Poetika východoevropského středověkého písemnictví D. S. Lichačova

Jiřina Smrčková

[Chronicles]

(pdf)

Поэтика восточноевропейской средневековой письменности Д. С. Лихачева / La poétique de la littérature du moyen-âge en Europe de l’Est

Práce akad. Dmitrije Sergejeviče Lichačova, významného představitele současné sovětské literární historie i teorie literatury a především textologie, těší se u nás v posledních letech značné pozornosti. Svědčí o tom vedle řady úvah i odkazů hlavně nedávno vyšlé překlady jeho knih Člověk v literatuře staré Rusi (Praha 1974), Poetika staroruské literatury (Praha 1975) a souboru studií K pramenům ruského realismu (Praha 1975; z předchozího svazku sem bylo zčásti přejato pojednání o uměleckém čase a o uměleckém prostoru slovesných děl). Protože zkoumaná problematika i způsoby jejího řešení přesahují zájem literárněvědný, a to jak směrem uměnovědným vůbec, tak filologickým i lingvistickým, nebude jistě bez užitku upozornit na některé výsledky tohoto Lichačovova bádání, jak jsou formulovány v jeho syntetickém díle Poetika staroruské literatury (v překladu Ladislava Zadražila, s doslovem Světly Mathauserové).

V úvodu vedle zeměpisného a chronologického vymezení hranic staroruské literatury klade autor otázku vnitřní struktury a umělecké specifičnosti tohoto písemnictví; konstatuje, že ve staroruských památkách se výrazně prosazují nikoli individuální jazykové styly, ale zvláštnosti žánrové. V první kapitole (Poetika literatury jako systému) zkoumá vztahy tohoto písemnictví k výtvarnému umění dané doby a z nich hlavně funkci slova ve výtvar[351]ných dílech tzv. vysokého stylu („slovo zastavuje na obraze čas“, s. 31), a dále otázku analogického vývoje literatury a jiných druhů umění; tento jev vysvětluje závislostí na jednotných představách „o důstojenství a obřadnosti“ (s. 34). Stylem rozumí „jednotící estetický princip struktury všech obsahových a formálních složek díla“ (s. 36; soudí přitom, že „stylotvorný systém může být zjištěn studiem libovolného prvku díla“, tamtéž). Dále se zabývá vzájemnými vztahy literárních žánrů: žánry vznikají teprve na určitém stupni vývoje slovesného umění a rozhodující pro jejich určení je praktické použití (bohoslužebné, právní, diplomatické); žánry nejsou rovnoprávné ani stejnorodé, nýbrž vytvářejí hierarchický systém velmi složitých vzájemných vztahů. Tradiční ráz staroruského písemnictví (a nejen staroruského, dodejme) vyžadoval tradiční umělecký výraz, stereotyp zde tedy není příznakem nedostatku talentu autora, ale signalizuje, v jakém „uměleckém klíči“ se bude vyprávění odvíjet („umění bylo obřadem, nikoli hrou“, s. 56). Lichačov přitom mimo jiné řeší složitou otázku vztahu mezi systémy žánrů literárních a folklórních: jde o dva samostatné systémy i dvě rozdílné metody, o jejich paralelní existenci a o doplňování neúplného systému staroruských literárních žánrů uceleným systémem žánrů folklórních. Pokud jde o „styl epochy“ (jako příklad dává tzv. východoevropskou předrenesanci, zahrnující „kromě všech druhů umění i teologii a filozofii … i životní styl měst a klášterů“, s. 37), podtrhuje jednotnost stylových principů, jež je charakteristická pro celé středověké umění, včetně umění lidového; jednotný stylistický kód ulehčuje tvorbu i vnímání a jím se také vysvětlují jisté „nepřesnosti“ těchto uměleckých děl, jisté porušování tvarové symetrie a rytmu.

V druhé kapitole (Poetika uměleckého zobecnění) rozebírá autor pojem „literární etiketa“, jejž definuje jako „jednu ze základních forem středověkého ideologického přinucení“ (s. 82); ta určuje výběr ustálených formulí, v souladu s jejími požadavky se vytvářejí nejen stereotypní výrazy, ale i stereotypní situace (přitom např. „chování zlosynů a záporných postav se etiketou vůbec neřídilo“, s. 90). Nejde však jen o soubor mechanicky se opakujících šablon a stereotypů, ale o funkční využití těchto stylistických zvláštností, o tvůrčí kombinace daných prvků („kánon je výrazem osobitosti literatury, nikoli její chudoby“, s. 103). Dále autor zkoumá otázku umělecké abstrakce: vychází z přísného oddělení jazyka „vysoké“ literatury a běžné mluvy, z potlačování konkrétního věcného významu slov; dochází k zjištění ve středověku běžné „binární výstavby stylu uměleckých děl“ (s. 114), založené na binárnosti uměleckého chápání (podmíněného ostrou hranicí mezi sférou materiální a duchovní). Přitom však právě zde autor konstatuje a sleduje pronikání realistických prvků i tendencí do uměleckých děl.

Třetí kapitola (Poetika literárních prostředků) přináší rozbor čtyř poetismů charakteristických pro středověké písemnictví: symbolické metafory (s. 149: „To, co my chápeme jako metaforu, je v mnoha případech vlastně skrytý symbol … Prostřednictvím symbolů … pronikal do literatury silný proud abstrakce. Symboly byly svou podstatou pravým opakem uměleckých tropů … založených na srovnání, na přesně postižené shodě …“), stylistické symetrie — hluboce archaického, dnes už mrtvého tropu, nejsnáze demonstrovatelného na textu žalmů (tento jev odlišuje od uměleckého paralelismu, protože „nekonfrontuje dva různé jevy, ale mluví dvakrát o jednom a témž“, s. 154), přirovnání — které se týká „převážně vnitřní podstaty srovnávaných předmětů“ (s. 161) a v němž „vnější podobnost se naprosto ignoruje“ (s. 163)[1] — a nestylizované nápodoby, tj. mechanického přejímání z děl stylisticky vyhraněných (základní postupy tohoto prostředku demonstruje na příkladu Zádonštiny). — Alespoň stručně by si zde dále zasloužila být charakterizována kapitola čtvrtá (Poetika uměleckého času: obecně, čas v lidové slovesnosti, ve staroruském písemnictví a jeho transformace do děl Dostojevského, Gončarova a Saltykova-Ščedrina) i pátá (Poetika uměleckého prostoru: především v pohádce a v staroruském písemnictví), zde je však možno odkázat na úvahy o Lichačovových pracích v naší odborné literatuře.[2]

[352]Autor svou knihu uzavírá stručnou úvahou, proč se máme zabývat poetikou písemnictví tak vzdáleného naší současnosti: soudí, že nejdůležitější vlastností kulturních hodnot je jejich návaznost; staroruskou literaturu v žádném případě nepokládá za umění „mlčící“; její poznávání se má začít studiem estetické osobitosti.

Lichačovovo dílo, podnětné a vyzrálé, tlumočené promyšlenou a kultivovanou formou,[3] má nepochybně svůj význam i pro jazykovědnou stylistiku — a také pro četbu tzv. starých textů, která takto pojatá se stává něčím daleko víc než jen nudnou filologickou záležitostí.

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 3-4, pp. 350-352

Previous Slavomír Utěšený: Sborník k německo-slovanským jazykovým kontaktům

Next Josef Štěpán: Zdeněk Nejedlý a jeho argumentace