Teorie znaku a filozofie jazyka

Karel Horálek

[Articles]

(pdf)

Теория знака и философия языка / La théorie du signe et la philosophie du langage

Filozofie jazyka je starší než jazykověda jako empirická věda o jazyce. Antičtí filozofové v čele s Platónem filozofovali o jazyce, neopírajíce se o systematické práce gramatické. Po této stránce byla jiná situace ve staré Indii, kde již Panini (zhruba současník Platónův) napsal vynikající mluvnici sanskrtu. Platón v dialogu Kratylos, který platí za první významný příspěvek k filozofii jazyka, se zabývá problémem vztahu mezi zvukovou stránkou jazykových výrazů (hlavně slov) a stránkou významovou. To je otázka lingvistická a jazykově filozofická zároveň. Zabývali se jí mnozí filozofové a lingvisté v různých dobách, zvláště od dob Ferdinanda de Saussura, ale nedospěli dosud k všeobecně platným závěrům.

Ani jazykovědci, ani filozofové jazyka se dosud nesjednotili v tak elementární otázce, jako je obsah (a tedy i rozsah) pojmu „jazykový znak“. Ferd. de Saussure vycházel z tzv. bilaterálního pojetí jazykového znaku; rozeznával u něho složku formální (zvukovou) a složku významovou, jež obě považoval za entity psychické, nemateriální. Zvukovou složku jazykového znaku považoval za entitu psychickou v důsledku teorie fonému. Nikoli konkrétní hlásky, nýbrž jejich psychické obrazy (images acoustiques) tvoří součást jazyka jakožto systému předpisů, které jsou nezbytným předpokladem řečové činnosti. V novější době převládá mezi odborníky názor, že zvuková složka jazykových znaků musí být samou svou podstatou materiální, protože by jí jinak jazyk nemohl plnit jednu ze svých základních funkcí, tj. funkci komunikativní. Princip materiálnosti pro fungování jazyka skutečně platí, ale v podstatně odlišném smyslu, než to obvykle mají Saussurovi kritikové na mysli. Jazyka se užívá nejen jako základního prostředku k sociální komunikaci, ale také jako nástroje myšlení. Když pomocí jazyka myslíme, nejsou jazykové znaky realizovány v materializované akustické podobě, nýbrž pouze jako materiální procesy v mozkové a nervové aparatuře.

Myšlené jazykové znaky, jež jsou normálním předpokladem tzv. vnitřní řeči, mají svůj materiální základ ve fyziologických procesech, ale nejsou to skutečnosti akustické. O zvukovou realitu nejde ostatně ani u projevů psaných a tištěných, kde zase vlastními nositeli znakové funkce nejsou konkrétní litery, ale tzv. grafémy. Poměr grafémů k opticky vnímaným znakům psaným a tištěným je v podstatě stejný jako poměr fonémů k hláskám v mluvené řeči. Jazyková komunikace je však možná jen za předpokladu zvukové nebo grafické realizace řečového projevu. Grafická podoba může mít podobu i plastickou, jak je tomu v písemných projevech určených pro slepé.

Platón v Kratylu se ještě touto stránkou znakové problematiky nezabýval. Šlo mu o otázku elementárnější: mají-li jazykové znaky jako hláskové konfigurace v poměru k složce významové (a v poměru k označovaným předmětům) platnost zobrazovací nebo jsou-li to jen libovolně zvolené (dohodnuté) značky bez jakékoli vnitřní souvislosti s významem. Účastníci Platónova dialogu nedospěli k závěru, který by je všechny plně uspokojil, a podobná situace trvá dosud v jazykovědě i v lingvistické filozofii. Od vystoupení Ferd. de Saussura převládá sice mezi odborníky názor, že vztah mezi zvukovou a významovou složkou jazykového znaku je „arbitrérní“, vnitřně nemotivovaný; nechybí však ani těch, kteří se snaží dokázat, že princip arbitrérnosti neplatí v plné míře, že je různým způsobem omezován.

U tzv. zvukomalebných slov je to víceméně zřejmé. I zde však je třeba pamatovat na to, že názvy věcí tvořené napodobováním přírodních znaků nevyplývají z povahy [180]věcí; zvíře, které je pojmenováno napodobením zvuku, který vydává, může dostat (a také dostává) i názvy jiné. Správně bývá také o zvukomalebných slovech připomínáno, že jde většinou o napodobeniny velmi přibližné, což je zčásti dáno již tím, že se při zvukovém napodobení musí vystačit s fonémy, které jsou v daném jazyce uzuální.

