Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Jak se projevuje současný stav německé prehistorie a linguistiky v Hirtově sborníku

Josef M. Kořínek

[Rozhledy]

(pdf)

L’etat actuel de la préhistoire et la linguistique allemandes reflété dans les Mélanges Hirt

Dva svazky jazykovědných, kulturně historických a anthropologických prací, vydané r. 1936 na počest známého německého indoevropeisty Hermana Hirta k jeho sedmdesátinám,[1] není ještě tak zcela nepříznivým svědectvím o současném stavu říšskoněmecké vědy v oborech tu zastoupených. Tím nechci říci, že by se v Hirtově sborníku již silně neuplatňovalo dnešní stále pronikavější ideologické usměrňování na úkor svobody vědeckého bádání; ale odraz, který zanechalo toto usměrňování v jednotlivých příspěvcích k jejich vlastní škodě, není všude stejný, a v některých je to jen podřadný rušivý tón, který si lze vysvětlit spíše jako ústupek vlivům vnějším — nevyhnutelné konvenci ideologické — než jako skutečné názorové a metodické vyznání autorovo. Místy se dokonce neubráníme dojmu, že usměrněné odstavce v závěru jistých článků byly připojeny teprve ex post, neboť nápadně disonují s poměrnou nestranností ostatku.

Podle podtitulů obou dílů (I. Ergebnisse der Kulturhistorie und Anthropologie — II. Ergebnisse der Sprachwissenschaft) bychom čekali, že sborník obsáhne rovnoměrné zhodnocení všeho dosavadního úsilí v otázce národních kmenů a jazyků indoevropských, jejich pravlasti, kultury a rasových znaků, ale podle článků skutečně v něm obsažených byl jeho program na jedné straně překročen tím, že přináší řadu nových výkladů a domněnek, vlastních jen jejich autorům, a na straně druhé zúžen pronikavě a na velkou újmu nestranného přehledu: nepovšimnuto zůstalo skoro vše, co do tohoto souboru otázek vnesla nového metoda strukturální zvláště na poli jazykozpytném, a musíme také litovat, že se nedostalo pozornosti výsledkům ruské jafetidologie kromě bryskního a rozčileného odmít[174]nutí a limine[2]. Ani jedno vážné slovo o cestě, kterou k řešení „indoevropského problému“ už před lety nastoupil Marr a jejíž stejně oprávněnou možnost zdůraznil nedávno Trubeckoj,[3] totiž předpokladem, že indoevropské společenství jazykové vzniklo sblížením etnických celků, jazykem do té doby zcela různých a nemajících společnou pravlast. Nesnadný problém indoevropský je v Hirtově sborníku — nehledě k několika výjimkám v podrobnostech — chápán čistě historicky ve smyslu kulturně vědní metody z dob před uplatněním strukturalismu, a pokusy o celková i dílčí řešení ztroskotávají i zde nutně o tuto základní vadu. Jazykozpytec poučený strukturálně naráží opět a opět na překonané mladogramatické pojetí jazyka a jeho „vývoje“ — jubilant Hirt, jeden z nejtypičtějších představitelů mladogramatictví mezi soudobými jazykozpytci evropskými, mohl jistě s uspokojením přehlížet řady svých žáků a epigonů v německé vědě. A byl by to mohl činit ještě z jiného důvodu: nezapomínejme, že základní thesi nacistických badatelů, postulující genetickou vázanost jazyků a ras a kladoucí rovnítko mezi pojmy „čistého“ germánství, „čistého“ indoevropství a „čisté“ nordické rasy, nevymyslili tito badatelé — ta zde byla, i když ne tak pregnantně, již před nacistickým Německem а k jejímu vykrystalisování přispěl vedle jiných starších badatelů značně právě Hirt sám. Ovšem řada prací starších i docela nových ukazuje, že kulturní vědy německé, zvláště béřeme-li tento výraz v jeho smyslu národním, ne politickostátním — nejsou v uvedené thesi naprosto zajedno;[4] а k pracím těm lze přiřadit do jisté míry i Hirtův sborník, obsahující také řadu příspěvků zahraničních (to za daných poměrů je nesporně příznivá stránka celého podniku), zvláště z Rakouska a Francie. Je příznačné pro současnou vědeckou práci v Německu, jak pestrá rozmanitost názorů byla zde sloučena v jedno kolektivní dílo, a neméně příznačné je i to, s jak liberálně pružnou stupnicí kritičností se v něm setkáváme: od spodních tónů pseudovědeckosti až po překvapující pochybovačnost a opatrnost v úsudku i závěrech — a obojí mluví k nám spíše o metodickém zmatku a nemístné shovívavosti než o skutečném „usměrnění“ a zejména ukázněné kolektivní spolupráci za jednotným cílem, jak se pro ni horuje v předmluvě.[5]

