K jednomu problému obecné skladby

Miloš Dokulil

[Discussion]

(pdf)

Un problème de syntaxe générale

Nestor dánských linguistů, učitel celé řady představitelů pomladogramatické dánské jazykovědy, OTTO JESPERSEN, překvapil linguisticky interesovanou veřejnost při vstupu do minulého roku novou prací věnovanou problémům obecné skladby, prací, shrnující a místy poopravující autorovy názory obecně jazykovědné, představené nám souborně již několikrát, zvl. ve spise Language, Its Nature, Development and Origin, 1922, pak v klasické The Philosophy of Grammar 1924 a v stručném, avšak hutném dílku A System of Grammar 1933.

Konkretní cíl, který si tato Jespersenova nová práce, Analytic Syntax (London 1937) klade, je vytvořiti soustavu přesných, jednoznačných a pokud možno i snadno průhledných syntaktických formulí, schopných zachytiti „nejdůležitější a nejzajímavější vzájemné vztahy slov a jejich částí“. Tím se má dostati jazykovědě aspoň něco z té exaktnosti, jíž se honosí mathematika a vědy přírodní.

Autor si zůstává sice vědom toho, že „sama povaha jazykových jevů, zejména sociální podmíněnost každého jednotlivého jazyka klade této snaze meze“, proto vystupuje jeho systém bez nároků na obecnou platnost, přece však — zdá se — neujasnil si docela odlišného charakteru skutečnosti, která je předmětem přírodních věd, převeditelné beze zbytků na vztahy ryze kvantitativní (o nichž in abstracto jedná mathematika) a nepoměrně racionálnější než skutečnosti sociální, založené na vztahu kvalitativním.

Tato syntaktická symbolika či notace není ovšem sama sobě účelem. Je prostředkem, který má umožnit hlubší, pronikavější pohled do zákonitosti jazykové struktury, hlubší porozumění gramatickým konstrukcím vůbec.

Analytická syntax je rozvržena do dvou knih. Prvá seznamuje čtenáře s inventářem užitých syntaktických symbolů a jejich kombinací spolu s četnými příklady jejich aplikace na konkretní jazyková fakta všech důležitějších evropských jazyků. Druhá kniha pak obsahuje [106]komentář zdůvodňující tu povšechně, tu zevrubněji zásady autorovy skladebné analysy. Tu také nacházíme in nuce shrnutu — žel na ploše příliš neúměrné jejich závažnosti — autorovu koncepci tří jazykových plánů, jeho diskusní příspěvky k definici morfému a morfosému, jeho teorii řádu (Rank Theory), výklady o junkci a nexu (ani tentokrát se J. nepokusil o definici, spokojuje se náhradou per imaginem), příspěvky k teorii pádů a j.

 

Nebudeme se tu podrobněji obírat otázkami syntaktické notace autorovy, ač jí naprosto neupíráme závažnost vědomi toho, jaké výhody má myšlení v pojmově adekvátních grafických symbolech před myšlením slovním. Rovněž nemíníme čtenáře provázeti vší bohatou problematikou této sugestivní, podněty sršící práce. Věnujeme tu svou pozornost toliko jedinému staronovému problému, kterému se autor Analytické syntaxe nemohl vyhnouti, problému struktury větných typů s nominální predikací.

 

Vnější struktura větných typů s nominálním predikativem není v různých jazycích táž. Lze tu rozlišovat v zásadě dvojí typ:

1. V jedněch jazycích jest spojení S (subjektu) a P (predikativu[1]) v nezávislém nexu (t. j. takovém spojení S a P, které má větnou platnost) zpravidla bezprostřední, přímé; S a P vcházejí spolu v elementární dvojčlennou strukturu (jednotu) bez pomoci slova, které by fungovalo jako pojítko. Tento typ je běžný na př. v ruštině a v jazycích baltských a ve valné většině jazyků neindoevropských: na př. rus. on soldat, ja bolen, dom nov, lit. medus saldus; z neindoevropských jazyků uveďme příkladem maďarské a ház magáz! Strukturní vzorec veskrze SP.

