K výstavbě a funkci postav ve Vančurově Rozmarném létu

Alena Macurová

[Articles]

(pdf)

К конструкции и функции персонажей в романе Ванчуры Rozmarné léto / Construction du texte et fonction des personnages dans la pièce de théâtre Rozmarné léto de V. Vančura

„Hle, hle,“ pravila paní Důrová, co kouzelník zapínaje svůj šat procházel vrbinami na městskou cestu, „hle, hle!“

Tato jediná větná konstrukce vybraná z Rozmarného léta (dále RL) Vladislava Vančury vzhledem k tomu, o čem a o kom se v ní vypovídá, spíše náhodně než jinak, může sloužit, domníváme se, jako východisko výkladu tohoto Vančurova díla vcelku. Víceméně náhodný výběr této větné struktury z hlediska jejího výpovědního obsahu není totiž výběrem náhodným z hlediska způsobu hierarchizace obsahových složek spjatých v jisté konstrukci syntaktické. Rysy, které tu nacházíme, jsou nejen typickými rysy stylově syntaktické (a lexikální) výstavby textu RL, ale promítají se i do vnitřního ustrojení díla vcelku a stávají se podstatnými charakteristikami jeho struktury sémantické.

Z hlediska stylové výstavby textu — chápeme-li styl jako výběr a uspořádání všech stavebních prostředků díla — je pak podstatné nejen to, jak jsou jednotlivé elementy uvedeného celku hierarchizovány (aspekt uspořádání), ale i to, jaké jsou povahy (aspekt výběru). Syntaktická výstavba uvedeného celku zcela jednoznačně nadřazuje aktivitu vyjádřenou slovesem věty hlavní (pravila) aktivitám vyjádřeným prostřednictvím hypotaktických konstrukcí syntaktických (vedlejší věta časová s určitým slovesem procházel a do ní včleněná polovětná konstrukce přechodníková zapínaje si). Je příznačné, že nadřazená aktivita je aktivitou řečovou: zhruba 73 % případů usouvztažňování řečové a neřečové aktivity postav RL akcentuje řečovou činnost (vyjádřena bývá určitým tvarem slovesným) na úkor lidských činností jiných, ne-řečových (vyjadřovaných především tvarem přechodníkovým, ať už přítomným, nebo minulým). Řidčeji — a méně výrazně — je akcentování řečové aktivity promítáno vztahem určitých slovesných tvarů věty hlavní (činnost řečová) a vedlejší (činnost neřečová).

Repertoár lexikálních jednotek, které řečovou aktivitu pojmenovávají, se pohybuje od sloves konstatujících, že k řečové činnosti došlo (díti, mluviti, praviti, hovořiti, říci - říkávati, pronésti, resp. vypravovati), přes slovesa, která řečovou činnost už jistým způsobem kvalifikují (vzkřiknouti, vykřiknouti, křičeti, vydechnouti — v expr. významu ‚sotva slyšitelně vyslovit‘) až k slovesům, jejichž prostřednictvím je jisté (v díle zobrazené) lidské individuum zapojováno do specificky lidského procesu sociální komunikace jakožto jeden z jejích účastníků (otázati se, žádati, pozdraviti — odpovídati - odpověděti, odvětiti).

