Modalitní funkce sloves „sendiendi“

Zdeněk Hlavsa

[Articles]

(pdf)

Модальная функция глаголов «sentiendi» / Les fonctions de modalité des verbes «sentiendi»

1. Problematika, kterou se tu budeme zabývat, je závažná především pro takové koncepce syntaxe, které předpokládají, že modální významy toliko modifikují sémantický základ věty (propozici, diktum). To odráží pak forma věty: tento základ odpovídá valenční struktuře predikátu (základové větné struktuře, větnému vzorci) a nositeli modifikačních významů jsou jen fakultativně dosazované členy (modální partikule, jako např. asi, snad) nebo modální slovesa, která se spojují s infinitivem predikátu (muset, moci), anebo je vyjadřují syntakticky irelevantní paradigmatické varianty predikátového slovesa (kondicionál). V našem případě se však vnucuje představa, že modální význam (jde o modalitu jistotní) má již sám predikát. Stojí za pozornost, že jisté váhání nad modalitním významem predikátu prozrazují i práce Greplovy: zatímco v jeho programovém referátu na brněnském sympoziu v r. 1971 není o tom zmínky,[1] jeho kniha o české syntaxi, napsaná společně s J. Bauerem, uvádí (počínaje rozmnoženou verzí z r. 1964 a konče posledním vydáním z r. 1975), že „neplnou jistotu o reálné platnosti svého tvrzení může mluvčí vyjádřit také konstrukcí souvětnou. Při tomto způsobu vyjádření tvoří modální výraz větu hlavní a vlastní obsahové jádro sdělení se podává ve vedlejší větě se spojkou že: Je možné, že už přijeli; Možná, že mi ještě netelefonoval; Není jisté, že to dobře dopadlo; Myslím, že vlak měl zpoždění; Tuším, že jsem to už někde slyšel atd.“[2]

2. Je zřejmé, že tento způsob vyjadřování jistotní modality zahrnuje dva typy: jednak jde o souvětí, kde hlavní větu tvoří jen neosobní predikát nebo dokonce predikativum, neschopné dalšího rozvíjení, jednak o takový typ, kdy je hlavní větou dvoučlenná věta s plnovýznamovým slovesem, která může být rozvíjena, nebo dokonce podřazena větě další: Od rána si myslím, že vlak měl zpoždění; Ke srážce došlo proto, že druhý vlak neprojížděl stanicí v obvyklou dobu, takže myslím, že měl zpoždění atd. Nicméně význam jistotní modality může mít řídící věta na první pohled jen tehdy, je-li sloveso v první osobě; větou Martin si myslí, že vlak měl zpoždění může mluvčí zcela neosobně, objektivně informovat posluchače o Martinově postoji k jistotě obsahu sdělení „vlak měl zpoždění“. To je pro systémový popis syntaxe závažné, protože nositelem zvláštního modalitního významu je zde kategorie, která se jinak modality netýká.

Analyzujeme-li funkci slovesa myslet jakožto větného predikátu, dostane se nám adekvátního vysvětlení tohoto jevu. Myslet patří totiž do třídy sloves, jejichž syntaktický význam bychom mohli vystihnout tak, že vyjadřují ‚mentální vlastnění‘. V jejich valenčním poli jsou implikovány dvě pozice: pro participant s rolí „informace“ (tj. komplexní obsah vědomí, jehož primárním a explicitním vyjádřením je vedlejší věta) a pro participant s rolí „vlastník informace“ (zpravidla člověk, v jehož vědomí je informace obsažena). Tato slovesa však pravidlem nepojmenovávají „čisté“ vlastnění, nýbrž zároveň vyjadřují, že vlastník považuje „informaci“ za jistou, pravděpodobnou, nejistou, vzbuzující příjemné nebo nepříjemné pocity apod. Při výzkumu syntaktických vlastností 300 nejfrekventovanějších českých sloves[3] bylo k predikátům „mentálního vlastnění“ zařazeno 18 sloves. Významnou podskupinu tvoří slovesa domnívat se, doufat, (po)myslet (si), očekávat (např. Očekávám, že se [106]Martin omluví), považovat, předpokládat, připadat, soudit, věřit, zdát se a některá méně běžná.[4] Jestliže u těchto sloves dojde pak k referenční totožnosti mezi „vlastníkem informace“[5] a aktuálním mluvčím, vyjadřuje sloveso pochopitelně „subjektivní modalitu“ a díky referenčním okolnostem obdobný význam jako modální částice snad, pravděpodobně atd. Podotýkáme, že obdobná situace je i u tzv. performativních sloves: ta jsou rovněž „performativními“ jen v 1. osobě, takže někteří autoři raději hovoří o „performativním užití“; obdobně by bylo možno mluvit o „modifikačním užití“ slovesa mentálního vlastnění. Proto též tvar první osoby těchto sloves může ztratit gramatické, prozodické, a tudíž i slovosledné vlastnosti věty a „poklesnout“ v pouhou modální částici: Vlak měl myslím zpoždění. Podobně: On doufám bude doma.

