Několik poznámek k postojovému komentování propozičního obsahu mluvčím (Na materiálu současné ruštiny)

Přemysl Adamec

[Články]

(pdf)

Quelques remarques concernant le commentaire du locuteur sur le contenu de la proposition (basé sur le matériel du russe contemporain)

Ve svém referátu se chci dotknout tří aspektů problematiky, která je předmětem jednání naší konference. Jsou to tyto aspekty: (1) upřesnění chápání pojmu propoziční obsah, který má být objektem postojového komentování ze strany mluvčího; (2) stanovení všech sémantických typů informací, jež bychom mohli považovat za postojové komentování v našem smyslu; (3) výčet všech formálních typů struktur, které na povrchové úrovni odpovídají hloubkovým strukturám složeným z propozice a postojového komentáře a stanovení faktorů, jimiž se řídí výběr povrchové formy.

K 1. bodu: Propoziční obsah (stručněji propozici) navrhuji chápat jako obsah věty, abstrahovaný od času (a vidu), modálnosti (přesněji od všech druhů modálnosti, včetně kladnosti/zápornosti), syntaktické hierarchizace a aktuálního členění. Je to tedy v podstatě ta informace, která vyplývá z dané kombinace lexikálních významů větných komponentů (za komplikující moment zde lze považovat otázku referenční určenosti komponentů, avšak tuto otázku zatím ponecháme stranou).

Jelikož propozice nemá žádnou konkrétní jazykovou formu, je každé její materiální zobrazení (každý její zápis) krajně obtížné a nutně zjednodušené. Můžeme přijmout např. takovýto zápis:

(zapisyvat’^P + student^A1 + lekcija^A2)

(byt’ dovol’nym^P + professor^A1 + doklad^A2)

(idti^P + studenty^A1 + na fakul’tet^D)

atp., kde P = predikát propozice, A = aktant (A¹ = první aktant atd.), D = adverbiální komplement (adverbiální určení vyplývající z valence P).

Avšak přijmeme-li naznačené chápání propozice, pak nelze nevidět, že mnohé z našich postojových komentářů se vztahují nikoli k propozici, nýbrž k strukturám sémanticky složitějším, obsahujícím kromě propozice ještě i informaci o kladnosti/zápornosti a často rovněž informaci o času (a vidu). K postojovým komentářům, jejichž objektem jsou sémantické struktury s přesným časem, patří např. emocionálně evaluativní, typu k sčast’ju, k sožaleniju, chorošo (čto), obidno (čto) apod., nebo předpokladově pravděpodobnostní, typu naverno, možet byt’, vrjad li, vozmožno (čto) atp. Srov. např.:

{k sčast’ju < affirm [praes (zapisyvat’^P + student^A1 + lekcija^A2)]>} ⇒ Student, k sčast’ju, zapisyvajet lekciju;

{naverno < neg [fut (tatáž propozice)]>} ⇒ Student, naverno, ne budet zapisyvat’ lekciju.

Jiné postojové komentáře se vztahují k sémantickým strukturám neobsahujícím ukazatel určitého času (ačkoli jak jsme se dověděli z přednášky N. Ju. Švedovové, jistý pojem o času, byť i neurčitém, je i zde). Sem patří např. postojové komentáře spadající do sémantických polí náležitost/nenáležitost, vhodnost/nevhodnost apod. Srov. např.:

{želatel’no [affirm (tatáž propozice)]} ⇒ Želatel’no, čtoby student zapisyval lekciju;

{neudobno [neg. (tatáž propozice)]} ⇒ Neudobno, čtoby student ne zopisyval lekciju.

Postojové komentáře můžeme tedy dělit podle toho, vztahují-li se k propozicím s přesně specifikovaným časem (ve smyslu minulost // přítomnost // budoucnost), či [130]nikoli. Tento rozdíl je spojen s dichotomií faktovost//nefaktovost (v pojetí Kiparských[1]), avšak přesné vzájemné souvislosti v této oblasti je ještě třeba promyslet, poněvadž kromě nesporně faktového typu s určitým časem, např. K sožaleniju, on ušel, a nesporně nefaktového typu s neurčitým časem, např. Želatel’no, čtoby on rabotal sistematičneje, máme ještě typ, který bychom mohli označit jako „nepřesvědčeně faktový“, např. On, naverno, ušel.