Frekvence případů nadřazujících řečovou aktivitu aktivitám jiným i frekvence sloves označujících řečovou aktivitu není nijak náhodná — postavy RL (anebo přinejmenším většina z nich) především mluví, především řečovou aktivitou realizují své „já“ a především prostřednictvím aktivity řečové ozřejmují sebe sama ve vztahu k postavám ostatním i k světu, jenž je obklopuje. „Mluvnost“ RL, kterou považujeme za jeden z dominantních rysů jeho významového ustrojení,[1] se nerealizuje pouze takto implicitně, je v textu přímo tematizována, a to dvojím způsobem. Jednak (1) ve vlastní přímé řeči postav, srov. např. „Proklatě!“ pravil major. [209]„Mistře, vy se nedáte jen tak zhola. Čím to je, že jste tak výmluvný?“ (31),[2] jednak pak (2) ve výpovědích, které jsou přiřaditelné nikoli jednotlivým postavám, ale centrálnímu subjektu, od něhož literární podání vychází, subjektu — chceme-li — vypravěčovu. Tento typ tematizace mluvnosti, řečové aktivity postav RL plní pak i specifickou funkci kompoziční: realizuje interní textovou deixi, vytváří vědomí kohéznosti časového sledu jednotlivých epizodických celků: „Za těchto hovorů líté vybroušenosti vešel na plovárnu …“ (14); „Za těchto hovorů šel proslulými vrbinami kouzelník Arnoštek …“ (29); „Na těchto hovorech kouzelník Arnoštek neměl účasti“ (32); „Než se tato rozmluva skončila, Arnoštek dávaje zaznívati bubnu jal se křičeti, že se představení počíná.“ (71). „Za těchto hovorů Anna vyšla z vozu …“ (97) aj.; srov. také frekventované časové zatím odkazující k předchozí řečové činnosti postav.

Ve výrazném kontrastu s „mluvnými“ postavami se v RL utváří subjekt vypravěče — jeho podávající, vyprávěcí aktivita není v textu RL tematizována ani v jediném případě, navíc mu nejsou přiřazeny ani aktivity jiné. Realizuje se zde tedy vypravěč výrazně neosobním způsobem: v RL samém není totiž explicitně vyjádřeno, jak vypravěč něco říká, ani jak se chová přitom, když něco říká, ani nic o tom, že by dělal něco jiného, než mluvil. Charakteristiky vypravěče jsou v textu pouze implikovány, vypravěč jakožto ústřední subjekt díla se konstituuje a) na základě charakteru jazykových prostředků v díle využitých (a to jak na základě jejich výběru, tak na základě jejich uspořádání), b) na základě charakteru ostatních prostředků výstavbových, tj. prostředků tematických, textových i tektonických. Mimo jiné tedy také na základě toho, jakým způsobem se v textu utvářejí ty složité sémantické konstrukce, které bývají obvykle označovány jako postavy a které se v jeho výpovědích modelují jakožto inherentní obsahová složka těchto výpovědí. Na obligatorní zprostředkující vazbu mezi subjektem vypravěče a postavami (je vyjádřitelná formulí: já, původce tohoto literárního sdělení, říkám, že Antonín, Kateřina, abbé atd. tehdy a tehdy jsouce situováni v tom a tom prostoru řekli:) se totiž vrství i vztahy jiné, především vztahy axiologické povahy. Aktualizují se zejména v těch případech, kdy se hodnotící postoje subjektu vypravěčova (vyjadřované především adverbiálními určeními spjatými s uvozovacími tvary slovesnými) dostávají do významového napětí s obsahem výpovědí přiřazovaných postavám (s jejich přímou řečí). Na základě tohoto napětí pak vzniká ona „čtenářská nejistota“ — typická ostatně pro RL jako celek — „o vztahu, který je třeba k věcem a bytostem zaujímat“.[3]

Ono téměř bezobsažné hle, hle a ještě hle, hle uvedené v přímé řeči Kateřinině na počátku našeho výkladu je pak do jisté míry reprezentativním příkladem přímé řeči postav RL. To, co postavy říkají, není totiž — kromě několika málo výjimek — v konkrétní souvislosti s rozvojem dějové zápletky v tom smyslu, že by s ní bylo kauzálně spjato; specifickou charakteristikou celého ustrojení RL je to, že postavy něco (cokoliv) říkají a že jejich řečová činnost je v struktuře celku RL nadřazena jejich aktivitám ostatním.