[175]Třeba ostatně zdůraznit, že jak zásada kolektivní spolupráce při zdolávání takových témat, jako je problém indoevropský, tak i plynoucí z toho snaha o totalitní chápání a řešení jich je v podstatě správná a musíme ji vítat, ať přichází odkudkoli; myšlení „totalitní“ může být i zde předvojem myšlení strukturálního. Jenže tu nutno zatím zvlášť pečlivě rozlišovat mezi totalitním usilováním opravdu vědeckým a totalitním usilováním, vyvěrajícím z té neb oné koncepce politické. Na druhé straně nelze odmítat paušálně všechno, co nacističtí badatelé přinášejí, i když nesouhlasíme s tím, k čemu svůj přínos za měřují. To se týká také nacistického bádání o vztazích mezi rasou a jazykem — rozhodně tu již nevystačíme s negativním postojem na př. Meilletovým. Záleží však, jako všude jinde ve vědě, na spolehlivosti a kontrolovatelnosti fakt, z nichž se přitom vychází, na správnosti metodického postupu a na „vnitřní přesvědčivosti“ vyvozovaných závěrů. A zde se dá většině příspěvků k Hirtovu sborníku mnoho vytýkat. Místo aby se ony vztahy trpělivě vystopovávaly na anthropologických, kulturních a jazykových faktech především z doby přítomné nebo nedávno minulé a na vzdálenější minulost se aplikoval — se všemi nutnými výhradami — jen ten závěr, který vskutku přesvědčuje, kladou usměrnění badatelé to, co teprve má být dokázáno, jako samozřejmost do základů svých dedukcí, nahrazujíce vědecký důkaz ideologickým vyznáním víry a smiřujíce rozpory mezi svou vírou a dosavadními exaktními poznatky mlhavou generalisací fakt příznivých a povšechným odbýváním fakt nepříznivých jako „nepůvodních“. Všichni bez výjimky sice uznávají, že vnitřní sounáležitost nordické rasy, indoevropství a germánství neprojevuje se u příslušných národních celků doby přítomné a dob historických vůbec, všichni uznávají, že zjištěná fakta mluví všechna o relativnosti pojmů „nordická rasa“, „indoevropství“, „germánství“, že se vůbec oblasti rasové, etnické, kulturní a jazykové všude — pokud sahá naše poznání — rozmanitě přetínají a v poměru k sobě diachronicky stále mění, že vždy a všude máme co činit s rasovou, etnickou, kulturní a jazykovou směsí, různou podle kvantity i kvality jednotlivých prvků rasových, etnických atd., a tedy s faktickou nezávislostí mezi rasou, národem a jazykem — ale přes to vše věří v „původní“ naprostou a přímočarou spojitost mezi rasou, národem a jazykem, věří v „původní“ sounáležitost „čisté“ nordické rasy, „čistého“ indoevropství a „čistého“ germánství — a co slovo, to mystika: nikde se v jejich pracích nedočteme nic přesného a nedvojsmyslného o tom, jak si vlastně představují tu „původní“, pro ně tak samozřejmou a jednoduchou vázanost zvláště mezi jazykem a rasou, ani o tom, co si vlastně myslí tou čistou nordickou rasou, tím čistým indoevropstvím a germánstvím, a proč zejména proti tomu všemu, o čem nás poučuje zjistitelná skutečnost dnešní a historická vůbec, máme předpokládat zásadně jiné poměry „původní“, a dokonce proč v těchto předpokládaných původních poměrech hledat hodnotící měřítka při posuzování poměrů historických a dnešních, jak se s tím setkáváme u nacistických badatelů na každém kroku. Rozpor mezi svým předpokladem a danou skutečností vysvětlují obyčejně tak, že se původní těsné pouto mezi rasou a jazykem během dlouhých dob stále více uvolňovalo, neboť jazyky jsou prý živel mnohem labilnější, t. j. mnohem snadněji měnící svůj ráz i svou územní oblast než rasy. Avšak z jakého důvodu nemohl být tento nesouhlas mezi jazykem a rasou již u nejstarších Indoevropanů, z jakého důvodu právě zde nerekonstruovat podle toho, co je historicky jedině dáno? A i když si odmyslíme tuto chybu, zůstávají jiné a stejně velké: buduje se bez rozpaků na oněch předsudcích, jež tolik kalily zrak starší vědě a z nichž se dnešní věda již šťastně vypracovává, totiž předně na mylné představě, že hlavní a vlastně jediný smysl a cíl vědecké práce je pronikat a proniknout k „původu“ а k „původnímu“ stavu věcí, a dále na mylném hodnocení „původnějšího“ jako „zachovalejšího, čistšího“ a tedy „lepšího“. Většině nacistických badatelů kalí zrak nadto ještě romantické učení o nestejné souhrnné hodnotě čistých (tedy původních, ideálních) typů rasových; za nejušlechtilejší pokládají přitom arci svůj domnělý typ vlastní, tedy ideální rasu nordickou.

[176]Ostatně dejme tomu, že by nedokázaná a nepravděpodobná these o původní vázanosti mezi jazykem a rasou, tak jak ji hlásají nacističtí badatelé, byla správná: co z ní — za daných poměrů historických, „porušených“ tolikerým a tak rozmanitým míšením a kříže ním jak rasovým, tak i jazykovým — může plynout pro určení předhistorického vztahu mezi konkretním typem rasovým a konkrétním typem jazykovým, na př. mezi rasou nordickou a indoevropštinou (indoevropským prajazykem)? (Přitom necháváme stranou otázku, jsme-li v tomto případě s hlediska historické skutečnosti vůbec oprávněni, mluvit o nějakém konkretním typu rasovém.) Nebyla by tu i tak stejná možnost, buď že jde o původní sounáležitost skutečnou anebo jen zdánlivou, totiž o pozdější přenesení jazyka na lid té rasy? A dejme i tomu, že by byla správná první z těchto možností: co nám pomůže these o původní vázanosti mezi indoevropštinou a nordickou rasou při zjišťování pravlasti Indoevropanů, jsou-li historické skutečnosti takové, že ta pravlast mohla být skoro v každém místě historické rozlohy jak indoevropských jazyků, tak i nordické rasy? Vidět, jak všecko snažení tímto směrem je vědecky prostě nesmyslné a předem marné.

Příspěvky usměrněných badatelů v Hirtově sborníku jsou dále novým hromadným dokladem toho, jak ideologické zajetí vědeckého pracovníka, a to právě pracovníka nadaného a chtějícího mermomocí kupředu, vede nutně — podle obecného zákona kompensace — k zadním dvířkám jinaké volnosti pracovní, zvrhající se snadno v úplnou subjektivnost a nevázanou fantasii při pojímání a vysvětlování daného materiálu. Tato kompensace projevuje se nejen obsahově, nýbrž i formálně celkovou mlhavostí, mnohovýznamnou obrazností a někdy vůbec nesledovatelností jazykového vyjádření — to je ovšem také přirozený a nutný důsledek mystičnosti pojmového východiska těchto badatelů, stejně jako je důsledkem dogmatičnosti jejich základních pojmů ona příznačná dikce politicky bojovná, oplývající nechutnými pleonasmy, zarážející stylistickými primitivismy a kořeněná napořád a do omrzení výrazovými prostředky z ovzduší řečnických tribun a vojenských kasáren.

A teď několik ukázek.

