K problematice vztahu normy a úzu

Helmut Fasske (Budyšín)

[Articles]

(pdf)

К проблематике взаимоотношения нормы и узуса / Problèmes du rapport entre la norme et l’usage

Koncepce normy[1] a její variantnosti[2] přednesená na moskevském a krakovském zasedání Mezinárodní komise pro slovanské spisovné jazyky dává příležitost i k úvahám o vztahu normy a úzu ve spisovném jazyce. V této souvislosti přihlédneme k některým vybraným jevům z lužické srbštiny.

Pojem normy byl ve zmíněných příspěvcích definován jako potencemi jazykového systému poskytovaný a jazykovým společenstvím kolektivně přijatý inventář jazykových prostředků, užívaných k dosažení optimálního komunikativního efektu. Toto pojetí implikuje dvojí povahu normy. Norma je především interně jazykově determinována. Je možnou realizací jazykového systému, její dimenze jsou proto určovány možnostmi jazykového systému. Mimo rámec tohoto systému není žádné normy. Norma nepřekračuje v žádném místě hranice vymezené možnostmi systému.

Jazyková norma je však současně i externě jazykovým, sociálním jevem. Každý jazykový systém se realizuje v rozmanitých a neustále se měnících komunikativních situacích podmiňovaných konkrétními sociálními nebo regionálními faktory a zároveň specifikovaných různými účely a záměry sdělení. V každém jazykovém systému existuje, a to právě na základě společenskohistorickém, tolik specifických jazykových norem, kolik je sociálně, regionálně nebo funkčně podmíněných realizací jazykového systému.[3]

Omezení pojmu jazykové normy na různé sociální, regionální nebo funkční realizace jazykového systému se nekryje s tzv. funkčním pojetím normy,[4] kterým se rozumí statisticky převažující jazykové prostředky vybírané z hlediska optimálního zajištění komunikativních funkcí jazyka. Takové pojetí normy totiž není daleko od chápání normy jako jazykového ideálu, vzorových způsobů užití manifestovaných jazykovým územ sociálně a kulturně exponované vrstvy nositelů spisovného jazyka. Naše pojetí normy se neomezuje ani na průměrnou převahu jazykových jevů úzu, ani na nějaký ideál, nýbrž implikuje všechny reálné, variantní i invariantní jazykové prostředky, realizované nebo realizovatelné v určité sociální, regionální nebo funkční sféře a kolektivně přijímané daným jazykovým společenstvím. Z hlediska spisovného jazyka normativními, tj. normě odpovídajícími, jsou všechny jazykové prostředky a jejich kombinace, které jsou stejně tak v psané i mluvené podobě spisovného jazyka možné, běžně užívané a komunikativním společenstvím za možné jsou uznávány. Spisovná norma se opírá o skutečný a tím prokazatelný úzus. Do normy patří také všechny fakultativně užívané variantní jazykové formy se stejnou gramatickou nebo lexikálně sémantickou funkcí vázané na totožné paradigmatické třídy.

Každou definici pojmu normy, která vychází výhradně z kritéria stability, zamítá její variabilitu a existenci variantnosti jazykových prostředků interpretuje jako důkaz nenormovanosti, je třeba odmítat ze zásadních důvodů.

[186]Jazyková norma je výsledkem tradice a každá tradice představuje dialektickou jednotu stability a variability.[5] Tato dialektická jednota stability a variability není vlastností jenom jazykové normy. Je typická pro celou třídu biologických a sociálních jevů, které se vyznačují časovou kontinuitou a manifestují se v diskrétních, opakujících se a časově řazených dějích, substancích a bytích. Moderní biologie např. na základě společných znaků řadí jednotlivé exempláře třídy do určitých fenotypů. Pojednává pak o variabilitě těchto fenotypů realizujících se v celé populaci i v každém jednotlivém výskytu. Mutace vysvětluje biologie jako realizaci určitého fenotypu v ekologicky změněných podmínkách.

Stabilita a variabilita charakterizuje rovněž jazykovou normu vyvíjející se v procesu lidské činnosti, do níž je nutno zahrnout i komunikativní akt. Marxistická sociální psychologie přesvědčivě prokazuje, že společenská interakce napomáhá vypracování určitých norem, popř. stereotypů společenského chování, které variují podle sociální situace, v níž se normy chování realizují. Variabilita, jak je patrno, je podstatnou vlastností jak biologické, tak i sociální tradice. Není žádné tradice bez variability, a nemůže ani být, neboť tradice, jíž v jazykové komunikaci je užití konvenčního akustického znaku, se reprodukuje v konkrétní situaci, jejíž složky neustále variují.

Jestliže bylo řečeno, že se jazyková norma opírá o skutečný prokazatelný úzus, neznamená to, že norma a úzus jsou totožné jevy. Pojem úzu je specializovanější než pojem normy. To, že se norma a úzus nekryjí, můžeme ilustrovat na jednoduchém příkladu.