Jako by se zde v relaci k postavám konstituovaly dva (relativně oddělené) významové kontexty, kontext řeči a kontext činu. Pro jednotlivé postavy je pak ten či onen kontext (někdy jen v jistém okamžiku rozvoje příběhu) kontextem dominantním a jejich oscilace mezi nimi vytváří základní významové napětí díla. Výchozí řečový kontext, v němž je situována většina ústředních postav, těch, které samy o sobě říkají „… jsme v létech, kdy se již nekřičí z plných plic a kdy můžeme minouti plot sousedův bez pokušení, abychom jej přeskočili“ (24) (mistr, Kateřina, abbé, resp. major), se výrazně dynamizuje příchodem Arnoštkovým. Kon[210]stituující se dynamický kontext činu do sebe postupně začleňuje postavy náležející původně kontextu řečovému, relativně statickému (ani „námluvy“ Kateřininy odehrávající se před příchodem Arnoštkovým nejsou totiž akcí dynamickou — postava Kateřiny realizuje v tomto úseku výstavby textu své zájmy především verbálně, aniž by přitom např. opustila prostorové kontinuum plovárny).

Postava Arnoštka naopak se od kontextu řeči svým způsobem distancuje (jeho distance je explicitně vyjádřena několikrát, nejvýrazněji: „Na těchto hovorech kouzelník Arnoštek neměl účasti“ (32) a exponuje se velice výrazně v kontextu činu (srov. např. explicitní vyjádření tohoto postoje v závěrečné scéně boje o Annu s majorem, kdy „… Anna patříc s jednoho muže na druhého a srovnávajíc krásné skutky Arnoštkovy s nečinností majorovou, rozhodla se pro prvého“ (104).

Zapojenost jednotlivých postav do kontextu řeči přesvědčivě dokládá míra jejich vstupů do rozmanitých komunikativních situací, jež jsou v díle ztvárněny.[4] Postavy vstupují do komunikace buďto ve funkci mluvčího, adresanta, nebo ve funkci adresáta výpovědí. Doklady získané excerpcí RL jasně ukazují dva krajní póly komplexní řečové aktivity postav (adresant + adresát); na jedné straně stojí postava Antonína jako postava angažovaná v řečovém kontextu největší měrou (je ostatně charakterizován jednoznačně jako „mluvka“ (42), člověk „jemuž mlčení nebylo příkazem“ (43) ve výpovědích vypravěčových a obdobně i v řeči jiných postav jako člověk „výmluvný“ (31) apod.). Druhý pól vytváří postava Arnoštkova, jež jak ve funkci adresanta, tak adresáta vystupuje velmi zřídka (ve srovnání s postavou Antonínovou zabírá postava Arnoštkova 0,16 % řečové komunikativní aktivity Antonínovy).

Oba typy kontextu jsou pak specificky distribuovány z hlediska procesu utváření textu díla: kontext řečový je lokalizován do úvodních a závěrečných partií, kontext činu převládá ve střední části textu. Jeho nositel — postava Arnoštkova — se pak částečně podílí i na realizaci kontextu řečového (mluvní aktivita je obecně důležitou charakterizační složkou výstavby postavy literárního díla); specifičnost jeho podílu však spočívá v tom, že velmi zřídka, spíše výjimečně, vstupuje do komunikativního kontaktu s hlavními nositeli kontextu řečového.[5] Také neadresná, nekontaktní řečová činnost Arnoštkova má charakter odlišný od tohoto typu činnosti ostatních mužských protagonistů (srovnejme jen např. konkrétní syžetové vypravování Arnoštkovo o událostech ve Štýrsku s nadosobně, spíše filozoficky než jinak laděnými nekomunikativními pasážemi přiřazenými příslušníkům kontextu řečového).

