Vývoj anglické literární historie

René Wellek

[Články]

(pdf)

Evolution de l’histoire de la littérature en Angleterre

[1]Dějiny literární historie nejsou jenom zajímavou antikvářskou otázkou pro literární historiky, jako jsou na př. dějiny matematiky nebo chemie pro dnešní matematiky a chemiky. Dějiny literární historie (podobně jako dějiny filosofie) objasňují problémy přítomnosti, zvyšují metodologické uvědomění a zbystřují zrak pro souvislosti a rozpory dnešních směrů a proudů. Pokusím se o takový náčrt, který je, pokud vím, první pokus o konstrukci vývoje literární historie. V Anglii existuje jen malá knížka Gerarda O’Leary-ho (English Literary History, 1930), která je spíše bibliografickou pomůckou, a kniha polského germanisty Sigmunda Łempického „Geschichte der deutschen Literaturwissenschaft“ (1920) dospěla bohužel jen k Herdrovi a nelíčí tedy vývoj 19. a 20. století pro situaci naší vědy nejdůležitější.

Nemohu tu podat dějiny literárních studií v Anglii, nýbrž omezím se jen na vlastní literární historii, ostře ohraničenou proti sousedním a blízkým, třebaže ne totožným, disciplinám. Nepodám tedy dějiny anglické filologie ani literární biografie, sociologie, psychologie ani literární kritiky, poetiky a estetiky. Náš problém nezní: jak se objevovaly poklady starší anglické literatury a činily přístupnými, ani jak se měnily úsudky o jednotlivých dobách a básnících, nýbrž jak se psaly v různých dobách dějiny anglické literatury v Anglii, t. j. s jakými metodickými předpoklady a s jakým praktickým zdarem. Nesmíme se ovšem spokojiti pouhým referováním o programech a teoretických úvahách literárních historiků a posuzováním jich. Teorie a prakse se často rozcházejí, leckterý vědec nedovede svůj program vtěliti v skutek anebo naopak, leckterý historik si jasně neuvědomuje celý dosah své prakse. Zvláště v Anglii, kde je silná antiintelektualistická tradice, je nutno bedlivě přihlížet k teoretickým základům obsaženým v díle jen implicite.

Nemůžeme a ani nesmíme v praksi isolovat vývoj literární historie od vývoje sousedních věd. Proměny základních filosofických proudů určují zřejmě směr vývoje anglické literární historie: vývoj psychologie básníka, sociologie, estetiky a poetiky má svůj ohlas v dějinách literární historie. Je jasné, co znamená pro vznik literární historie obecně evropské probuzení historického vědomí a rozvoj poli[97]tického dějepisectví. Vývoj literární historie souvisí zřejmě i s vývojem literární kritiky a zrcadlí revoluce vkusu a celkové literární situace. Někdy je pod vlivem linguistiky a nemusím snad zdůraznit, jakou důležitost pro literární historii mělo její pronikání na vysoké školy a do škol vůbec. Zřejmě nemůžeme vývoj anglické literární historie pojímat v isolaci od anglických pokusů o dějiny cizích literatur ani od cizích pokusů o sepsání dějin anglické literatury. Stačí připomenouti A. W. Schlegla nebo H. Taina, stačí poukázati na vliv organisované německé anglistiky v druhé polovici 19. století anebo na stále vzrůstající soutěž Ameriky v době přítomné. Kdyby dějiny anglické literární historie byly pojaty s náležitým zřetelem k mezinárodním souvislostem, rýsovaly by se v nich dějiny celoevropské literární historie a mohl by býti položen základ k srovnávacímu studiu vývoje literární vědy. Zvláštnosti ve vývoji anglické literární historie osvětlí i obecný anglický vývoj duchovní.

Co zde otiskuji, je však jenom náčrt dějin ústředního problému každé literární historie: problému vývoje. Jak jej pojímali literární historikové? Uznali jej vůbec, uznali svéprávný vývoj literatury jako umění nebo pojímali jej jen jako reflex jiné kulturní řady: politického a společenského vývoje, vývoje jazyka, vývoje myšlenkového atd.? Odpověď, kterou dá literární historik na tuto otázku, nejjasněji osvětlí i jeho ostatní metodické předpoklady. Problém vývoje je nám také periodisačním principem pro dějiny literární historie. Vnitřní vývoj literární historie lze takto nejlépe členiti podle imanentních kriterií a nemusíme pak literární historii učiniti jednostranně závislou na vývoji filosofie.