Tak v prvním svazku O. Reehe (Entstehung der nordischen Rasse und Indogermanenfrage), J. W. Hauer (Religionsgeschichte und Indogermanenproblem), B. K. Schultz (Das Indogermanenproblem in der Anthropologie), Fr. Schachermeyr (Wanderungen und Ausbreitung der Indogermanen im Mittelmeergebiet) a j. rozvíjejí své úvahy ze společného tvrzení — opakuje se skoro na každé stránce v rozmanitých retorických obměnách, ale bez jakéhokoli pokusu o důkaz —, že nordická rasa, dokonalejší ostatních (srov. zvl. str. 180, 280), je tvůrkyní, nositelkou a šiřitelkou indoevropských jazyků; a třebas se ty úvahy samy v jednotlivých článcích hodně rozcházejí, scházejí se zas jejich závěrečné odstavce s příznačnou stereotypností. Na př. Hauer vykládá také o silném vlivu jiných ras v celé indoevropské oblasti a neváhá dokonce neloyálně napsat, že rasové míšení bylo i na prospěch rozvoji nordické rasy; závěr — vědecky neurčitý, ale jinak průzračný: „Nordisches Wesen ist letzthin bestimmendes Schicksal der indogermanischen Welt“ (202). Reche, který prohlašuje rekonstruovaný prajazyk indoevropský za prajazyk nordické rasy, jež sídlila ve střední a západní Evropě už před 80.000 lety, nutí se k vůli odlišnému rázu germánštiny k předpokladu, že Germáni představují odedávna jistou variantu nordické rasy — výklad míšením totiž a priori zamítá;[6] a vyvrcholení celé stati — „nordická rasa a etnické a jazykové indoevropství (völkisches und sprachliches Indogermanentum) jsou od původu identické“ (317). Schachermeyr vysvětluje vznik indoevropských národů šířením nordické rasy ze severu a středu Evropy na jih a východ, spojeným s míšením této rasy s jinými rasami staroevropskými; expanse přes okruh „pokrevně podmíněný“ [177]měla za následek „zředění a zvnějšnění“ původních znaků rasových; podařila se prý tedy jen politicky, ne již tak kulturně a naprosto ne rasově. Poněvadž stupeň rasové čistoty je mu ukazatelem zachovalosti indoevropské a tím ovšem i germánské a — last but not least — německé, dospívá zcela přirozeně také k závěru pro politickou přítomnost německou: boj proti světoobčanství a internacionalismu ve jménu nacistické „Volkhaftigkeit“ a „Bodenständigkeit“. Zvlášť typickou ukázkou usměrněnosti přímo katechismové poskytuje článek Indogermanentum und Germanentum, rassenkundlich betrachtet od H. F. K. Günthera: kolébkou Indoevropanů je střední Evropa, kde vznikla nordická rasa brzo po době ledové, a šíříc se odtud různými směry, znečišťovala se míšením; původní čistě nordický charakter Indoevropanů byl stále více stírán a je dnes již skoro úplně setřen — jsou to velkou většinou pouzí „Spracherben“, ne „Bluterben“ svých praindoevropských předků. Tak je to i s Germány, kteří se vytvořili několikerým míšením rasovým. Proti této hrozící rasové záhubě Indoevropanů nutno bojovat a zachránit aspoň to, co ještě zbývá — tak, jak to činí nacistické Německo. V nespoutaném výbuchu politické ideologie nepostřehují takoví autoři patrně ani nejkřiklavější absurdnost svých výkladů, že totiž horují sami proti sobě, když volají na poplach proti tomu, co podle jejich vlastního pojetí právě vytvořilo podstatu germánství a tedy i němectví. Pikantně působí, že se při takovémto výbuchu dal unést nejdále ne říšskoněmecký, nýbrž vídeňský badatel J. Strzygowski,[7] který se v svém příspěvku (Warum kann für den vergleichenden Kunstforscher nur der hohe Norden Europas als Ausgangspunkt der „Indogermanen“ in Frage kommen) snaží přesvědčiti čtenáře o tom, že s hlediska srovnávací vědy o umění nutno prvotní ohnisko indoevropských kmenů klást do oblasti polární, odkud se v posledním období ledovém začaly posunovat do severní Evropy i Asie a pak dál směrem jižním a východním; po Indoevropanech postupovaly prý tamtudy kmeny finské, vytlačené později ze severní Evropy od Germánů.[8]

V ostrém kontrastu s příspěvky tohoto rázu jsou práce některých autorů říšskoněmeckých a většiny autorů zahraničních. Tak vratislavský prehistorik H. Seger v článku, postaveném v čelo sborníku (Vorgeschichtsforschung und Indogermanenproblem), podrobil důkladné revisi dosavadní literaturu, porovnal rozvážně všechny prehistorické důvody pro i proti a postřehuje spravedlivě potíže teorie evropské jako teorie asijské; uvědomuje si i dnešní neřešitelnost („daß uns der Fundstoff beständig neue Aufgaben stellt, neue Rätsel zu lösen gibt, daß sich über dieselben Verhältnisse und Dinge in sehr verschiedener, oft gerade entgegengesetzter Weise urteilen läßt“ 39), ale — přes velmi opatrný a vlastně negativní závěr — hlásí se na konec přece k lokalisaci v Evropě střední, po př. severní. Nebo mnichovský paleontolog M. Semper (Zur Rassengeschichte der Indogermanen Irans) ohledává velmi střízlivě výsledky dosavadního bádání, uvědomuje si plně problematiku svého tématu, odmítá všechny domněnky, jež jsou v rozporu s novým materiálem, varuje před [178]stavěním dalších domněnek na faktech, jež se ukazují mylnými, a je odhodlán přiznat raději neřešitelnost („ein Nichtwissen und eine Unlösbarkeit“ 355) než sespokojovat s pavědeckými náhražkami; přes to však i on volí si na konec jako základ další práce domněnku o středoevropském východisku Indoevropanů. Přiznání k nacistickému stanovisku v závěru obou článků působí neorganicky, a je to asi ústupek vnějšímu tlaku. Vídeňský etnolog Fr. Flor (Die Indogermanenfrage in der Völkerkunde) staví se rovněž za očistu vědy od mytu, zamítá výslovně diletantské transplantace „des volkspolitischen Denkens“ do indoevropského dávnověku (69), ukazuje složitost indoevropského problému, upozorňuje na jednostrannost W. Kopperse a jiných při jeho řešení i na vliv biblického mytu při vzniku tradiční představy o pravlasti v Asii a zdůrazňuje zejména, že nikde není a nikdy nebylo „čistých“ typů kulturních; při všech výhradách kloní se pak se stanoviska svého oboru k předpokladu pravlasti v severní Evropě. Ještě střízlivěji vyznívá studie vídeňského prehistorika O. Menghina Grundlinien einer Methodik der urgeschichtlichen Stammeskunde, jednající o cílech, pramenech a metodách „ethnogonie“, totiž nauky o vznikání, členění a šíření národních kmenů v dobách před písemnou tradicí, a o jejích vztazích k ostatním vědám, také k linguistice. Dosavadní výsledky vědy o rasách a t. zv. rasové psychologie posuzují se tu velmi skepticky; Menghin praví bez obalu, že metodicky stojí celý tento pracovní obor dosud „na velmi vratké půdě.“ Lipský profesor srovnávací vědy právní K. Koschaker podává v článku „Was vermag die vergleichende Rechtswissenschaft zur Indogermanenfrage beizusteuern“ tresť svého kritického ohledání dosavadních pokusů o toto téma. Jeho stať je celkem negativní, ale velmi poučná: shody nebo podobnosti právních institucí v oblasti indoevropské mohou být stejně projevem původní jednoty jako výsledkem pozdějšího sblížení (po př. paralelního vývoje), a nutno tedy resignovat na samospasitelnost rekonstrukce praindoevropské jednoty v ohledu právním, stejně jako se na ni resignuje v ohledu jazykovém. Vratislavský profesor pro dějiny ras a ethnologii E. v. Eickstedt v čl. Arier und Nagas hledá pravlast nordické rasy a zároveň Indoevropanů na prostoře mnohem rozsáhlejší než ostatní badatelé — v severní oblasti evropské i asijské od Alp až po Altaj („nordeurasisches Urgebiet“); toto své pojetí vsunuje do kuriosních výkladů speciálních o severodravidském kmeni Nagů, arisovaných Indidů. Podle varšavského prehistorika Wl. Antoniewicze (Das Problem der Wanderungen der Indogermanen über die polnischen und ukrainischen Gebiete) ukazuje dosavadní výzkum archeologický do středního Německa jako pravlasti Indoevropanů, nikoli však do kulturního okruhu nordického; proti známému důkazu o pravlasti v stepích jihoruských nebo jinde na východě poznamenává dobře, že kůň mohl být zkrocen a domestikován také všude ve střední Evropě. Zajímavou informativní studii napsal profesor lékařské fakulty v Helsinkách O. Streng (Die Bluteigenschaften [Blutgruppen] der Völker, besonders die der Germanen) o krevních typech, rozlišitelných serologicky a různících se procentuálním poměrem jistých vlastností lidské i zvířecí krve. Ač jde o mladičký obor, kde všechno zkoumání je teprve v počátcích, rýsuje se podle autora již dnes možnost důkazu, že s rozdíly rasovými i národními souvisí jisté rozdíly v krevním typu. Streng vysvětluje celý způsob práce na tomto poli a uvádí několik prozatímních výsledků: v rámci určitých — a to značných — výhrad je v přítomné době lid téže územní oblasti krevně sourodý, v různých oblastech nesourodý; při rasovém a národním míšení se krevní typ mění. Nebyl však dosud pozorován žádný pevný speciální vztah mezi krevním typem a ostatními anthropologickými (ani psychickými) vlastnostmi, takže se dá říci povšechně jen to, že jisté krevní typy jsou v jistých územních oblastech mnohem obecnější než v oblastech jiných; o jejich původu, historickém pohybu (šíření, změnách) a vztazích ke konkretní příslušnosti rasové nebo národní možno vyslovovat domněnky dosud jen zcela vratké. „Alle Völker der Gegenwart sind Gemische“ (420) — a mezi příklady uvádí Streng také Vídeňáky jako „Gemisch von Deutschen, Tschechen und Ungarn“. Jednotlivá zjištění jsou ovšem důležitá, zvláště shodují-li se s historickými [179]skutečnostmi, na př. krevní příbuznost německých osadníků v Uhrách, Rumunsku a jižním Rusku s obyvatelstvem západního (ne východního) Německa nebo cikánů s Indy. Mělo-li by se podle autorova mínění dnes vůbec něco pronášet s tohoto hlediska o pravlasti Indoevropanů, dalo by se soudit spíše na východisko asijské než evropské (428 n.). Ještě sensačněji — přes veškerou obezřelost pisatele — působí článek hamburského profesora srovnávací vědy hudební W. Heinitze (Was kann die vergleichende Musikwissenschaft zur Indogermanfrage beitragen): na podkladě rozboru prehistorických nálezů v oblasti hudebních nástrojů rekonstruuje autor velmi důvtipně — a velmi odvážně — biologický i duševní profil těch, kteří je vytvořili, pomocí teorie o fysiologické resonanci, t. j. tělesné reakci na smyslový dojem (teorie ta má docela blízko k německé Schallanalyse Sieversově). Při všem nebezpečí subjektivnosti, jež hrozí takovému postupu a jehož si je autor také plně vědom, nelze nepočítat se zjištěním, že „nordický“ člověk, náležící dnes zhruba k dechovému typu thorakálnímu (Brusttypus, Hochatmer) na rozdíl od člověka „nenordického“ s dechem převážně abdominálním (Bauchtypus, Tiefatmer), náležel k onomu typu zhruba od nejstarších nálezů; oba typy nalézáme ovšem velmi brzo vedle sebe na severu i jihu, takže lokalisace předhistorického člověka nordického je s tohoto stanoviska úplně sporná, а k otázce indoevropské pravlasti samé nemůže srovnávací věda hudební říci teprve nic určitého.

