K podmínkám etymologické rekonstrukce

František Kopečný

[Articles]

(pdf)

К условиям этимологической реконструкции / Les conditions de la reconstruction étymologique

Když jsem v r. 1931 psal seminární práci o určickém nářečí, sestavil jsem při zmínce o hanácké dvojici dira, řidč. ďóra, vzhledem k ostatním slov. variantám tyto ide. ablautové variace: dheu̯r-, tj. ďura, dhou̯r- pro stp. dura, dhēu̯r- pro stč. diera a ukr. dira a konečně dhǝu̯r-, tj. dhūr- pro rus. dyra. Ale když jsem pak na začátku války revidoval text pro plánované knižní vydání, všechno toto jsem vypustil. A to nejen pro chybu, že jsem č. ďura vyvozoval z dheu̯r-, jež sice dá ďur-, jenže psl., takže bychom v češ. čekali zíra, v pol. a slov. dzura, v ruš. žura atp.[1] — ani ne kvůli Bernekrovu výkladu stp. dura z dóra (o tom jsem tehdy nevěděl) — ale hlavně proto, že jsem si uvědomil naivnost počínání: Jak by bylo možné, aby při jedné a téže morfologické formaci byly různé ablautové střídy? Když ty jsou přece motivovány právě morfologicky? Bylo mi už jasné, že č. dial. ďura je jenom afektivně palatalizované dura, že by se ani ide. ablautem této řady vyložit nedalo; že jsou tu ve hře různé analogie, jimiž jedině je možno tyto různotvary (a to ze sféry zasahované afektací) vyložit.

Je jasné, že situace by se stala ještě grotesknější, kdybychom pro uvedené variace konstruovali ještě starší kořenné podoby, kořeny s laryngálou. Promítali bychom tak do ještě starší doby, do pomyslné protoindoevropštiny, to, co nejsme oprávněni promítat ani do indoevropštiny. Po technické stránce přirozeně není překážek, abychom sestrojili kořennou řadu dewH-r a dweH-r, dowH-r a dwoH-r a nakonec dwH-r, jejímiž slovanskými reflexy by byly psl. ďura a děra, dura a dara a nakonec ono r. dyra. Získali bychom tak dokonce vysvětlení pro Bernekrovi nejasné ukr. d’ara: šlo by o dara změkčené vlivem dira, tak jako je č. dial. ďúra, pův. dura, změkčené vlivem reflexů za diera. A mohlo by se říci, hle, hloubkovější sonda dá víc výsledků.[2] Ale stojíme pořád před stejným problémem: proč různé kořenné varianty před stejným formantem? Předpokladům přenášení kořenných podob z jiných pozic, popř. jiným vlivům se nevyhneme[3] — a zdravý skeptik nebude chtít věřit, že by všechny uvedené varianty byly vznikly autonomně, ať už z nelaryngálových či dokonce laryngálových kořenných variant.

A nevyhneme se podobné otázce, proč je dvojí podoba kořene před stejným formantem, ani u nedávného důmyslného Ondrušova výkladu psl. těmę a řec. σῶμα (Slavia 45, 1976, s. 248). První podle něho z tweH-men ‚vrchní část těla‘, druhé s twoH-men ‚tělo vůbec‘.[4] — Kdekoli nacházíme takovou dvojí podobu slovního [268]základu ve stejných napohled formacích, jde o útvary chronologicky disparátní. Srov. jako nejjasnější případ mor. lid. nánes vedle staršího nános; nánes v pojetí „co nanese voda“ se tvoří zcela nově příklonem ke staršímu nános v synonymním pojetí „co nanosí voda“ (a k náplav „co voda naplaví“). Jsou i dvojice starší a významově rozlišené, např. sběr[5] proti už psl. řádně čekanému sъ-borъ, nikdy ale nejde o takové dvojice ze stejné časové, v našem případě praslovanské roviny.