V ostatních evropských jazycích bývá tento typ, pokud se tam vyskýtá, vždy pociťován na pozadí typu se slovesnou sponou jako funkčně motivovaná úchylka. Bývá tu na př. v promluvách povahy emocionální: čes. darebák | ten chlap! nádherná | ta žena! PS; to vše, co jsi mi říkal, lež? vše mrtvo! ty bratr? SP; něm. Der Feldherr | ein Verräter! er | ein Dieb? SP; Heil Hitler! PS nebo ve výrazech povahy gnómické: čes. sliby, chyby; mladí ležáci, staří žebráci; angl. my house, my castle; lat. beati possidentes.

Výhradně bývá přímé spojení v nexech závislých, t. j. takových, které nemají samostatnou větnou platnost, jsouce toliko částmi vět: čes. zastal jsem přítele nemocného. [S] V O (S₁ P); něm. man fand das Kind tot; angl. I considered this a lie; lat. Augustus natus est Cicerone consule.

Ve své stati máme však na mysli vždy jen nexy nezávislé, s platností samostatných vět.

2. V druhé skupině jazyků (náleží k ní mimo jazyky shora uvedené všechny jazyky indoevropské) je struktura formy těchto větných typů složitější. Spojení S a P v celistvosti predikativního nexu je tu zprostředkováno spojovacím členem. Dominantní, takřka výsadní úlohu má v této funkci finitní sloveso: čes. bratr je zpěvák, b. je učitelem, b. je nemocen, bratr byl nemocen atd.

I když jsme si vědomi toho, že by bylo znásilněním skutečnosti chtít vtěsnat celou rozmanitost a mnohotvárnost větných struktur do svěrací kazajky tohoto větného typu, musíme mu přece přiznat vynikající úlohu v syntaxi nominálních predikací. Je jasné, že tento sponový typ je na místě především tam, kde je nutno vztah mezi S a P precisovat, tedy zejména v jazyce intelektualisovaném, zaměřeném na vyjádření explicitní. (Pro zřetelnost připomínám již zde, že sepětí dvou pojmů či představ v svéráznou celistvost S → P neklade mezi oba členy rovnítko (vztah identity), nýbrž spíše udává, že subjekt náleží ke třídě, která je označena predikativem. Tento vztah S ku P může býti rozmanitě modifikován.

 

Je nyní otázka: v jakém vztahu je tento „logičtější“ typ sponový k typu bezesponnému? Přesněji: je nějaký rozdíl v syntaktické struktuře obou typů? Konkretně: je formální trojčlen[107]nost na př. věty kůň je nemocen, das Pferd ist krank, equus aegrotus est atd. také výrazem trojčlennosti vnitřní skladebné jejich struktury, kterou je pak třeba ostře odlišit od nepochybně binárních (dvojčlenných) struktur, na př. rus. typu koň bolen: anebo je jenom zvláštním (třebas převládajícím) výrazovým případem struktury syntakticky rovněž dvojčlenné?

Jespersen zastává pojetí prvé. Vycházeje ve své analyse z typu, kde určité sloveso si uchovává plný reálný význam, na př. franc. il tomba malade, vysvětluje typ s formální sponou z tohoto typu tak, že „mnohá slovesa, jsou-li spojena s predikativem, tíhnou k tomu, aby ztrácela svůj plný význam a přijímala pak funkci pouhého spojovacího kloubu“. J. vidí v tomto typu trojčlenný nexus o zvláštní gramatické figuře, jejímž centrálním členem je finitní verbum. Odtud jeho symbolisace tohoto nominálně-predikativního větného typu se sponou (ať sémantickou či jen formální). SV P (kde V je syntakticky pojaté finitní verbum). Při tomto pojetí není také zásadního rozdílu mezi nominálními predikacemi se sponou a mezi predikacemi slovesnými. Označení predikace nominální bylo by pak také třeba vyhraditi toliko typu bez kopuly, který by stál zcela stranou.

Naše dilemma dvojčlennosti či trojčlennosti syntaktické struktury sponového typu nominálních predikací mohli bychom tedy formulovati také takto: Je považovat větné typy s formální sponou a jmenným predikativem za predikace slovesné či nominální?

