Nová práce o německých nářečích v Československu

Leopold Zatočil

[Rozhledy]

(pdf)

Nouvelle publication sur les dialectes allemands de la Tchécoslovaquie

Velký spis Schwarzův Sudetendeutsche Sprachräume (nákladem E. Reinhardta v Mnichově, 1935, 321 str. s 39 mapkami v tekstu) v podstatě se liší od jeho česky uveřejněné práce „Jazyk německý na území ČSR“ (v Čsl. vlastivědě III, str. 524—597); v této české práci podává stručný, avšak výstižný obraz dnešního stavu a rozšíření německých nářečí u nás (ukázky z děl starších, vhodně vybrané Wenkerovy věty, přinášející v každém téměř slově charakteristické znaky příslušného nářečí). Naproti tomu se v novém spise zabývá autor otázkou vzniku a historického vývoje koloniálních nářečí, hlavně se snaží najít odpověď na otázku, odkud přišli nositelé jednotlivých německých nářečí v Československu a kde máme hledat jejich původní vlast. Sch. tu řeší namnoze obtížné problémy [185]samostatně, opíraje se z velké části o výsledky svého dřívějšího bádání (Zur Namenforschung u. Siedlungsgesch. in den Sudetenländern 1923; Die Ortsnamen der Sudetenländer als Geschichtsquelle 1931). Jde mu hlavně o to, aby ukázal na těsnou spojitost našich německých nářečí s velkými komplexy říšskoněmeckými a rakouskými. Postupem východoněmecké kolonisace se Sch. nezabývá, poněvadž dospěl k stejným téměř názorům jako lipský badatel Th. Frings (Sprache u. Siedlung im mitteldeutschen Osten 1932). Pro zkoumání jazykových ostrovů má platit zásada a snaha, aby byly zakotveny v své bezprostřední vlasti, t. j. tam, odkud přišla většina kolonistů, jejichž jazyk tvoří jádro příslušného nářečí, které jest — jak Sch. zdůrazňuje — nerozlučně spjato se svými nositeli, a nikoli ve vlasti prostřední, t. j. v území, které sloužilo jen za přechod, i když jeho vliv po stránce jazykové je značný. Při rozboru jednotlivých nářečí pracuje autor s velice rozsáhlým materiálem a sestavuje své argumentace někdy i dosti pracně, takže se kniha i bedlivému čtenáři stává těžce stravitelnou. Nás především zajímá, jak se dívá Sch. na vzájemný poměr českého a německého živlu, jak do sebe zasahují české a německé osídlení a jak lze aspoň stručně načrtnouti vývoj národnostních a jazykových hranic mezi oběma oblastmi.

Jižní Morava byla osídlena stejnou měrou jak Čechy, tak i Němci, kteří sem přišli ze sousedního Rakouska. Německé jazykové území kolem Brna se odtrhlo od uzavřeného něm. území teprve ve 14. stol., kdežto ostrov vyškovský byl isolován již dávno. Jižní Morava podléhala mohutnému vlivu obcovací řeči vídeňské, která pozvolna nabývala převahy nad nářečími selskými. Brno bylo však zasaženo také vlnou středoněmeckou a odtud pocházejí různé středoněmecké zvláštnosti některých měst (Slavkova, Vyškova, Hustopeče, Mor. Krumlova). Nejvíce podlehla tomuto vídeňskému vlivu města Znojmo a Mikulov. Tato města, založená Čechy, se stala záhy středisky německého živlu, kdežto venkov si udržel přes stále stoupající expansi Němců svůj český ráz. Z měst se ovšem šířil německý živel i na venkov a tak vznikly osady dvojjazyčné: „Auf diesem Wege ist viel deutsches Volkstum verloren gegangen“ praví Sch. na str. 32. Víme, že většina německých osad na území našeho státu je původu českého a že teprve během doby byly poněmčeny; lze tedy plným právem s našeho stanoviska uvésti fakt, že v době staleté nadvlády Němců utonul v německém moři nadmíru velký počet českých duší. Venkov sílil český živel v městech, a jakmile tento nabyl převahy, byl také zaražen německý postup navenek. Sch. je si toho dobře vědom: „Eine der Hauptursachen der Bedrohung des Insel- und Randdeuschtums ist das teilweise Fehlen deutscher städtischer Mittelpunkte, bzw. ihr Verlust“ (str. 30). Jména klášterů a některých osad (Rajhrad, Velehrad,[1] Hrušovany) byla přejata do němčiny před r. 1170, kdy se v češtině vyslovovalo ještě g. Na str. 30 se stala Schw-ovi nemilá chyba při zmínce o hrabětech z Raabsu: „nach dem Namen ihrer Burg haben in Erinnerung an alte Feindseligkeiten die Tschechen Österreich Rakousy ‚Raabser‘ benannt“. Právě Sch., jenž tak rád zabíhá do prehistorie, měl se vyvarovati této nemožné etymologie: jméno Rakousy není od slova Raabs, nýbrž pochází od jména Rakatai (srov. E. Šimek, Velká Germanie Klaudia Ptolemaia, Spisy fil. fak. Masarykovy university, č. 40, 1935, 205 sl.).

