ním nejpodstatnější, nejdůležitější, nejkonkretnější a vůbec nejužívanější slova … Když se mezi těmito slovy obou jazyků naskýtá tolik shod, kolik stačí, aby umožnily sestaviti pravidla pro přechod písmen jednoho jazyka do druhého, pak jest mezi těmi jazyky kmenová příbuznost, zejména když mají také společnou mluvnickou soustavu.“

Těmito slovy Rask podal jakoby v skořápce návod ke genetickému srovnání jazyků. Skutečně příbuzné jazyky mají zpravidla společná slova, vyjadřující jisté elementární a konkretní pojmy, na př. pojmenování členů rodiny (‚otec‘ ‚matka‘, ‚syn‘ ‚dcera‘ atd.), jistá zájmena (‚já‘ ‚ty‘ atd.) a nejnižší číslovky (pravidelně až do ‚deseti‘; číslovka ‚jeden‘ bývá však výjimkou). Není sice toto pravidlo bez výjimek; je známo mezi jiným, že slovanské slovo pro ‚otce‘, stslov. otъсь, č. otec, není totožné se slovem pro ‚otce‘, které je společné jiným indoevropským jazykům; s ř. πατήρ, lat. pater, got. fadar, stň. vatar. Ale důležitější část Raskova pravidla je druhá: důkaz příbuznosti se provádí tím, že se určují pravidla pro „přechod písmen“ (t. j. fonémat, v. dále) mezi slovy, která jsou jazykům společná.

Velmi slavný příklad takového přechodu je t. zv. germánské posouvání hlásek, které objevil sám Rask v uvedeném spisu[10] a podle kterého germánské jazyky mají ƒ, þ, h místo p, t, k jiných indoevropských jazyků (na př. stň. vatar naproti lat. pater, ř. πατήρ atd.; isl. þrír ‚tři‘, lat. trēs, ř. τρεῖς; isl. þú ‚ty‘, lat. tu), p, t, k místo b, d, g jiných jazyků (na př. isl. tamr ‚krotký‘, ř. δaμáω, lat. domõ krotím‘), a konečně b, d, g místo řeckého φ, θ, χ (na př. isl. bók ‚buk‘, ř. φηγός dub‘; isl. dyr ‚dveře‘, ř. θύρα). Rask sice nevěděl, že germ. p zastupuje lat., ř. a vůbec indoevr. b; nemohl to znáti, poněvadž b je v indoevropské původní řeči zcela řídká souhláska.

[69]Jiný příklad pravidelného „přechodu písmen“ je hornoněmecké posouvání hlásek, jehož podstatné rysy Rask také poznal.[11] Toto posouvání působí, že němčina slovo pro ‚krotký‘ nemá už t jako isl. tamr místo původního d, nýbrž c: zahm.

Objev těchto hláskoslovných zákonů proslavil jméno Raskovo. Ale, jak už jsem řekl, skutečný pokrok je v samé metodě. Rask shledal, že je možno postaviti pravidla pro „přechod písmen“. Raskovo názvosloví je zajímavé. V naší době bychom řekli, že Rask našel pravidelnost hláskových zákonů, ale Rask sám to neříká; stále mluví o „přechodu písmen“. V Raskově názvosloví, jako vůbec v názvosloví oné doby, „písmeno“ znamená totéž, co v nynějším názvosloví nazýváme „fonématem“, to jest funkční jednotkou jazykové struktury. Rask vždy považuje jazyk za soustavu a jazykovou změnu za skok z jedné soustavy do druhé. Vrátím se hned k tomuto bodu. Jak je viděti Rask skutečně zjistil, že rozdíl, který se jeví mezi příbuznými jazyky, zakládá se na změně jazykové soustavy a že tato změna je pravidelná, to jest, že jisté písmeno jednoho jazyka pravidelně zastupuje jisté písmeno jazyka druhého ve všech slovech, která jsou společná oběma jazykům. Na př. germ. ƒ zastupuje řeckolatinské p nejen ve slově vatar, nýbrž i ve všech jiných slovech, v nichž jsou stejné podmínky; tak i v číslovce ‚pět‘ za slovanské p), které nalézáme i v lit. penkì a v ř. πέντε, máme v germánských jazycích ƒ (isl. fimm) stejně jako ve slově pro ‚otce‘.