Tatáž otázka po motivaci by platila Ondrušově dvojici sytъ a svatъ, chce-li pokládat toto druhé za adj. s významem ‚husto natlačený, plný‘,[6] tedy dávat mu týž význam, jaký má stejným participiálním formantem tvořené sytъ. Se slov. svatъ je podle Ondrušovy teorie o fakultativní ztrátě labiálnosti po dentálách responzibilní gótské sōth, ale to má očekávaný význam dějového jména ‚sycení‘.

I možnost praslovanské rekonstrukce má své podmínky a své meze. Je např. známo, že psl. rozlišovala u starých prepozic dvojí podobu, nominálně prefixální a pak předložkovou a zároveň verbálně prefixální. Jen zcela výjimečně zastihujeme jmenné prefixy u starých verbálných kompozic jako náležěti, záležěti, příležěti (priležati je už stsl.), náseděti, příseděti, nástáti, přístáti, příslušěti, náviděti, záviděti, závisěti (nikoli súvisěti), zcela výjimečně s jiným prefixem, např. stč. dóvěřiti. Jde, jak vidět, o omezený repertoár prefixů a také významově dost vyhraněný okruh sloves (ležěti, seděti, státi; viděti, slušěti, visěti, věřiti). Pro nenáležitou podobu prefixu se tato slovesa za vlastně prefigovaná necítila, mají vesměs nedokonaný vid. Ve stč. nám zde chybí prefix sú-, souviseti dokládá Jungmann až ze Šafaříka. Máme však prefix sǫ- už v „kanonickém“ stsl. sǫmьněti a sǫprotiviti sę, Miklošičův Lexicon uvádí nadto (pomineme-li sǫrjutiti jako jen grafickou variantu k sъrjutiti) tři jasná denominativa, totiž sǫmeždevati, sǫpostatovati (ev. -ьstvovati) a sǫsědovati a pak ještě sǫsrěsti. K denominativům patří i sǫprotiviti sę, tvořené k adv. sǫprotivь — a podle mého soudu i sǫmьněti, patřící k sǫmьněnije. Předpokládat zde podle dnešního pojetí obrácený poměr by znamenalo zneuznávat dřívější volný vztah mezi „subst. verbálními“ a „příslušnými slovesy“. Ani dnešní soužití necítíme přece jako derivát k soužíti, ostatně nedoloženému. Výrazný význam ‚spolu‘ u tohoto jmenného prefixu, jak jej zachycujeme už ve stsl. sǫprǫgъ, sǫrodьnъ (sou-rodý, tj. příbuzný) aj. a v čes. souhra, soužití (slov. spolužitie, spolunažívanie), souhvězdí, soukolí, soustátí … pomáhá mu proniknout tu a tam i k slovesům: máme č. souzníti (slov. spoluznieť), vytvořilo se dokonce i synonymní souzvučet, opřené o souzvuk. A csl. sǫsrěsti (= sch. susresti) lze pokládat za starší případ téhož druhu, opírající se zase o substantiva typu sch. susret, susreta, susreća. Miklošič dokládá sǫsrěsti až z Alexejevova Cerkovnogo slovarja, Sanktpeterburg 1817—1819. Předpokládat tedy s Ondrušem (SlR 40, 273) už psl. sǫ-pojasati je velmi málo pravděpodobné.