Šumava byla Němci osídlena z jihu, z Dolních a Horních Rakous, dále z bavorské strany, kde však český živel sahal hluboko do kotliny chamské. Sch. to trochu opravuje na str. 39: ja tschechisches (richtiger slavisches, denn die Einigung der böhmischen Slaven durch die Tschechen ist erst nach der Besetzung des Chamer Kessels erfolgt) Volkstum… Během doby se ovšem tento ostrov v něm. moři ztratil. Na Šumavě se mluví nářečím severobavorským a středobavorským: základ severobavorského prostoru Železná Ruda — [186]Domažlice se dá vysvětlit jen přenesením nářečí z bavorské strany (zejména průsmyk kunžvartský sloužil Němcům za „großartige Einbruchspforte“), kdežto oblast východně od Vltavy, z Vyš. Brodu až po Č. Krumlov, vykazuje mnoho nářečních rysů společných s nářečím hornorakouským, tedy středobavorským. Kolem Vimperka byla řada českých osad „eingedeutscht“ a naopak.

Německý jazykový ostrov budějovický ztrácí pozvolna svou oporu v Č. Budějovicích (Sprachinsel, die die Stadt als nationalen Stützpunkt seit ihrer starken Tschechisierung[2] verliert). V Prachaticích se mluví němčinou hodně zbarvenou českými výrazy. Kolem Strýčic, východně od Prachatic, se mluvilo německy již v 14. stol.; jde tedy o osady — ostatně název je toho neklamným důkazem — původně české a teprve přistěhováním něm. kolonistů hustěji osídlené a proto poněmčené. K jazykové oblasti severobavorské náleží také Chebsko, které bylo poněmčeno patrně již v 12. stol. Kolem r. 1300 se posunul něm. proud až po čáru Žlutice—Bezdružice—Stříbro—Horšův Týn. Kolik osad tu bylo poněmčeno, o tom se lze dobře poučit na str. 340—342 autorových ON (Westböhmen u. Egerland). Čechové dali základ, založili osadu, vesnici, pak teprve přišli Němci, vesnici obsadili a poněmčili, resp. české obyvatelstvo se během doby asimilovalo. Kdyby byli osadu založili Němci, pak by sotva byl její název neněmecký. Kolem Stříbra převládal do konce 15. stol. živel český. „Dann erfolgten energische Fortschritte in der Eindeutschung, die heute noch nicht ganz beendet ist …“ (ON str. 443). — Ostrov jihlavský, jehož jazyková základna, nehledíc k neposunutým mp, pp, je jinak bavorská, byl osídlen několika přílivy ze sev. Bavorska (ze střední a horní Falce) v 2. pol. 13. stol. Německý živel sahá ve svých začátcích „možná“ do doby před г. 1170, poněvadž se v názvu Iglau reflektuje tehdejší výslovnost česká s g. Českých osad tu zaniklo dosti. Sch. nesdílí názor, že by horníci byli přišli z alpských zemí; lze prý spíše pomýšleti na Freiberk v Sasku, poněvadž hornická řeč obsahovala hodně prvků středoněmeckých. Více na sever od města Jihlavy ztrácí nářečí své středoněmecké zvláštnosti a stává se více severobavorským. Není prý podle autora pochyby, že severní část dnes česká je zbytkem bývalého ostrova německobrodského: počeštěním města zanikla možnost městského vlivu jazykového, počeštěním vesnic počala se trhati prostorová spojitost (str. 89).