Raskova formulace germánského posouvání písmen je ovšem nedostatečná. Rask opatrně připojil, že se jeví zejména na počátku slov. Objev pravidla pro střed slova byl vyhrazen pozdější době. To byl jiný Dán, Karel Verner, který formuloval správné pravidlo, ale Rask udělal první rozhodný krok a Verner užíval Raskovu metody.

Konečně Rask praví, jak jsme viděli, že příbuzné jazyky mají obyčejně také společnou mluvnickou soustavu. A samozřejmě přechod písmen i v mluvnických prvcích čili v koncovkách musí být rovněž pravidelný. Koncovky skloňovací a časovací většinou jsou tedy tytéž nebo se skládají z týchž částek ve všech indoevropských jazycích. Rask proto doporučuje především zkoumati koncovky a dříve uvedená elementární konkretní slova, neboť zkušenost ukazuje, že takové jazykové prvky se zřídka přejímají z jednoho jazyka do druhého. V takových prvcích tedy nalézáme obyčejně pravidelný přechod písmen, kdežto přejaté prvky (většinou kulturní slova) nemívají pravidelného přechodu písmen. Na př. germánské slovo dán. pave, něm. Papst ‚papež‘ nemá ƒ jako vatar, nýbrž p, zastupující p jiných jazyků (č. papež, franc. pape) а tím se projevuje jako cizí kulturní slovo, přejaté z jazyka jiného.

Bohužel Raskova práce si nezískala v soudobé mezinárodní vědě velkého vlivu. Předně byla psána dánsky a již proto se nemohla dosti rozšířit. Německý jazykozpytec Jakub Grimm ji však znal a užíval Raskových výsledků ve své srovnávací germánské mluvnici[12]. Za druhé Raskova práce byla uveřejněna příliš pozdě. Již roku 1816 německý jazykozpytec Frant. Bopp uveřejnil knihu o skloňování v sanskrtském, řeckém, latinském, gotském a perském jazyce[13], v níž ukazuje, že uvedené jazyky mají tytéž koncovky. A sanskrt, velice důležitý jazyk pro srovnávací jazykozpyt, Rask ještě neznal. Avšak Bopp podal jen skloňování, kdežto Rask ve své [70]knize popsal celou mluvnickou soustavu. Připojme ještě, že Rask provedl důkaz, že baltské jazyky jsou samostatnou skupinou mezi jazyky indoevropskými! Rask se také ve své knize zabývá jazyky, které Bopp do své práce nepojal. I ve své velké srovnávací mluvnici hledí Bopp k jazykům slovanským teprve od druhého dílu (1835). Rask tedy první uvedl slovanské jazyky do srovnávacího studia jazyků indoevropských. To je tím pozoruhodnější, protože v době, kdy vyšel spis Raskův, bylo jazykovědné zpracování jazyků slovanských velmi slabé. Staroslověnština nebyla ještě prakticky známa; teprve práce Josefa Dobrovského, vyšlá čtyři léta po práci Raskově[14] a pozdější práce Miklosichovy obeznámily linguisty se staroslověnštinou. Rask musel čerpati svůj slovanský materiál ze slovanských jazyků nových; v době, kdy uveřejnil tuto práci, znal Rask do jisté míry rusky, polsky a česky. Rask přináší dosti podrobný přehled slovanského tvarosloví, snaží se stanoviti „přechody písmen“ mezi jazyky slovanskými a jinými jazyky indoevropskými[15] a dochází k závěru, že slovanské jazyky jsou důležité při výkladu islandštiny[16].

Nyní Raskovi příznivci pojali plán, aby Rask podnikl velikou cestu ke zjištění původního pramene severského jazyka. Ve své knize Rask došel k výsledku, že řečtina a latina jsou jazyky tomuto prameni nejbližší, a šlo o to, aby se zjistil starší, vlastní pramen. Roku 1816 Rask opustil Kodaň; šestnáct měsíců ztrávil ve Stockholmu, kde vyučoval islandštině a uveřejnil několik znamenitých knih, mezi jinými staroanglickou mluvnici[17] a kritické vydání obou islandských Edd[18]. Potom zajel přes Finsko do Petrohradu, kde ztrávil dalších šestnáct měsíců. Odtud cestoval Ruskem přes Kavkaz a Persii až do Indie. V Indii se mu podařilo získati velmi zajímavé a důležité rukopisy sanskrtské a íránské, které se nyní chovají v universitní a v královské knihovně v Kodani. Nejdůležitější z nich jsou původní svaté teksty íránského náboženství založeného Zarathuštrou, psané tak zvaným avestským jazykem[19]. O této řeči Rask napsal v Indii znamenité pojednání[20], v kterém ukázal, že avestský jazyk a vůbec všechny jazyky íránské tvoří samostatný kmen mezi jazyky indoevropskými. Toto pojednání, které napsal anglicky, bylo uveřejněno teprve po jeho smrti. Rask sám pořídil dánský překlad a uveřejnil jej v Kodani.