Myslím, že v řešení tohoto problému s J-em nemohu souhlasit. Předně proto, že roztrhává od sebe typy tak si blízké a tak sounáležité jako rus. dom nov, koň bolen a čes. dům je nový, kůň je nemocen, a spojuje opět typy tak různorodé, jako na př. čes. kůň je nemocen a kůň stůně. Mimoto vadí v J-ově pojetí (resp. jeho formulaci), že uvádí do syntaktické analysy morfologický pojem finitního slovesa, porušuje tak dnes obecnou zásadu autonomnosti syntaxe vůči morfologii.

Po mém názoru bylo by lze odstraniti obě závady J-ovy analysy tak, že zůstaneme v obou případech, typech sponových i bezesponných, při analyse dvojčlenné, charakterisujíce atributivní nexus (= nominální predikaci se sponou) v protikladu k atributivní junkci, tedy na př. rus. dom nov v protikladu k novyj dom, čes. dům je nový v protikladu k nový dům, maď. a ház magás v oposici k a magas ház atd. jako příznakový člen tohoto syntaktického protikladu a budeme viděti ve slovesné sponě jeden z možných výrazových prostředků tohoto korelačního příznaku. Neboť mezi jazykovými prostředky, které slouží k tomu, aby odlišily spojení predikativní (nexus) od spojení atributivního (junkce), má sice formální spojující slovo, finitní verbum existentiae, v jazycích nám nejbližších funkci téměř monopolní, přesto však mohou být exponenty této funkce i prostředky jiné, j. slovosled (na př. maď. a ház magás = dům je velký ~ a magás ház = velký dům) nebo morfologické (jmenná forma adjektiva v ruštině) nebo fonologické (mluvní takt, větný přízvuk, intonace). Tím lze uchovat přirozenou jednotu obou atributivních větných typů a přivést je na společnou basi.

Nechceme si však nikterak zastírat skutečnost, že tlak formy u nominálních predikací se sponou působí, že tento typ silně gravituje k predikacím slovesným. Zvlášť výrazná je ovšem tato tendence tam, kde sponové sloveso má i vlastní hodnotu sémantickou, na př. zdá se být nemocen, il semble malade, er wurde krank a pod.

Rozhodneme-li se pak označit korelační příznak predikace na př. znaménkem ×, lze obejmout všechny typy atributivních vět společnou formulí S×P, při čemž můžeme tento příznak libovolně specifikovat, na př.:

×^o — predikativní spona není vyjádřena samostatným slovem, nýbrž prostředkem jiným: rus. dom nov, lit. medùs saldùs, maď. a ház magás; čes. mladost radost, já vrah?

×^f — predikace je signalisována sponou formálního významu, a to:

: neslovesnou, na př. pronominální: rus. lebeď eto ptica;

: slovesnou s různými modifikacemi modálními a temporálními (doporučovalo by se signalisovat v modu a času jen kategorie příznakové; tedy  = slovesná spona v ind. prés.)

×^s — predikace je vyjádřena sponou s lexikálním významem, modifikace modální a temporální lze označit shodně s předchozím případem.

[108]V této souvislosti je třeba zmíniti se o zajímavém výkladu atributivních větných typů se slovesnou sponou podaném Jespersenovým krajanem a žákem L. L. HAMMERICHEM (A Grammatical Miscellany offered to Otto Jespersen, 1930, str. 305 n., Actes du Deuxième Congrès de Linguistes, Genève 1933, str. 195 nn., a Indledning til tysk Grammatik, 1935, str. 40 nn.) Jespersen zaujímá k Hammerichovu pojetí stanovisko v části 35. kapitoly své knihy (str. 142 nn.).

Podle H-ovy interpretace je věta jako das Pferd ist krank, equus aegrotus est resultátem dvou soudů (rozuměj predikací): v prvém z těchto soudů funguje das Pferd, equus jako partiální subjekt, krank, aegrotus jako partiální predikát; druhý soud obsahuje tento abstraktní nexus das Pferd — krank, equus - aegrotus jako (totální) subjekt, ist, est pak jako (totální) predikát s významem „existuje ve skutečnosti“. H. symbolisuje tuto analysu formulí S (s—p): P (= predikát, nikoli predikativ). Graficky lze srovnati analysu Hammerichovu a Jespersenovu vzorci:

 

J. odmítá H-ovu interpretaci jako nepřirozenou; je podle něho v rozporu s tím, jak pojímá takové soudy jazykové povědomí. Odmítavé své stanovisko však zevrubněji nezdůvodňuje, jen konstatuje, že H. neprávem směšuje analysu logickou a jazykovou, diachronii a synchronii.