 

Před vznikem historického vědomí — jednoho z největších převratů v dějinách lidského myšlení — nelze mluviti o vlastní literární historii, i když ovšem lidé měli různé znalosti o literární minulosti (sbírky životopisů, rétoriky, poetiky atd.). Literárně historické vědění se v Anglii ještě za renaissance omezovalo na vědomí, že Chaucer „založil“ anglickou poesii, což bylo pojímáno jako zjemnění jazyka dosud barbarského. Jen Bacon v „De Augmentis“ (1623) formuluje již teoretický požadavek budoucích literárních dějin, které si představuje jako chronologickou řadu posudků o knihách „jejichž obsah, sloh a způsob podání by měly býti pozorovány a tím literární duch každého věku jakoby vyvolán z mrtvých.“ Ač Bacon literaturou nepochybně rozuměl spíše vědu a filosofii než literaturu krásnou, předbíhá svým projektem praksi aspoň o dvě století. V 17. století se pak po prvé objevuje idea přímočarého pokroku anglické poesie z temnot barbarského středověku k uhlazenosti současné klasicisující poesie. T. Rуmer, jeden z nejvlivnějších kritiků doby, shrnuje dějiny anglického básnictví do jednoduché formulky: „Chaucer první brousil náš jazyk, Waller dokonal jeho dílo.“ Ale vědomí pokroku a vůbec odlišnosti od barbarských dob je již prvním zábleskem historického uvědomění.

V 18. století se pak děje velký a důležitý proces přehodnocování oné kdysi opovrhované minulosti, který byl celkem souběžný se vzrůstem romantismu. Velká řada autorů se vyslovuje pro zásadu, že Shakespeara nebo jiného básníka tehdy pokládaného za primitivního nelze soudit podle moderních kriterií a pravidel, a čím dále tím více proniká koncepce druhého typu poesie, poesie primitivní celým ustrojením odlišné od poesie klasické. Ale v 18. století byla dlouho tato „historičnost“ [98]určitého literárního zjevu pociťována jen jako omezení a nevýhoda a byla uváděna jen na omluvu chyb a poklesků proti věčnému racionálnímu systému poesie klasické. Takovým typickým přechodným zjevem je i Thomas Warton, autor prvních souvislých „Dějin anglické poesie“ (z let 1774—81). Warton pojímá lidský vývoj osvícenským způsobem jako vývoj od imaginace k rozumu. Vývoj anglické poesie rozděluje do tří schematických údobí: středověké doby vytvořily prý poesii obraznosti, moderní doba poesii rozumu, kdežto alžbětinská doba representuje vrchol anglické poesie, poněvadž se v ní snoubí harmonicky imaginace a rozum, princip středověký a moderní. Ale Warton později (v básni na barevné okno v oxfordské New College) odvolal i toto dosti chladné uznání poesie středověké a přihlásil se znovu plně k ideálu klasické poesie. Záliba v gotice se mu zdála tehdy již jen libůstkou a koníčkem. V praksi studoval středověkou literaturu hlavně ze zájmů kulturně historických, poněvadž literatura „věrně zachovává nejmalebnější a nejvýraznější obrazy mravů“ zašlých dob. U Wartona je tedy literární vývoj pojat jako absolutně závislý na pokroku lidské společnosti z barbarství k civilisaci s tím rozdílem, že poesie — nebo aspoň určitý uznávaný druh poesie — podle Wartona má vhodnou živnou půdu právě v dobách primitivních a barbarských. V 18. století pochybuje jen velký skeptik David Hume o přímé závislosti literatury na stupni společenského rozvoje. V essayi o „Občanské svobodě“ vyvrací obvyklé dogma o souběžném rozkvětu politické svobody a literatury poukazem na Francii za Ludvíka XIV. a na Florencii za Medicejských.