Pro princip arbitrérnosti vztahu mezi zvukovou a významovou složkou jazykového znaku vyplývají jistá omezení také z okolnosti, že pro tvoření slov s expresívními významy platí jiná pravidla o využití hlásek než pro slova s významy neexpresívními. Na tyto jevy kladl zvláštní důraz český lingvista J. M. Kořínek. Podle něho je třeba ve fonologii rozlišovat mezi tzv. výrazy interjekcionálními a nocionálními. Výrazy interjekcionální se odlišují od výrazů nocionálních těsnějším sepětím zvukové složky se složkou významovou. Podle Kořínka je k těmto rozdílům třeba přihlížet i při definici fonému (srov. TCLP 8, s. 58n.).

Že se v češtině expresívní slova skutečně řídí jinými pravidly o využití fonémů než slova neexpresívní, ukázal V. Mathesius v článku O výrazové platnosti některých českých skupin hláskových (Čeština a obecný jazykozpyt, 1947, s. 87—90). Mathesius zde vychází ze zjištění, že se čeština řídí specifickými pravidly o spojování souhlásek se samohláskami. „Můžeme po té stránce mluviti o souhláskách palatálních, které se nespojují se samohláskami u, o a s dvojhláskou ou, o souhláskách velárních, které se nespojují se samohláskou e, a konečně o souhláskách neutrálních, které se volně spojují se všemi samohláskami i s dvojhláskou ou. K řadě palatální v tomto smyslu patří souhlásky c, č, ď, j, ň, ř, š, ť, ž. K řadě velární náleží souhlásky h, ch, k. Ostatní souhlásky jsou neutrální“ (s. 88).

Tato pravidla však platí jen ve vztahu k domácím slovům intelektuální povahy, nikoliv tedy ve vztahu k slovům s platností expresívní a k slovům přejatým. I u domácích slov povahy intelektuální se však vyskytují po této stránce různé odchylky. Podle Mathesiova zjištění se jeví nejvýrazněji „povaha řady palatální u souhlásek j, ť, ď, ň a ř, povaha řady velární u souhlásky ch“. U uvedených palatálních souhlásek se vyskytují kombinace se samohláskami o, u a ou, a to na sufixových švech (Mathesius rozeznává švy sufixové a příponové), jak ukazují např. slova a tvary osočovati, vyměňovati, bojovati, pňový, mužů atd. Mathesius uvádí také jednu výjimku pro spojení ch s e: hochem. Nebylo by nesnadné uvést jako příklady i slovní tvary jiného typu, např. plochému, plochého. Tyto odchylky vznikly v důsledku stahování oje > é, v instrumentálu typu dechem jde o vokalizaci tvrdého jeru. Podobně je tomu v skupinách h, k + e (rohem, bokem, velikého, dlouhému atd.).

Pro expresívní platnost hláskových skupin palatální souhláska + zadní samohláska (u, o, ou) Mathesius uvádí jako příklady slova hňup, ťulpas, ňouma, poťouchlý, čumět aj.; připomíná také, že jsou takové hláskové kombinace charakteristické i pro některá slova zvukomalebná (např. křupat, ťukat, fňukat, kňourat). K tomu se hodí dodat, že některá slova této řady mají expresívní platnost výraznější, jiná méně výraznou. O expresívním zabarvení lze mluvit i u některých slov přejatých. Mathesius sice říká o přejatých slovech, že se u nich „vybočení z tendencí jevících se v domácích slovech povahy intelektuální nijak necítí jako něco nezvyklého a slovo, o něž jde, nápadně zabarvujícího“ (s. 89); srov. slova čokl, žumpa, žoviální aj. V některých případech dostávají přejatá slova expresívní zabarvení v přenesené platnosti (např. žok). Český materiál by bylo možno doplnit na základě etymologických studií J. Janka. Podobné poměry jako v češtině jsou i ve slovenštině (srov. E. Pauliny, Fonológia slovenčiny).

Expresívní platnost hláskových skupin, jak se dá pozorovat v češtině a v slovenštině, je jasně jen záležitostí konkrétních jazykových systémů. Srovnávací studium indoevropských jazyků počítá s podobnými jevy ve větším rozsahu. Těmito jevy se zabývali zvláště čeští lingvisté V. Machek a J. M. Kořínek. Jsou uváděny různé [181]doklady toho, že pro slova s expresívní platností neplatí normální pravidla o hláskových změnách.