V severozápadočeském území, jehož jádrem je oblast podél čáry Doupov — Kadaň — Chomutov — Most a kde se střetly a vyrovnaly pozvolna vlivy východofrancké, durinské a chebské, jde vlastně o východofrancké nářečí se souhláskovým základem východostředoněmeckým. Až po r. 1300 setkáváme se s místními jmény něm., která se vyskytují na úpatí Rudohoří; dále německá jména nepronikala, jelikož až po Chomutov a Most sídlili Čechové. Poněmčování českých místních jmen postupovalo do r. 1300 až po Žatec a Podbořany, ba dokonce i dále, český lid se však udržoval houževnatě a byl zatlačen na svém vlastním osídleném území v různých údobích. Kolem Žatce stojíme přece na staré půdě Lučanů (str. 102). Naskytá se otázka, jakou cestou přišli nositelé východofranckého nářečí — patrně z krajiny mezi Bamberkem a Bayreuthem — sem do oblasti severozápadočeské. Lze považovati Chebsko za vlast přechodnou. Ale poněvadž existují přímé souvislosti nářečních rysů mezi touto oblastí a Saskem, jež bylo kolonisováno v podstatě již v 12. stol., počítá Sch. s přímým přílivem ze Saska. Tyto vývody se kryjí s názory Fringsovými (srov. Sch. str. 269, mapka 38 a Th. Frings, Spr. u Siedl. str. 15, mapka 10). Kolik původně českých osad tu bylo poněmčeno, ukazuje autor nejpřehledněji na 7. a 10. mapce svých ON.

K jaz. území slezskému patří severní část Čech, Moravy a Opavsko nebo lépe německé části Slezska. Možno celkem říci, že podstatné rysy a znaky jazyka vyvíjejícího se východně od řeky Sály, jazyka kolonistů, byly přeneseny do Slezska a sousedních krajů a zachovaly [187]si svůj ráz přes různé jazykové vlivy jiné. Autor dokazuje proti O. Behaghelovi, jenž pokládá deminutivní suffix -l za vliv bavorský, že původ tohoto suffixu pro nářečí slezské nutno hledati v nářečí východofranckém. Je důležité, že f vedle pf v nářečích slezských, jež má jen velmi omezeně v oblastech smíšených svůj původ ve výslovnosti české, bylo importováno ze staré vlasti, z Durinska a že se stalo součástí obcovací mluvy, napřed hornosaského koloniálního jazyka, pak také velkých částí slezského jazyka. Východofrancké pf zdomácnělo v sev. a vých. Čechách, v Kladsku, ve velké části sev. Moravy a na Hřebečsku. Jen kolem Uničova je f staré a také patrně v Litoměřicích. Něm. nářečí v sev. Čechách je výsledkem spletitých a různých proudů kolonisačních a tím také nářečních, z nichž uvádíme aspoň dva hlavní: proud východofrancký se srazil s mohutným proudem durinsko-hesensko-rýnským východně od Sály, od kterého zase se odštěpily menší proudy, valící se přes průsmyky do Čech. Tyto středoněmecké prvky spolu s východofranckými jsou základem koloniálního nářečí. Český živel, který se dostal od jihu do křížového ohně těchto obou proudů, zápasil dlouho o svou existenci. Kolem Mostu, Duchcova a Teplic se jakž takž udržel; také okolí Litoměřic bylo poněmčeno velmi pozdě. Pro osídlení polit, okresu libereckého udávalo směr údolí Nisy. První kolonisté přišli ze Žitavy. V polit. okrese jabloneckém byly Rychnov a možná Jablonec jedinými oporami Němectví; teprve kolem r. 1700 bylo dosaženo dnešní hustoty německého obyvatelstva.

