Bohumil Trnka
[Articles]
Существует ли нулевая фонема? / Le phonème zéro, existe-t-il?
Termínu jazyková nula, podle anglického jazykovědce Firtha známého již Páninimu, užil v evropské lingvistice nejprve ženevský lingvista F. de Saussure. Charles Bally věnoval mu obšírnější pozornost ve studii Copule zéro et faits connexes (BSP 23, 1922, 1n.) a ve spise Linguistique générale (par. 256) definoval jej takto: „Nulový znak je znak, který vystupuje bez pozitivního označujícího (significant), ale s jistým významem na jiném místě v syntagmatu, pokud toto syntagma může být nahrazeno jedním nebo více syntagmaty, v nichž má nenulovou formu.“ Mezi doklady Bally uvádí např. ruskou větu dom nov ve vztahu k explicitní formě dom byl nov. Podobný český doklad byl by tvar 3. os. prét. vedl ve vztahu k tvarům vedl jsem, vedl jsi. Od nulového znaku Bally odlišil znak doplnitelný z kontextu, např. I thank (that) you are wrong, a elipsu, jako Dieu est bon et les hommes (sont) méchants. Na doklad morfémové nuly Bally uvádí např. subst. marche ‚pochod‘, odvozené od slovesa marcher nulovou příponou, ve vztahu k explicitnímu subst. formation odvozenému nenulově od slovesa former. Z české morfologie mohli bychom uvést gen. pl. a-kmenových feminin žen ve vztahu ke gen. pl. ostatních kmenů ž. r. duší, kostí, tykví, nebo gen. pl. neuter typu měst ve vztahu k jejich nenulovým tvarům (moří). Co se týče fonologického plánu, Bally shledává nulový foném v tzv. „h aspirée“, ježto po samohlásce předcházejícího slova syntagmatu vystupuje jako souhláska. H aspirée je podle názoru Ballyho znak jisté hodnoty, ale bez hláskové opory.
Na pojetí jazykové nuly u Ballyho navázal Henri Frei,[1] ale do termínu nulový znak zahrnul nejen případy jako père ve vztahu ke grandpère, beau-père nebo va! ‚jdi‘ ve vztahu k tu vas, je chante ve vztahu k je ne chante pas, nýbrž i případy jako col ‚límec‘ ve vztahu ke colis, colon, colin; an ve vztahu k plan, planche, enfant. Rovněž v pojetí aspirovaného h H. Frei se odchýlil od názoru Ch. Ballyho. Správně sice odvozuje, že hiát není kritériem souhláskovosti a že aspirované h není nulovým fonémem (phonème zéro), ale i on pokládá je za foném, který nazývá „prázdný“ a zařazuje spolu s nulovými fonémy do implicitních fonémů postrádajících hláskovou realizaci a tímto nedostatkem se lišících od fonémů explicitních (explicites).
Jakého kritéria užívá H. Frei pro „prázdný foném“? Je jím podle jeho názoru umístění slabičné meze na pozici, která je, jak praví, ve francouzské sylabizaci neočekávaná, totiž na místo, které se vždy shoduje s hranicí oddělující dva monémy (slova). „Prázdný foném“ není tudíž nikdy uvnitř monému, nýbrž jen na jeho začátku a (nebo) na jeho konci (s. 165; srov. vers le huit, vers le onze) v řetězu mluvené řeči. Má tedy delimitační funkci, kterou „nulový“ foném nikdy nemá a kterou lze zkoumat jen v řetězu, nikoli v izolovaném monému. Z hlediska pražské lingvistické školy lze říci, že H. Frei užívá termínu prázdný foném k označení signalizační funkce hiátu mezi dvěma monémy, a zároveň zdůraznit, že tato funkce nestačí, aby její exponent (ať již nulový nebo nenulový) mohl být označen za foném, ani když v některých případech má významově distinktivní schopnost. Freiův prázdný foném je signalizačním živlem, a ne fonémem, jako v češtině je hrdelný ráz mezi předložkou s, v, k a samohláskou následujícího slova. I ten může tu mít stejně jako francouzský hiát distinktivní funkci (srov. s ?očí/sočí, k ?očím/kočím, v ?úle/vůle),[*] ale není fonémem.
