K formálním exponentům větné sémantiky

Miroslav Grepl

[Articles]

(pdf)

К формальным экспонентам семантики предложения / Les aspects formels de la sémantique de la proposition

1. Ve všech sémanticky orientovaných koncepcích syntaxe se objevuje jako postulát nutnost řešit vztah mezi formálně syntaktickou a sémantickou strukturou věty, jejich vzájemné přiřazení, působení a podmíněnost. Jde o problém závažný a přitom par excellence lingvistický. Z jeho podstaty vyplývá, že v tomto případě stěží může být požadován „čistý“ jednosměrný metodologický pohled od významu k výrazu nebo naopak. Uspokojivý pokrok může přinést právě jen kombinace obou pohledů, přesněji řečeno jejich „obracení“ v jednotlivých fázích poznávacího procesu.

2. Pohled „od formy“, pokud ovšem překonává úzce morfologizující hledisko a je dostatečně vnímavý k velmi rozmanitým formálním „projevům“ a rozdílům mezi větnými strukturami, musí totiž vést k otázkám, co je jimi vlastně signalizováno, čeho jsou exponenty, a tak pomoci i k potřebnému vyjasňování samého, zatím ne dost zřetelného pojmu větná sémantika (sémantika věty), k osvětlení jeho podstaty a specifičnosti. Zatím se nezdá být zcela jasné ani to, v jakém smyslu je třeba považovat větu za specifickou znakovou jednotku jazyka.[1]

Formální diference v syntaktických strukturách lze v podstatě rozdělit do dvou základních kategorií: jevy povahy široce distributivní a jevy povahy „transformační“ (možnost nebo nemožnost provádět s formálně syntaktickými strukturami různé operace).[2] Zásadně by při tom ovšem měly být odlišovány exponenty korelující s větnou sémantikou od exponentů signalizujících různé typy postojů mluvčího a jejich hodnot, vztahy referenční povahy a funkční perspektivu větnou. Takové funkční rozlišování se nám zdá důležité i pro signály morfologické povahy, neboť některé morfologické kategorie nejsou jednoznačně funkčně specifikovány v naznačeném smyslu.

Má-li ovšem formálně syntaktická analýza opravdu přispívat k poznání větné sémantiky, měla by být dostatečně citlivá a vnímavá k nejrůznějším formálním ukazatelům, musí si všímat i takových, které zůstávají nepovšimnuty nebo se pokládají za „nepodstatné“, a hlavně musí usilovat o jejich syntaktické „vyhodnocování“.

2.1. Tak se např. z formálně syntaktického hlediska jeví jako stejné (a jsou často skutečně za takovové podkládány) konstrukce

(1) Poručil jsem (ti), abys přišel.

(2) Přál jsem si, abys přišel.

Ve skutečnosti se však liší v několika formálních ukazatelích distributivní povahy. Předně mají oba predikátory různý valenční potenciál. Jsou zde však i rozdíly další. V (1) může mít propoziční participant i větnou formu s že + modální sloveso míti (muset), kdežto v případě (2) to možné není

(3) Poručil jsem (ti), že máš přijít.

(4) *Přál jsem si, že máš přijít.

Naopak v konstrukci (2) může mít vedl. věta i kondicionálovou formu minulou, kdežto v (1) nikoli:

(5) Přál jsem si, abys byl přišel.

[275]Tyto rozdíly dost výrazně odlišují formálně syntaktické struktury založené na predikátorech „imperativních“ (rozkázat, přikázat, doporučit, nařídit …) od struktur s predikátory „optativními“ (přát si, toužit, dychtit …).

„Transponovaně“ se mohou do funkce predikátorů „imperativních“ dostat i predikátory „dicendi“. Jejich propoziční participant má pak přirozeně formu vedlejší věty s aby, avšak tuto větnou formu nelze nominalizovat infinitivem.

(6) Poručil jsem (ti), abys přišel // přijít.

(7) Říkal jsem (ti), abys přišel // *přijít.

Je-li „imperativních“ predikátorů užito jako postojových, tj. pro signalizaci (vyjádření) některé z hodnot imperativního postoje mluvčího (v 1. os. sg. préz.), nemůže však už být patrně vedl. věta s aby nahrazena vedl. větou s že + mod. sloveso:

(8) Poroučím (přikazuji, doporučuji, radím …) (ti), abys přišel // … *že máš přijít.