K východoslezskému jazykovému území patří jih velkoslezského území, t. j. východní Čechy a sev. Morava. Původ některých zvláštností jihoslezského prostoru je hledati jižně od Durinského lesa, po obou stranách Rhony, od Fuldy až po hranici gebrocha. Odchylky severomor., středního opavského území a Hřebečska mají svůj původ na území východně od linie gebrocha, ale ještě na území východofranckém (str. 182). K zprávě z Neplachovy kroniky, že Otakar II daroval r. 1276 Němcům Kladsko, Loketsko a Trutnovsko, poznamenává Sch. stručně: „Die Stelle bietet Schwierigkeiten, da sie sich nicht durch die Tatsachen bestätigen läßt. Für die Siedlung durch Deutsche scheint sie nicht entscheidend zu sein, denn diese waren bereits früher hier.“ Východní Čechy jižně od Krkonoš (se středisky: Rochlice, Vrchlabí, Hostinné, Dvůr Králové, Trutnov) nejsou podle nářečí územím jednotným; třemi proudy sem vnikaly dialektické prvky: kladským, jenž táhl od východu k Vrchlabí, hornoslezským a východofranckým (od Bamberka), jehož některé rysy souhlasí s několika zvláštnostmi hřebečskými a severomoravskými. Jádrem prostoru kladského, ke kterému náleží Broumovsko, Orlické hory s něm. obyvatelstvem, Králicko, Šilpersko a severní část polit, okresu frývaldovského (spadající pod biskupství vratislavské), je Kladsko, jehož původně české obyvatelstvo bylo záhy poněmčeno. Podle zjištění byly nejstarším městem slezským Hlubčice (Leobschütz). Koncem 13. stol. byl celý hlubčický okres osazen nebo prostoupen živlem německým, proti jehož přílivu se živel český houževnatě bránil: „Vielleicht ist es die Lage im Südosten Schlesiens, vielleicht das Fehlen einer ähnlichen konstant und energisch bleibenden Gewalt, wie sie die Breslauer Bischöfe in ihrem Bistumslande darstellen, die daran Schuld trägt, daß hier der deutsche Zustrom nicht die Kraft der völligen Assimilierung des Slawentums besessen hat.“ (str. 204).

Prvními kolonisty byli asi Flandrenses, t. j. Nizoněmci, poněvadž městská práva ve Slezsku jsou původu flamského, což dokazují také jazykové zbytky. Nutno však počítati s přechodným pobytem — nepřišli tedy přímo z Lucemburska — těchto přistěhovalců, kde nastalo smíšení s jinými středoněmeckými živly. Východně od Sály se účastnili kolonisace lidé od Rýna a s těmito a ještě s jinými Středoněmci splynuli Středofrankové. Na slezském území v širším slova smyslu měli hlavní podíl Hesové a Východofrankové. Slovanská část Slezska nemohla být však tak snadno zdolána. Radikální poněmčování nastalo teprve, když Slezsko připadlo Bedřichu Velikému. Nikdo se nemohl stát farářem neb učitelem, kdo by neuměl německy. Ba šl. Schlabrendorff, slezský ministr, vydal na[188]řízení: Keine Weibsperson soil eher heiraten, kein Kerl eher Wirt oder Bauer werden dürfen, bevor sie nicht Deutsch können (srov. K. Weinhold, Die Verbreitung u. Herkunft der Deutschen in Schlesien, str. 185).