V Anglii trvá — obrazně řečeno — 18. století mnohem déle než v jiných zemích, a proto se také základní předpoklady literární historie 18. století (přímočarý pokrok a naprostá závislost na stupni civilisace) zachovávají dlouho do 19. století. Jen velmi pomalu se probouzí smysl pro vlastní „historismus“, t. j. pro svéprávnost každé doby, pro individualitu uměleckého díla a pro souvislost jednotného vývoje evropských literatur, tak jak tyto myšlenky vypracovali především Herder, Goethe a Schleglové. Ale i v Anglii přináší romantismus změnu v pojetí literatury: Warton a jeho následovníci byli skoro jenom starožitníci, kteří studovali literaturu pro světlo, které vrhá na kulturní historii. Koncem 18. století nastává vpád kritických, t. j. uměleckých zřetelů i do literární historie, a čím dále, tím více si historikové literatury všímají vývoje umělecké techniky nebo aspoň uměleckého řemesla. Ale na př. ještě „Historický náčrt vzniku anglické prózy“ od William Graye (1835) vidí jenom kontrast barbarství středověku a neuhlazenosti renaissance s pravou jemností osvícenské prózy, a i mnohem bystřejší „Essay o pokroku o vlastnostech anglického slohu“ od Nathana Drakea (1805) pojímá dějiny anglického slohu jen jako přímočarý pokrok směrem k uhlazené prostotě 18. století. G. F. Nott v „Pojednání o stavu anglické poesie před 16. stoletím“ a v ostatních úvodech k svému velkému vydání básní Lorda Surreyho (1815) načrtává dějiny anglické prosodie jako dějiny pokroku směrem k schematu vyhroceně stopovému a velice charakteristickým způsobem ještě omlouvá svou zálibu v poesii středověké, která „může býti obhajována, dá-li se vůbec obhájit, jen tak jako ospravedlňujeme svůj obdiv pro gotické stavitelství: nikoli nějakým principem vkusu, nýbrž jenom dosaženým účinkem…: líbí se nám, ačkoli nemůžeme obhájiti důvod své záliby.“ Trochu pozdější „Dějiny anglických veršů“ od Edwina Guesta (1838) si [99]již uvědomují nutnost čistě uměleckých zřetelů; Guest si stěžuje na obyčejné dějiny literatury, které se „omezují výhradně na duchovní tendence naší poesie“ a zanedbávají „vnější tvar“, ač „úplné dějiny našich veršů by pravděpodobně vedly k velmi uspokojivému uspořádání naší poesie…, mohli bychom pak sledovat pokrok naší řeči a pomalý vývoj naší vynalézavosti.“ V praksi Guest ovšem je romantický dogmatik, který pokládá anglosaský verš za vzor všech anglických veršů a pokouší se dokázat, že všechen pozdější metrický vývoj je jen obměnou, po případě kažením anglosaského základu. Náběh k dějinám anglické poesie jako dějinám umění najdeme také v „Essayi o anglickém básnictví“ od Thomase Campbella (1819), který je ovšem spíše řada kritických črt než dějiny ve vlastním slova smyslu. Ale umělecké měřítko, v praksi ještě hodně klasicistické, zatlačuje již antikvářský zájem a hodně zdrženlivý je již také kausální výklad stavem společnosti.

Umělecký zřetel je v této době ještě výjimkou. Valná většina literárních historiků je orientována kulturně historicky. Na př. jmenovaný již Nathan Drake v rozsáhlé knize o „Shakespearovi a jeho době“ (1817) užívá Shakespeara hlavně k výkladům o současných mravech, pověrách, lidových slavnostech atd., i když již zná a cituje A. W. Schlegla a Madame de Staël, a J. Dunlop ve svých „Dějinách románu“ (1816) líčí román všech dob jen jako prostředek k poznání mravů a společenského vývoje. Dunlop se vůbec nepokouší o formální rozbor a prozrazuje i jinak svou teoretickou bezradnost, když připouští, že v nynější době román přestává býti věrným obrazem společnosti, patrně jen proto, že vznikl román historický a fantastický. Jen J. P. Collier v „Dějinách anglické dramatické poesie do doby Shakespearovy“ (1831) se pokouší o schematickou konstrukci vývoje dramatu od středověkých mysterií až k romantickému dramatu Shakespearových předchůdců. V praksi však bibliografie a drobnosti z dějin divadla zatlačují původní plán zcela do pozadí.