Chci zde podrobit H-ovo stanovisko zevrubnějšímu rozboru:

Základní nejasnost, jíž trpí H-ův výklad, je v tom, že z jeho formulace není nijak patrno, kterému plánu existencionálního modu ona primární predikace náleží, kde si máme onen abstraktní nexus das Pferd — krank, equus — aegrotus představovat. Je tato primární predikace jen produktem analysy či fakt psychologického substrátu predikace nebo konkretní rudimentární, vývojově daná forma této predikace? Ani okolnost, že H. v onom shora uvedeném něm. příkladě rozboru opisuje primární predikaci das Pferd krank v jazyce (dnes) samostatně neexistující výrazem Krankheit des Pferdes (lat. e. ae. tu neříká vůbec nic) fungujícím v jazyce jako junkce, nepřispívá příliš k objasnění autorova pojetí. Se stanoviska jazykového není spojení Krankheit des Pferdes nexem, nýbrž junkcí a nemůže být tudíž kvalifikováno jako predikace; s logického hlediska je sice ono spojení predikací, avšak nikoli predikací primární, nýbrž vzniklou teprve abstrakcí z větné predikace das Pferd ist krank, resultátem soudu, nikoli jeho zárodkem. Se stanoviska čistě logické analysy je tedy omyl Hammerichův v tom, že činí resultát souzení východiskem soudu.

Je velmi na škodu H-ově analyse nominálních soudů, že její předmět zúžil na typ se sponovým slovesem a že si nepoložil otázku, čím se liší „logická struktura“ na př. něm. das Pferd ist krank a rus. typu koń bolen. Zdá se totiž, že H-ova primární predikace je vlastně zcela na témže pláně jako typ bezesponový a že smyslem jeho logické analysy jest vlastně postihnout genesi sponového typu a vysvětlit ji z typu bezesponného. Než k tomu se ještě vrátíme.

Kritisovali jsme dosud H-ovu interpretaci za předpokladu, že její termín „soudu“ jest chápati nikoli logicky, nýbrž jako větná cliché odpovídající takovým soudům v jazyce. Než, abychom se předem vyvarovali výtky libovolné interpretace, chceme ukázat, že H-ova these o struktuře nominálních soudů neobstojí ani za předpokladu opačného, že se totiž vztahuje na soud jako tvar logický.

Má-li predikativní nexus (predikace) fungovati jako logický soud, je nutno, aby k němu přistoupilo zaměření na platnost či neplatnost čili, jak se vyjadřuje psychologie soudu, [109]t. zv. intencionální moment souzení. Použijeme-li H-ova notačního způsobu, vkládajíce do něho logický obsah, můžeme pak analysovat kterýkoli soud (lhostejno, zda nominální či jiný) takto:

1. s—p spojení dvou pojmů v rozlišenou jednotu, svéráznou strukturu myšlenkovou — predikaci — nadanou (na rozdíl od soudu) pouhou předmětnou intencí;

2. (s—p) S—P predikace je hodnocena (specifickou predikací sekundární) co do svého vztahu ke skutečnosti; celek = soud charakterisovaný intencionálním momentem platnosti či neplatnosti.

V tom smyslu byli bychom tedy oprávněni potvrdit Hammerichovu dvojstupňovou analysu logického soudu.

Této interpretaci je však značně na překážku H-ova terminologie, užívající výrazu „soud“ jak pro celek, tak i pro předpokládané složky. Mimoto zdůrazňuje H. na jiném místě, že onen celistvý „soud“ náleží do „langue“ nikoli do „parole“. Bylo by zřejmě zcela absurdní klásti predikaci pojatou jako logický soud do plánu jazyka. Je tedy jasné, že H-ův „soud“ nesmíme v našem případě chápat jako strukturu logickou, nýbrž jen jako strukturu větnou, která je výrazem takovýchto (nominálních) soudů.