Roku 1823 se vrátil Rask do Dánska. Poslední léta jeho krátkého života jsou smutná. Všichni očekávali, že Rask uveřejní vědecké výsledky své cesty a nechtěli mu proto dříve svěřiti místo na universitě, dokud je neuveřejní, ale Rask zklamal jejich očekávání. Nejprve uveřejnil jen španělskou mluvnici[21] a potom mluvnice mnoha jiných jazyků[22]. Ve všech těchto gramatikách zpracoval rozličné jazyky [71]podle týchž zásad, které pojal již v mládí pro islandštinu. Tyto práce jsou velmi zajímavé z hlediska strukturální jazykové teorie. Nejsou ovšem srovnávací. — Rask se cítil zklamán a zneuznán. Vydání islandských tekstů a jeho návrh dánského pravopisu způsobilo roztrpčenou polemiku. Nadto onemocněl souchotinami a stihomamem, kterým trpěl už v Indii, a nemoc se rychle zhoršovala. Roku 1832 Rask zemřel v 44 letech.

 

Rasmem Raskem se začíná veliká dánská tradice jazykozpytná; Rask je jeden ze zakladatelů srovnávacího jazykozpytu 19. století a původce metody genetického jazykozpytu. Mimoto je právem považován za zakladatele severské filologie. Proto Rask je ctěn nejen ve své vlasti, nýbrž i v mezinárodním jazykozpytu. Nicméně v mezinárodním světě Rask je příliš málo znám; svoje díla psal většinou dánsky a četné životopisy o Raskovi byly uveřejňovány také jen dánsky[23]. U příležitosti stoleté památky Raskovy smrti roku 1932 a stopadesátého výročí Raskova narození roku 1937 uspořádala Dánská jazyková a literární společnost (Det danske Sprogog Litteraturselskab) na podnět slavného dánského jazykozpytce Viléma Thomsena a s pomocí dánského mezinárodního vědeckého fondu „Rask-Ørsted Fondet“ velké vydání Raskových spisů a dopisů. Toto vydání bylo mi svěřeno a proto jsem se v posledních letech zahloubal do studia Raskova života a díla. Vydání spisů bylo už uspořádáno a je opatřeno úvodem profesora H. Pedersena a důkladným výkladem[24]. Vyšel také jeho německý překlad[25]. Dopisy začnou vycházeti letos[26]; příprava zabrala mnoho času, ale setkala se s úspěchem. Našel jsem značný počet posud neznámých dopisů. Celkem známe dnes více než tisíc dopisů, to jest průměrně jeden dopis týdně za celého Raskova života. Současně je připravováno pojednání o Raskově životě a díle, které bude uveřejněno dánsky a anglicky[27]. Došel jsem ve svých studiích k novým výsledkům, které zde stručně uvádím.