Vůbec je třeba říci, že v postojové platnosti se syntaktické chování predikátorů (nejen imperativních) dost výrazně mění, a bude třeba se tím zabývat.[3]

2.2. Uveďme ještě jeden příklad. Predikátory typu zjišťovat, zkoumat, pátrat, vyšetřovat, kontrolovat, … vyžadují, aby jejich propoziční participant měl větnou formu se spojkou zda (-li, jestli):

(9) Zjišťoval, vyšetřoval, zkoumal …, zda to Petr udělal.

V dokonavé formě se však spojují i s vedl. větami s že a nadto vedl. věty se zda tu není možné chápat jako závislé otázky.

(10) Zjistil, vyšetřil, vyzkoumal …, že to Petr udělal // … zda to Petr udělal.

Na základě těchto (ale i jiných) případů bude patrně třeba přezkoumat ze sémanticko-syntaktického hlediska morfologickou kategorii vidu, a to i v případech, kdy základní vidová opozice dokonavost - nedokonavost není realizována prefixací. Dobrou základnu k tomu poskytuje Danešova klasifikace predikátů, pojetí sémantické derivace a jejích prostředků.[4]

3. Přes značnou rozmanitost mají formální rozdílnosti v syntaktických strukturách zřejmě kategoriální povahu. I z dosud uvedených příkladů je patrné, že jsou to příznaky struktur založených na skupinách predikátorů. To by nás snad opravňovalo k tomu vidět v nich formální exponenty těch sémantických rysů, které jsou takovým skupinám společné. Vycházíme-li z pojetí věty, propracovávaného u nás zvl. Fr. Danešem, J. Kořenským a Zd. Hlavsou, které za organizující jádro věty jak na rovině formálně gramatické, tak sémantické považuje slovesa (predikátory), pak by bylo možné chápat takové formální rozdíly (především ovšem jejich komplexy) za exponenty („vyjevovatele“, rus. pokazateli, pol. wykładniki) jejich rysů syntaktickosémantických, tj. právě těch, které představují stavební kameny větné sémantiky a reflektují různé stránky typových „situací“ a které na druhé straně umožňují, aby při lexikálně sémantické specifikaci predikátů dané skupiny a jejich participantů vznikly věty označující konkrétní situace, které do daného typu situace patří. Své formální exponenty ovšem mají i kategoriální sémantické rysy tříd lexikálně sémantických specifikátorů nepropozičních participantů, označované obvykle jako tzv. sémantické rysy selekční (srov. Kopl chlapce do nohy × *Kopl židli do nohy).

[276]Struktury obecných sémantických (přesněji syntakticko-sémantických) rysů postihující komponenty týchž typových „situací“ bylo by snad možno nazývat propoziční typy a jejich lexikálně sémantické specifikace — propozice. Představuje tedy propozice strukturu jak obecných (kategoriálních) rysů syntaktickosémantických, tak rysů lexikálně sémantických jako jednotu obecného a zvláštního. Identitu propozice bylo by pak možno chápat jako identitu propozičního typu a identitu jeho lexikálně sémantické specifikace (identitu lexikálně sémantické báze). Propozice je předpokladem (prostředkem) pojmenování (označení) konkrétní situace daného situačního typu, pojmenování realizovaného v promluvovém aktu; je jeho referenčním předpokladem. Na této úrovni bylo by možné mluvit o propozičním obsahu.

Formálně syntaktické diference korelující s oněmi obecnými syntaktickosémantickými rysy jeví se nám jako exponenty jejich kategoriálnosti (jejich kryptogramatické povahy), vyjevuje se v nich jejich syntaktická relevantnost. Zdá se být zřejmé, že za základní distinkce třeba především považovat tzv. gramatické větné vzorce založené na valenčních potenciálech predikátorů, avšak jejich značná homonymita (polysémie) vyžaduje, aby se hledaly formální „vyjevovatele“ další, speciálnější.

3.1. O jejich kategoriální povaze a možné rozmanitosti svědčí snad i následující příklady:

(11) Očistil jsem si boty.

(12) Zašpinil jsem si boty.