Druhý, jazykovědný díl Hirtova sborníku vypadá docela obdobně: vedle příspěvků, nesoucích se zcela v duchu nacistické ideologie a zahrocených ke konci zpravidla nepokrytě politicky, jsou tu také články značně umírněné nebo i docela nestranné a vědecky cenné. Špatný začátek tvoří úvodní přehled K. Stegmanna v. Pritzwald Kräfte und Köpfe in der Geschichte der indogermanischen Sprachwissenschaft, kde se autor snaží zaklínit současnou jazykovědu německou do dějin jazykovědy od počátku minulého století. Stopuje dějinný řetězec hlavních forem vědeckého myšlení od romantismu Herderova a bratří Grimmů přes racionalismus počínající Boppem, stupňovaný Curtiem a vyvrcholený mladogramatiky, dále přes protimladogramatickou reakci individualistů a idealistů až k své vlastní generaci, která sice nepřinesla žádnou novou metodu, zato však „eine neue Totalität der Wissenschaftsgesinnung“, „das Primat der Gesinnung“ (24): jako v badatelské činnosti starých romantiků vyústila láska k lidovosti v ethos politické, vede i v této nejmladší generaci vědecké usilování o všechno, co je v indoevropských jazycích výrazem svojskosti národní, kulturní i rasové, nutně do sféry bezprostředně politické — na rozdíl od poklidně a nepřítomně rozumářských generací minulých. „Eins unterscheidet uns von allem, was war, trennt uns auch von der idealistischen Sprachphilosophie eines Voßler oder Cassirer, unser Denken wurzelt nicht in allmählich müde gewordenen Prinzipien, sondern geht von dem tiefen Erlebnis gleichgesinnter Gemeinschaften aus, irgendwie ist das „Wissenschaftslager“ unser Schreibtisch. Das sind die Kräfte …, von denen unsere Generation erfüllt ist: echte Mannschaftsbildung als Grundforderung unseres Lebens und Wissenschaftsideals …, echtes Philologentum, wie es sich stets mit uralten Traditionen um das Feuer des Volkhaften versammelt hat, und völkisches Ethos als Befehl der Gesinnung … Die kämpferische Verbundenheit, der zündende Gleichtakt der Idee von Sprache und Volk mit dem tagtäglichen politischen Erlebnis der Sprach- und Volksgemeinschaft, das immer begeisternde Wissen, daß es vorwärts geht …, das sind die Garanten der sprachwissenschaftlichen Zukunft. Diese Generation wird das Vermächtnis durchsetzen, das ihr die deutsche Bewegung um 1800 überantwortet hat … Die Probleme sind in der Leidenschaft der völkischen Besinnung geboren worden, in gleichem Geist können sie nur gelöst und in das Leben der Nation hineingesprochen und hineingelebt werden“. Uvádím obšírně tento passus jako symptomatický pro usměrněnou jazykovědu řtšskoněmeckou, a to jak obsahem tak i formou: na jedné straně křiklavé siláctví a vojáctví slov, na druhé naprostá mlhavost pojmů, nedomyšlenost, protismyslnost, vědecká nemohoucnost.