Nové „organologické“ koncepce, importované hlavně z Německa, najdeme jen u malé skupiny vlastních romantiků kolem Coleridge. S. T. Coleridge ovšem zanechal spíše fragmenty a plány, ideje a návrhy než hotová díla, která by byla mohla mít vliv na rozvoj soustavné vědy. Hlavně v přednáškách z roku 1818 najdeme u něho nové pojetí uměleckého díla jako organismu a věrný výklad Schleglova kontrastu mezi uměním klasickým a romantickým. Ale Coleridge se zajímá mnohem spíše o psychologii postav Shakespearových než o vlastní historické problémy, i když některé jeho náznaky, jako na př. jeho náčrt dějin anglického slohu, který prohlašuje spisovatele 17. století za velké vzory, byly velmi podnětné a jistě pomáhaly porazit klasicistický dogmatismus, zatarasující cestu pravému historickému porozumění. Hlavní žák Coleridgův, W. Hazlitt, psal mnohem více než jeho učitel o dějinách anglické literatury, ale všechny jeho knihy, jako „Přednášky o anglických básnících“ (1818) nebo o „Alžbětinském věku“ (1826) jsou spíše sbírky nezávislých kritik než souvislé dějiny a tam, kde pronikají historické koncepce, jsou z valné části dosti neorganicky vypůjčeny z Wartona. Básnický druh Coleridgův, Robert Southey, napsal „Črty o pokroku anglické poesie od Chaucera až ke Cowperovi“ (1836), které však ztroskotaly o nový dogmatismus, romantický. Tento dogmatismus o jediné přírodní poesii, která v postupu dějin byla porušována dlouhou řadou střídajících se druhů kacířství, byl ovšem stejně ne[100]historický. „Touha po novosti a duch odporu dával po každé vznik opačnému omylu“, říká Southey, ale sám se stanoviska své „přírodní“ poesie odsuzuje celé 18. století jako „nejhorší dobu“ anglické poesie. Romantismus tedy nevytvořil v Anglii ani jediné věětší literárně historické dílo, které by bylo provedlo novou koncepci historismu. Jeho největší zásluhou bylo snad obecné povzbuzování zájmu o starší literaturu, který pak v následujících desetiletích vedl k založení velké řady edičních společností a tím se hromadil ohromný materiál k posouzení a přehodnocení starší literatury. Z romantismu zůstal také zájem o kolektivum všeevropské literární tradice, i když v Anglii syntetické pokusy uvázly v mezích osvícenského pojetí literární historie. To platí zejména ještě o Henry Hallamovi, autoru velkého „Úvodu do literatury 15., 16. a 17. století“ (1837—9), který sice projevuje vědomí o srovnávací metodě, ale v praksi podává spíše, catalogue raisonnée’ humanistické literatury. Velcí spisovatelé se objevují jen jako velké náhody a jakýkoli vývojový zřetel (mimo zřetel k rozšíření lidského vědění) je již vyloučen prostým faktem, že Hallam zahrnuje do svého díla i knihy o lékařství, logice, astronomii, národohospodářství atd. Hallam dobře ilustruje obecný skepticismus, který převládal po zániku vlastního romantismu: atomistický, čistě statický, výslovně protihistorický empirismus utilitariánů zanechal své stopy i na spisovatelích jen nepřímo souvisících s vlastní filosofií. I tak pozdní autor jako William Minto, který psal výborné příručky o anglické próze (1872) a o anglických básnících od Chaucera až k Shirleymu (1874), nemohl dospět k vlastnímu dějepisu, poněvadž podle psychologie Millovy (kterou přijal prostřednictvím A. Baina) dovedl analysovat složky jen uměleckého díla naprosto isolovaného.

Teprve v 50. a 60. letech minulého století byly myšlenky historismu znovu zavedeny do Anglie z Německa. Vliv literárních essayí Carlylových se stává zřejmý, ale individualisující historismus se ani tenkrát trvale neujal, poněvadž evolucionismus Darwinův velmi brzy zkřížil jeho dráhu. Můžeme studovat tento proces na př. na díle Davida Massona, biografa Miltonova, který byl v svých metodách poněkud nevybíravým eklektikem. Jednou se opájí carlylovským uctíváním geniálních jedinců, po druhé mluví mysticky — s paralelami z kranologie — o „národním mozku britském,“ po třetí žádá, abychom studovali „to živé a podstatné něco — tu jasnou průhlednost — kterou nazýváme duchem nebo duší času.“ V praksi vylíčil velmi střízlivě politické pozadí Miltonova díla a dosti opatrně spekuloval o psychologii a filosofii Shakespearově. Ale znamením doby bylo, že na př. Mark Pattison, historik humanismu a teologického myšlení v 17. století, přijímal již koncepce hegeliánského vývoje, a hegeliánské myšlenky prostupují i dílo Waltera Patera, který arci věnoval jen malou část své činnosti anglické literární historii. Pater zdůrazňuje nutnost historického pojetí: „nahrazení absolutna relativném, dogmatické nehybnosti dynamickým pohybem“. Pater jasněji než kdokoliv před ním, aspoň v Anglii, prohlašuje, že „všechny doby, všechny typy, všechny školy jsou si samy o sobě rovné.“ Ale tyto nové náběhy k pravému historickému pojetí se brzy zkřížily s novými, v podstatě nehistorickými ideály. V rozsáhlém a velmi vlivném díle Henry Morleуho najdeme koncepci literatury jako stálého zjevování národní duše. Ale všechny tyto myšlenky byly u Morleyho zatlačeny do pozadí pedagogickými hledisky a snahami. Jeho myšlenky v podstatě lidovýchovné směřují [101]k soustavě národní etiky, a anglická literatura stává se mu sbírkou děl, v nichž „převládal smysl pro povinnost a ušlechtilejší ctnosti.“

