Nově o jazyce sdělovacích prostředků

Jiří Kraus

[Chronicles]

(pdf)

Новый подход к вопросу о языке средств массовой коммуникации / Une vue nouvelle du langage des moyens de communication

Zájem o novinový jazyk a o publicistiku vůbec má v české a slovenské lingvostylistické literatuře dobrou tradici. V ostravském nakladatelství Profil vychází na toto téma nejnověji knížka Josefa Skácela Jazyk a společnost (1977, 109 s.) s podtitulkem Příspěvek k úloze jazyka sdělovacích prostředků v rozvoji socialistického životního způsobu.

Účel knížky je vymezen zcela jednoznačně. Autor se zde zabývá funkcemi jazyka veřejných sdělovacích prostředků v socialistické společnosti. Své závěry opírá o konkrétní lingvistický a obsahový rozbor deníku Severomoravského krajského výboru KSČ Nová svoboda, k jehož třicátému výročí založení tato publikace vychází.

Skácelův výklad je zřetelně rozdělen na dvě části. První část je obecnější a obsahuje tři kapitoly, jejichž zaměření je převážně sociolingvistické — (1) Čím je jazyk pro společnost?, (2) Jaké úlohy (funkce) má jazyk ve společnosti? a (3) Má jazyk socialistické společnosti funkce odlišné ve srovnání s kapitalismem? Druhá část představuje materiálový základ autorovy argumentace a zahrnuje jednu rozsáhlejší kapitolu, nazvanou (4) Podíl deníku Nová svoboda na rozvoji socialistického životního způsobu v ostravské průmyslové oblasti. Metodologicky se opírá o kvantitativní rozbor jednoho náhodně zvoleného čísla Nové svobody (ze 14. 7. 1973); výsledky tohoto rozboru zobecňuje a interpretuje je.

Svůj úkol si autor znesnadnil tím, že chtěl podat výklad odborně lingvistický, ale sou[77]časně jej adresoval i pracovníkům v oblasti masové komunikace, hlavně novinářům a propagandistům. Přesto se mu podařilo obojí zaměření dobře skloubit a nepodcenit ani složku odbornou, ani popularizační. Zvláště to platí o úvodních kapitolách, které metodologicky důsledně vycházejí z Marxova a Engelsova pojetí jazyka jako praktického vědomí, vznikajícího z nevyhnutelného styku s jinými lidmi.

Jazyk je Skácelovi nedílnou součástí výrobní praxe, na každém kroku ji provází a usnadňuje.[1] Proto i jazykové funkce jsou společensky determinovány a vyplývají (a) ze vztahu jazyka a společenské praxe, (b) ze vztahu jazyka a společenského vědomí a (c) ze vztahu jazyka a společenského styku. Všem těmto třem faktorům věnuje Skácel pozornost. Zvláště si všímá funkcí jazyka ve vztahu k společenskému styku. Podle toho rozlišuje funkci komunikativní (sdělování a výměnu informací), interakční (vzájemné pochopení a působení) a stimulačně synergickou (ta povzbuzuje, vyvolává, ulehčuje součinnost ve společenské činnosti) neboli facilitační. Z těchto funkcí vycházejí jednotlivé typy jazykových projevů — (a) doprovodné, bez nichž se neobejde téměř žádná společenská, hlavně výrobní činnost, (b) propagandisticko-agitační (s důležitou oblastí masové komunikace) a integračně diferenciační, které vytvářejí, resp. narušují pojítka sociálních skupin.

Závěr teoretického úvodu a přechod k části druhé, materiálové, je tvořen poznámkami k pojmu masová komunikace, v níž autor spatřuje nejvýraznější sféru rozdílů mezi společenskými funkcemi jazyka ve společnosti kapitalistické a socialistické. Masovou komunikaci v socialismu oprávněně považuje za významnou součást socialistického životního způsobu a vymezuje její specifické rysy (často s odvoláním na Lamsera, srov. rec. v SaS 32, 1971, s. 183; novější překladový sborník sovětských prací Masová komunikace a propaganda, Praha 1975, zřejmě vyšel v době, kdy autor už na něj nestačil reagovat).