I když se pak ve střední části textu RL oba kontexty přibližují, nejde ani tak o jejich skutečné prolnutí, jako o jejich paralelní existenci v jistém úseku výstavby textu: jejich typičtí nositelé, Antonín a Arnoštek, nejenže spolu nekomunikují, nehovoří spolu, ale i v případech, kdy hovoří o sobě, projevují vzájemný antagonismus (realizovaný už nerealizací komunikace, tedy tím, že „spolu nemluví“) verbálně: např. Antonín o Arnoštkovi ironicky po Arnoštkově odchodu z plovárny: „Ano … ano, je to zdatný člověk. Najedl se, hojně se napil a nezaplatil vstupného“ (38); při prvním představení Arnoštkově: „Tato dovednost … je málo podivuhodná. Chcete se vsaditi, abbé, že to provedu stejně dobře bez cviku a bez přípravy?“ (50) aj.; Arnoštek o Antonínovi např.: „Chtěl bych se vsadit, že se cvičí prostě, bez [211]oduševnění, na vlastní škodu a na prospěch nezdravé vášně, aby vydělal“ (33) aj. Tento antagonistický vztah představitelů obou kontextů se pak logicky promítá i do jejich kontaktu neřečového, zřídkakdy přímo („Zde jsou“ řekl si Arnoštek, a míře na hlavu Antonínovu jal se ze svého klobouku vyluzovati mnohohlasou střelbu“ (51)), většinou zprostředkovaně: Antonín zasahuje do kontextu Arnoštkova svým zájmem o Annu, Arnoštek do kontextu Antonínova svým vztahem ke Kateřině. V této souvislosti je pak příznačné, že Arnoštek je v relaci ke Kateřině subjektem spíše pasívním. Tato skutečnost je ve zřejmém rozporu s atributy činu, které jsou mu v jiných oblastech lidských aktivit přiřazovány; logicky však souvisí s ústředním kontrastním ustrojením celého díla určeného protikladem řeči a činu. Jakoby se totiž o postavy vytvářející kontext činu (Arnoštek, Anna) postavy spadající do kontextu řeči „ucházely“, a to tak, že s tímto „ucházením se“ je spjata výrazně i jejich aktivita neřečová, dynamická, taková, jež je vyčleňuje ze statického prostoru Důrovy plovárny, uvádí je do pohybu v prostoru a dovádí je k akcím. Základní rovina tohoto „ucházení se“, rovina vztahu muž-žena se transponuje i v rovinu obecnější — rovinu životního stylu, či, chceme-li, filozofie životní.

Na utváření takové obecnější významové roviny se podílejí různou měrou i další subjekty, které jsou ve struktuře RL realizovány. Jsou jak z hlediska své funkce ve výstavbě celku, tak z hlediska své výstavby v užším slova smyslu několikerého druhu. Z hlediska čistě stavebního bychom mohli šest ústředních postav (Antonín, Kateřina, abbé, major x Arnoštek, Anna) označit jakožto subjekty prvního stupně zprostředkovanosti, postavy primární (jsou utvářeny jako obsahové složky výpovědí vypravěčových). Elementy roviny prvního stupně zprostředkovanosti (tedy všechny výše zmíněné postavy) jsou pak svým způsobem průsekem funkcí (modelování jiných subjektů, srov. níže) a prostředků (ve vztahu k subjektu ústřednímu, subjektu vypravěče). Analogicky pak na „vyšší“ rovině stojí vypravěč na rovině funkce postav primárních a na rovině prostředků realizace subjektu autorského ve smyslu psychofyzické konkrétní osobnosti historicky, sociálně, kulturně aj. zakotvené.

Do jisté relace zde pak vstupuje vypravěč RL se subjekty vypravěče ostatních děl Vančurových, také např. tím, jaké typy postav se v jeho výpovědích modelují. K tomu srov.: „… snad v každé … próze se najde alespoň jedna postava, která stojí mimo konvence … vyskytují se … často lidé, kteří nejsou nikde doma, tuláci, cikáni, artisté … Vedle ostatních postav působívají jako katalyzátory: stále uvádějí svět v pohyb, proměňují své vztahy ke světu a věcem a zasahují tak, obyčejně nechtíce, i do osudů svého okolí“ (J. Mukařovský, o. c., s. 233).