V 60. a 70. letech pronikají pak náhle do literární historie pojmy biologického evolucionismu. V podstatě nevývojový naturalismus Bucklův (uznával jen přímočarý intelektuální pokrok) neměl znatelný vliv na anglickou literární historii a ani Taine, který byl uvítán jen velmi zdrženlivě, neměl s počátku ohlas. Teprve koncepce Spencerovy — arci někdy v podivném sloučení s hegeliánstvím — razily si rychle cestu do výkladu literárního vývoje. Hlavně J. A. Sуmonds, historik italské renesance a autor knihy o předchůdcích Shakespearových (1873), zastává velice vyhraněným způsobem názor, že literární druh vzniká, roste, kvete a odumírá jako druh biologický. Z tohoto rozvoje, který může jenom vyvíjet a vyčerpat materiál obsažený v zárodku, následuje ovšem přísný determinismus, železná nutnost vývoje a potlačení úlohy individuality. Anglické drama nebo italské malířství se vyvíjí nutně týmž způsobem a literární historie se stává jakousi sbírkou dokladů pro biologii estetiky. Vývoj tu je, ale je to vývoj konstruovaný podle mechanicky přejaté analogie přírodovědecké a tvořivý vývoj literární je tím znetvořen a zatemněn. I H. M. Posnett, autor „Srovnávací literatury“ (1886), líčí literární vývoj jednotlivých národů a uměleckých druhů jako spencerovský vývoj od komunálního života k životu individuálnímu. Týž důraz na spencerovskou integraci najdeme i v známé knize Edwarda Dowdena o Shakespearově mentalitě a umění (1875), v níž Shakespearův vývoj je vykládán jako doklad pro obecně lidský vývoj mravního charakteru. Málokdy ovšem vystupují biologická schemata v literární historii tak vtíravě. Ale je příznačné, že také učenec tak výhradně filologicky orientovaný jako F. J. Furnivall mohl o sobě říci s hrdostí, že je „vědeckým botanikem“ a že zdůrazňoval průkaznost metrických statistik pro konstrukci chronologie Shakespearových her, v nichž viděl opět vývoj obecně biologický a morální. Také úžasně příkrá polemika mezi Furnivallem a Swinburnem ukazuje, jak velice Furnivall věřil v objektivní pravdu přírodovědeckých a speciálně biologických metod.

Ale takto stroze pojímané biologické analogie byly výjimkou i v době největší slávy evolucionismu. Spíše lze říci, že obecný vzor induktivních metod přírodních věd rozleptával starší romantickou koncepci vývoje anebo aspoň odsunul úkol vylíčení literárního vývoje do daleké budoucnosti. Rozmáhá se v podstatě skeptický positivismus, jistě také částečně pod dojmem organisované německé anglistiky, která začala přísně kritisovat poměrně „diletantskou“ vědu anglickou. Tehdy se také literární historie dostávala do anglických universit a škol a stala se zkušebním předmětem. To snad aspoň zčásti vysvětluje usilovnější honbu za pouhými fakty a vnějšími paralelami. A. W. Ward, autor čistě popisných „Dějin anglického dramatu“ (1875) a v pozdním životě hlavní redaktor velkého kolektivního díla „Cambridgských dějin anglické literatury“, má pro tuto resignaci název „Realpolitik“ a Sir Sidney Lee, biograf Shakespearův, který s oblibou studoval ohlasy a filiace renaissanční poesie, přímo definuje studium literatury jako „studium vnějších okolností, za kterých literatura vzniká.“ Z vlastních positivistů v užším filosofickém slova smyslu měl význam pro literární historii především Sir Leslie Stephen, který ve své starší knize o anglickém myšlení v 18. století (1876) pojal ještě myšlenkový proces literatury jako souvislou debatu za jediným cílem [102]osvícenského skepticismu. Ale v pozdějších pracích (hlavně v „Anglické literatuře a společnosti v 18. století“, 1904) líčí literaturu jen jako vedlejší produkt vývoje sociálního, který však Stephen často již popisuje podle třídních a hospodářských poměrů.

