Problematika stylu odborných projevů v sovětské lingvistické literatuře

Blažena Rulíková

[Discussion]

(pdf)

Проблематика стиля научных текстов в советской лингвистической литературе / Questions du style du langage savant dans les travaux linguistiques soviétiques

Z nebývalého rozmachu vědy a techniky a z jejich stále většího uplatnění v rozvoji národního hospodářství vyplývá důležitý úkol i pro vědu o jazyce: věnovat zvýšenou pozornost jazyku a stylu odborného vyjadřování a výsledky zkoumání nejen obohatit teoretické poznání, nýbrž současně ovlivnit jazykovou výchovu, redaktorskou a překladatelskou praxi a tak přispět k zlepšení podmínek přenosu vědeckých a technických informací. Doklady o tom, co se na tomto úseku odborné práce dělá v sovětské lingvistice, přináší řada článků, studií i publikací z posledních let věnovaná nejrůznějším otázkám odborného vyjadřování. Často sice jde o práce zaměřené na zkoumání odborného jazyka cizího (anglického, německého, francouzského), ale protože tyto práce nesledují jen cíle praktické (týkající se výuky cizím jazykům a překládání), nýbrž přinášejí i teoretické propracování některých obecných otázek stylistických, jsou svou širší platností důležitým zdrojem informací. Vznikly často jako práce kolektivní v rámci některých vědeckých pracovišť (akademických a univerzitních), jindy vycházejí z rozsáhlejších disertačních prací jednotlivých badatelů nebo se opírají o dílčí jazykové studie k některým překladatelským problémům.

Z prací rusistických je důležitým příspěvkem ke zkoumání odborného stylu sborník Ústavu ruského jazyka AV SSSR z r. 1968, věnovaný otázkám vývoje jednotlivých funkčních stylů v současném ruském jazyce,[1] a v něm jednak obecně pojatá úvodní stať T. G. Vinokurové,[2] jednak článek O. A. Laptěvové zabývající se charakteristikou některých sociálně podmíněných tendencí stylového vývoje odborného vyjadřování.[3] Z pera téže autorky vyšly i jiné práce o stylu odborné literatury, a to speciálně zaměřené např. na některé jevy syntaktické.[4] Velmi podrobnému zkoumání podrobila specifické rysy odborného stylu v několika svých studiích a také ve dvou monografiích M. N. Kožinová z Permu.[5] Uplatnila v nich funkční a strukturní pohled na stylovou problematiku a při konkrétním rozboru textů využila částečně i statistických metod. — Bohatě je zastoupena rusistická lingvistická literatura věnovaná otázkám terminologickým, ať už jde o sborníky vydané Ústavem ruského jazyka,[6] nebo o publikace Komise pro vědeckou a technickou terminologii při AV [217]SSSR.[7] Častým teoretickým východiskem bádání je starší práce D. S. Lotteho z r. 1961 (Osnovnyje postrojenija naučno-techničeskoj terminologii) nebo i některé autorovy příspěvky pozdější. Také časopis Voprosy jazykoznanija přinesl v posledních letech z problematiky odborného stylu především články věnované odborné terminologii.[8] Avšak programová stať z r. 1975 o současném rozvoji společnosti, vědeckotechnické revoluci a o jazyce[9] správně klade důraz na to, aby byla věnována pozornost i ostatním složkám odborného jazyka.