O určité podmíněnosti sémantické složky ve zvukovém plánu dá se uvažovat také ve vztahu k textům, a to především básnickým. Týká se to nejen využívání tzv. eufonie (včetně rytmické organizace), ale také různých distribučních tendencí, které se dají zjišťovat jen na základě podrobných statistických rozborů. O českých básnických textech bylo např. zjištěno (J. Novákovou), že mají vyšší frekvenci souhlásek než texty nebásnické. Systematickým výzkumem těchto jevů v různých jazycích se zabýval v novější době maďarský badatel I. Fónagy (srov. např. Dvanáct esejů o jazyce, Praha 1970, s. 81—123). Jde o jevy z oblasti tzv. fonologické stylistiky a poetiky, jež uváděl ve vztah k základním funkcím jazykových projevů (podle teorie K. Bühlera) již maďarský lingvista Gyula Laziczius (srov. N. S. Trubetzkoy, Grundzüge der Phonologie, TCLP 7, 1939, s. 17n.).

Názor, že se dají určité vazby mezi hláskovým složením a významem i u slov s intelektuálním významem sledovat i v rámci intelektuální slovní zásoby, zastával např. O. Jespersen, nověji také R. Jakobson. Na základě statistického a experimentálního výzkumu došel při zkoumání těchto vztahů k pozitivním výsledkům sovětský badatel A. Žuravlev v práci Fonetičeskoje značenije (Leningrad 1974). Zde je také podán kritický přehled odborné literatury o tzv. symbolice hlásek. Experimentálním výzkumem vztahů mezi hláskovým složením slov a jejich významovou platností zabývají se i někteří představitelé sovětské psycholingvistiky, např. V. V. Levickij. Skepticky se vyslovil o celém dosavadním zkoumání jevů hláskového symbolismu A. A. Leont’jev (Psicholingvistika, Leningrad 1967, s. 58).

O znázorňovací platnosti formálních (výrazových) konfigurací v jazyce se uvažuje i z hlediska větné stavby. Zde jde jednak o vztah syntaktických struktur k strukturám myšlenkovým, jednak o vztah syntaktických struktur k realitě, jež je předmětem jazykového vyjádření. O znázorňovací pojetí větných formulí (vzorců) v poměru k myšlenkovým konstrukcím se opírá tradiční pojetí věty jako „slovy vyjádřené myšlenky“. U myšlenky (často se vychází v úvahách na toto téma z tzv. soudů) se předpokládá v podstatě stejné členění jako u vět. Přitom se někdy předpokládá, že se tento formální paralelismus neprojevuje v jazycích všech typů stejně výrazně. Zvláštní postavení se v tomto ohledu přisuzuje jazykům indoevropského typu. V těsném paralelismu mezi elementárními myšlenkovými konstrukcemi a větnými formulemi bývá spatřován i inspirační základ pro vznik tzv. dichotomické teorie soudu a spolu s ním i elementární predikátové logiky. Zajímavým způsobem se o těchto souvislostech vyslovil B. Russell:

„Domnívám se, že vliv jazyka na filozofii byl pronikavý, třebaže téměř nepostřehnutelný. Nemá-li nás tento vliv svést na scestí, je nutné, abychom si sami uvážlivě položili otázku, jak dalece je to oprávněné. Subjekt-predikátová logika se substancionálně atributovou metafyzikou je případem, kterého se tento vliv týká. Je pochybné, zda by jedna či druhá byla objevena lidmi, kteří nemluví nějakým indoevropským jazykem. Jak se zdá, rozhodně nevznikly v Číně, vyjma ve spojitosti s budhismem, který sem zavedl indickou filozofii. … Syntax a slovník měly na filozofii různé účinky. Slovník má největší vliv na zdravý rozum. Mohlo by se naopak zdůrazňovat, že právě zdravý rozum vytváří náš slovník. To je jen zčásti pravda. … Vliv slovníku vede k jakémusi platónskému pluralismu věcí a pojmů.