V Anglii se velmi brzy hlásil odpor proti positivismu ať už čistě filologickému nebo sociologickému. Vycházel ze dvou stran: z estétství a ze silného anglického novoidealismu, který byl z valné části novohegeliánstvím. Estéti se bouřili proti nedostatku kritičnosti a estetických měřítek u positivistů a znovu zdůrazňovali průkaznost a důležitost individuálního zážitku osoby vnímající. Radikálním impressionistou byl na př. básník A. C. Swinburne, který přímo pronásledoval akademické filology a sám psal rapsodické spisy k chvále Shakespeara a jeho následovníků, a také W. Pater, ač u něho najdeme mnoho jiných myšlenkových tendencí, posilňoval některými svými projevy, na př. doslovem k Renaissanci (1873), čirý individualistický impressionismus. Z vlastních literárních historiků byl takovým impressionistickým portretistou hlavně Sir Edmund Gosse, který sice teoreticky (na př. v úvodě ke „Krátkým dějinám anglické literatury,“ 1898) uznává evoluci, ale v praksi jenom řadí vedle sebe individuální miniatury jemným štětcem namalované. I nejplodnější anglický literární historik George Saintsbury se hlásí v podstatě ke kritickému impressionismu, když požaduje od kritika čistě pasivní chování citlivé fotografické desky, když se stejnou zálibou prodlévá u nejmenšího i u největšího zjevu a když neustále zdůrazňuje „teplo,“ nadšení, vytržení v duši čtenářově. Ale Saintsbury jde svým důrazem na vykreslení jakési mapy literatury nad pouhý impressionismus a jeho živý zájem o básnickou techniku ho uchránil před planým diletantstvím, jemuž propadlo tolik současníků z konce minulého století. Arci Saintsbury přímo nenáviděl filosofii a estetiku a o linguistiku nikdy nezavadil. Proto snad dopadaly jeho velmi náročné a smělé pokusy o „Dějiny literární kritiky v Evropě“ (1900—1903, všímají si spíše změn literárního vkusu), o „Dějiny anglické prosodie“ (1906—12) a „Dějiny rytmu v anglické próze“ (1912) namnoze chaoticky a povrchně. Ale Saintsbury svým důrazem na formě a na změnách formálních se zasloužil o prosazení koncepce literárních dějin jako dějin umění. Impressionismus vyhnaný až do nejabsurdnějších důsledků zdá se kredem Sira Waltera Raleigha, který měl jako první profesor anglické literatury na oxfordské universitě značný pedagogický úspěch a vliv. Raleigh je skeptikem ve vědě, čirým individualistou, uměleckým požitkářem. Dovede říci, že nad básní čistě lyrického obsahu může jenom plakat a sám označuje své povolání za pouhé dohazování, nebo jak říká drasticky, za povolání „pasáka literatury.“ Ideál vědné soustavy o umění je mu patrně nepochopitelný. Tato skepse k intelektu byla v Anglii před válkou velkou módou a proniká i dílo některých jinak orientovaných vědců s hlubší filosofickou průpravou.