Jak již jsme viděli, Rask je obyčejně — a právem — považován za jednoho ze zakladatelů genetického jazykozpytu. Přirozeně pozdější generace se zajímaly zejména o ta díla, v kterých Rask provedl důkaz genetické příbuznosti jazyků, poněvadž v 19. století převládal zájem o tuto příbuznost. Ale přes své zásluhy o tento obor Rask je především jazykový teoretik, a Raskovy spisy v oboru synchronické mluvnice jsou velice zajímavé s hlediska dnešního strukturálního jazykozpytu. Rask vůbec není historickým jazykozpytcem. Rask vůbec neuznával, že se jazyk mění. Právě naopak Rask zdůrazňuje, že za všech sociálních a kulturních změn v lidské společ[72]nosti jazyk zůstává týž[28]. Samozřejmě je mu známo, že se za sociálních změn zásoba slovní často mění; Rask sám věděl, že právě kulturní slova se rozšiřují s postupem kultury. Ale obyčejná zásoba slovní nenáleží podle Raska k podstatě jazyka. Co jest podle něho tato podstata jazyka? Tento termín (dánsky „Sprogets Grundvæsen“) znamená u Raska totéž, co dnes nazýváme fonologickou a mluvnickou soustavou jazyka. Tato soustava je podle Raska nezměnitelná, ale jedna soustava může nahraditi druhou; pak již to není týž jazyk, nýbrž zcela nový jazyk. Totéž pojetí nalézáme u Boppa. Teprve Jakub Grimm uvedl do jazykozpytu historické hledisko. Rask a Bopp skutečně náležejí více do 18. století než do 19. Přírodověda 18. století, která uvedla přírodní svět ve veliký systém, jako na př. v díle švédského přírodozpytce Linnéa, měla vliv i na tyto jazykozpytce. Rask sám se dovolává Linnéova systému a požaduje podobný systém pro svět jazykový[29]. Rask žil v romantickém údobí, ale sám nebyl romantikem; ve své vědě Rask zůstává zástupcem racionalismu 18. století. Příbuznost jazyková není pro Raska genetická čili historická, nýbrž systematická čili abych užil termínu jazykozpytce Huga Schuchardta, příbuznost elementární. Když dva jazyky mají touž strukturální soustavu, jsou pro Raska příbuzné, jinak nikoli. Touto věcí se vysvětluje, proč Rask někdy popírá jazykovou příbuznost, kterou my bychom považovali za zřejmou. Proto keltské jazyky nepovažoval s počátku za indoevropské. Rovněž proto stanoví někdy mnohem širší skupiny jazykové, než by bylo možné s hlediska genetického. Tak stanoví skupinu „skytskou“, do které náležejí jazyky ugrofinské, samojedský, turecký, mongolský, tonguzský, některé jazyky kavkazské (zvláště jižní, jako gruzínština), dravidský a eskymácký, poněvadž nalézá v celé této široké oblasti jisté strukturální podobnosti.[30] Tuto skupinu „skytskou“ lze chápati jako „jazykový svaz“ (geografický) s hlediska dnešní strukturální linguistiky. Myslím, že je to také příčinou toho, proč sanskrt není pro Raska indoevropským jazykem.

Tato fakta přispívají rovněž k řešení jistých hádanek v jeho životě. Proč Rask nechtěl jeti přímo do Asie? Proč zůstal tak dlouho napřed ve Stockholmu, potom v Petrohradě? Proč nikdy nic neuveřejnil o své cestě? Odpověď zní, že Rask sám cestovati nechtěl[31]. Rask hodlal psáti knihu o obecném jazykozpytu, veliké dílo, obsahující celou jeho jazykovou teorii, dílo, které však nikdy nebylo ukončeno. Vrstevníci tomu nerozuměli, a to bylo skutečné a nejhlubší neštěstí jeho života.

Raskův život byl tudíž ještě nešťastnější, než jsme posud poznali, ale jeho význam pro jazykozpytnou vědu byl rovněž větší. Rask je nejen zakladatelem genetického čili diachronického jazykozpytu, nýbrž i, a to především, synchronickým jazykovým systematikem. Bezpochyby budoucí jazykozpyt ještě najde v Raskových spisech, mluvnicích a zápiscích bohatou zásobu k přemýšlení.


[1] Přednáška proslovená v Ústavu skandinávském a nizozemském v Praze 22. října 1937.

[2] Det danske, norske og svenske Sprogs Historie, v Kodani 1829—30. — Bidrag til den danske Literaturs Historie, v Kodani 1853—64.

[3] RASMUS RASK, De fynske Bönders Sprog, bearb. og udg. af POUL ANDERSEN. Udvalg for Folkemaals Publikationer, řada A, č. 2, v Kodani 1938.

[4] Dopis bude vydán v Letters from and to Rasmus Rask, díl I, str. 24 sl.

[5] Srov. bibliografii v našem vydání R. RASK, Ausgewählte Abhandlungen, díl III, str. 365 sl.

[6] Letters from and to Rasmus Rask, díl I, str. 82 sl.