Vliv syntaxe v případě indoevropských jazyků je zcela odlišný. Téměř každý výrok lze uvést na formu, v níž tento výrok má subjekt a predikát, spojené sponou. Je pak přirozené vyvozovat, že každý fakt má odpovídající formu a je charakterizován tím, že substance má kvalitu. To vede ovšem k monismu, neboť kdyby existovalo několik substancí, pak by fakt (kdyby to byl opravdu fakt) nemohl mít požadovanou formu. Filozofové zpravidla věří, že tento vliv jazykových forem se [182]u nich neprojevuje, ale většina z nich, jak se mi zdá, se v tomto ohledu mýlí! Jestliže se uvažuje o abstraktních objektech, pak skutečnost, že slova pro abstraktní objekty nejsou o nic víc abstraktní než obyčejná slova, vždy je lehčí myslet spíše o slovech než o tom, co zastupují, a je téměř nemožné důsledně vzdorovat pokušení nemyslet o slovech.“ (Cit. s menšími úpravami stylistického rázu podle českého výboru z prací B. Russella Logika, jazyk a věda, Praha 1967, s. 208—209.)

V druhé části citované pasáže přechází Russell z roviny vztahů mezi jazykem a myšlením na rovinu vztahů mezi myšlením a realitou. Pojetí, že existuje přímý paralelismus mezi reálnými fakty a jejich jazykovým popisem v podobě vět, dostalo se klasického vyjádření v tzv. zobrazovací teorii L Wittgensteina. (Této teorii, jak ji formuloval Wittgenstein, byl blízko již Leibnitz, srov. G. Klaus, Semiotik und Erkenntnistheorie, 4. vyd., 1973, s. 29.) Podle ní lze považovat jednoduché věty, jež se dají vyjádřit jednoduchou formulí aRb (dvoučlenná relace), za obraz (a také za model) skutečnosti. „Věta je obraz skutečnosti. Je to model skutečnosti, jak si ji myslíme“ (Tractus Logico-philosophicus, 1922, s. 62). Wittgenstein, jak známo, se své „zobrazovací“ teorie věty později vzdal, to však neznamená, že bychom v ní nemohli hledat racionální jádro. Potvrzuje to i způsob, jak se k Wittgensteinově zobrazovací teori stavějí někteří sovětští lingvisté, mezi nimi i B. A. Serebrennikov, hlavní redaktor souborného díla Obščeje jazykoznanije (I—III, 1970—73). V úvodní části, jež je věnována otázkám podstaty jazyka, formuluje Serebrennikov své stanovisko k otázce modelové platnosti vět v poměru ke skutečnosti (označuje ji jako „situaci“) takto: „Když chce mluvčí něco někomu sdělit, vyčlení ze situace nějakou její část, protože jednotlivý řečový akt nemůže zachytit situaci celou, a konstruuje elementární jazykový model této vyčleněné mikrosituace. Musí především ukázat na její konstitutivní elementy (v daném případě jsou to určité objekty) a vyjádřit jazykovými prostředky spojitosti mezi těmito objekty. V opačném případě komunikace nedosáhne svého cíle, protože účastník rozhovoru (posluchač) nic nepochopí. Věty typu Vrána sedí na stromě nebo Na břehu hoří les jsou modely těchto dvou situací. Dávají posluchači možnost, aby si v mysli vyvolal skutečné situace, jestliže elementy jazykových modelů a spojitosti mezi nimi jsou izomorfní s elementy i spojitostmi podobných situací, odpozorovaných ve skutečnosti. V daném případě jsou označeny předměty a vyjádřeny vztahy mezi nimi. V uvedených větách jsou tyto vztahy vyjádřeny prostorovými nebo místními charakteristikami (sedí na stromě, na břehu hoří).

Čtenář by mohl namítnout, že často myslíme bez představ o konkrétních situacích. Myšlení moderního člověka se skutečně stalo natolik abstraktním, že se často obejde bez představ konkrétních situací. Nesmí se však přitom zapomínat, že všechny typy vět, přinejmenším při svém vzniku, byly jazykovými modely konkrétních situací, jež pak v důsledku rozvoje lidského myšlení mohly být naplněny značně abstraktním obsahem. Bez konstrukce jazykových modelů konkrétních situací jazykové vyjádření elementárních spojitostí mezi předměty a jevy materiálního světa, který nás obklopuje, nebylo by vůbec možné“ (cit. dílo I, 1970, s. 57).