Anglický hegelianismus (až na McTaggarta) si nevšímal právě nejplodnější stránky Heglova systému, jeho dialektického evolucionismu. U F. H. Bradleyho, který v mnohém směru byl největším filosofem skupiny, dokonce se blíží značně skepticky zabarvenému spinozismu. Bratr tohoto filosofa, A. C. Bradley, dovedl jemně analysovat Shakespearova dramata s hlediska Heglovy teorie tragedie a snažil se i o teoretickou isolaci poesie pro poesii samu. Ale Bradley byl zcela ne[103]historický duch a i W. P. Ker, opravdu velký znalec všech středověkých literatur, vyšel z takového nehistorického idealismu. V prvním svém essayi o filosofii umění (1883) zdůrazňuje, že literatura není článkem série, nýbrž že „je nad světem pohybu“, a ještě v pozdní přednášce o Wartonovi (1910) zdůrazňuje domnělý kontrast mezi literární historií, která se zabývá věčně přítomným předmětem a historií politickou, která musí rekonstruovat ztracenou minulost.[2] Literární historik se mu zdá jen průvodcem v obrazárně, a proto soudí, že v literární historii mnoho na metodě nezáleží. V svém velkém díle se Ker opravdu vyhýbal vývojovým problémům: na př. vypracoval důmyslně v ostrém kontrastu typy hrdinského eposu a rytířského románu, a jeho malý náčrt „Středověké literatury anglické“ (1913) je úmyslně pojat jako rozbor statického zjevu. Jen v přednáškách, které vyšly posmrtně pod titulem „Forma a styl v poesii“ (1928) přibližuje se Ker vývojovému pojetí. Stále ještě pochybuje o evoluci ve smyslu Brunetièrově nebo Symondsově, ale přijímá skoro platonský pojem „života formy“. V praksi však podává cenné příspěvky spíše k obecné poetice než k dějinám literárních druhů. Podobně i velmi plodný, důkladný Oliver Elton, autor šestisvazkového „Přehledu anglické literatury“ mezi lety 1730 a 1880 (1912—28), není vlastně historik v pravém slova smyslu. Elton zdůrazňuje jedinečnost uměleckého díla a čerpá zřejmě z estetiky Croceovy a z anglického spinozisty S. Alexandra. Nedostatek historických hledisk v Anglii v době před válkou vystupuje nejzřetelněji, všimneme-li si velké série svazků výslovně pojednávajících o jednotlivých druzích anglické literatury (Channels of English Literature), v nichž si téměř ani jediný autor nepoložil problém vývoje literárního druhu. Na př. kniha W. M. Dixona o „Anglickém eposu a hrdinném básnictví“ (1912) se spokojuje statickým kontrastem obou hlavních typů epického básnictví a i ve velmi různorodé a nestejné „Cambridge History of English Literature“ o 14 svazcích, která je kolektivním dílem všech možných autorů (mezi nimi jsou zastoupeni Saintsbury, Ker, Ward atd.), lze sotva kde najít koncepci vývoje anglické literatury nebo aspoň jednoho jejího úseku.

Zcela ojedinělý je proto velký zjev W. J. Courthopea, který psal jed notně koncipované „Dějiny anglické poesie“ (о 6 svazcích, 1895—1910). Courthope líčí dějiny anglické poesie jako dějiny národní imaginace ve velmi úzké souvislosti s vývojem společenským a politickým. Nepojímá však literaturu jen jako pasivní zrcadlo politického vývoje, nýbrž politika i literatura mu prýští ze společného zdroje vývoje národní morality a mentality. Dosti strohým způsobem konstruuje konflikt mezi kolektivismem a individualismem v celém dějinném procesu anglickém a vidí v jejich dokonalé harmonii i ideál básnický i politický. Ve středověku prý převládá kolektivismus, za renaissance a klasicismu se vytvořila dokonalá harmonie a moderní doba, tedy hlavně romantismus, se vyznačuje přemírou individualismu i politického i literárního. Anglická ústava se svou skutečnou nebo domnělou harmonií mezi svobodou a autoritou je mu ilustrací správné harmonie mezi individualitou básníka a tradicí národní. Courthope je mistr dalekých perspektiv ideových a paralelismů mezi vývojem básnictví a společnosti: ale nedostatky jeho dějin pojatých především ideově, vynikají nejvíce při analyse konkretních děl nebo básnických [104]individualit. Jeho smysl pro osobitost, hlavně básnické formy, zdá se mi dosti slabý a výsledný dojem z jeho „Dějin“ je dojem z abstraktní hry duchovních proudů, tendencí a masivních jakýchsi „ismů“, v níž zaniká vlastní vývoj básnického umění i jedinečnost individuálního díla. Ale „Dějiny“ Courthopovy jsou přece nejpodstatnějším výtvorem anglického historismu, který arci u Courthopa je neustále omezován strohostí jeho konservativního, často úzkoprse moralisujícího klasicismu.