Vedle šesti postav ústředních stojí na rovině prvního stupně zprostředkovanosti celá plejáda subjektů dalších. I když jsou stavebně s ústředními postavami v podstatě totožné, liší se od nich svou funkcí: výrazně především ty z nich, které se vyčleňují z kontextu dějového a včleňují se do kontextu vnějšího světa tak, že jsou postaveny na roveň nesubjektovým složkám díla a fungují jako prostředky charakteristiky prostředí, resp. atmosféry příběhu. Sem se včleňují spáči, kteří se „… kolem půlnoci … obracejí s boku na bok …“ (102), varský starosta, který říkává „Ha … snímaje karty“ (9), rozšafní lidé, kteří „mlknou a nepromluví, dokud nepojedli“ (38), vyžlovité panny, které „usedají před okny“ a „hledajíce v zenitu večernici praví: Omnia sumus sine sole“ (38) aj. (Srov. zde také dílčí odlišnost stavební — totiž prézentní formu slovesnou označující činnosti těchto postav, spjatou nepochybně s charakteristikou „zde“ a „nyní“ příběhu a odlišnou od základního podání préteritálního.)

Řada subjektů stavebně náležejících rovině prvního stupně zprostředkovanosti nese vzhledem k příběhu hodnotící funkci, podílí se na utváření „filozofického“ ladění příběhu. Tak např. „Episoda o smířlivých a přísných lidech“ (105, 106) je v příběhu situována po návratu Kateřininém a koresponduje významově s Anto[212]nínovým pokrčením rameny a s jeho mlčením na abbého repliku: „U všech rohatých“ vykřikl kněz „kde je lidská stálost? Co si ta ženská myslí? Proč jste ji nevyhnal?“ (105) Stejně jako Antonínovo pokrčení rameny vyjadřuje do příběhu vložená epizoda jistý (a je pro RL typické, že ne příliš určitý) hodnotící soud; subjekty ukrutného soudce a spravedlivého kominíka svými rozpornými postoji realizují onu tendenci k stálému přehodnocování, jež je pro Vančurovu prózu typická.

Vedle těchto subjektů (s funkcí charakterizační a hodnotící), které asi lze stěží označit jako postavy, se na rovině prvního stupně zprostředkovanosti realizují subjekty přímo do příběhu začleněné, ne však v takové míře jako postavy ústřední. Míra konkrétnosti jejich realizace je různá: od neurčitě vymezených subjektů pojmenovaných zájmeny neurčitými (kdo, kdekdo, některý, jakýsi aj.), jež realizují „zadní plán“ děje (např. při třetím představení kouzelníkově) až k relativně konkrétně realizovaným postavám pijáků, opilců (jeden z nich je dokonce pojmenován vlastním jménem), kteří už jistým způsobem rozvoj děje ovlivňují. Dějově výrazně exponovaná je pak postava dědečka (označován je jako povážlivý dědeček, starý pán, blázen, posměváček (87)), jehož rukou se uskutečňuje jedna z podstatných dějových složek příběhu, totiž „pád kouzelníkův“.

Subjekty druhého stupně zprostředkovanosti (modelují se jako obsahová složka výpovědí postav primárních) slouží v RL především k charakteristice postav z hlediska jejich historie (charakterizují postavy v souvislosti s tím časovým obdobím, které je anteponováno časovému nyní rozvíjení příběhu). V této souvislosti vystupují subjekty druhého stupně zprostředkovanosti jako prostředek vytváření postav stupně prvního, jež jsou k nim ve vztahu funkce. Mnohdy se mezi postavami prvního a druhého stupně vytváří příznaková analogie významová — Kateřina při svých námluvách u abbého vypráví o varhanáři (23), při námluvách u majora o strážmistrovi (25); srov. také rozmluvy o způsobech pití v armádě rozvíjené nad sklenicí vína (20). Tato analogie pak — zapojujíc se do kontextu řečového — nese výrazné charakterizační kvality. Pokud se pak subjektům druhého stupně zprostředkovanosti připisuje řečová aktivita, realizuje se zásadně formou řeči nepřímé. I tímto způsobem se subjekty obou rovin od sebe výrazně diferencují a v řečovém kontextu subjekty prvního stupně zprostředkovanosti výrazně dominují.