[180]Velký zájem — ve shodě s programem sborníku — věnovali nacističtí badatelé poměru germánštiny k ostatní indoevropštině. H. Ammann (Germanischer und indogermanischer Sprachtypus) položil si za úkol ukázat, že i s jazykového hlediska jsou Germáni čistí Indoevropané („reinblütige Indogermanen“ 329); odlišnost germánštiny od rekonstruovaného prajazyka Indoevropanů vysvětluje zčásti jako výsledek spontánních změn, k nimž nalézáme obdoby v dějinách jiných indoevropských jazyků, zčásti pak jako pouhou fikci — prajazyku se prý totiž přisuzují všechny rysy získané srovnáváním řečtiny a staré indičtiny, ač bychom se mohli zařizovat při rekonstrukci prajazyka stejným právem podle stavu germánského a tím anulovat právě ty nejkřiklavější rozdíly, jež se obyčejně vysvětlují vlivem předindoevropského etnického substrátu na Germány (Ammann připouští sice také „jisté jazykové vyrovnání“ mezi Pragermány a praevropským substrátem, ale odmítá vysvětlovat jím odlišnost germánštiny předpokládaje, že onen substrát byl Indoevropanům blízký rasově i rázem jazyka). Při shledávání všeho toho, co by mohlo svědčit pro indoevropskou zachovalost germánštiny a proti starobylosti jiných indoevropských jazyků, dopouští se autor mnoha omylů, prozrazuje dokonce neznalost některých bezpečných poznatků a místy se vyjadřuje až naivně.[9]

Z odporu proti vysvětlování odlišného hláskového rázu germánštiny předpokladem jazykového míšení s etnickým substrátem jsou také jiní ochotni upravit podle germánského stavu hláskoslovnou rekonstrukci indoevropského prajazyka, zvláště A. Schmitt (Die germanische Lautverschiebung und ihr Wert für die Frage nach der Heimat der Indogermanen), H. Arntz (Gemeingermanisch) a C. Karstien (Indogermanisch und Germanisch). V jedné věci jsou stížnosti těchto i jiných badatelů (na př. G. Devota 540) na starší rekonstrukci oprávněné: konsonantický systém praindoevropský byl — v souhlase nejen se stavem germánským, nýbrž také italickým, řeckým a armenským — trojúhelníkový a ne čtyřúhelníkový, neboť hlásky ph, th, kh (k’h, kṷk) nejsou pro hláskoslovnou soustavu „normálních“ prajazykových slov zaručeny, takže místo systému

 

atd., kde „aspiráta“ označuje hlásku neutrální co do znělosti.[10] Článek Schmittův je jinak celkem užitečný rozbor substrátové teorie a výkladových možností, jež z ní plynou pro jazykovědu a sousední obory; autor se tu však snaží uplatnit také svůj pochybený názor na hlásku a hláskovou změnu, vyvrácený nedávno znamenitě od Trubeckého.[11] Typickým příkladem planého teoretisování je článek Arntzův: autor nás chce přesvědčit o tom, že na rozdíl od prajazyka Indoevropanů, jejž prý rekonstruujeme „s úplnou jistotou“ a jenž tedy není „žádná hypotetická veličina“ (potírá vůbec chápání této rekonstrukce jako pouhé pracovní pomůcky), je pragermánština holá fikce opřená o zjevy, které nestačí k odůvodnění jejího předpokladu; to, z čeho se uzavírá na „Urgermanisch“, svědčí jedině pro „Gemeingermanisch“. Je pravda, že se do prajazyka jisté skupiny jazyků promítává leccos, co by se mohlo stejným a někdy i větším právem [181]vysvětlovat jako jev paralelní z dob samostatné existence těch jazyků, stejně jako víme, že si dosud mnozí představují „prajazyk“ co do času i prostoru příliš zjednodušeně, nedbajíce o jeho chronologii ani o diferenciaci dialektickou; ale těmito zřeteli nelze naprosto odklidit všechno, co mluví ve prospěch stanovení prajazyků, a to i pragermánštiny. O jednotlivých znacích jazykového celku germánského je ovšem vždy možné dokazovat, že každý sám o sobě nemusí být „pragermánský“; avšak jejich souhrn, a zvláště strukturální vztahy mezi nimi, jeví se nám jako jistý jednotný a zpravidla i jedinečný typ jazykový, který se pravděpodobně konstituoval — tak jako typ slovanský, arijský atd. — v jisté době po zániku poměrné etnické a jazykové jednoty indoevropské jako pozdější poměrně jednotný jazyk etnického celku germánského. Arntz usuzuje dále takto: dokáže-li se, že na př. jistý morfologický prostředek germánský byl zděděn z indoevropského prajazyka, musíme jej vyřadit z rysů charakterisujících jazykový celek germánský — neuvědomuje si, že při morfologické charakteristice tohoto celku nejde o předgermánský podklad jednotlivých tvarů sám, nýbrž o nový a zvláštní jeho projev v celkové morfologické struktuře germánštiny. Proto vyvrací pojem pragermánštiny poukazováním na to, že jednotlivá fakta, z nichž se tento prajazyk rekonstruuje, jsou germánským jazykům společná s tím neb oním z ostatních jazyků indoevropských; jenže to, čemu v jazykovědě říkáme hypoteticky „prajazyk jisté skupiny jazyků historicky příbuzných“, záleží právě v oné zvláštní soustavě společných prvků, jíž se ty jazyky liší jako celek od jazyků ostatních, ať už příbuzných nebo nepříbuzných. Arntzovo usilování, aby byla zrušena „urgermanische Kluft“ mezi prajazykem Indoevropanů a „obecnou germánštinou“, je zřejmě výron nacistické these o indoevropské zachovalosti Germánů i co se jazyka týká — a je to skoro napořád jenom hra se slovy: při stanovení pragermánštiny nás přece nic nenutí myslet na zvlášť „ostrou trhlinu“ (446), a na příslušných jazykových skutečnostech se nic nezmění, nahradíme-li dosavadní termín nejednoznačným výrazem „Gemeingermanisch“; člověk prostě nechápe, proč autor prohlašuje užívání dosavadního termínu za „zcela nemožné“(45i) vzhledem k danému stavu věcí. Ostatně je také nepochopitelné, proč Arntz neaplikuje své pochybnosti o prajazyce germánském i na prajazyky jiné a na pojem prajazyka vůbec; jeho stanovisko je v křiklavém rozporu zejména s tím, jak schleicherovsky jednoduše chápe prajazyk indoevropský. Příznačná pro autora jsou častá apodiktická tvrzení bez náležitého odůvodnění, vybíhající někdy v naivitu.[12]

Rovněž Karstien klade si v svém článku za úkol srovnat typické rysy germánštiny s typickými rysy jiných indoevropských jazyků i rekonstruovaného prajazyka Indoevropanů a vyšetřit příslušné vztahy historické; avšak — nehledě k zdůraznění jistých podobností v dějinách germánštiny a některých jiných jazyků, jako je na př. tendence nahrazovat hlásky závěrové hláskami třenými — jedná ve skutečnosti o věcech, jež s vybraným tématem souvisí jen nepřímo nebo docela nic. Tak dokazuje — aby urovnal jisté nesnáze při stanovení historických vztahů mezi indoevropskými jazyky —, že změna t. zv. palatálních velár, předpokládaných pro prajazyk, v historické sykavky provedla se teprve [182]v jednotlivých jazycích satemových[13]; nebo zas — proti Hirtovu tvrzení, že indoevropský prajazyk před vytvořením slovesné flexe měl po morfologické stránce ráz čistě nominální, že se tedy slovesná flexe vyvinula z flexe jmenné — dokazuje obšírně názor jistě správný, jenže velmi starý a dnes již skoro obecně uznávaný, že totiž slovesná i jmenná flexe vznikla rozruzněním flexe starší, v níž slovesné a jmenné tvary nebyly vykrystalovány tak, jak jsme tomu zvyklí z blízkých nám jazyků historických[14]; anebo se zas obírá zjevem, podle něho nápadným a dosud nepovšimnutým, že v indoevropštině je množství slovesných abstrakt, v nichž prý třeba hledat zbytky flexe předslovesné nebo jiným pro indoevropštinu charakteristickým zjevem, že na rozdíl na př. od ugrofinštiny nemá starého (společného) výrazu pro pouhou představu předmětu nebo činnosti, nýbrž jen pro vztahy mezi předměty nebo činnostmi — s výjimkou jakéhosi náznakového výrazu toho druhu, jak jej známe pod rozmanitými názvy jako „nominativ absolutní, anakolutický, emfatický[15]“, a pod. A to vše v nedost přehledné podobě temperamentních exkursů, plných zbytečného opakování známých věcí, stylistických překotností a také věcných nepřesností.