Východiskem druhé části Skácelovy knížky je frekvenční soupis slov zvoleného výtisku Nové svobody utříděný podle slovních druhů.[2] Rozsah tohoto souboru zahrnul celkem 6482 slov, z toho 2740 různých. Bohužel chybí podrobnější komentář k způsobu zpracování (započítávala se i inzerce?, zprávy osobní a rodinné?, reklamy?), k způsobu řazení k slovním druhům (na s. 102 se jeden považuje za adj.; lze s tím z jistého hlediska souhlasit, ale vyžaduje to vysvětlení; dále není jasné, jak se zacházelo s vlastními jmény, protože slovník v Příloze je neobsahuje, atp.). Tento nedostatek je zčásti odstraněn uvedením Přílohy (s. 96—109), v níž se uvádí seznam slov podle slovnědruhových skupin, a to (I.) pomocná slova (spojky, předložky, zájmena, částice, citoslovce), (II.) podstatná jména, (III.) přídavná jména, (IV.) příslovce, (V.) slovesa a (VI.) zkratky a zkratková slova. Seznam je uveden abecedně vždy ve třech skupinách: 10 a více výskytů, 9—2 výskyty, jediný výskyt. Celkově se v souboru vyskytlo 2562 substantiv, 1233 adjektiv, 1083 sloves, 325 příslovcí, 1875 slov, která autor označil jako pomocná, a 214 zkratek a zkratkových slov. Toto rozložení zhruba odpovídá očekávaným četnostem, srov. např. J. Jelínek - J. V. Bečka - M. Těšitelová, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce (Praha 1961), zvl. údaje o skupině F tohoto slovníku, která v zásadě odpovídá publicistice, a Z. Lišková, Zrozumiteľnosť novinárskeho prejavu (Bratislava 1972), (zvl. kap. Slovnodruhové zastúpenie); porovnání s těmito údaji by ovšem mohlo být dobrým východiskem k objasnění specifičnosti Nové svobody.

Zajímavou složkou závěrečné kapitoly je interpretace údajů, především lexikálních, ale částečně i syntaktických. Autorovi jde přitom méně o rozbor pouze lingvostylistický, [78]ale daleko více se zajímá o možnost působení slov a větných celků v sociálním kontextu, o to, co označuje (poněkud příliš) publicistickým spojením sociální náboj (slovního významu, spojení slov, věty, textu jako celku).[3] Takový „náboj“ má např. význam slova páka ve spojení hybná páka výstavby socialismu; i když se o tom v textu výslovně nemluví, jde tu převážně o výrazy metaforické a metaforizované. Podobně se podílejí na vytváření „sociálního náboje“ věty obsahující hodnocení, intenzifikace vlastností nebo dějů, propagaci pracovních výsledků, význačných událostí, kolektivů atp. Skácel si je pochopitelně vědom, že častým užitím se tento náboj někdy stírá, automatizuje, domnívám se však, že někdy dokonce přechází v opačnou hodnotu a působí proti záměrům novináře, záporně. K tomu však lze dospět jedině konkrétní analýzou hodnocení textu čtenářem.

Konkrétností svých materiálových východisek a řadou postřehů týkajících se jednotlivých slovních významů i novinového textu jako celku je Skácelova knížka užitečným příspěvkem k poznání vztahu jazyka a společnosti. Je založena na dobré znalosti sovětské sociolingvistiky i na kritickém pohledu na soudobou sociolingvistiku ve Spojených státech. Zároveň představuje ukázku těsného spojení lingvistické teorie s praxí a se snahou o pomoc propagandistické činnosti našich sdělovacích prostředků.

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 1, pp. 76-78

Previous Běla Poštolková: K problémům jazykovědné terminologie

Next Marie Ludvíková: Bulharská konference o strojové lingvistice