Připomeňme zde ještě, že na druhý stupeň zprostředkovanosti se transponují i postavy primární, pokud jsou předmětem, obsahem sdělení vyslovených jinými postavami primárními — i to se pak zapojuje do plánu charakteristiky postav primárních, zejména v aspektu charakteristiky jejich vzájemných vztahů.

Protiklad kontextu řečového a kontextu činu se pak zvýznamňuje i v dalších aspektech — je zároveň protikladem (1) toho, co jest (zde a nyní) → kontext řečový a toho, co bylo (někde a kdysi) → kontext postav druhého stupně zprostředkovanosti i (2) toho, co jest → kontext řečový a toho, co by být mohlo, toho, co přichází (srov. také označení Arnoštka vy, který jste přišel) → kontext činu. Na tyto protiklady se vrství sémantické opozice další: skutečnost - sen, realita - pohádka, jistota - touha po neznámu, pasivita - aktivita, „netvůrčí“ - „tvůrčí“, stáří - mládí.

Významová dynamika celého díla spočívá pak podle našeho názoru v napětí, jež je dáno tím, že nejúplněji rozvinutý kontext, kontext řečový, vstupuje do dvou typů protikladů: (1) toho, co bylo, (2) toho, co by (ještě) být mohlo. Dominuje svým způsobem nad oběma a právě z toho plyne — domníváme se, že ne příliš rozmarně laděný — podtón příběhu. Výroky, jež toto napětí explicitně realizují, jsou jak součástmi řeči vypravěče, tak řeči postav: Antonín je charakterizován svými společníky jako „starý člověk“ (64), jenž „býval necuda“ (64), major říká: „Máte zcela pravdu … je dobře míti veselou přítelkyni, znám to. Jejich tlamičky a jejich uši jsou malé a růžové“, pak se však „jsa pohnut“ odmlčí a dodává: „Pravím, [213]že to znám, avšak čas míjí a věci se zapomínají“ (61), Antonín vzpomíná na „doby, kdy jsme hřešili o sto šest a přece svítilo slunce!“ (69) apod.; ostatně všechny postavy kontextu řečového jsou „v létech, kdy se již nekřičí z plných plic“ (24).

Zajímavé je v této souvislosti, do jaké míry jsou jednotlivé postavy charakterizovány jednak v řeči vypravěčově, jednak v řeči postav ostatních: ukazuje se, že v jejich charakteristice, jež je ve vztahu k příběhu, se podílí řeč vypravěčova s řečí postav v podstatě stejnou měrou, v jejich charakteristice „historické“ pak naprosto jednoznačně převládá řeč postav. Kateřina např. je charakterizována jako žena, kterou její manžel „odvedl z ohavného předměstí“ (M20), která „dosáhla 45 let“ (Ant77); Antonín jako člověk, který „býval velmi zamilovaný“ (K18), „byl zákopníkem“ (M26), člověk, který „se dožil padesátky neopouštěje Krokových Varů“ (K33) apod. Důležité pak je to, že Anna ani Arnoštek „historicky“ charakterizováni nejsou.