Jednostranný je přehled dosavadního zkoumání o poměru germánštiny k latině, oskičtině a umberštině od G. Devota; téže věci týká se také stať R. Mucha Die Herkunft der Italiker, v níž se plaiduje pro možnost, že Italikové vyšli ze Skandinávie. Kromě toho uveřejnil zde Much dva polemické články stran etymologického výkladu jmen germánských kmenů. Starou germánskou onomastikou severní a severovýchodní Evropy zabývají se také T. E. Karsten (Zu den ältesten Völker- und Ortsnamen der Ostseeländer) a S. Gutenbrunner (Namenkundliche Zeugnisse zur germanischen Urgeschichte); oba shledávají svůj materiál čistě indoevropským a snaží se z toho čerpat svědectví proti teorii substrátové a pro germánskou auťochthonnost v této oblasti od dob praindoevropských. Netřeba podotýkat, že základna jejich vývodů, totiž indoevropské etymologie starých jmen etnických a místních, je docela nejistá a jejich dokazování se točí skrytě v kruhu: indoevropskou etymologii těch jmen uznávají za lepší než výkladové možnosti jiné a stejně oprávněné jen proto, že tomu, co ta jména označují, přisuzují apriorně indoevropský původ — a z indoevropských etymologií těch jmen dokazují naopak, že to, co se jimi označuje, je indoevropského původu.

Zvláštní pozornosti zasluhuje příspěvek A. Stender-Petersena o hláskosloví slovanských slov přejatých z germánštiny s hlediska fonologického (Zur Problematik des Vokalismus der slavisch-germanischen Lehnwörter); je to jediná strukturální práce jazykozpytná v Hirtově sborníku. Stanoviv úvodem že skutečný linguistický důkaz o převzetí slova z jazyka do jazyka je možný zásadně jen tehdy, jde-li o jazyky s různými systémy fonologickými, ukazuje, že v době nejstaršího slovanského přejímání z germánštiny nebyl východogermánský a slovanský systém dlouhých vokálů úplně totožný: proti slovanskému systému  stál východogermánský systém , a byl proto u Slovanů sklon, [183]ztotožňovat při přejímání slov od germánských sousedů cizí hlásku ē s ī a cizí ō s ū, tím pak, že germánské ā, jež vzniklo pravidelně ve skupině -anχ- > -āχ-, ztotožňovalo se při přejímání slov se slovanskou hláskou  byla ona tendence ještě zesílena, t. j. rozdíl mezi germánským ū а ō stal se pro Slovany nevnímatelným. Tím způsobem osvětlil autor sporné případy jako slovan. tуnъ, mуtо z germán. tūna—, mōta—; případy jako plugъ z germán. plōγa- vykládá buď jako slova příbuzná od prajazyka, nebo jako výpůjčky pozdější. Toto pojetí opravuje radikálně dosavadní názor, podle něhož je slovanská změna ū v y poměrně pozdní, a třebas tu není ještě celá věc probrána do všech důsledků — takže lze čekat zpřesnění od rozborů dalších případů —, jest Stender-Petersenův výklad na správné cestě a jistě přijatelnější než výklady starší bez strukturální základny.

Hodnotný je také jazykově zeměpisný příspěvek Fr. Maurera Mundart-VerkehrStamm. Autor vychází z poměrů německých, avšak jeho úvahy a závěry mají dosah obecně linguistický: opravuje se v nich Haagova a Wredeho formulace „Mundartgrenzen sind Territorialgrenzen (politische Grenzen)“ na obecnější a výstižnější formulaci „Sprachgrenzen sind Verkehrsgrenzen“. Pozoruhodné je střízlivé stanovisko autora, profesora německé filologie v Erlangách, k otázce vztahu mezi jazykem a rasou (srov.: „Die Forschung hat … ohne Bedenken und ohne nähere Erörterungen eine Gleichsetzung von Sprach-, Rasse- und Kulturkreis durchgeführt. So bedeutete etwa in den Erörterungen über die Heimatfrage ‚indogermanisch‘ einen sprachlichen und einen rassischen Befund …. Eine genauere Fassung ist aber unumgänglich nötig, und es muß zunächst einmal die Frage erörtert werden, ob und inwieweit man die rassische und die sprachliche, ferner die … kulturliche und die sprachliche … Gruppe gleichsetzen darf“, 369). Ostatně nejde, praví autor dále, o poměry „původní“, nýbrž o „druhotný, míšením porušený stav“ dnešní, podmíněný „stykem“, a ještě přednější je otázka historických a dnešních spojitostí mezi jazyky a okruhy kulturními, kde rovněž je rozhodujícím činitelem styk. Jistě stanovisko dnes u říšskoněmeckého badatele udivující a úctyhodné.