Velmi důležité práce, a to zaměřené i na jinou problematiku, než je odborná terminologie, vyšly z filologických pracovišť zabývajících se studiem angličtiny, němčiny a francouzštiny. Tak např. katedra cizích jazyků při AV SSSR vydala v poslední době již čtyři sborníky prací o odborném vyjadřování. Jednotlivé příspěvky v nich obsažené nás informují o bohatém repertoáru otázek a konkrétních jazykových jevů, jež jsou předmětem zkoumání, nebo o teoretickém propracování některých pojmoslovných východisek. Ve sb. z r. 1965[10] si zaslouží pozornost čl. N. S. Buchtijarovové, podávající přehled o dosavadním zkoumání odborného stylu a o jeho perspektivním zaměření do budoucnosti, příspěvek N. M. Razinkinové o emocionálních prvcích v odborném vyjadřování nebo čl. I. N. Solovjevové o normalizaci odborné terminologie. Sborník z r. 1970[11] přináší převážně rozbory užití různých gramatických prostředků v odborných textech. V něm nás zaujme, a to metodikou výzkumu i svými závěry, stať Je. S. Trojanské o některých zvláštnostech fungování gramatických modelů ve stylu odborných projevů, z jiného okruhu problematiky čl. N. S. Buchtijarovové o odstavci v odborném a uměleckém textu. Ve sborníku z r. 1975[12] vyšla velmi zajímavá stať Je. S. Trojanské o technických a stylizačních postupech a způsobech užívaných v odborném vyjadřování, zabývající se v úvodu poměrně podrobně otázkou stylových vlastností a stylových postupů. Pozornost si zaslouží i příspěvek N. M. Razinkinové o stylové adaptaci prvků hovorového jazyka v psaných odborných projevech nebo čl. L. A. Filatovové o charakteru sémantických vztahů v internacionální slovní zásobě odborné literatury a V. P. Kobkova o způsobech kondenzace textu při překládání. V posledním sborníku z r. 1976[13] se autorky Je. S. Trojanská a N. M. Razinkinová velmi důkladně zabývají obecnou problematikou funkčních stylů, jejich koncepcí, způsoby jejich zkoumání a pojetím výchozích pojmů. Na jejich práce navazuje článek T. N. Mal’čevské, zaměřený na specifičnost odborných textů a na principy jejich klasifikace. Podnětné informace přináší také ostatních 14 článků, opírajících se o konkrétní jazykové rozbory. — Filologické katedry Moskevské univerzity vydaly v r. 1974 o odborném jazyce a jeho zkoumání kolektivní monografii.[14] V ní je kromě některých otázek obecných (včetně metodiky výzkumu) věnována pozornost otázkám týkajícím se terminologie, stratifikace slovní zásoby odborného jazyka a některým specifickým problémům syntaxe odborné řeči, včetně syntaxe nadvětné.

[218]I tento rámcový přehled některých větších prací o odborném stylu by bylo třeba doplnit ještě příspěvky, které vyšly v časopisech, ve sbornících s širší tematikou anebo samostatně. Protože je jich mnoho, nemůžeme je zde uvést ani v určitém výběru a pouze na některé upozorníme v další části zprávy.

 

Z teoretické problematiky řešené v sovětských pracích o odborném stylu všimneme si ve své zprávě některých otázek dotýkajících se tří tematických okruhů: (1) vymezení odborného stylu a jeho vztahu k ostatním funkčním stylům, (2) slohotvorných činitelů a jejich působení a (3) charakteristických vlastností (rysů) odborných projevů.

 

(1) Pojetí funkčního stylu jako způsobu komunikování, stylu projevů, se v sovětské lingvistice odráží i v novější terminologii funkcional’nyj stil’ reči, funkcional’no-rečevoj stil’. Tak jako u nás nebývá však vždy jasno, pokud jde o vztah funkčních stylů k systému jazyka. Tuto otázku poměrně dobře osvětluje T. G. Vinokurová,[15] i když vedle funkčního stylu řeči méně vhodně rozlišuje též funkční styl jako styl jazyka. V podstatě jde o stylové rozlišení jazykových prostředků, a proto také autorčin výklad, že funkční styly jako styly jazyka tvoří systém systémů, připomíná naše pojetí stylových vrstev prostředků nebo přímo funkčních jazyků (srov. u B. Havránka, K. Hausenblase, Fr. Mika aj.).

Protože východiskem pro vyčlenění určitého druhu komunikace jako zvláštního funkčního stylu je vymezení stylových charakteristik odlišujících daný styl od stylů ostatních, orientuje se řada prací na srovnání odborného stylu především se stylem uměleckým, a to v rámcových charakteristikách i při detailní analýze užití jazykových prostředků; nechybějí však ani dílčí srovnání se styly ostatními, jednacím (administrativním) nebo běžně dorozumívacím.