Rozdělení funkce charakteristiky postav mezi pásmo řeči vypravěčovy a řeč postav je mj. také projevem jednoho z důležitých stavebních principů RL, totiž projevem stírání rozdílů mezi řečí vypravěče a řečí postav. Pásmo řeči postav bývá vydělováno z řeči tzv. autorské obvykle třemi typy signálů: (1) signály interpunkčními a grafickými, (2) signály stylovými a (3) signály sémantickými. Je dobře známou věcí, že při nedůsledné realizaci těchto signálů se v próze — především novější — utvářejí specifické postupy literárního podání — řeč polopřímá, resp. nevlastní přímá. Ve Vančurově RL tyto postupy realizovány nejsou. Jde zde spíše o to, že v některých jednotlivých případech není dostatečně zřejmé, jakému pásmu je třeba jistý úsek textu (segmentovaného, připomeňme, do velice krátkých úseků) atribuovat. V některých případech totiž chybí signály interpunkční (např. „Úvahu o kouzelnících“ (43) je možno přisoudit Antonínovi až v pozdní fázi jejího utváření, a to na základě oslovení majore, abbé), jindy je v rozporu obsah úseku textu s tím, jak je postava charakterizována (srov. charakteristiku Kateřiny jako „hlupačka“ (76) a obsah jejího závěrečného monologu (108, 109); také Antonínovo zasvěcené „Zlořečení literatuře“ (80n.) s tím, jak jej charakterizuje abbé (45) aj.). Jako by v těchto případech postavám začleněným do kontextu řečového, jenž je zdánlivě kladen v hodnotové hierarchii díla níže než kontext činu, bylo propůjčeno něco z moudrosti, vědoucnosti a neomylnosti vypravěčovy, jako by i kontextu řečovému byly přisuzovány specifické hodnoty, jež — a to je příznačné — kontextu činu chybějí.

Ostatně i „návrat“ ústředních postav z kontextu činu, v němž katastrofálně neuspěli, do kontextu řečového, je návratem zmoudřelým — postavy se vracejí ke své „hře“ (hrou vlastní příběh začíná — „V tuto chvíli zpěvem a rozmarnou hrou byl započat děj tohoto vypravování …“ (10), „hra předchází před činy“, jak říká Antonín (44) a hrou příběh končí: „Abbé otevřel knihu, a když byl mistr dokončil výklad, dal se do své hry i major kroutě zápěstím a zachovávaje důstojné mlčení“ (108)), vracejí se do svého světa „sloužíce bez výhrad svým názorům a disciplínám“ (106) tak, že „ti, kdož vyznávají poměrné týdenní pravdy a milují hned tu, hned onu práci jen případ od případu, nemohou jich pochopiti“ (106). Proces zmoudření se pak nejvýrazněji pojí k postavě Kateřiny. V jejím závěrečném monologu se vlastně tematizuje smysl celého RL, je zde kondenzována jeho filozofie: motiv touhy po neznámu je vzápětí popřen pocitem smíření s jejím nenaplněním („… nad hlavou poletovali ptáci, jichž Kateřina neznala, byla však klidná“ (108)), velikost dálek je umenšována blízkostí každodenních povinností („Na věži svatého Vavřince odbíjely hodiny. Když dozněly, paní si vzpomněla na oběd“ (108)); negativní hodnocení činnosti tří mužských protagonistů se sráží s výrokem „… jen blázen slouží minulým věcem a neužívá toho, co jest“ (109). Do protikladu zde vstupuje „občanská jistota“ Kateřinina s lákavostí „života činu“: „Jak je krásné kouzliti ohně a po širém světě si pohrávati malými oblými věcmi. Jak je krásné počítati dny do tří a míjeti město po městě!“ (109).

[214]Zvlášť důležitým se nám zde jeví motiv tří dnů. Číslo tři je v textu RL vytíženo takovým způsobem, že to připomíná jeho funkci v textech folklórních: tři jsou hlavní mužští protagonisté, kontext činu je časově segmentován do tří dnů (jež jakoby měly být uchopením neodvratně plynoucího času a jež jakoby dokázaly jeho plynutí zpomalit), Kateřina koná své trojí námluvy (abbé, major, Arnoštek) a třikrát, neuspěvši, vyhrožuje pomstou Antonínovou, Anně se pokoušejí přiblížit tři muži, Arnoštek koná svá tři představení. Zdá se, že funkce čísla tři přibližuje strukturu RL struktuře pohádkové, podtrhuje onu snovost, nereálnost kontextu činu, který vpadá do plynutí kontextu řečového a vytrácí se z něj poté, co jej jistým způsobem ovlivní, ne však — a to je důležité — destruuje.