Není narušením normy spisovné horní lužičtiny, jestliže se od jednoslabičných sloves s infinitivním kmenem zakončeným na -ě- (typ mrěć, prěć, trěć aj.) užije tvarů indikativu prézentního, které se tvoří od prézentního kmene zakončeného jak konsonanticky, tak vokalicky (srov. wumru — wumrěju, zawru — zawrěju ap.). Z hlediska jazykové normy jsou obě varianty platné a správné, každá z nich se užívá, i když s různou frekvencí, ve spisovné horní lužičtině. Obě jsou doloženy v literatuře. Přesto však užití věty např. Kwětki rjenje ktu místo Kwětki rjenje kćeja ve strohém vědeckém pojednání nebo dokonce v neoficiální sféře při přátelské besedě vzbudí v nejvyšší míře podiv účastníka komunikace nebo v příznivějším případě toto užití bude pokládáno za afektivní. Podiv vzbudí taková věta nikoli proto, že by byla narušením jazykové normy, tedy gramaticky nesprávná, nýbrž proto, poněvadž neodpovídá komunikativní situaci, není jí adekvátní. Můžeme-li použít zjednodušujícího vyjádření, bylo by možné rozdíl mezi normou a územ v uvedeném příkladu formulovat takto:

Norma reguluje správnost (korektnost) jazykového výrazu, úzus reguluje jeho přiměřenost (adekvátnost).

Úzus jako regulátor adekvátnosti jazykového výrazu implikuje možnost výběru, existenci variantních prostředků při stejném věcném významu. Není-li jazyková norma variantní, připouští-li jen jednu jazykovou formu, stává se pojem úzu irelevantní, poněvadž chybí možnost rozlišení normy a úzu. Norma a úzus se v tomto případě kryjí. Užití takovéto jediné formy pro vyjádření určitého věcného obsahu odpovídá nejen požadavku jazykové normy, ale současně je adekvátní všem možným komunikativním situacím. Korektnost a adekvátnost jazykového výrazu jsou v tomto případě identické.

Synchronicky zaměřené zkoumání základních znaků normy a úzu v řečové činnosti vyžaduje stanovení dalších podstatných rozdílů mezi oběma pojmy. Norma představuje abstrakci vyjadřovacích možností poskytovaných jazykovým systémem. [187]Úzus pak je konkrétní realizace vyjadřovacích prostředků daných možnostmi systému, podmíněná sociálními a regionálními zřeteli komunikování a řadou vnitřních faktorů komunikace samé. Úzus jako sociálně nebo regionálně, popř. oběma těmito hledisky podmíněná realizace normy odráží možnou stylistickou diferenciaci jazykových prostředků, normy a jazykového systému. Spisovná norma nabízí více možností, např. kwětki ktu a kwětki kćěja. Úzus určuje užití těchto možností. Úzu odporuje užití tvaru ktu v neutrálním stylu spisovného jazyka. Jeho užití v psaných nebo mluvených projevech neoficiálního charakteru by bylo pociťováno jako zcela neočekávané. Tvar ktu může být očekáván v knižním, vysokém poetickém stylu spisovného jazyka. Je patrné, že také úzus se řídí určitými normami, které však nejsou a priori dány pravidly jazykového systému, nýbrž sociálně podmíněnými normami řečového chování a jeho expektacemi. Úzus není jazykovou normou, nýbrž expektační normou. Která konkrétní realizace normy v textu může být očekávána, závisí především na dané komunikativní situaci, na sociálních, popř. i regionálních podmínkách, v nichž se komunikace uskutečňuje. Zjistit, v jakém rozsahu si tyto různé realizace norem podmiňované komunikativními situacemi uvědomujeme, a stanovit, které jazykové a komunikativní faktory platí jako relevantní z hlediska situačně diferenciačního, není úkolem tohoto článku. Omezíme se zde na teoretický předpoklad, že adekvátnost jazykového výrazu je určována komunikativní situací. Znalost této situace určuje, jak správně volit adekvátní výraz, tak i jak předvídat stupeň pravděpodobnosti, s jakým může být určitý variantní jazykový prostředek očekáván. Např. skoro se 100%ní jistotou jak v mluveném, tak i psaném komunikativním aktu oficiálního rázu můžeme očekávat užití préz. tvarů 3. os. pl. sloves -e- konjugace, tvořených od tzv. krátkého préz. kmene typu bodu, njesu, wuknu. V neoficiální komunikativní sféře, v běžně mluveném jazyce použije však týž mluvčí spíše tvarů tvořených od plného prézentního kmene, tj. typu bodźeja, njeseja, wuknjeja.