Autoři prací si uvědomují různorodost konkrétních realizací v odborném vyjadřování, ať již jde o rozdíly vyplývající z povahy vědního oboru a typu jeho komunikace, nebo z povahy užívaných žánrů. Přesto však soudí, že je možno při charakteristice odborného vyjadřování zobecňovat, a toto jejich stanovisko vystihuje i někdy užívaný termín obščenaučnyj jazyk.[16] V některých příspěvcích se přímo mluví o odborném jazyce jako o samostatném subsystému spisovného jazyka.[17] Vedle prací řešících obecnou problematiku odborného stylu je však řada článků speciálně zaměřených, např. na technickou literaturu nebo na způsob vyjadřování v matematice ap. Větší zřetel k vyjadřovací praxi jednotlivých oborů by i u nás byl potřebný.

(2) Autoři článků o odborném vyjadřování si často v úvodních částech svých prací všímají působení některých slohotvorných činitelů, zvláště mimojazykových (ekstralingvističeskije uslovija). Při jejich rozboru využívají poznatků z teorie poznání, např. o vztahu jazyka a myšlení, o specifičnosti vědeckého myšlení a o charakteru vědecké tvůrčí práce, nebo věnují pozornost vztahu mezi mluvčím a adresátem a jiným podmínkám odborné komunikace, a to s využitím podnětů z teorie informace a komunikace. Na uplatnění některých sociálních faktorů ve vývoji odborného jazyka ukázala O. A. Laptěvová.[18] Podle autorky je jazyk vědy ovlivněn stavem vědeckého poznání, užíváním stále propracovanějších metod bádání i popisu výsledků vědecké práce, dále také rostoucí specializací vědních oborů, i když současně též jejich vzájemnými kontakty. Přitom Laptěvová dochází k závěru, že čím diferencovanější je věda, tím jednotnější se stává její jazyk. Vedle rámcového působení některých mimojazykových činitelů upozornila autorka i na některé konkrétní případy, např. vliv od[219]borného vzdělání, překladatelské a redaktorské činnosti, nebo na to, jak časopisecká praxe přijímat články jen určitého rozsahu má vliv na unifikaci jejich kompozice a na jejich stylizaci.

Mnozí autoři článků se dotkli otázky, jak se uplatňuje v odborných projevech tvůrčí individualita autora. Shodně ukazují, že i když objektivní přístup v odborném vyjadřování převládá, tvůrčí individualita je faktorem, s nímž se musí i v odborném stylu počítat. Někteří sice vidí uplatnění tvůrčí individuality již v samém výběru prostředků a v jejich užití v daném kontextu, jiní však mají na mysli vyšší kvalitativní stupeň stylizace, uplatněný jednak výraznými autorskými osobnostmi (dobrými stylisty), jednak obecně především ve větších odborných pracích, jakými jsou monografie. Nechybí ani upozornění, že kolektivní autorství — dnes velmi časté — i zde situaci poněkud mění. Domníváme se, že působení individuálních činitelů nelze při zkoumání odborného vyjadřování pomíjet. Velmi výrazně se uplatní např. již při charakteru méně nebo více složité větné stavby, pokud nechceme uvést příklady další.