V dané souvislosti nemůžeme přejít otázku aktuálního členění. Podle našich představ sice není složkou propozičního obsahu, avšak na druhé straně, jak také již několikrát zaznělo na naší konferenci, postojové komentáře mluvčího se vztahují k sémantickým strukturám obsahujícím aktuální členění, ba dá se říci, že jsou zaměřeny právě na místo spojení tématu s rématem.[2] Jak se zdá, týká se to všech typů postojových komentářů, o nichž mluvíme. Z toho tedy vyplývá, že do našich vzorců bude nutno zavést v nějaké podobě i informaci o aktuálním rozčlenění dané propozice (např. tak, že uvedeme, který komponent (které komponenty) plní funkci tématu, t), srov.:

{dolžno byt’ < t = A¹ / affirm [praet (prinesti^P + Volodja^A1 + frukty^A2)]/>} ⇒ Volodja, dolžno byt’, prines frukty;

{kažetsja < t = A² + P / affirm [praet (tatáž propozice)]/>} ⇒ Frukty prines, kažetsja, Volodja.

Dá se tedy říci, že našimi komentáři se komentují nikoli propoziční obsahy (propozice), nýbrž složitější sémantické struktury obsahující kromě propozice také informaci o kladnosti/zápornosti, aktuálním členění a často také o určitém čase.

K 2. bodu: Dosud jsme na našem zasedání hovořili hlavně o dvou sémantických druzích postojových komentářů, totiž (1) předpokladově pravděpodobnostních (naverno, možet byt’, vrjad li apod.) a (2) emocionálně evaluativních (k sčast’ju, k sožaleniju, nadejus’, udivitel’no (čto), obidno (čto) apod.). Kromě těchto dvou skupin lze podle mého mínění k postojovým komentářům v pojednávaném smyslu přiřadit např. tyto: (3) různé typy tzv. deontických modálností (významy na ose náležitost/nenáležitost, žádoucnost/nežádoucnost, vhodnost/nevhodnost apod.), např. Želatel’no, čtoby ty znal ob etom; Nikto ne dolžen obižat’ jeje; Ty zrja skazal jemu ob etom! apod.; (4) některé z typů tzv. postojové modálnosti (cílové zaměřenosti sdělení), např. přání, žádost, výzva, dovolení apod., srov. Pust’ on zajdet ko mne; Čtoby ja bol’še jego zdes’ ne videl!; Choču, čtoby vy poverili mne apod.; (5) různé typy deziderativní modálnosti (přání, touha, obava apod.), např. Jesli by ja ješče raz vstretilsja s nej!; Chorošo by zavtra ne bylo doždja!; Chot’ by ne provalit’sja mne na ekzamene! apod.; (6) různé typy navazování kontaktu s adresátem (odvolání se na jeho informovanost, zkušenosti, apelování na jeho rozum, city apod.), např. Kak ty znaješ, on strašno uprjam; On ved’ ješče molod; Ona, ponjatno, budet vozražat’; Ja, pover’ mne, ne chotel etogo apod.; (7) různé typy zapojování daného sdělení do kontextových a konsituačních souvislostí, jeho konfrontace s jinými známými fakty, např. On tak i ne prišel; Ona vse-taki pošla tuda; Kak eto ni stranno, on ne zametil nas; Protiv ožidanija, ona rassmejalas’ apod.; (8) různé typy komentářů k vlastní řeči a k způsobu jejího kompozičního členění,[3] např. Otkrovenno govorja, on durak; Vo-pervych, eto proizošlo ne v Prage; Meždu pročim, on zabyl ob etom apod.

Uvedené sémantické typy postojových komentářů mají ovšem dosti různorodý charakter, a není nesporné, máme-li je skutečně všechny řadit k jedné a téže kategorii postojových komentářů k propozičnímu obsahu. Na druhé straně se možná najdou [131]ještě další typy výrazů, které bychom k této kategorii přiřadit mohli. To vše jistě bude ještě předmětem dalšího našeho jednání.

Ke 3. bodu: Povrchové formy vyjádření postojových komentářů jsou dosti různorodé. Rozdělíme je napřed podle toho, jakým způsobem je povrchově ztvárněna propoziční složka, a pak uvnitř každé takto vzniklé skupiny podle toho, jak je formálně vyjádřena složka komentářová.

