Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Linguistické poznámky k studii psychologické

Vladimír Skalička

[Kronika]

(pdf)

Remarques linguistiques sur une étude psychologique

Tematická blízkost psychologie a linguistiky způsobuje, že při práci v jedné mohou být nápomocny výsledky druhé. Dosud jsme byli spíše zvyklí na to, že linguistika si pomáhala prostředky psychologickými. Proto musíme vítati práci O. GLOSE, Studie z psychologie myšlení (Práce z vědeckých ústavů, XLIII), která ukazuje, že také psychologie se může ve svých problémech uchylovat o pomoc k linguistice. Nemáme zde práva posuzovat tuto práci s hlediska psychologického. To náleží odborníkům v psychologii. Chtěli bychom jen několik slov poznamenat o tom, jak autor užívá ve své práci linguistického materiálu.

Základní these práce je ta, že myšlení se skládá z t. zv. psychických soudů. Aby to dokázal, používá autor vedle jiných kriterií i linguistických. Několika zkoušenců dává nejjednodušší psychické úkoly a pak vyžaduje od nich popis zážitku. Tak na př. na velmi krátkou dobu promítl zkoušenci nějaký obrázek, na př. obraz lampy, kruhu a p. Zážitek, který pak zkoušenci měli při pohledu na tento obraz, měli popsat na základě introspekce.

Glos přitom odmítl (str. 37) prostý popis, který na př. jeden ze zkoušenců formuloval takto: „Uvědomil jsem si: lampa“. Je to prý, jako když popisujeme zvuk, který vydává kohout, slovy „kohout kokrhá“ místo „kohout vydává takový zvuk: kykyryký“ (se snahou vystihnouti co nejlépe kohoutův hlas). Tento poslední případ není však popis, nýbrž reprodukce. Za vhodný popis považuje Glos při uvedeném pokuse tuto větu: Toto je lampa. Ovšem přiznává (str. 38), že ze 6 zkoušenců pouze 1 formuloval svůj zážitek hned tímto způsobem, 2 zkoušenci byli k tomu způsobu uvedeni rozhovorem. Ale na konec si „zvykli“ popisovat své zážitky „přímou řečí“. Bohužel opět tu nejde o popis, nýbrž o reprodukci či spíše o pokus o reprodukci. Nejde tu již o popis celku a částí, nýbrž o opakování, reprodukci zážitku tak, jak se udál.

Že jde o reprodukci, neuznává Glos nikde přímo, ale je to vidět často z jeho výroků. Na př. rozbíraje některé méně jasné zážitky praví (str. 39): „Ale obsah i těchto méně jasných zážitků je možno formulovati přímou řečí, oznamovací větou, soudem“. Na jiném místě praví (str. 47): „V některých případech je jen část pochodu tak jasná, že je v ní možno dobře rozlišovati jednotlivé soudy a že je možno jejich obsah dobře formulovati větou oznamovací“. Z toho je zřejmo především, že Glosovi nejde o popis, neboť popis se formuluje vždy jen větou oznamovací. Glosovi jde tedy o reprodukci. Ale tato reprodukce není a nemůže být reprodukcí dokonalou. Můžeme ovšem více či méně jasně reprodukovat svým hlasem hlas kohouta, ale nemůžeme reprodukovat myšlenku řečí.