Zmoudřelá Kateřina je pak — navrátivši se činem (opuštěním Arnoštkova vozu) do svého kontextu řečového — v řeči kontextem činu okouzlena (své okouzlení vyjadřuje verbálně): „Jak je krásné strojiti dětství od počátku do konce a opakovati je znovu a znovu před lidmi, z nichž nikdo mimo nás neví, co se stane“ (109). Zůstává však ve svém prostoru a pozoruje, jak po „druhém břehu od řeky vzhůru“ „do veliké výše“ jede zelený vůz, na „jehož kozlíku“ sedí Arnoštek a podél něhož kráčí Anna. Distancují se tedy v této části závěrečné partie RL oba kontexty výrazně i v rovině lexikální výstavby v tom smyslu, že se na prostorové významy pojmenovaných jednotek (druhý břeh, vzhůru, veliká výše, sedět na kozlíku) vrství i významy jiné, neprostorové (srov. např. již téměř automatizované druhý břeh užívané např. i v oblasti publicistiky, hierarchizační aspekt pojmenování vzhůru, výše apod.). Hodnotící aspekt se pak při distancování obou kontextů projevuje i jinak: Arnoštek a Anna odcházejí, Kateřina (a ostatní) zůstává.

Zároveň zde však dochází k jistému sjednocení obou kontextů, které je už tím, že je lokalizováno do sémanticky závažné pozice, totiž na konec textu, výrazně významově zatíženo: kontext činu se zde totiž realizuje prostřednictvím řeči (povšimněme si využití slovesného způsobu), řeč je prostředkem vyjádření — kontext činu zase obsahem řečové výpovědi: „Lampy! Kouzelný klobouk! A strmý provaz! Vizte mě, divákové, jak oděna jsouc trikotem flanderským podpírám Arnoštka, neboť je to slaboučký kouzelník“ (109).

Splývají-li tedy v závěru RL oba hlavní kontexty, kontext řeči a kontext činu, stírají-li se jejich antagonistické protiklady a objevují-li se zde všechny hlavní postavy (byť nazírané Kateřininou perspektivou), je to zcela v souladu s celistvostí textu díla — to totiž nepřitakává jednoznačně ani té, ani oné filozofii životní, je přitakáním jednotě obého, životu.

Bývá-li pak RL žánrově zařazováno do oblasti humoristických literárních útvarů (srov. první vydání s podtitulem „humoristický románek“, Václavkovu charakteristiku RL jako díla, „ve kterém dal (autor) rozezníti okouzlujícím emocím dada humorného“ i charakteristiky pozdější — „humoristická povídka“, „humoristická novela z maloměstského prostředí“), je třeba v něm hledat a nacházet takový typ humoru, o němž Vančura řekl: „Humor není smáti se, ale lépe věděti.“

 

R É S U M É

The Function of Characters in Vančura’s “Capricious Summer” (“Rozmarné léto”) and their Development

In this article the characters of “Capricious Summer” are considered from the point of view of their function and development in two aspects: 1) the aspect of their role in the formation of the two main contexts realized in the work, viz. a) the context of “speech” and b) the context of “action”; 2) the aspect of the type of characters development.

[215]1) The differentiation of characters between the “speech context” and the “context of action” has been based in this article on the type of human activity that is attributed to a single character (in the case of Antonín, Kateřina, the priest and the major — speech activity, while in the case of Arnoštek and Anna — non-speech activity). Along with this the distribution of both types of context has been considered, as well as the way in which the characters have been “moved” between the contexts.

2) As to the type of their development, the characters have been divided into two groups: a) so called “primary” characters, which are realized through the speech of the narrator, and b) “secondary” characters, which are realized through the speech of primary characters.

The types of characters, differentiated from the point of view of their function and development have been used, then, as the basis for this attempt to explain the semantic structure of the work.

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 3, pp. 208-215

Previous Emil Skála: Vznik a vývoj česko-německého bilingvismu

Next Blažena Rulíková: Problematika stylu odborných projevů v sovětské lingvistické literatuře