[300]Vraťme se k nulovému fonému. Ve Freiově terminologii je to implicitní foném, který je částí monému a stojí v kontrastu s explicitními fonémy slov téhož gramatického druhu, jako substantiv, adjektiv, sloves apod. Nulový foném je např. před samohláskou [u] adjektiva ouvert ‚otevřený‘ ve vztahu k explicitnímu fonému [k] adjektiva couvert, ať již v hiátu (j’ai ouvert/j’ai couvert) nebo mimo hiát (ils ont ouvert/ils ont couvert). S hiátem nulový foném nesouvisí. V sousloví s hiátem, např. v syntagmatu la haute société, není nulový foném, a to proto, že neexistuje jiné adjektivum, které by mělo před [otǝ] souhlásku, jako *[kotǝ]; naproti tomu nulová souhláska je před subst. hotte ‚nůše‘, ježto je v protikladu k začátečním souhláskám substantiv botte, cote, motte, sotte. V nástavbové řadě monémů, jako col — colis — colin — colon — colichet má col vzhledem k colis jeden nulový foném, vzhledem ke colichet čtyři nulové fonémy. Počet nul ukazuje tudíž počet míst, na kterých se vyskytují explicitní fonémy jiných slov téže nástavbové řady a téže gramatické příslušnosti, přičemž však není činěn rozdíl, jak správně poznamenává G. F. Meier,[2] mezi slovy morfologicky odvozenými a neodvozenými. Celkem lze říci, že označení této funkce je matoucí terminologickou zbytečností. Nulový foném není vůbec fonémem, a to vzhledem k tomu, že není realizován distinktivními fonologickými rysy, které rozlišují a charakterizují tyto funkční jednotky, a že se nemůže účastnit jako ony jejich funkcí. Spíše by bylo možno užít adjektiva nulový u e muet, které v mluvené francouzštině není mnohdy hláskově realizováno, ale ani Frei nemluví o něm jako o potenciálně nulovém fonému, nýbrž užívá Grammontova termínu intermittent (nestálý foném) a řadí jej k elipsám vzhledem k jeho fakultativnímu užívání.[3] Mimochodem řečeno, Frei stejně jako Rousselot, Grammont aj., pokládá správně e muet za variantu fonému eu.
O nulovém znaku jako o jazykovém, ne statistickém termínu lze mluvit podle mého názoru teprve na významové rovině morfologického plánu jazyka, existuje-li také nulový exponent daného morfologického protikladu (např. préz./prét., nom. sg./nom. pl., sloveso/činitelské subst. v češtině) vedle exponentu nenulového, jako sufixu, alternace, infixu, prefixu. Nulový tvaroslovný sufix má např. nom. sg. m. r. chlap, oráč vzhledem k nom. sg. jiných maskulin, jako starosta, vévoda, kdežto angl. sg. cat nemá nulový sufix, ježto neexistuje sufix nenulový (explicitní), který by charakterizoval singulár některých substantiv. Naproti tomu pl. sheep ‚ovce‘ má nulový sufix, ježto pro plurál je v angličtině několik nenulových exponentů, z nichž nejhojnější je [s, z, iz], kdežto sg. sheep, homonymní s plurálem, je bez sufixu. Plurál men je označen alternací kmenové samohlásky singuláru man, pl. children jednak alternací, jednak příponou. Nulový morfém má i gen. pl. feminin žen a gen. pl. neuter měst v češtině, ježto vedle něho u jiných substantiv ženského a středního rodu nastupují exponenty nenulové (explicitní). Jako nenulové morfémy i nulový morfém může být homonymní (srov. např. jeho různou funkci v uvedených tvarech muž/žen) a může vést k homonymnímu útvaru dvou pádových nebo jiných protikladů, např. obyvatel (nom. sing. i gen. pl.), ale takovýchto případů není mnoho. Naproti tomu nenulové exponenty jsou v češtině do značné míry homonymní (srov. např. různé funkce pádových sufixů -í, -i (y), -a) a homonymní jsou často i celé pádové tvary slov téhož flexívního vzoru. Ve vývoji jazyka homonymie pádových a jiných gramatických tvarů se do jisté míry odstraňovala cestou morfologické analogie, užitím nebo zevšeobecněním jednoho ze synonymních exponentů. Je důležité si při této příležitosti uvědomit, že homonymie je působena především činiteli fonologické roviny, takže k zásahu morfologické analogie mohlo dojít teprve v době, kdy zákonitost fonologických činitelů, jež způsobily homonymii, již prošla, tj. kdy byla zatlačena v jazykovém systému fonologickou zákonitostí jinou, která zásah ana[301]logie připouštěla. Od homonymie, působené činiteli fonologické roviny, je ovšem nutno odlišovat neutralizaci morfologických protikladů, tj. jejich potlačení za jistých speciálních podmínek morfologického, nefonologického rázu. Např. ve slovenštině — na rozdíl od češtiny — neutralizuje se protiklad genitiv/akuzativ obou čísel substantiv za podmínky, že tato substantiva náleží k životným maskulinům, srov. např. gen. ak. chlapa, chlapov, starostu. Je zřejmé, že morfologická — a tím méně fonologická — neutralizace je zcela jiný strukturní jev než nulový morfém. Morfém je nejmenší významová jednotka jazykového systému a právě významu je potřebí, aby termín nulový znak nabyl v strukturální analýze jazyka odůvodněného oprávnění.