(3) Větší pozornost je v probíraných pracích věnována také otázce stylových vlastností, rysů odborného vyjadřování (srov. ruský termín stilevyj priznak, stilevaja čerta). Ty se stávají často určujícím vodítkem materiálových rozborů. Pojetí tohoto pojmu není však zcela jednotné. K jeho vymezení přispěla svého času E. T. Riezel’ová:[19] zavedla termín stylový rys (stilevaja čerta) a pojem vymezila jako „vnitřní kvality různých funkčních stylů v celku a také stylu jednoho projevu“. Obecně uplatňující se rysy sestavila do opozičních dvojic (zhuštěnost - rozvětvenost, jasnost - mlhavost, obraznost - nepřítomnost obraznosti, emocionálnost - neemocionálnost, statičnost - dynamičnost, subjektivnost - objektivnost, oficiálnost - nenucenost) a pro jednotlivé rysy připustila ještě další odstíny; např. rys jasnosti zahrnuje v sobě vlastnosti jako logičnost, konkrétnost, srozumitelnost, konsekventnost ap. (Jde o problematiku do stylistiky vnesenou W. Schneidrem v práci z r. 1931 Ausdruckswerte der deutschen Sprache. Nejnovějšího, velmi důkladného propracování se jí u nás dostalo v soustavě výrazů Fr. Mika.[20]) — Stylové rysy se v sovětské lingvistice v dalším vývoji začaly pojímat nejen jako vlastnosti stylu a projevu (tj. jako výsledky určitého stylizačního procesu pociťované čtenářem jako určité „kvality“), nýbrž také jako požadavky na způsob vyjadřování. Toto pojetí kritizuje Je. S. Trojanská (o. c. v pozn. 16) a navrhuje jednak odlišit vlastnosti od požadavků, jednak terminologicky rozlišit vlastnosti funkčních stylů a vlastnosti konkrétních projevů. Oba typy vlastností podle ní představují jakýsi superlineární informant (aplikace Galperinova pojmu doplňující [superlineární] informace v stylistice[21]), definovaný jako stylistické „kvality“ jednotlivých textů i funkčních stylů, které vyplývají z objektivně existujícího výběru jazykových prostředků a jejich spojování a které vzbuzují u čtenáře určité pocity, jako např. pocit jasnosti, kompaktnosti ap. V propracovanější podobě autorka osvětluje tuto otázku ve sborníku z r. 1976 (o. c. v pozn. 13).

Konkrétní vymezení stylových vlastností (rysů) stylu odborného je v jednotlivých pracích různé. Někde se zdůrazňuje jeden hlavní rys (např. logičnost výkladu, ev. logická návaznost, nebo zobecňující abstraktnost, popř. šíře pojímaná jasnost, nebo pojmovost, terminologičnost). Jinde se uvádí vlastností více (mezi nimi také přesnost, objektivnost), popř. v určité hierarchii nebo s rozlišením vlastností specifických a těch, které jsou vlastní i jiným projevům (zde jde spíše o požadavky).

Až překvapivě velká pozornost se v některých pracích věnuje jedné stylové vlastnosti — emocionálnosti (expresivitě) — nebo konkrétně výskytu emocionálních (ex[220]presívních) prvků v odborných textech.[22] Vedle názoru, že subjektivnost, emocionálnost, a tedy i užití prostředků emocionálně zabarvených je neslučitelné s pojmovostí, objektivností odborného stylu, setkáváme se se stanoviskem, že projev emoce (exprese), i když není organickou vlastností tohoto stylu, je v odborném stylu přípustný. Podle I. P. Galperina se odborný styl v současné době zbavuje „neosobnosti“ administrativního (jednacího) stylu, a proto se v něm vyskytují i prvky subjektivního hodnocení (ocenočnosť). Jejich míra však závisí na druhu projevu.[23] Podobně vedle prací, které ukazují, jak se odborný styl ve svém historickém vývoji zbavil emocionálních prvků (pro ruský jazyk to ukázala O. A. Laptěvová (o. c. v pozn. 3), nalezneme jiné práce (založené většinou na anglickém jazykovém materiále), které si všímají výskytu různých prostředků zahrnovaných pod projev emocionality (exprese, subjektivního hodnocení), např. slov s emociálním významem (inherentním a adherentním), výskytu prostředků subjektivně hodnotících nebo různých způsobů obrazného vyjádření ap. (srov. zvláště práce N. M. Razinkinové a některé další).[24] Situace je jistě v různých jazycích poněkud odlišná. Navíc by bylo třeba při generalizujících závěrech přesněji vymezit a klasifikovat jevy, kterých se to týká, a přitom přihlédnout i k míře užití. V našich pracích se více zdůrazňuje vázanost na typ projevu (žánr). Přesto však stojí za pozornost některé závěry N. M. Razinkinové, zvláště z prací, v nichž se snaží zdůvodnit, proč mohou některé prvky subjektivně hodnotící povahy koexistovat v odborných textech s prvky logickými, pojmovými, a v nichž se pokouší určit specifický charakter těchto prostředků, stávají-li se součástí odborného textu. Zajímavý je také pokus Je. S. Trojanské diferencovat širší pojetí expresivity (vymezené jako zvýšená vyjadřovací výraznost a působivost prostředků na čtenáře) na následující typy: (1) zesílení výraznosti sdělení bez emocionality, (2) emocionalita, (3) dynamismus, (4) subjektivní hodnocení (postoj), včetně různých způsobů aktivizace pozornosti a (5) neosobní vyjádření jako důraz na předmět a děj při potlačení autorského já. Odborným projevům jsou podle autorky vlastní typy 1, 4 a 5, tj. ty, které zvyšují jasnost a přesnost vyjádření myšlenky. Domníváme se, že vedle různých způsobů zdůrazňování a zvýrazňování myšlenek — pro odborné vyjadřování velmi důležitých — nelze pominout ani případy „aktualizace“ a „výraznější, osobitější stylizace“, jak bychom mohli nazvat ty jevy, které odlišují některé odborné texty od textů s poměrně ustáleným až schematizovaným užitím jazykových prostředků.