Není skutečně třeba pochybovat o tom, že prvotní větné konstrukce byly natolik závislé na empirii, že v nich znázorňovací (modelová) složka měla naprostou převahu. Jsou tu však ještě jiné důvody, které nás nutí k omezení platnosti wittgensteinovského pojetí větných struktur jako zobrazení konkrétních „situací“ (elementárních faktů). Ne všechny větné útvary jsou konstruovány tak, že jejich základní složky korespondují se strukturou skutečnosti, k níž se vztahují. Jsou to často útvary podobné těm, které „izomorfně“ zobrazují konkrétní situace (fakta), ale samy nezobrazují, a to ne proto, že se vztahují ke skutečnosti nekonkrétní, nýbrž hlavně proto, že jejich členění má čistě konvenční základ a nemá přímou oporu ve vyjádřeném obsahu. Může se dokonce zakládat i na nesprávné interpretaci skutečnosti, [183]k níž se vztahují. S principem modelové platnosti věty se také nesrovnávají různé konstrukce idiomatické, např. „čekalo ho nové překvapení“.

V míře strukturní „ikoničnosti“ se různé jazyky od sebe nepochybně liší. Z toho vyplývají i různé stupně závislosti myšlení na jazykových formách, jak o tom na citovaném místě uvažoval B. Russell. Se souvislostí aristotelské logiky s gramatickou stavbou řečtiny počítají i někteří lingvisté, např. L. Hjelmslev a E. Benveniste. Hjelmslev své stanovisko formuloval opatrně, ale celkem rozhodně. Podle něho nelze budovat „nauku o jazyce na pojmové logice, mj. proto, že takové pokusy se pohybují v začarovaném kruhu: pojmová logika byla utvořena na základě jazyka (Aristotelova logika by byla mj. nikdy nevypadala tak, jak vypadá, kdyby nebyla bývala promýšlena v řečtině); pojmová logika je vždy převlečený jazyk a to, že bývá libovolně přetvářena nebo zjemňována, nečiní věc v zásadě o nic lepší“ (Jazyk, čes. př., 1971, s. 112).

Benveniste pojednal o jazykové podmíněnosti Aristotelovy logické teorie v článku Kategorie myšlení a kategorie jazykové (Problèmes de linguistique, 1966, s. 63—74). Vychází podobně jako Hjelmslev (a různí jiní teoretikové, kteří se touto otázkou zabývali, patří mezi ně svým způsobem již W. von Humboldt) z přesvědčení, že mezi gramatickým ustrojením přirozených jazyků a logickým myšlením není přímá souvislost.

Univerzální kategorie myšlení se nedají odvodit z kategorií jazykových, protože ty jsou v každém jazyce zvláštní, odlišné. Aristotelova soustava logicko-ontologických kategorií je v zásadě pochybená, protože je závislá na gramatickosémantických kategoriích řečtiny. Rozbor těchto závislostí je hlavním předmětem Benvenistova pojednání. Ukazuje se, že ne samo jazykové podmínění Aristotelovy soustavy kategorií, ale především nedůslednosti a vnitřní rozpory nedovolují přiznat jí univerzální platnost.

Proto také Benveniste mohl zaujmout umírněné univerzalistické stanovisko, když závěry svého zkoumání konfrontuje se skutečností, že při vší kategoriální různosti mezi jazyky jsou možné celkem adekvátní překlady. Čínština, třebaže je to jazyk ve srovnání s jazyky indoevropskými tak zvláštní, nepotřebuje se vzdát své specifičnosti, když se stane jazykem moderní civilizace. Nic jí nebrání v tom, aby přiměřeným způsobem vyjádřila poučky dialektického materialismu nebo kvantové mechaniky (s. 74): „Žádný jazyk nemůže sám o sobě ani podporovat, ani brzdit aktivitu ducha (ni favoriser ni empêcher l’activité de l’esprit).“ To je v souhlase s marxistickým stanoviskem, že myšlení je univerzální a že různost jazyků není s univerzálností myšlení v rozporu. Nic však nebrání ani předpokladu, že přirozené jazyky při vší své různosti mají jednotnou sémantickologickou strukturu (srov. k tomu Marxův dopis Kugelmannovi).

Prověření tohoto tvrzení je záležitostí lingvistické empirie. Je však třeba pamatovat na to, že sémantickologická struktura žádného jazyka není produktem uvědomělé aktivity lidí. Je to výsledek prakticky orientované mentální aktivity člověka, jejíž počátky sahají do doby mnohem dávnější, než jsou počátky všech známých jazyků světa.