A. Propoziční složka je vyjádřena nezávislou větou:

1. Komentářová složka je vyjádřena těsně zapojeným příslovcem nebo částicí, např.: On navernjaka pridet; Oni objazatel’no pomogut nam; Vy zrja načali govorit’ ob etom; Ona vrjad li znajet eto; My tak i zabyli zajti tuda apod.

2. Komentář je vyjádřen volně připojeným (parentetickým) výrazem. Tyto případy můžeme dále rozdělit na dvě podskupiny:

a) parentetická slova a sousloví nevětného charakteru, např. On, nesomnenno, pridet; Oni, konečno, pomogut nam; Ona, naverno, ne znala ob etom; On, k sčast’ju, skromen; Oni, po vsej verojatnosti, otkažutsja apod. Vzniká zde ovšem otázka, do jaké míry vydělování čárkami odráží skutečně volné připojení daného výrazu a do jaké míry má pravopisně konvenční charakter (v druhém případě by někdy vlastně nebylo rozdílu mezi případy typu A 1 a A 2 a).

b) parentetické výrazy svým původem větného charakteru, např. On, možet byt’, pomožet nam; Ona, nado polagat’, zabyla ob etom; On, ja dumaju, podderžit nas; Oni, kak eto mi stranno, ne zametili jego apod.

3. Komentář není vyjádřen zvláštním slovem, nýbrž např. intonací,[4] výběrem času, způsobu apod. Srov. např. čes. On to bude znát, rus. Pošel by ty domoj apod.

B. Propoziční složka je vyjádřena vedlejší větou (se spojkami čto, čtoby, jesli by aj.). Komentářová složka je vyjádřena hlavní větou. Můžeme rozlišovat tři podskupiny:

1. V hlavní větě není podmět a vedlejší věta stojí v pozici podmětu, např. Neverojatno, čtoby on ješče prišel; Bylo by očen’ chorošo, jesli by oni pomogli nam; Kažetsja, čto kto-to prišel apod.

2. Podmětem hlavní věty je osobní zájmeno ja (které ovšem nemusí být slovně vyjádřeno) a vedlejší věta stojí v pozici předmětové, např. Ja uveren, čto eto pravda; Somnevajus’, čto oni ješče pridut; Ja ne dumaju, čtoby on nam pomog; Ja by očen’ chotel, čtoby vy dobilis’ etogo apod.

3. Podmětem hlavní věty (ve tvaru genitivním při záporu) je sémantické jádro komentářové složky; vedlejší věta stojí formálně v pozici neshodného přívlastku k podmětu (či jeho genitivní obdobě), např. Jest’ vozmožnost’, čto on opozdajet; Net nadeždy, čtob ona vernulas’ apod.

C. Propoziční složka je povrchově vyjádřena infinitivní konstrukcí. Zde můžeme vydělit tyto podskupiny:

1. Komentářová složka není slovně vyjádřena (je tomu tak v tzv. infinitivních větách), např. Byť bede!, Tebe ne vidať etich deneg apod. 2. Komentářová složka je vyjádřena slovem nebo predikativem ve formě 3. os. sg. (v min. čase a v kond. středního rodu) a infinitivní konstrukce — z čistě formálně konstrukčního hlediska — stojí v pozici podmětové, např. Važno izbežať etoj ošibki; Sledovalo by pomoč’ im; Ne mešalo by pogovoriť s nimi apod. Přitom někdy dochází k tzv. „povýšení“ (raising),[5] spočívajícímu v tom, že se komponent propozice, který patří vlastně do infinitivní konstrukce, [132]přimyká v povrchové struktuře spíše k hlavnímu predikátu. Srov. např. Teper’ každomu nado zanjať svoje mesto v boju; Pora by jemu uznať ob etom; Ne stoit nam s nim sporiť apod. To, že tzv. dativ subjektu by v těchto případech měl být vlastně součástí infinitivní konstrukce, dobře ukazují paralelní konstrukce s vedlejší větou, srov. Teper’ nado, čtoby každyj zanjal svoje mesto v boju; Pora by, čtoby on uznal ob etom; Ne stoit, čtoby my s nim sporili.