Pravděpodobnost výskytu normativního variantního prostředku je kvantitativně zjistitelná na základě statistického šetření výskytu daných prostředků v stylisticky variantních textech. Tak se např. v současných stylisticky neutrálních spisovných textech užívá od sloves -a- konjugace především préz. tvarů 3. os. pl. zakončených na -a a podstatně méně tvarů zakončených na -u (lětaja — lětaju). Frekvenční poměr tvarů lětaja — lětaju je 80 : 20.

Přibližně stejnou frekvenci mají v těchto textech variantní perfektní tvary typu wuknyła — wukła, kopnyli — kopli ap., tj. se zachovaným nebo vypuštěným kmenovým formantem -ny- při vokalickém zakončení tvaru. V statistických propočtech převažují (70 %) perfektní tvary typu wukła, dótkło, pytłoj, padli, zatímco tvary typu wuknyła, dótknyło, pytnyłoj, padnyli ap. jsou ve všech příslušných dokladech daleko méně zastoupeny (30 %). Podobné rozdíly ve frekvenci fakultativních variant nejsou projevem normy, nýbrž úzu.

Je známo, že rozdíly ve frekvenci fakultativních dublet nejsou stejné. Ve variantách typu lětaja — lětaju, jak bylo uvedeno, jde o frekvenční poměr 80 : 20, ve variantách typu pišu — pisam je to 55 : 45. Varianty typu sydnych — sydźech v préteritu jsou v poměru 30 : 70, perfektní tvary typu ćerpjeł — ćerpił v poměru 65 : 35.

Odpovědět na otázku, jaké jsou příčiny těchto rozdílů ve frekvenci v každém jednotlivém případě, není snadné. Při hledání příčin těchto rozdílů, jak se zdá, bezpochyby je nutné vyjít z předpokladu, že ve frekvenci variant se promítají expektační normy podmíněné sociálními, popř. i regionálními zřeteli komunikativní situace. Konkretizace tohoto předpokladu přivádí k řadě dalších diskusních úvah.

Každý jazykový prostředek kromě denotativní funkce a referenčního vztahu k mimojazykové skutečnosti má rovněž určité konotativní funkce, které signalizují [188]asociativní, a to jak subjektivně emocionální, tak i objektivně sociální komponenty gramatického nebo lexikálního významu jazykového znaku. Stupeň konotativního zatížení jednotlivých jazykových znaků je rozdílný. Čím větší je konotativní zatížení jazykového znaku, tím menší je pravděpodobnost jeho výskytu v běžné řeči, a naopak, čím menší je konotativní zatížení, tím vyrovnanější je frekvence fakultativních variant, jež má k dispozici jazyková norma. V tomto směru jsou uvedené préz. tvary typu bodźeja, njeseja, wuknjeja ve srovnání s tvary typu bodu, njesu, wuknu maximálně konotativně zatíženy. Jsou vlastní běžně mluvenému jazyku, blízkému nářečí, a konotují nebo signalizují nižší vzdělanostní stupeň mluvčího (nebo účastníka komunikace), jeho příslušnost k nižší sociální vrstvě, popř. naznačují familiární nebo spontánní komunikativní situaci. Spisovná norma sice nevylučuje tyto tvary jako nenormativní,[6] avšak ve spisovném úzu se jich málo používá.[7]

Rovněž tvary typu lětaju, čitaju, skakaju jsou v porovnání s typem lětaja, čitaja, skakaja konotativně více zatíženy. Signalizují mimo denotativní (gramatický a lexikální) význam také asociativní sociální komponenty, tj. knižnost, vysokou poetičnost a podobné složky výrazu. Ve spisovném jazyce se jich proto mnohem méně užívá v porovnání se stylově neutrálními tvary lětaja, čitaja, skakaja ap.

Podobné poměry vidíme i u jiných variantních prostředků spisovného jazyka. Jako příklad uveďme varianty budu — budźa — budźeja; smějicy, płakajcy, so šćěricy — smějo, płakajo, so šćěrjo; piše, tepce, klepoce — pisa, tepta, klepota ap.

Jsou-li určité varianty přibližně stejně konotativně zatíženy, pak četnost jejich výskytu v textu je přibližně stejná. To se týká např. variant typu sydnych so — sydźech so.

Na rozdíl od denotativní komponenty významu je konotativní komponenta jako vyjádření subjektivně emocionálního nebo objektivně sociálního hodnocení podmíněna historicky, a proto podléhá rychlým historickým změnám. Mění se např. sociální status nositelů spisovného jazyka a tím i jejich sociální chování, mění se postoj nositelů spisovného jazyka k jevům objektivní skutečnosti a tím i hodnocení těchto jevů a nakonec v důsledku toho všeho se mění postoj jazykového společenství k spisovnému jazyku a tím i hodnocení užívaných jazykových prostředků. Co v jednom případě mělo platnost běžně mluveného prostředku, stává se v nových podmínkách stylisticky neutrální, co bylo dříve stylisticky konotativně nezatíženo, zastarává nebo se pociťuje jako zastaralý prostředek, charakterizující předchozí epochu. V tomto historickém aspektu se projevuje podstatný rozdíl mezi normou a územ.