Po válce se v Anglii jen ještě zvýšila nechuť k synthesi (přispěl k tomu snad také vzrůstající vliv velmi specialisované anglistiky americké), ale několik událostí na poli literární kritiky a estetiky působí, jak se zdá, nový kvas i v literární historii. T. S. Eliot (a po něm velmi dogmatickým způsobem F. R. Leavis) přehodnotili dějiny anglické poesie tím, že zlomili nadvládu romantické tradice a vyzdvihli anglické 17. století. Eliot nemá vlastních historických zájmů, jak ukazuje i jeho essay „Tradice a individuální talent“, v němž popírá možnost dějin poesie a výslovně zdůrazňuje nečasovost řádu poesie od Homéra až po naše dny. Leavis je také především analytický kritik, ale v jeho spisech se rýsuje již nové pojetí básnické tradice anglické, v němž jsou již naznačeny nově pojaté dějiny anglické poesie. I. A. Richards, který svými analysami poetického díla a psychologie čtenářovy měl po válce velký vliv, nezajímal se o aplikaci svých nauk na dějiny, jen E. M. Tillyard a R. D. Jameson se velmi nedostatečnými prostředky pokoušeli o takovou novou interpretaci dějin poesie ve světle Richardsových teorií, napolo linguistických napolo behaviouristických.[3]

Větší naději pro budoucí vývoj literární historie vidím v novém literárně historickém marxismu anglickém (zvláště tam, kde je ho užito s reservou jako v knize L. C. Knightse o Ben Jonsonovi), protože jím vnikají do bádání literárně historického opět po delší době vývojové pojmy, arci literárního vývoje jednostranně závislého na stavu společnosti. Ale nejvýrazněji vyjadřuje nutnost návratu k historickým koncepcím F. W. Bateson v malé knížce „Anglická poesie a anglický jazyk“ (1934), v níž najdeme jasné vědomí o rozdílu mezi literární kritikou a literární historií a protest proti jednostrannému výkladu literatury kausální závislostí na společenském stavu. Bateson však sám upadá do téhož omylu, když činí dějiny poesie jednostranně kausálně závislými jen na dějinách řeči. Jeho vlastní náčrt dějin poesie se zřetelem k změnám poetické dikce, zklamává, poněvadž Bateson nemá dostatečné linguistické průpravy, aby užil jemnějších kriterií.[4] Nutno však uznat, že Bateson podal správnou diagnosu nynější situace a opět nadhodil problém literárních dějin jakožto dějin umění.

Mohl jsem tento náčrt také nazvat: Anglická literární historie, její vzestup a pád. Přemýšlíme-li o výsledcích, k nimž jsme dospěli, vidíme, že dějiny literární historie jsou bojištěm dvou základních koncepcí: literatury jako věčného řádu a literatury jako vyvíjející se energie. Klasicistický racionalismus, ještě úplně statický, byl v 18. století překonán dynamismem ideje pokroku. Vývoj literatury se pak jevil jako přímočarý proces zdokonalování v naprosté závislosti na stavu společnosti. Pravé historické vědomí o svéprávnosti každé doby a o tvořivém vývoji se ujalo v Anglii [105]až velmi pozdě. Biologický evolucionismus podvrátil zase myšlenku individuality, třebaže formuloval ideál svéprávného vývoje literárních druhů. Svým strohým schematismem zřejmě znásilňoval bohatou skutečnost a odsoudil se sám k zániku. Po ztroskotání těchto pokusů o literární historii převažuje v Anglii čím dále tím více pojetí statické (ať positivistické, ať idealistické) a teprve v nedávné době se hlásí opět nesmělé pokusy o vývojovou interpretaci literatury. Velmi patrně vynikají i některé zvláštnosti anglického vývoje: časný nástup literární historie v 18. století, který souvisí s vedoucí úlohou anglického preromantismu; pozdní vpád německých „organologických“ myšlenek, který lze vysvětlit silou anglické osvícenské tradice; zvláštní mohutnost strohého biologického evolucionismu pochopitelná v zemi Spencerově a Darwinově a velká úloha anglického novoidealismu, který ku podivu směřoval k zdůrazňování statičnosti věčného řádu poesie. To jsou některé hlavní problémy pokusu o dějiny literární historie v Anglii, které zřejmě souvisí s obecnými duchovními dějinami Anglie. Teprve mnohem podrobnější zpracování těchto otázek by mohlo být příspěvkem k dějinám evropského vědeckého myšlení a snad určitým základem pro srovnávací studium vývoje literární vědy i v jiných zemích.

Slovo a slovesnost, ročník 4 (1938), číslo 2, s. 96-105

Předchozí Otto Malec: Moravská varianta spisovné výslovnosti české (Příspěvek k diskusi)

Následující Miloš Dokulil: K jednomu problému obecné skladby