Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Jazyk a společnost

Josef M. Kořínek

[Kronika]

(pdf)

La langue et la société

V zajímavé knize La langue et la société[1] pokusil se známý norský jazykozpytec A. SOMMERFELT zjistit na konkrétním příkladě vztahy mezi strukturou jazykovou a společenskou. Vybral si k tomu primitivní středoaustralský kmen Arantů. Podkladem sociálního zřízení a duchové kultury tohoto kmene je totemismus; místní skupiny (klany) mají za své totemy hlavně zvířata a rostliny, jsouce s nimi spojeny společnými mytickými předky (na př. „lidmi-kočkami“, „lidmi-gumovníky“), a všechen hmotný i duševní život individua je určen příslušností k jistému totemu — od výběru potravy až k výběru osoby, s níž vstupuje do manželství, od každodenního všedního zaměstnání až po úkony kultické. V chápání skutečnostních jevů je mezi námi a Aranty (podobně jako jinými „primitivy“) hluboký rozdíl, a Sommerfelt ukazuje, jak se tento rozdíl obráží v lexikálním, morfologickém a syntaktickém plánu jazyka. Z nejvýznačnějších znaků uvádím toto: Arantové nemají pravého pojmu předmětu a vlastnosti — pro jejich vnímání existuje vše jako jistá „chování“ (pohyby, posice), takže základní kategorií jejich myšlení je děj (stav) a ve shodě s tím základní kategorií jejich jazyka „sloveso“ — ovšem ve smyslu, který se nekryje s naším pojmem slovesa. Všechny lexikální prvky arantštiny i jejich kombinace jsou výrazy pro činnosti; jimi vyjadřují Arantové i to, co my vyjadřujeme pomocí substantiv, adjektiv, zájmen atd. A rozmanitými kombinacemi lexikálních prvků — s neoslabeným konkrétním významem! — dociluje se tu také vyjádření vztahů mluvnických; morfologicky představuje tedy arantština zvláštní typ, ležící mimo rámec jazykové typologie nám běžné. Vůbec jazykové pojmy, vzniklé rozborem jazyků vyšších sociálních a kulturních okruhů, zde nepřiléhají — toho se nedbalo ve většině dosavadních prací, týkajících se arantštiny (jejich autoři neměli zpravidla linguistického školení). Jiný nápadný znak je velká chudoba pojmů číselných; sociální struktura Arantů, jejich pojetí a způsob života nenutí totiž k počítání. A to se odráží v jazyce velkou chudobou číselných výrazů (jsou vlastně jen dva, ale ani to nejsou číslovky v našem smyslu). Velmi chudičké je také rozrůznění [191]pojmů časových. Proti tomu mají Arantové — ve srovnání s našimi poměry — velké bohatství pojmů a tím i názvů příbuzenských; systém „příbuzenství“ v souvislosti s totemickým nazíráním vyznačuje se u těchto „primitivů“ složitostí opravdu překvapující. Nad očekávání komplikovaná je dále arantská. etiketa společenská a ceremoniel náboženský, rovněž s bohatě rozvitou terminologií. Náležitě pochopit a zjišťovat pravý význam arantských slov a „tvarů“ je pro naše jazykové povědomí nesmírně těžké; ostatně i pro Aranty samy byl by jejich jazyk prakticky nesrozumitelný bez znalosti konkrétní situace a bez doprovodu četných zkonvencionalisovaných posunků.

Tyto a jiné jazykové skutečnosti (nalézáme je větší nebo menší měrou také u jiných primitivů) jsou velmi důležité pro obecný i speciální jazykozpyt, a to synchronický i diachronický; tak na př. pomáhají nám řešit sporné otázky vzniku a proměn různých mluvnických kategorií a formálních prostředků k jejich vyznačování v dávných obdobích jazyků, jimiž dnes mluví národové s vysokým stupněm civilisace a kultury.

Sommerfelt obírá se také zvukovou stránkou arantštiny: konfrontací jednotlivých popisů a zápisů, pocházejících od různých badatelů a jen více nebo méně přesných, zjišťuje prvky strukturální na rozdíl od pouhých fonetických anebo jen grafických. Arantská soustava hlásková je typem značně archaickým: je velmi jednoduchá a obsahuje jen 13 prvků, nemá fonémat dvouhláskových, spirantických a sykavkových, není v ní protikladů kvantity, intensity a výšky tónu, melodie, znělosti, možnosti seskupování fonémat jsou hodně omezené.

V úvodu nazval Sommerfelt svou knihu pokusem o sociologickou linguistiku a připsal ji památce A. Meilleta, jednoho z nejzasloužilejších průkopníků výzkumu jazyka jako faktu sociálního, jenž již víc než před 30 lety (1906) žádal, aby se zjišťoval vztah mezi strukturou daného jazyka a společenskou strukturou jeho příslušníků. Kniha Sommerfeltova je cenný speciální příspěvek na tomto poli; autorovi se v celku podařilo prokázat vnitřní souvislost mezi arantským typem jazykovým a sociálním. Obrací se se svou knihou nejen na linguisty, nýbrž výslovně i na sociology; ale neméně bude zajímat také psychology jazyka. Lze ji ostatně dobře doporučit i širšímu čtenářstvu.


[1] S podtitulem: Caractères sociaux ďune langue de type archaïque. Vydal „Instituttet for sammenlignende kulturforskning“ (ser. A, sv. 18) v Oslo 1938. Stran 233, cena 6 nor. korun.

Slovo a slovesnost, ročník 4 (1938), číslo 3, str. 190-191

Předchozí Vladimír Skalička: Linguistické poznámky k studii psychologické

Následující Přednášky v Pražském linguistickém kroužku od prosince 1937 do března 1938