Na závěr ještě několik poznámek k pojmu strukturovanosti jazykových znaků, bez něhož se vědecká sémiologie (nauka o znacích) nemůže obejít. Obecná teorie struktur je dosud málo propracovaná. V jazykovědě se často užívá označení struktura v platnosti systému. Pod vlivem tzv. obecné teorie systémů se zavádí rozlišování mezi systémem a jeho uspořádaností. Strukturou se pak rozumí soubor vztahů, jimiž jsou elementy systému spjaty. Toto pojetí se přenáší nověji také do jazykovědy (srov. např. V. M. Solncev, Jazyk kak sistemnostrukturnoje obrazovanije, Moskva 1971). Zde však dochází ke kolizi s pojetím jazyka jako systému, od něhož je třeba odlišovat aktivitu a její produkty (texty). Texty jsou strukturně uspořádány [184]a mohou pak v důsledku toho platit i za „dílčí“ systémy. Za systém může být považována i každá jazyková jednotka počínaje fonémem (je to systém distinktivních rysů). U textových jednotek je situace složitější než u jednotek obsažených již v jazykovém systému.

Elementární znakové jednotky, ať již se jim říká morfémy nebo monémy, mohou platit za strukturované již v důsledku vzájemné podmíněnosti složky výrazové a významové. Složitěji strukturovaná jsou slova s pojmenovací platností. Strukturovanost výrazové složky není vždy paralelní se strukturovaností složky významové. Strukturovanost významové složky slov má pojmový (odrazový) ráz, konvenčně jazyková složka se pojmově podřizuje. Každé jednotlivé slovo má svou „pojmenovací platnost“, vlastní pojmové členění na složku základní a na zařaďovací příznak. Tím jsou dány i možnosti sémantické klasifikace slov. Názvy předmětů svou pojmovou náplní připomínají definice. Např. každý název stromu zařazuje označovaný předmět do příslušné třídy obecnější (stromů vůbec nebo stromů ovocných atd.) a jeho exemplář do třídy (např. dubů, jabloní).

Tato pojmová členitost se promítá do výrazové složky u slov se zřetelnou slovotvornou strukturou a u pojmenování víceslovných (např. hraboš domácí). Od složených pojmenování vede přímá cesta k větám. Věty jsou znakové jednotky a mají tedy i pojmenovací složku. Tím se však jejich sémantická naplň nevyčerpává. Navíc je zde hlavně tzv. složka postojově modální. Od té se může při sémantické analýze abstrahovat, ale pouze v případě, když se zaměřujeme právě jen na složku pojmenovací.

 

R É S U M É

Теория знака и философия языка

Философы и лингвисты в истории много занимались отношениями между звуковым и знаменательным аспектом выражений языка (главным образом слов). До сих пор они однако не дошли к общепринятым выводам; тоже самое можно сказать о содержании (и объеме) понятия «знак языка». Ф. де Соссюр различал формальную (звуковую) и знаменательную сторону знака; обе он считал единицами нематериальными, психическими. В наши дни распространяется взгляд, что звуковая сторона должна быть по своему характеру материальной, потому что язык не смог бы выполнять коммуникативную функцию. По другому выглядит материальность языкового знака с точки зрения т. наз. внутренней речи. Также во время мышления реализуются языковые знаки на основе материальных процессов, а именно в мозговой и нервной аппаратуре. Однако это другой вид материализации, чем при процессе устной или письменной речи. Относительно взаимосвязи между звыковой и знаменательной стороной знака, имеет место с пор Ф. де Соссюра взгляд, что эта связь «арбитрерна», внутренне немотивирована. Однако принцип арбитрерности не функционирует в полной мере, и не только у т. наз. звукоподражательных слов. О специфической функции фонем в экспрессивных и неэкспрессивных словах чешского языка писал В. Матезиус. Об определенной условности содержания текста звуковыми средствами можно говорить также в отношении к некоторым текстам, особенно поэтическим.

С точки зрения конструкции предложения здесь имеет место отношение синтаксических и мыслительных конструкций, также как отношение синтаксических структур к реальности, с которой сообщение связано. Не все формы предложений конструированы так, что их основные части относятся к частям действительности. При размышлении об этих вопросах необходимо учитывать то, что семантикологическая структура какого бы то ни было языка не является продуктом сознательной деятельности людей, но практически ориентированной духовной деятельности человека.

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 3, pp. 179-184

Previous Bohuslav Havránek: Slovo a slovesnost k 60. výročí VŘSR

Next Helmut Fasske (Budyšín): K problematice vztahu normy a úzu