[7] Nové vydání v R. RASK, Ausgewählte Abhandlungen, díl I.

[8] Letters from and to Rasmus Rask, díl I, str. 315 (11. června 1818); R. RASK, Ausgewählte Abhandlungn, díl II., str. 11 (z roku 1819).

[9] Ausgewählte Abhandlungen I 50, 12—15, 51, 3—7.

[10] ib. I 118.

[11] Ausgewählte Abhandlungen I, 84, 209.

[12] Deutsche Grammatik, díl I, 2. vyd., 1822.

[13] Über das Conjugationssystem der Sanskritsprache.

[14] Institutiones linguae slavicae, Vienne 1822.

[15] Ausgewählte Abhandlungen I, str. 135 n.

[16] Srov. předmluvu H. PEDERSENA v díle: RASK, Ausgewählte Abhandlungen I, str. XXVII n.

[17] Angelsaksisk Sproglære, v Stockholmu 1817. Anglický překlad: A Grammar of the Anglo-Saxon Tongue, poslední vydání v Londýně 1879.

[18] Snorra-Edda a Edda Sæmundar, obě ve Stockholmu 1818.

[19] Srov. nyní veliké vydání Codices Avestici et Pahlavici Bibliothecae Universitatis Hafniensis, Published in facsimile by The University Library of Copenhagen, 1931 sl.

[20] Srov. Ausgewählte Abhandlungen, díl II, str. 125. sl.

[21] Spansk Sproglære, v Kodani 1824.

[22] Mezi jinými Frisisk Sproglære 1825 (německý překlad: Friesische Sprachlehre, Freiburg i. Br. 1834), Italiænsk Formlære 1827, A Grammar of the Danish Language 1830 (2. vydání: Danish Grammar, v Kodani 1846), Ræsonneret Lappisk Sproglære 1832, Engelsk Formlære 1832. Mimo to znamenité vylíčení dánského pravopisu, Forsög til en videnskabelig dansk Retskrivningslære, 1826.

[23] Nejznamenitější jsou: N. M. PETERSEN, Bidrag til Forfatterens Levnet, v R. RASK, Samlede Afhandlinger, I, v Kodani 1834. F. RÖNNING, Rasmus Kristian Rask, v Kodani 1887. VILH. THOMSEN, Samlede afhandlinger, I, v Kodani 1919, str.125 sl. (životopis pocházející z roku 1887). OTTO JESPERSEN, Rasmus Rask, v Kodani 1918. POUL ANDERSEN, Rasmus Rask, ve sbírce Fra Rask til Wimmer, udg. af Selskab for nordisk Filologi, v Kodani 1937, str. 7 sl. — Jeden životopis byl uveřejněn islandsky: BJÖRN MAGNÚSSON ÓLSEN, Rasmus Kristján Rask, v Reikjavíku 1888.

[24] RASMUS RASK, Udvalgte Afhandlinger udg … ved LOUIS HJELMSLEV, I-III, v Kodani (Levin & Munksgaard) 1932—35.

[25] RASMUS RASK, Ausgewählte Abhandlungen hrsg … von LOUIS HJELMSLEV, I-III, tamže 1932 až 1937.

[26] Breve fra og til Rasmus Rask = Letters from and to Rasmus Rask. Tamže.

[27] LOUIS HJELMSLEV, Rasmus Rask, hans levned og virke = Rasmus Rask, his Life and his Work. Tamže.

[28] Srov. zejména Ausgewählte Abhaudlungen, díl I, str. 21.

[29] Na př. Ausgewählte Abhandlungen II, 244 sl., 377.

[30] Srov. zvláště Ausgewählte Abhandlungen II, str. 248 n. a terminologický index ib. III, str. 358, pod heslem „Skytisk“ a odkazy.

[31] Srov. můj článek Rasmus Rask og Sverige, v časopise Nordisk tidskrift, nová řada, IX. ročník, str. 445 sl. (1933). Srov. také HOLGER P:N DYGGVE v časopise Danske Studier, 1933. str. 17 sl.

Slovo a slovesnost, ročník 4 (1938), číslo 2, str. 65-72

Předchozí Frank Wollman: Mazonova kritika

Následující Vojtěch Jirát: Obrozenské překlady Mozartova Dona Juana (1. Překlad Macháčkův)