*

Kromě morfologických podmínek (a přirozeného respektování daností historických, o čemž zde mluvit nemíním) je třeba připomenout ještě jednu závažnou podmínku: Nelze promítat mechanicky do indoevropštiny nebo dokonce do praide. slova zřetelně afektivní a onomatopoického původu, jakým je třeba ňuchati,[7] pro něž zkonstruoval Ondruš (Slavia 45, s. 249 a už Slawische Wortstudien, s. 120) [269]protoide. kořen newHs-, resp. newH₂s-. Ale slov. ňuchati patří nejen k uvedeným germánským responzibiliím typu stsas. niusan/niuson (už toto střídání vzoru, pod. jako slov. ňuchati/ňušiti, ukazuje, že zde nejsme v normální nacionální slovníkové sféře); nelze je odtrhovat od synon. něm. schnüffeln/schnuppern, angl. snuff/sniff/snivel, hol. snuiven/snuffelen, dán. snøfte vedle snuse, švéd. snufla/fnysa/nosa apod., kde pestrost i uvnitř jednotlivých jazyků, znemožňující vytvořit společné lemma alespoň pro ně, dobře ukazuje, v jaké jsme tu sféře: v ještě poměrně živé onomatopoické, ovšem v oné, kde lze zvuky napodobovat jen velmi přibližně. Celý tento kontext mluví proti předpokladu velikého stáří. Staré a pořád živé je tu jen „podhoubí“, z něhož taková slova vznikají; oblast onomatopoje a laličnosti jsou asi výlučnými zdroji slovníku vůbec, tj. i té jeho nocionální (a dnes většinové) části, pro kterou potom platí zákony hláskových korespondencí při genetickém pojetí. Mladenov mohl sice zkonstruovat pro bulh. čuk ‚kladivo‘ kořen keu-k- a obstarat mu tak solidní ide. příbuzenstvo, ale pravda je, bohužel, prostší; jde o paralelu k našemu dětskému ťuk ‚kladívko‘ bez tohoto genetického vybavení, ale zato s širšími souvislostmi příbuznosti elementární.[8] Mezi čuk a ťuk je přitom týž poměr, jaký máme v č. ťuknout si s někým proti r. čoknut’sja (korespondující s poměrem ďupa/žopa uvedeným v pozn. 1).

Ukázal jsem už svého času (ve stati uvedené v pozn. 8 a v podobné „Zur sog. Elementarverwandschaft“[9]), jak se z různých útvarů v různých dobách a různým způsobem mohou z tohoto onomatopoického podhoubí odvětvovat slova neutrální. Proti ještě živě onom. slovům, jako je bulh. fărkam vedle chvărkam ‚létám‘ i ‚vrhám‘, slin. fŕkati ‚vrhat, stříkat‘ (a ‚rychle se míhat‘), mor. dial. frknout kamenem ‚vrhnout‘ (vedle častějšího ufr(n)knout ‚ulítnout‘) a se znělým začátkem jsl. brknuti ‚hodit‘ (slin. brkati ‚házet‘, brcati i ‚kopat‘), rus. dial. burkat’ ‚švyrljat’, brosat’‘ se synon. brukat’/brokat’ — máme už spis. brosat’, i když jeho dok. forma brósit’ už svým přízvukem a videm (proti prosít’) ukazuje, že s ní na normální rovině není něco v pořádku a že máme spíš právo postavit ji na elementární rovinu k č. lid. vrznout někoho ‚uhodit‘. A bulh. fărkam spojil přes variantu fărgam se spis. bulh. vărgam (naším vrhám) už Mladenov. Je přirozené, že v severosl. jazycích, které neznají sonantní r, musíme předem čekat doprovodné vokály, kromě rus. borkat’/brokat’/burkat’/brukat’ srov. p. dial. frygać aj. (tak jako českému drnkat na kytaru odpovídá „zákonitě“ rus. trynkat’). A stojí za upozornění, že zatímco ve stsl. má už vrěšti řádnou e-ovou formu slovesného kořene, prozrazuje stč. vrci ještě kořen ne zcela zařazený, svědčící ještě o svém onom. východisku. Vidíme tu projev známé skutečnosti nerovnoměrného jazykového vývoje; víme, že mnohé dnešní arabské tvary a slova mají podobu historicky starší nežli tytéž formy klasické hebrejštiny.