Nejvěrněji, zdá se, budeme interpretovati H-ovu analysu jako analysu významové struktury větných typů se sponou (srv. článek Rostoharův v Slovu a slovesnosti 3, 1937, 212 n.). S tohoto hlediska nám také jasně vysvitne, kde má H-ův omyl své kořeny. H. se dává prostě svésti — podobně jako Jespersen (a je velmi zajímavé, jak jsou si obě stanoviska přes rozpor, který mezi nimi je, vlastně blízká) — sponou verba substantiva, jemuž přikládá plný význam existence (ostatně nikoli primární, nýbrž, jak shodně míní J., v této funkci vlastně transponovaný). To by ostatně, kdyby byl H. pojal do své analysy i typ bezesponný, bylo dávno již zcela jasno.

V této souvislosti rýsuje se nám zajímavý rozpor v myšlení J-ově. J. jedním dechem uznává (Anal. syntax, str. 145), že slovesná spona v daném případě nemá (a nikdy neměla) význam existence, zároveň ji však pojímá jako svéprávný člen do své syntaktické analysy.

Že H-ova analysa není syntaktická, nýbrž že se snaží postihnout významovou strukturu věty, potvrzuje bezděky autor sám, když analysuje větný typ se sémantickým kopulativem der Sohn wurde Johannes getauft takto: (der Sohn s — Johannes p) S — wurde getauft P, dodávaje: „… avšak jazykové povědomí pojímá souvislost jistě jinak, totiž jako der Sohn S — wurde Johannes getauft P (Inledning). Jak neustále zaměňuje H. synchronický aspekt diachronickým, je patrno na př. z jeho analysy věty der Flieger wurde verloren geglaubt, o níž výslovně prohlašuje (Inledning), že obsahuje původně tři soudy.

Shrneme-li svůj úsudek o H-ově analyse, vyzní asi takto: H-ovi jednak splývá syntaktický aspekt jazyka s logickým aspektem jím vyjádřeného tématu, t. j. neprávem identifikuje syntaktickou strukturu věty s logickou strukturou jejího smyslu; dále H. nerozeznává dobře mezi vztažností synchronickou a diachronickou, tu opět neprávem promítá psychologický proces vyjadřovací, sukcesivnost psychických aktů praeexteriorisačních do jazykového vývoje, trpě utkvělou myšlenkou, že jeho logická analysa postihuje původ takových větných struktur, jako na druhé straně naivním předpokladem, že otázky domnělého jazykového vývoje smějí určovat analysu aktuálního jazykového stavu.

 

Zajímavý problém, který si Jespersen v rámci kategorie nominálních predikací klade a řeší, je otázka, do jaké míry jsou determinována slova a slovní spojení vstupující do větné struktury jako S a P s hlediska rozsahu jejich semantického pole. Autor tvrdí, že téměř ve všech případech, v nichž S a P jsou spojeny formální sponou, nevyjadřuje predikace úplnou identitu obou, nýbrž spíše příslušnost subjektu ke třídě, která jest označena predikativem. Thesi tuto, vyslovenou již dříve ve Sproget og Logik, lze také obrátiti: „Jestliže jedno z obou slov, která jsou spojena „jest“ je speciálnější než druhé, je eo ipso podmětem.“ Tato these [110]byla opětovně podrobena kritice, zejména se strany J-ova žáka V. BRØNDALA (Morfologi og Syntax, str. 96.) Br. vytýká J-ově thesi především, že definuje syntaktický fakt (= větný člen) pomocí slovních významů, tedy morfologicky. Br. uvádí nejprve příklady opačné, t. j. věty, kde slovo fungující jako subjekt je obecnější než slovo ve funkci doplňku. Na př.: Toto má býti noční středověká Paříž. Nic není pošetilejšího. Všechno je marnost a marnost. Více nebo méně abstraktní zájmena, která tu stojí v čele vět a podle obecného a oprávněného pojetí ve funkci podmětu jsou nesporně „o sobě“, tedy jako slova, daleko obecnější než uvedené členy koncové, které sotva mohou býti chápány jinak než doplněk. Postřehuje zcela správně, že vada J-ovy definice tkví v neoprávněném promítnutí vztahů ve sféře aktuálního smyslu do sféry významu o sobě. Slovními významy nesmějí se totiž rozumět významy o sobě, nýbrž jejich aktuální smysl v konkretní promluvě (v dané situaci a souvislosti). J. vkládá ex post samozřejmě tento smysl do své these, ač setrvává na její omylné, nepřesné formulaci; tak v System of Grammar (= Linguistica, str. 322).