3. Výklad, který jsme zde podali, je však poněkud zjednodušující. Zdá se, že věty jako Martin myslí, že vlak měl zpoždění jsou vlastně dvojznačné. O jednom z významů byla řeč již v předchozí části, stanovisko k platnosti obsahu „informace“ zaujímá účastník situace (tj. Martin), o níž mluvčí pouze referuje. Mohli bychom tento význam vystihnout obecným schématem, v němž x je mluvčí, y je „vlastník informace“ (Martin) a D je „informace“ (vlak měl zpoždění):

   x říká: y má D, y považuje D za nejisté.

Vedle toho však může uvedená věta znamenat:

   x říká: y má D, x považuje D za nejisté.

V tomto případě jde zřejmě rovněž o význam jistotní modality jako u první osoby, jak konečně ukazuje smysluplnost vět jako Martin myslí, že vlak měl zpoždění, ale já jsem si ověřil, že přijel včas. Podobně dvojznačné mohou být i věty s jinými slovesy mentálního vlastnění, dokonce se k nim přiřazují i některá slovesa „mluvení“. V nich výpovědní mluvčí zaujímá stanovisko k pravdivosti „informace“, kterou mluvčí v situaci, o níž vypovídá (nazvěme jej pro odlišení podavatelem), někomu předává. Avšak tento význam je v lexikální náplni slovesa spíše jen naznačen: Výpravčí tvrdil, prohlašoval, že vlak měl zpoždění („ale neměl“).

O který z uvedených dvou významů v daném případě jde, rozhoduje zpravidla situace nebo kontext. Někdy však sám obsah „informace“ jeden z významů z důvodů věcných v podstatě vyloučí. Tak např. věta Maminka myslela, že spím patří jednoznačně k druhému typu, protože mluvčí nemůže považovat informaci týkající se jeho samého za nejistou; je mu jasné, je-li pravdivá, nebo ne. Slovesa myslit ovšem použije jenom v druhém případě, v prvním by zvolil sloveso vědět. Existují však informace týkající se mluvčího, o jejichž pravdivosti sám rozhodnout nedovede, a pak jsou opět oba významy možné: Lékař myslí, že jsem nemocen „považuje to za možné a já vám jeho stanovisko tlumočím“, nebo „považuje to za pravdivé, ale není to pravda, já s ním nesouhlasím“.

Pro popis syntaxe je tedy třeba předpokládat, že slovesa „sentiendi“ mohou vždy být predikáty jistotní modality; jinými predikáty jsou ve větách s 2. a 3. os. těchto sloves, jestliže prostě konstatují, jaký postoj má „podavatel“ k obsahu „informace“. Vzhledem k tomu, že modální význam se navrstvuje na poměrně pestrý rejstřík dalších významových příznaků (např. se tato slovesa navzájem liší tím, že vyjadřují, z jakých důvodů je informace nejistá: u věřit je to nedostatek racionálního ověření, u doufat nemohla být ověřena proto, že ji vlastník zatím nepřijal, nýbrž si ji jen sám utvořil apod.), bude lépe považovat je za predikáty základových struktur než za [107]pouhé modifikátory. Mají sama též jistou sdělnou hodnotu, ovšem u všech predikátů, které implikují participant „informace“, musíme počítat s tím, že zejména v případě jeho větné realizace je těžiště sdělení právě v něm.