Konstrukci (12) je možno „transformovat“ v konstrukci Zašpinily se mi boty, kdežto (11) nikoli. Transformace jsou možné i v případech Zlomil jsem si pero; Rozbil jsem si brýle; Odřel jsem si blatník; Vylomil jsem si zub; Přiskřípl jsem si palec; Protrhl jsem si kapsu aj. Zdá se, že pro takové operace je relevantní, že predikáty v daných případech obsahují sémantický rys „mimovolnosti“ a možná i „negativního důsledku“. Levointenční participant by bylo sotva možno charakterizovat jako agens. Avšak i za daných podmínek se ukazuje taková „transformace“ jako stěží uskutečnitelná nebo aspoň nepřirozená v případech:

(13) Usekl jsem si palec; Prokopl jsem si tapetu; Prostřihl jsem si kapsu; Vypíchl jsem si oko; Polil jsem si šaty aj.

Předběžně se zdá, jako by tu byla nějaká souvislost s tím, že v sémantice těchto predikátů je dost výrazně implikován také „prostředek“, „nástroj“.

3.2. Je známo, že „dějové“ predikáty mohou nabýt (při neaktuálnosti) povahy predikátů statických, a to kvalifikačních: Petr kouří (= je kuřák); Petr žárlí (= je žárlivý, žárlivec) a že se to může projevovat i v jejich syntaktickém chování, např. v nerealizaci některého z participantů (Petr odmlouvá matce × Petr odmlouvá), nebo v užití formy plurálu (Petr píše báseň × Petr píše básně). Chceme však v této souvislosti upozornit na to, že k „zestatičtění“ dějových predikátů (procesových i událostních) běžně dochází při jejich spojování s výrazem rád: Petr se rád hádá, odmlouvá, posmívá, vzplane, vybuchne; rád se zakoktá; rád něco ukradne; rád si půjčuje peníze apod. V takových konstrukcích je zřejmě třeba výraz rád chápat jako exponent toho, že jde o predikáty kvalifikační s významem asi ‚mít sklon, být nějaký‘, nikoli dějové. Ukazuje na to i možnost nahradit někdy strukturu slovesnou strukturou sponově adjektivní: Petr se rád hádá // Petr je hádavý, ale zvláště to, že se rád vyskytuje i ve strukturách s neživotným podmětem: to se rádo srazí, přetrhne, zasekne apod.

3.3. V konstrukcích s predikátory zdráhal se, odmítal, zpěčoval se, váhal … zazvonit a predikátory „opačného“ významu typu odhodlal se, dovolil se, osmělil se, odvážil se … zazvonit má jejich propoziční participant formu infinitivu. Primární formu větnou je tu možno „v hloubkové struktuře“ sice předpokládat, ale nikoli [277]realizovat. Proti tomu např. predikátory typu umínit si, usmyslit si, zamanout si, rozhodnout se … jsou slučitelné jak s formou infinitivu, tak s formou vedlejší věty.

4. Pokud jsou naše úvahy oprávněné, a bylo by tedy skutečně možné chápat naznačené formální rozdíly jako exponenty (formální projevy) syntaktickosémantických rysů, pak by tyto projevy byly zároveň důležitým objektivizujícím symptomem větné sémantiky,[5] a tím aktuálnější by se jevila potřeba hledat a odhalovat další takové „vyjevovatele“, často dosud neregistrované nebo unikající pozornosti. Využít by se přitom mělo všech cenných poznatků a pozorování o formální stránce věty, které už přinesla i tzv. „tradiční“ česká syntax. Z autonomnosti roviny významu a roviny výrazu a z jejich asymetrického vztahu může být vyvozováno jen to, že formální signály mohou být polysémní (homonymní) nebo naopak synonymní, avšak z tohoto faktu nevyplývá automaticky závěr o nezávislosti obou rovin.

 

R É S U M É

Zu den formalen Exponentenmerkmalen der Satzsemantik

Der Verfasser beschäftigt sich mit der Beziehung zwischen der formal syntaktischen und semantischen Ebene des Satzes. Die Autonomie der beiden Ebenen und ihre unumstrittene Asymmetrie bedeutet jedoch nicht ihre Unabhängigkeit. Eine subtile formal syntaktische Analyse führt uns zur Aufdeckung von Differenzkomplexen, die man für Exponentenmerkmale der Satzsemantik halten kann. Anhand von tschechischen Beispielsätzen wird gezeigt, daß es dabei formal semantisch um sehr mannigfaltige Exponenten handeln kann. Mit Hilfe der formalen Exponenten werden die semantischen Merkmale des Satzes objektivisiert, und zugleich manifestiert sich in ihnen ihre syntaktische Relevanz.

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 3-4, pp. 274-277

Previous Roman Mrázek: K metajazykové stránce kategorie subjektu

Next Přemysl Adamec: Složené propozice a jejich syntaktické realizace v ruštině