Celá řada příspěvků druhého dílu obírá se tématy, která lze sloučit pod společný název sborníku jen zcela podmíněně nebo i násilím; jsou to většinou více nebo méně speciální práce srovnávací v starším smyslu toho slova, a nebylo by účelné zabývat se jimi na tomto místě podrobněji; neuvádím proto všechny. Tak od H. Jensena je tu několik článků shrnujících zhruba to, co víme dnes o historických vztazích jazyků indoevropských k jazykům altajským, uralským, k čínštině, ke korejštině, k jazykům dravidským, austronéským a ke grónštině; domněnky, vyslovené o příbuzenství těchto jazykových skupin, nalézá ovšem vesměs pochybené, po př. pochybné (s výjimkou jistých domněnek o genetických vztazích indoevropsko-ugrofinských) — a v tom mu jistě každý informovaný čtenář přisvědčí rád, i když nebude po každé spokojen se způsobem, jakým autor vyvrací argumenty starších badatelů.[16] Podobnosti mezi jazyky indoevropskými, semitskými a sumerštinou probral s velkou kritičností A. Schott a ukázal, že pro důkaz o dávné příbuznosti neznamenají nic kloudného; ve společné práci snesli G. Lacombe a R. Lafon vše, co by mohlo svědčit pro společný základ indoevropštiny a baskičtiny — je toho velmi maloučko — a hodnotí také dosavadní výtěžky bádání o vztazích mezi jazykem i národem Basků a stopami jazyka i národa iberského, postřehujíce dobře vratkost vyslovených domněnek. Podobně H. Krahe (Ligurisch und Indogermanisch) zkoumá s náležitou opatrností každou skutečnost, která by mohla nějak přispět k rozhodnutí otázky, máme-li pokládat ligurštinu za jazyk indoevropský, a dochází k tomu, že jde nejspíše o indo[184]evropeisovaný jazyk neznámého etnického substrátu, P. Meriggi staví se za indoevropskou příslušnost nápisů lykických a lydských, J. Friedrich srovnává v článku Das erste Auftreten der Indogermanen in Kleinasien zdařile Brandensteinovu a Götzeho synthesu dosavadních linguistických i archeologických poznatků o předhistorické Malé Asii a doporučuje právem prosté a jasné pojetí Götzeho proti komplikovanému a méně spolehlivě opřenému pojetí Brandensteinovu. Brandenstein sám přehlíží stručně — a ne zcela nestranně — dnešní stav vědění o vzájemných vztazích mezi starými jazyky egejské oblasti; E. Benveniste probírá pokusy o včlenění tocharštiny do indoevropské skupiny a sám ji staví blíže k hethičtině, zdůrazňuje přitom jisté vztahy k jazykům baltským a slovanským s jedné strany а k řečtině, armenštině a fryžštině se strany druhé. „Prostorovou výstavbu“ němčiny podle dnešního stavu jazykově zeměpisného bádání shrnul — poněkud schematicky a stylisovaně — Fr. Stroh. Jsou tu příspěvky i tak odlehlé jako přehled jistých pracovních úseků americké anglistiky od W. Fischera, stať z dějin osídlení a nářeční diferenciace Laponska od P. Ravily a dokonce edice jistého ingušského (severokavkazského) textu od G. Dumézila (obsah článku se tedy nekryje naprosto s jeho nadpisem Langues caucasiennes et basque).

Pokud se v těchto příspěvcích mluví o pravlasti Indoevropanů, není zase žádná jednota v zaujímaném stanovisku: vedle badatelů zamítajících teorii asijskou, po př. přesvědčených usměrněně o pravlasti na území dnešního Německa, jsou jiní v té otázce nerozhodni, tak kielský komparatista Jensen (naznačující — přes oficiální kredo stran nordického rasového základu „vlastních“ Indoevropanů — zřetelně své sympatie k teorii asijské, „im einzelnen freilich ist hier noch fast alles unsicher“, 131), nebo zcela skeptický Devoto; jinde se evropská teorie výslovně odmítá, tak u Benvenista, jenž hledá pravlast Tocharů a zároveň Indoevropanů vůbec v stepním kraji od Dněpru po Urál („ni le nord ni le centre de l’Europe ne viennent sérieusement en question, au point de vue linguistique“, 239). Souhrnný dojem z Hirtova sborníku je tedy i po této stránce smíšený a souhlasí s celkovým dojmem z příslušné literatury vůbec: otázka po absolutní lokalisaci indoevropské pravlasti ukazuje se stále méně řešitelnou vědecky. Přitom bych příčinu její neřešitelnosti nehledal tak v její nesprávné formulaci[17], nýbrž prostě v daném stavu jak dosažitelného materiálu, tak i použitelných metod. Přizpůsobovat formulaci otázky k tomuto stavu za tím účelem, aby se stala nějak řešitelnou již pro dnešek, nepokládal bych za vědecky užitečné; byla by to pouhá obcházka oné neřešitelnosti a došli bychom po ní jen k tomu, co je dáno samým východiskem.


[1] Germanen und Indogermanen. Volkstum, Sprache, Heimat, Kultur. Festschrift für H. Hirt, herausgeg. von H. Arntz. Heidelberg (C. Winter) 436 + 623 str. — Hirt zemřel necelý rok po tomto jubileu.

[2] V článku B. v. Richthofena Die Mitarbeit der Vorgeschichtsforschung über die Herkunft der Indogermanen im sowjetrussischen Licht. Je to planá reakce na příspěvek E. J. Kričevského Indogermanskij vopros archeologičeski razrešennyj v Marrově sborníku Iz istoriji dokapitalističeskich formacij (Moskva—Leningrad 1933) a na základní these Marrova jazykozpytu; Richthofen horlí s nevybíravým křižáckým fanatismem proti sovětským vědcům, kteří odmítají národně kmenové a rasové podmiňování kulturních i jazykových okruhů ve vědě fašistické a usilují naopak o důkaz, že v konstituování a dějinách kultur i jazyků má hlavní a rozhodné slovo hospodářská a politickosociální struktura příslušných společenských celků. Z těchto názorů nic nevyvrací; snaží se je sprovodit se světa bud zesměšňováním nebo vyvoláváním hrůzy před zajetím komunistické ideologie — ustálená už tragikomedie politické usměrněnosti na poli vědy: na ostří nože srážejí se tu dva ideologicky vyhraněné světy v otázkách, pro jejichž pravé řešení je první podmínkou, emancipovat se ode všech mimovědeckých ideologií.

[3] V přednášce v Pražském linguistickém kroužku 14. XII. 1936 (Myšlenky o problému Indoevropanů); výtah z ní byl uveřejněn v tomto časopise III, str. 191 n.

[4] Srov. stať Trubeckého o sborníku vídeňských badatelů Die Indogermanen- und Germanenfrage, vyšlém rovněž r. 1936, v tomto časopise III, str. 105 n.; z říšskoněmeckých prací na př. H. Güntert, Ursprung der Germanen (Heidelberg 1934), H. Krahe, Die Indogermanen (Lipsko 1935), kteří oba jsou pro asijskou pravlast Indoevropanů.

[5] Zčásti to cítí i říšskoněmecká kritika. V referátu o Hirtově sborníku napsal Fr. Specht, Kuhns Zeitschr. 64, 1937, 274: „[Wer sich über die Frage nach der Urheimat der Indogermanen usw.] unterrichten will und nach dem vorliegenden Buche greift, wird mit Erstaunen feststellen, daß an verschiedenen Stellen ganz verschieden darüber berichtet wird, so daß er sich unmöglich ein richtiges Bild davon machen kann. Damit verliert aber das Werk … den Wert, den es haben sollte … Hier wäre, wenn eine „Gemeinschaftsarbeit“ hätte durchgeführt werden sollen, der Herausgeber verpflichtet gewesen, wenigstens die schärfsten Gegensätze in den Anschauungen der Forscher etwas zu mildern …“ Tímto dodatečným upravováním by se ovšem sotva dosáhlo toho, co čekáme od skutečné pospolitosti vědecké. Ostatně vydavatel Arntz, jehož dva příspěvky patří k nejusměrněnějším a zároveň nejslabším pracím sborníku, snažil se o jednotnost jinak: k jistým místům, nesouhlasícím s nacistickou thesí (u Jensena II, 180, u Benvenista II, 240), přidává bez rozpaků usměrňující poznámky pod čarou.