Jak jsme již uvedli, některé materiálové práce se zaměřují na rozbor jazykových prostředků právě vzhledem k vlastnostem přisuzovaným odbornému stylu. Jak jsou např. základní stylové rysy odborného vyjadřování realizovány syntaktickými prostředky, ukázal pro němčinu M. P. Kulgav.[25] Jazykové prostředky, jež slouží k vyjádření logické návaznosti myšlenek, podrobně probrali S. I. Kaufman a Je. A. Rejman.[26] Podobně jsou zaměřeny i práce další.[27] Zjišťování stylových potencí [221]jazykových prostředků a určení jejich vztahu k základním vlastnostem odborného vyjadřování vytyčuje se jako jeden z důležitých úkolů stylistického zkoumání.

K uplatnění charakteristických rysů odborného stylu slouží též prostředky, které K. Hausenblas nazývá textovými a tektonickými.[28] Těm věnovala pozornost Je. S. Trojanská (o.c. v pozn. 15). Pracuje s termínem techniko-stilističeskije prijemy a v úvahách o jejich podstatě ukazuje na jejich vztah k cíli projevu a k stylovým rysům. V materiálovém rozboru probírá prostředky členění textu, zvýrazňování některých jeho částí a způsoby aktivizace pozornosti čtenáře.

Na závěr této zprávy je třeba ještě upozornit, že některé články si všímají i otázek metodických, zvl. využívání statistických metod[29] nebo uplatnění strukturního přístupu při zkoumání jazykových prostředků v odborném vyjadřování.[30] Zajímavé jsou i obecnější úvahy z článků nebo úvodů ke sborníkům, naznačující výhledy badatelského zaměření do budoucna. V nich se zdůrazňuje např. nutnost vypracovat jednotnou metodiku pro výzkum a popis terminologie různých oborů, úkol věnovat větší pozornost ostatní, neterminologické slovní zásobě apod. Některé práce požadují zaměření výzkumu také na starší etapy vývoje odborného stylu, jiné opět kladou důraz na podrobné studium výrazových prostředků současných textů a jejich systémového charakteru. Přitom vidí potřebu zkoumat i nadále problematiku hlavních a vedlejších stylových rysů a působení některých slohotvorných činitelů, zvláště sociálních.

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 3, pp. 216-221

Previous Alena Macurová: K výstavbě a funkci postav ve Vančurově Rozmarném létu

Next Jana Jiřičková: Nová sovětská monografie o větné sémantice