Úzus jako konkrétní realizace jazykové normy kvantitativně zjistitelný na základě frekvence variant v textu rychle podléhá změnám, aniž by ve stejné míře těmito změnami musela být zasažena i norma. Pokud např. jde o préz. tvar 3. os. pl. sloves typu móc, norma spisovné horní lužičtiny zůstává v posledním století nezměněna. V současné době — stejně jako dříve — jsou za zcela normativní pokládány jak tvary móža, tak i móžeja. Během doby se však podstatně změnil úzus hornolužického spisovného jazyka. Dělící čarou je 2. světová válka, a to proto, že fašistický režim na řadu let postupným násilím dosáhl přerušení kontinuity lužickosrbského spisovného jazyka.

Před 2. světovou válkou tvar móža byl v hornolužickém spisovném jazyce nejužívanějším. Vyskytoval se v 95 % všech možných případů. Tvar móžeja, s konotativním příznakem běžné mluvenosti se vyskytoval v hornolužických spisovných textech daleko řidčeji. Po 2. světové válce vyrůstala nová generace, která v důsledku přerušení lužickosrbského kulturního života měla oslabenější vztah k tradici spisov[189]ného jazyka a hodnotila proto spisovné prostředky jiným způsobem. Tvar móžeja ztratil v této generaci původní konotativní zatížení, nabyl platnosti stylově neutrálního prostředku a dává se mu proto ve spisovném jazyce přednost. Vyskytuje se v 85 % případů. Tvar móža tím nabyl stylistického příznaku zastaralosti.

Podobnou změnu úzu můžeme pozorovat v mnoha analogických případech, např. v přechodníkových tvarech typu smějo — smějicy, v préz. tvaru 3. os. pl. typu lětaju, jehož četnost výskytu klesá.

Norma se mění teprve tehdy, změní-li se úzus natolik, že konotativně zatížené varianty jako obecně přijímané a užívané vyjadřovací prostředky jsou vytlačeny za hranice spisovného jazyka a jejich frekvence se sníží až k nulové hodnotě.

Na základě těchto tezovitých úvah je možno dospět k následující definici jazykového úzu: Jazykový úzus je konkrétní, kvantitativně vyjádřitelná realizace jazykových prostředků, poskytovaných jazykovou normou, se stejnou denotativní hodnotou, ale rozdílným konotativním zatížením. Jazykový úzus reguluje adekvátnost jazykového vyjadřování v příslušné komunikativní situaci.

 

(Z německého originálu předneseného na pracovní poradě Mezinárodní komise pro slov. spis. jazyky ve Vídni r. 1977 přeložil Vl. Barnet.)

 

R É S U M É

К вопросу об соотношении нормы и узуса

В статье анализируются с учетом некоторых явлений верхнелужицкого литературного языка теоретические вопросы соотношения языковой нормы и узуса. В понятии нормы подчеркиваются как внутренне языковой аспект (норма как реализация системы), так и внешне языковой аспект, в результате которого существует столько специфических языковых норм, сколько существует социально, территориально и функционально обусловленных реализаций языковой системы. Языковая норма является результатом традиции, которая в свою очередь представляет диалектическое единство стабильности и варьирования. Языковая норма опирается на действительный узус, однако это не значит, что норма и узус тождественны. Понятие узуса является более специализированным по сравнению с понятием нормы. Норма представляет абстрагированные возможности языкового выражения, предоставляемые языковой системой, узус является конкретной реализацией этих возможностей выражения, обусловленной социально и (или) территориально, или же внутренними факторами коммуникации самой. Норма предоставляет больше возможностей, узус определяет использование этих возможностей. В этом отношении языковая норма регулирует правильность языкового выражения, узуc регулирует его адекватность коммуникативному заданию.

В статье далее анализируются вероятностные аспекты появления вариантных средств нормы в тексте в связи с денотативным и конотативным аспектами их значения. Выявляется неравномерность конотативной нагрузки разных типов вариантных средств в современном верхнелужицком литературном языке. Анализ этих явлений приводит к определению узуса, как конкретно количественно устанавливаемой реализации языковых средств, предоставляемых нормой, c одинаковой денотативной значимостью, но различной конотативной нагрузкой. Языковый узус peгулирует адекватность языкового выражения соответствующей коммуникативной ситуации.

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 3, pp. 185-189

Previous Karel Horálek: Teorie znaku a filozofie jazyka

Next Simeon Romportl: Ke koncepci teorie vícevětné promluvy