Předpoklad názoru, že je možno reprodukovat myšlenku řečí, vychází z nesprávného názoru na jazyk. Je totiž velmi rozšířen laický názor, že řeč je jakýmsi šatem pro myšlení, pouhým skladištěm značek pro jevy myšlení. Z tohoto názoru vycházejí na př. některé definice věty, jako že věta je výraz myšlenky, že je to myšlenka oděná v slova a p. Ale tento názor je zcela chybný. Řeč není pouhým šatem pro myšlení, nýbrž je autonomním útvarem, který stojí v protikladu k myšlení. Podle K. Bühlerova organického modelu řeči skládá se řeč z těchto částí (srov. K. Bühler, Sprachtheorie, str. 28): výrazu mluvící osoby (ego), apelu na druhou osobu (tu) a znázornění (Darstellung, id). Je jisto, že myšlení aspoň v tomto bodě s řečí nesouhlasí. Proto nemůžeme považovat s autorem slovní výraz za adekvátní myšlence. Myšlení je samostatné a řeč je také samostatná. Jaký je vztah mezi myšlením a řečí, to je velmi nesnadný problém, který nás zde ani nenapadá řešit. Avšak Glos celý problém příliš zjednodušuje. On, který zaslouženě odmítá starý psychofysický paralelismus, dostává se k jiné chybě, totiž psycholinguistickému paralelismu.

[190]Uvedli jsme již jeden podstatný rozdíl, záležející v trojitosti řeči. Jiný rozdíl je v jednorozměrnosti řeči. Řeč je útvar jednorozměrný, běžící jen podle jediného rozměru, času. Další rozměry se dostávají do řeči jen jako náhražky ve vytváření různých protikladů. Naproti tomu myšlení je co do rozměrů útvar mnohem složitější. Glos sám praví (str. 61): „Jsou případy, že zkoušenec řeší daný úkol několik málo vteřin, ale při tom mu proběhne hlavou tolik myšlenek, že je pak těžko dovede popsat. Jindy zas nedovede dobře rozlišit, myslil-li si určité věci současně či ne …“. Jak může někdo přímou řečí vyjádřit věci myšlené současně?

Nedůvěru musíme mít také ke Glosovu paralelismu mezi dělením myšlení na soudy a řeči na věty. Tak na př. Glos promítá svým zkoušencům dva velmi podobné obrázky. Úkolem zkoušenců je všimnouti si, v čem se obrázky liší a popsati své zážitky. Protokol o jednom pokuse praví: „Jsou to dvě stejně velké kružnice souměrně položené podle osy obrázku. — Jedna z nich je červená. — Druhá je zelená. — Ta různost barev by se musila odstranit (aby byly obě poloviny stejné)“. Dodatečné vysvětlení: „Ovšem matné vědomí barevné odlišnosti bylo už v prvním soudu. V posledním soudu naprosto převládá ta první část, ale toho druhého jsem si také vědom.“ Glos zde zřejmě soudí, že každé jmenované větě odpovídá vždy jeden soud. Ale to není tak jisté. To, co zkoušenec říká, možno zcela stejně dobře vyjádřit místo čtyřmi, větami třemi větami, dvěma větami, pěti, atd., podle chuti. A skutečně jiný zkoušenec v obdobném pokuse praví (str. 71): „Jsou to dva si podobné kotouče, z nichž pravý je zelenomodrý a levý kreslený černou čarou. — Ten vpravo by nesměl být barevný (t. j. mají-li být oba stejné).“ Zde byl obdobný myšlenkový pochod vyjádřen ne čtyřmi větami, ale dvěma. Kde máme vzít přesvědčení, že počet soudů se rovná počtu vět?

Jak jsme řekli s počátku, musíme vítati práci Glosovu proto, že se jako práce psychologická obrací o pomoc k linguistice, ale nutno konstatovati, že k tomu, aby tato pomoc byla skutečně plodná, je třeba si vyřešit celou řadu problémů. Co odpovídá větě v myšlení? Co odpovídá v myšlení slovu, souvětí, vedlejší větě atd.? Až na takové a podobné otázky budeme umět dát odpověď (a zajímavý a průkopnický pokus Glosův nás k tomu vede), budeme moci také o vztahu myšlení a řeči povědět něco bezpečnějšího.

Slovo a slovesnost, ročník 4 (1938), číslo 3, str. 189-190

Předchozí Leopold Zatočil: Nová práce o německých nářečích v Československu

Následující Josef M. Kořínek: Jazyk a společnost