4. Slovesa „sentiendi“ mají jednu zajímavou formální vlastnost, totiž tu, že vedlejší věty jimi uvozené jsou připojovány pravidlem jen pomocí spojky že. Naproti tomu u druhé skupiny sloves „mentálního vlastnění“, do které řadíme např. slovesa vědět, pamatovat si, cítit (Cítil, že ho tu stále považují za cizince), rozumět, chápat atd., se objevují i spojovací výrazy jiné: Vím, kde Martin bydlí. Pavel si snad pamatuje, zda je výhodné odbočit vlevo. Už rozumím, proč Eva odešla dříve domů.

Vedle tohoto (jistě významného) valenčního rysu má druhá skupina sloves i nápadnou vlastnost významovou: podobají se tzv. slovesům „faktovým“, a to v tom, že jejich vhodné užití je podmíněno pravdivostí obsahu informace, jejíž vlastnění vyjadřují. (Charakteristiku „pravdivý“ je tu třeba chápat ve smyslu „empiricky ověřený nebo pravděpodobný“, nikoli ve smyslu přísně logickém — proto za „pravdivou“ musíme považovat i informaci vyjádřenou vedlejší větou v souvětí Jan ví, že Pavel se vrátí až zítra.) Má tedy tento participant povahu presupozice. Srov. k tomu následující příklady: Jan ví, že Eva teď bydlí v Praze = Eva teď bydlí v Praze a Jan to ví. Jan neví, že Eva teď bydlí v Praze. = Eva teď bydlí v Praze, ale Jan to neví. Věty se slovesy „sentiendi“ však do takových vztahů nevstupují: Jan si myslí, že Eva teď bydlí v Praze. — *Eva teď bydlí v Praze a Jan si to myslí. Nehledě k tomu, že v těchto případech vůbec nemusí být pravdivé, že „Eva teď bydlí v Praze“, netvoří tyto parafráze ani přijatelné věty. (Připomínáme znovu, že nejde jen o slovesa vědět a myslet; ta se zde uvádějí jen jako zástupci příslušných skupin.)

Distribuce spojek a právě uvedené sémantické vlastnosti sloves spolu zřejmě souvisí. Věty se spojkou zda a se vztažnými zájmeny a příslovci vyjadřují informaci nějak neúplnou, ale zároveň sdělují, že informace je jejímu „vlastníku“ známa v celém rozsahu (Jan ví, kde Eva teď bydlí — tj. místo dovede pojmenovat, Jan ví, zda Eva teď bydlí v Praze — tj. ví, zda je to pravda, nebo ne). Naproti tomu u sloves „sentiendi“ je vždy v pozadí sdělení, že obsah „informace“ není prokázán: buď mluvčí přímo ví, že není pravdivá, nebo nezaujímá k tomu žádné stanovisko, což ovšem znamená, že si její pravdivostí není zcela jist.

 

R É S U M É

Modal Function of Verba Sentiendi

If modality is considered a modifying category operating over basic structures (sentence patterns), it is necessary to solve the problem why verbs like think, suppose, hope, expect etc. function both as predicates upon which basic structures are built and as exponents of subjective modality (cf. I think the train was late). It is due to the fact that as predicates, they constitute sentences denoting “mental possession” and at the same time they express the attitude of the participant “possessor of information” to the contents of “information”; they acquire modal meaning in the case of referential identity between him and the actual speaker. The sentences with the 2nd and 3rd Person are ambiguous: by Martin thinks the train was late the speaker may either report M.’s attitude to the information “the train was late”, or express his own attitude to M.’s considering it true. So modal meaning is always present with the predicate.

Verba sentiendi constitute a subclass of the verbs of mental possession. They are non-factive and — if “information” is realized by means of a sentence — are compatible only with že, that. The other subclass of “verbs of mental possession” (like know, remember, feel) are factive and the respective dependent clause may be introduced by whether, wh-pronouns and adverbs, too.

Slovo a slovesnost, volume 40 (1979), number 2, pp. 105-107

Previous Miroslav Grepl: Některé problémy jistotní modality

Next Marie Těšitelová: K nejčetnějším výrazovým prostředkům pravděpodobnostní (jistotní) modality