[6] Podle rázu jazyka měl by ovšem uznat za nejčistší představitele nordické rasy Balty a Slovany.jak dobře poznamenal Janko v svém referátu o Hirtově sborníku v Časopise pro mod. filol. 22, 1936, 375; ale u nich právě hledá Reche rasu jinou, ač vyhovují jeho ideálu nordické rasy všemi hlavními znaky.

[7] I, 174 n.: „Vielleicht ist es noch Zeit, vielleicht ist der Norden und der aufrichtig suchende Deutsche noch imstande, die indogermanische Seele trotz aller Verzerrung wiederzufinden … Er könnte damit … die ahendländische Welt vor dem Untergange retten … Wenn es … einmal den Deutschen gelingt, sich aus der Lage des von allen Seiten gestellten Wildes zu befreien …, dann wird man hoffentlich den kriegerischen Teutonismus etwas zurückdrängen und auch wieder Befriedigung finden an dem schönen Gedanken, daß der Norden einst der WeIt einen Allglauben gebracht habe, der den Menschen einfach zum Bruder des Schöpfers und unter seinesgleichen gemacht habe. Sollen die Deutschen auf diesem Wege wieder Träger des Indogermanischen werden? Sie müßten sich dann … ganz ausdrücklich auf den Nordstandpunkt stellen. W nn sie das nicht tun, werden ihnen die Romanen zusammen mit den äquatorialen Südvölkern über den Kopf wachsen, und die deutsche Seele wird … ausgchöhlt werden … Der Norden muß die für sein geistiges Leben notwendigen seelischen „Hormone“ selbst hervorbringen …“

[8] Myšlenka o polárním původu Indoevropanů (autor ji rozvádí podrobně v novém spise „Spuren indogermanischen Glaubens in der bildenden Kunst“) není nová, myslilo se na to už dávno podle védských tekstů, kde se mluví o noci trvající 10 měsíců atd. Podle Strzygowského neukazuje starogermánské umění k severu Evropy, spíše k Rusku; skandinávské skalní kresby nejsou indoevropského původu.

[9] Na př. pochybuje o starobylosti imperfekta jako ř. έφερου = staroind. ábharam a pokládá je za společný novotvar těchto dvou jazyků, ač jde o tvar totožný se slovanským „aoristem“ jako vedъ (Ammann při tomto slovanském tvaru myslí na reflex praindoevropského aoristu!). — Na str. 333 napsal, že změna slovního přízvuku v germánštině znamenala by „eine Sprengung des indogerm. Sprachtypus“ jen v tom případě, kdyby tu prajazykový přízvuk zmizel beze stopy — zatím prý však zůstal ablaut!

[10] Viz o tom v mém posudku Kuryłowiczových Études indoeuropéennes v Listech filol. 63, 1936 445 n. Nelze tedy již s hlediska dnešního srovnávacího hláskosloví indoevropských jazyků souhlasit s výkladem B. Trnky (Časopis pro moderní filologii 21, 1935, 44 n.), že prajazykový konsonantický čtyřúhelník byl v staré germánštině nahrazen trojúhelníkem.

[11] Archiv für vergleichende Phonetik (Arch. f die gesamte Phonetik, I. Abt.), sv. I (1937), str. 129 n.

[12] Na př.: satemové střídnice za indoevropské řady velární byly „ursprünglich auf das Baltoslavisch-Arische beschränkt“ (438); mezi germánskými a baltoslovanskými jazyky není, nehledě k —m— místo —bh— v jistých sufixech jmenné flexe, „sonst keine Berührung“ (439 n.); „einen Konjunktiv hat das Indogermanische, das dem Germanischen vorauslag, nie besessen, ganz zu schweigen von dem imaginären Injunktiv“ (441); Germáni substituovali hlásku a za starší o „wegen Unaussprechbarkeit“ (432), „weil sie kein o mehr sprechen konnten“ (438); „daß [die „westgermanische“ Konsonantendehnung] keine „urgermanische“ Erscheinung darstellt, geht schon aus ihrem Namen hervor“ (439); atd. — Arntz napsal do sborníku kromě tohoto článku ještě mechanický a nekritický výtah z Hirtových prací, týkajících se pravlasti Indoevropanů; je to vlastně pouhá řada citátů, ověšených zbytečnými parafrázemi. Má prý tím být zaujato stanovisko k této otázce, „so wie Hirt selbst es getan hätte, ware er zur Mitarbeit aufgefordert worden“ (25) — věta, charakterisující s dostatek svou domýšlivostí. Konečně pochází od Arntze (jako vydavatele sborníku) mnohomluvná a sebevědomá předmluva, v níž mladý nacistický badatel m. j. brání německou vědu proti výtce záměrné propagandy Třetí říše.

[13] O chronologii indoevropských řad velárních a jejich hisrorických střídnic je mínění komparatistů velmi nejednotné a často diametrálně různé. K vývoji palatálních velár v sykavky ve východní části indoevropské oblasti připomněl nedávno P. Poucha blízkou paralelu z jazyku „uralo-altajských“ (Anthropos 31, 1936, 938: osťácké k’ proti zyrjanskému a voťackému s a vogulskému ś, mongolské a turecké k na počátku slova proti samojedskému s); podle Pouchy mohla by být oporou domněnky, že pravlast Indoevropanů byla někde v sousedství uralsko-altajském.

[14] Snaží se pak překlenout most mezi rímto názorem a Hirtovou teorií předpokladem, že se napřed konstituovala flexe jmenná (316); ve skutečnosti se ovšem mohla obojí flexe konstituovat právě jen vzájemným protikladem.

[15] Karstien odmítá Haversovo zdůrazňování emfase jako význačného činitele u tohoto druhu výrazu, ale neprávem: tendence, vyjádřit představu co možná samu o sobě, tedy bez vyznačení „normálních“ gramatických vztahů na příslušném slově, je právě jedním z příznačných projevů emoce v oblasti jazyka (zvlášť jasné je to u citoslovcí, výrazů maximálně afektivních; viz mé Studie z oblasti onomatopoje, str. 9 n.).

[16] Zaráží také, že přes zásadné střízlivé stanovisko fascinují Jensena víc než zdrávo některé jednotlivé podobnosti v prvcích lexikálních i morfologických, ač jde nepochybně všude o pouhou náhodu. To se týká na př. koncovky genitivu -so (a podobně) v indoevropštině a korejštině. Ukázal jsem v rozboru knihy H. Koppelmanna o domnělé příbuznosti korejštiny s indoevropskými jazyky (Listy fílol. 62, 1935), žei v tomto případě jde o zcela mylné posuzování příslušných fakt jazykových

[17] Srov. Trubeckoj v tomto časopise III, 107.

Slovo a slovesnost, ročník 4 (1938), číslo 3, str. 173-184

Předchozí Antonín Hartl: K jazykovým sporům na Podkarpatské Rusi

Následující Leopold Zatočil: Nová práce o německých nářečích v Československu