Že toto pojetí je u J-a jen povrchní a nedomyšlené, je patrno z jeho t. zv. alternativních analys, kde subjekt a predikativ „jsou v rovnováze“, t. j. kdy je mezi nimi vztah úplné identity. Tu mohou také podle J-a subjekt a predikativ vyměnit svá místa. „Neboť je-li rozsah učiněn kriteriem a jsou-li případy, o nichž je rozsah stejný, znamená to, že nemůžeme rozhodnout, co je subjektem a co predikativem.“ (Anal. Syntax, str. 146.) Příkladem takové alternativní analysy je mu věta Jan byl jediný člověk, který znal tajemství, ekvivalentní s větou Jediný člověk, který znal tajemství, byl Jan. Zde v obou případech mohou být oba členy větné buď subjektem, buď predikativem.

Analysuje tedy J. obě tyto věty: S V P n. P V S čili zkráceně S|P V P|S.

Proti této alternativní analyse vyslovil své námitky již A. H. GARDINER (Speech and Language, str. 286), nefundoval ji však důkladněji. Chci zde proto sám ukázat na její neudržitelnost.

Je nesporné, že normální intelektuální způsob větné konstrukce je obecně nejprve subjekt, pak predikát (predikativ).

Ve všech známých jazycích je výrazná tendence pojímati prius jako S a posterius jako P. Vysvětlení toho náleží psychologii myšlení, my tu vystačíme s prostým konstatováním faktu. Poruší-li se (z jakýchkoliv důvodů) tato rovnováha myšlenkového útvaru (struktura normální, nepříznaková S → P) a změní-li se obvyklá hierarchie členů, pak je nutno, aby byl zvrat normální konstrukce nějak signalisován.

Tato signalisace je realisována zpravidla v oblasti větného přízvuku a větné intonace.

Je jasné, že máme-li na zřeteli větu a její konkretní funkci, ať již predikace v parole (mluvené věty, akustický obraz věty v kontextu a v dané situaci) nebo úplná větná schemata v langue, nemůže býti řeči o alternativní analyse. Ve větě v tomto smyslu není nikdy sporné, který člen je subjektem a který predikativem. V J-ových příkladech Jediný muž, jenž znal tajemství, byl John а John byl jediný muž, jenž znal tajemství je za normálních poměrů intonačních subjektem vždy prvý větný člen, zvrat této normální struktury je vyjádřen v pláně fonologickém protikladem intonačním. To ovšem běžný grafický obraz věty nepostihuje. Je tedy t. zv. alternativní analysa jen optickým klamem zaviněným nedokonalostí běžného visuálního větného symbolu. Dal-li se jím J. svést, je mimo vši pochybnost, že jeho obhajoba proti výtce Brøndalově, vkládající do původní these ex post jiný obsah, nepřesvědčuje o ničem jiném, než že její autor Brøndalovu korekci přejal, nedomysliv jejího dosahu.

Závěrem k poslednímu bodu: Není námitek proti Jespersenově thesi v opravené formě, jak ji podal Brøndal: Ze dvou slov, která jsou členy predikační struktury, je to, které v konkretní situaci má speciálnější aktuální smysl, eo ipso subjektem. Tam, kde aktuální smysl obou členů predikace je stejného rozsahu, není oprávněna alternativní analysa ve smyslu Jespersenově, nýbrž je nutno hledat kriterion jiné. Právě v těchto případech, kdy [111]S a P jsou, co se týče rozsahu jejich aktuálních významů, v rovnováze, je omezení J-ova kriteria. Přes J-ovu snahu o popření toho, je nutno dát za pravdu kritickému postřehu Gardinerovu: „Jespersenovo kriterion se hroutí, jestliže ve větě s kopulou subjekt a predikativ jsou koextensivní.“ (Speech and Language, str. 287.)

Slovo a slovesnost, volume 4 (1938), number 2, pp. 105-111

Previous René Wellek: Vývoj anglické literární historie

Next André Martinet: Fonologie francouzštiny