V závěru lze položit otázku, zda se v některém jazyku může objevit i nulový fundující morfém, to jest, zda je možno, aby se slovo skládalo jen ze sufixů a prefixů. Takovýto slovní útvar nalezl N. Trubetzkoy[4] v ruském slovese výnuť ‚vyjmout, vybrat‘, ale ojedinělost takovéhoto útvaru v ruštině připouští spíše výklad, že první slabika tohoto slovesa, předpona vy-, funguje tu sama jako fundující, virtuální báze, s níž se pak spojují slovesné sufixy -nu-ť. Podobné doklady bylo by snad možno nalézt i v některých jiných jazycích, ale i v nich jsou asi velmi řídké. Další otázka, kterou bychom mohli doplnit svůj výklad o nulovém znaku, je, zda tzv. bezpodmětné věty, jako prší, pršelo, mrzne, hřmí, straší, možno uvést jako věty s nulovým podmětem nebo jako doklady neutralizace syntaktického protikladu podmět/predikát. Okolnost, že je možno užít zájmena to (strašilo, pršelo), ukazuje spíše na neutralizaci determinující funkce podmětu těchto sloves vyjadřujících absolutní dění neomezené ani konatelem, ani předmětem dění. Ztrátou determinující funkce podmětu zůstává podmětu pouze vztah nadřazenosti nad predikátem, vyjádřený gramatickou shodou.
R É S U M É
The writer of this article takes exceptions to some of the theoretical views of the “zero phoneme“ as developed by Ferdinand de Saussure’s disciples, Charles Bally, and especially by Henry Frei in his elaborate study Zéro, vide et intermittent (Zeitschrift für Phonetik und allgemeine Sprachwissenschaft 5, 1952, 161 ff.). Henri Frei disagrees with Ch. Bally’s well-known theory of the so-called h aspirée as representing the zero phoneme and rightly argues that the hiatus cannot be regarded as a criterion of the consonantal character of phonemes. Nevertheless, he also holds that the hiatus as occurring in such contexts as vers le huit, vers le onze, is a special kind of a phoneme which he calls vide (empty) and h which he ranks, together with the “zero“ phonemes, to the class of implicit phonemes. From the viewpoint of the structural linguistics of Prague, the empty phoneme, as described by H. Frei, has not the necessary properties characteristic of the phonemes and belongs therefore — like the glottal stop with its delimiting function in Czech (cf. s ?očí ‚from the eyes‘ vs. sočí ‚he bears ill-will‘, k ?očím ‚to the eyes‘ vs. kočím ‚coachman‘ instr. sing.) — to the phonological entities called signals by N. S. Trubetzkoy.
As regards the “zero“ phonemes, they are defined by H. Frei as implicit phonemes which contrast in the moneme whose constitutive part they are, with the explicit phonemes of other monemes (words) belonging to the same part of speech. Cf. Øhotte/botte, motte, etc., Øouvert adj./couvert adj., colØØØ/colichet. It may be clear that the phonemic organization of words, as conceived by H. Frei, has nothing to do with the question of the nullity of a phoneme. In the present writer’s opinion the zero sign is a useful term only if applied to the phonological expedients of morphological oppositions in contrast to their non-zero expedients. Cf. sheep Ø pl. vs. cats, dogs, oxen; he canØ vs. he speaks, rises, in English, or ženØ gen. pl. ‚of the women‘ vs. kosti ‚of the bones‘, in Czech. In conclusion, the writer shows that the zero expedients may be homonymous, although homonymy itself is a quite different linguistic phenomenon, being independent of the morphological oppositions in which the language takes part.
[1] Čl. Zéro, vide et intermittent, Zeitschr. für Phonetik und allgemeine Sprachwissenschaft 5, 1952, s. 161n.
[*] Z technických důvodů se tu hirát označuje ?.
[2] Das Zéro Problem in der Linguistik, Berlín 1961, s. 91.
[3] Srov. R. Godel, Cah. Saussure 11, 31n.
[4] Das morphonologische System der russischen Sprache, TCLP 5, 1934, s. 15.
Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 4, pp. 299-301
Previous Josef Filipec: Některé otázky sémantiky sloves
Next Milan Romportl: Velární a laryngální frikativy ve fonologických systémech
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1