Sounáležitost tvarů typu frkati/frcati, fr(n)knout, frygać, fărgam/vărgam (a vrhnout/vrznout), brkati/brcati, burkat’/brukat’/brokat’ a brosat’, daná týmž významem[10] i hláskovou podobností, prozrazující tu víc a tu méně zřetelně onomatopoickou motivaci, je realitou jiného druhu nežli sounáležitost členů etymologického hnízda slovanského bráti. Za této situace není tak jisté uváděné etymologické příbuzenství našeho vrhat s něm. werfen, kde třeba předpokládat s Machkem jen tzv. vertikální střídání v posledním kořenném konsonantu. Zatím jsou si etymologové této elementární souvztažnosti málo vědomi a onomatopoickou motivaci připouštějí jen v případech naprosto zřetelných. Pro poměr rus. brokat’ a brosat’, kde sounáležitost nelze [270]popřít, je např. Vasmer hotov připustit dokonce známé ide. guturální střídání.[11] O rozsahu však celé této elementární rodiny, např. o čes. lid. vrznout ‚uhodit, praštit‘ se nedovíme nic. Ba rus. vergnut’ je Vasmer dokonce hotov spojovat až se stind. vrnákti, varjati „wendet, dreht“, lat. vergo „neige, wende“ (tedy se slovy významově odběhlými, bez vysvětlení této odlišnosti), kdežto lehčeji spojitelné gót. wairpan připouští až v další řadě — a na nejpřirozenější spojení s rus. lid. burkat’/brukat’ a brokat’/brosat’ nebo dokonce slin. fŕkati nemyslí vůbec, protože nejsou hláskově spojitelné na rovině ide. Ale co zde s ide. rovinou?

Podobně je jiného druhu sounáležitost uvedených slovanských a germánských sloves pro čenichání — a jejich genetická sounáležitost s ide. slovem pro nos. Ondruš má totiž pravdu, když tyto dvě skupiny spojuje při výkladu o souvislosti mezi nos a ňuchati. Jenom tak prosté to není, ňuchati nelze v této jeho podobě, ještě živě onomatopoické a afektivní, promítat do stejné genetické roviny jako nos — i když by to po stránce technické šlo napohled dobře. Jenže už sám fakt, že slovanskogermánský krátký kořen nas- musí — zase při stejné formaci! — vykládat z jiného základu nežli jeho dlouhou variantu nās- v jazycích jiných, by měl napovědět, že jsme tu před souvislostmi jiného druhu; a že přirozenější asi bude, vysvětlit zde kořennou délku prostým afektivním zdloužením; upomínkou to na hnízdo, z něhož toto slovo vzešlo. Také po mém soudu totiž nos nakonec k tomu ňuchati „patří“. Ale je to prastaré odvětvení z onoho onomatopoického podhoubí, k němuž ještě pořád patří ňuchat.

Myšlenka, že jde všechno promítnout do prastaré časové roviny, jen tomu dát příslušnou kořennou podobu, je příznakem doby mladogramatické. Takto lehce konstruoval ide. kořeny např. i náš Prusík, tak jsem si pohrával s ablautovými variantami u slova díra i já. A geniální A. Schleicher dovedl, jak známo, zkonstruovat dokonce i celý ide. text. Zasluhuje to podivu, ale neodpovídá realitě. Etymologická rekonstrukce má své meze, tak jako je má sám postulát obecné platnosti hláskových zákonů.

 

R É S U M É

Zu Bedingungen einer etymologischen Rekonstruktion

Der Verfasser behandelt die Bedingungen einer etymologischen Rekonstruktion, besonders das Problem der Verschiedenheit von Wurzelformen bei identischer Wortformation — und die Ungleichmäßigkeit der genetischen Zusammenhänge und der sog. Elementarverwandschaft.

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 4, pp. 267-270

Previous Bohuslav Havránek: Jedna z cest mediteránních názvů do staré češtiny

Next Adolf Erhart: Médium v germánštině a jiných západoindoevropských jazycích