Podobně jako v Horním Slezsku tak rozlišujeme i na sev. Moravě několik etap a přílivů německých přistěhovalců. Nejstarším městem na sev. Moravě je Uničov (Unisow v listině), jež je původu českého. Něm. název Mähr.-Neustadt[3] je mnohem pozdější doslovný překlad lat. Nova villa, nova civitas. R. 1223 obdrželo městečko právo bruntálské. Západně, severně a jihovýchodně od města leží osady Mohelnice—Müglitz, Hradec—Grätz, Hnojice—Gnoitz „mit Namensformen, die Eindeutschung vor 1170 voraussetzen“. Sch-ovi je tak brzké usazení něm. živlu trochu nápadné a proto dodává: „Es ist möglich, daß es sich hier nur um deutsche Kaufleute gehandelt hat, die als Pioniere des Deutschtums in diese Gegend gekommen sind“ (str. 217). Kolem Šternberka bylo patrně již v 12. stol. dosti Němců „das tschechische Element scheint sich aber kräftig behauptet zu haben, so daß die Deutschen erst im 16. Jh. wieder vorstoßen konnten“ (str. 220). Lipník byl prý až do válek husitských městem ‚deutscher Art‘. R. 1293 asi vzniklo město Nový Jičín—Neutitschein, ani slovem se však neříká, kdo město založil. „Také Mor. Ostrava a Bohumín byly v 2. pol. 13. stol. již něm. městy“ (str. 220). Dnešní nepravidelná hranice něm. Kravařska vznikla teprve ztrátou a odštěpením menších částí na krajích souvislého území. Příliv byl patrně slabší; živel slovanský nemohl být asimilován. Také obyvatelé Kravařska pocházejí většinou z okolí Fulda—Gotha—Meiningen. Základní rysy nářečí olomouckého jsou slezské jako na sev. Moravě; bavorské vlivy, které mohly býti jen tu a tam zachyceny, projevují se zde mnohem zřetelněji. Celkem lze míti za to, že olomoucký ostrov má přes zřejmé prvky slezské povahu nářečí středobavorských jako nářečí jihomoravská; je asi tak starý jako vyškovský a vznikl kolem r. 1250 (str. 242). Co se týče Hřebečska, t. j. ostrova svitavsko-lanškrounského, domnívá se autor, že toto nářečí neprošlo jazykem slezsko-hornosaským, nýbrž že jeho nositelé přišli přímo z lesa franckého. Severobavorské živly zasáhly do nářečí po celé Českomoravské vysočině. K Hřebečsku náleží také ostrůvek skřípovsko-brodecký.

O německých ostrovech kolem Něm. Právna a Kremnice na Slovensku lze stručně říci, že jde o nářečí smíšené: slezské a bavorské prvky jsou důkazem, že se zde střetli a v různých dobách navzájem doplňovali kolonisté středoněmečtí (hlavně horníci) a bavorsko-rakouští. V Horním Spišsku se vedle rysů východostředoněmeckých projevuje zřetelně vliv nizozemský. Vlámové a Holanďané se usadili přechodně na území východně od Sály, pravděpodobně kolem Lipska, kde nastalo smíšení s živly středoněmeckými. Odtud patrně pocházejí obyvatelé H. Spišska. Řada slov, společných také nářečím sedmihradsko-saským, je důkazem, že se tu sedmihradští Němci na své cestě zdržovali.

Podali jsme jen nejhlavnější výsledky Schwarzova velkého spisu, který chce zejména upozornit na kmenové souvislosti našich Němců s příslušníky německé říše. Přitom ustupuje zájem o živel český a jeho osud do pozadí. Jednotlivostmi a jejich kritikou se zabývat nemůžeme, vždyť často jde jen o náznaky, dohady a kombinace. Chci jen upozorniti, že ne všechna místní jména, v kterých se vyskytují skupiny gl, gr, gn, reflektují staročeskou výslovnost souhlásky g a jsou důkazem, že na tom neb onom místě nutno předpokládat existenci německého živlu před r. 1170 nebo koncem 12. stol., jak autor důrazně v takových případech podotýká. Musíme počítati s mladší vrstvou jmen s gl, gr, gn (v násloví neb uvnitř slova): Němcům působila výslovnost hlásky h v těchto skupinách potíže a [189]proto substituovali h běžnou souhláskou g. Stará něm. slova, mající v násloví hl, hr, hn, ztratila toto h asi v 9. stol. Podíváme-li se do kteréhokoli středohornoněm. neb novohornoněm. slovníku, hledáme marně slova s hl, hr, hn. Nehledíme ovšem k případům jako Ungarisch-Hradisch, kde se německá výslovnost přizpůsobila české.

Slovo a slovesnost, ročník 4 (1938), číslo 3, s. 184-189

Předchozí Josef M. Kořínek: Jak se projevuje současný stav německé prehistorie a linguistiky v Hirtově sborníku

Následující Vladimír Skalička: Linguistické poznámky k studii psychologické