3. Komentářová složka je vyjádřena slovesem nebo predikativem ve formě kongruentní s podmětem, infinitivní konstrukce stojí v pozici konstrukčního doplnění, např. Serëža mog ošibit’sja; Eta kniga dolžna tebe ponravit’sja; Etot prestupnik ne dolžen izbežat’ suda apod. V těchto případech dochází zřejmě vždy k uvedenému „povýšení“, srov. paralelní konstrukce s vedlejší větou, kde subjektový aktant propozice se reflektuje jako podmět vedlejší věty: Možet byt’, čto Serëža ošibsja; Vse pokazyvajet, čto eta kniga tebe ponravitsja; Nel’zja dopustit’, čtoby etot prestupnik izbežal suda. Hloubkové struktury uvedených konstrukcí by tedy vypadaly přibližně takto:

{‚vozmožno‘[6] < affirm [praet (ošibit’sja^P + Serëža^A)]>} ⇒ Serëža mog ošibit’sja;

{‚krajne verojatno‘ < affirm [fut (ponravit’sja^P + eta kniga^A1 + ty^A2)]>} ⇒ Eta kniga dolžna tebe ponravit’sja;

{‚krajne želatel’no < neg [fut (izbežat’^P + etot prestupnik^A1 + sud^A2)]>} ⇒ Etot prestupnik ne dolžen izbežat’ suda.

4. Komentářová složka je vyjádřena spojením podmětu (při záporu v genitivní podobě) s existenciálním predikátem, propoziční složka, vyjádřená infinitivní konstrukcí, stojí — z čistě formálně konstrukčního hlediska — v pozici neshodného přívlastku k podmětu. Např.: Jest’ šansy polučit’ eto; Ne bylo nikakoj neobchodimosti chodit’ tuda; Jest’ smysl zadumat’sja nad etim; Net nadeždy vstretit’sja s nimi apod. I v těchto případech se někdy vyskytuje „povýšení“, srov. Tebe net smysla chodit’ tuda a paralelní Net smysla, čtoby ty chodil tuda.

D. Propoziční složka je vyjádřena nominalizační konstrukcí (tj. abstraktním deverbativním nebo deadjektivním substantivem s jeho rozvíjejícími členy). Můžeme rozlišovat analogické podskupiny jako v případech typu B (viz výše):

1. Typ Jego skoroje vozvraščenije neverojatno; Prostota takogo rešenija kažuščajasja; Vaše prisutstvije krajne želatel’no apod.

2. Typ Ja somnevajus’ v jego iskrennosti; Nadejus’ na jeje skoroje vyzdorovlenije; Ja ne odobrjaju jego rezkuju kritiku projekta apod.

3. Typ Net nadeždy na vozvraščenije sestry domoj; Jest’ smysl v povtornom obsuždenii etogo voprosa; Ne bylo nikakoj nastojatel’noj neobchodimosti v takom surovom podchode k nemu apod.

E. Propoziční složka je vyjádřena podmětem nebo předmětem a jmennou částí složeného přísudku, komentářová složka je zastoupena slovesnou složkou téhož přísudku. Např.: Rešenije kažetsja prostym; Ja sčitaju etu knigu očen’ interesnoj; Eta problema mne ne predstavljajetsja složnoj. Můžeme zde předpokládat tyto hloubkové struktury:

{kažetsja [affirm (byt’ prostym^P + rešenije^A)]} ⇒ Rešenije kažetsja prostym;

{ja sčitaju [affirm (byt’ očen’ interesnym^P + eta kniga^A)]} ⇒ Ja sčitaju etu knigu očen’ interesnoj;

{mne predstavljajetsja [neg (byt’ složnym^P + eta problema)]} ⇒ Eta problema mne ne predstavljajetsja složnoj (= Eta problema mne predstavljajetsja nesložnoj).

[133]V souvislosti s právě demonstrovanou rozmanitostí formálních prostředků vyjádření kombinovaných komentářově propozičních hloubkových struktur vzniká přirozeně otázka, je-li možné a vhodné považovat některé synonymní nebo téměř synonymní prostředky za povrchové manifestace týchž hloubkových struktur. Mám na mysli např. takové synonymní řady jako Vy, možet byt’, ošibajetes’ // Možet byt’, čto vy ošibajetes’ // Možet, vy ošibajetes’ // Vy možete ošibat’sja // Vozmožno, čto vy ošibajetes’ // Jest’ vozmožnost’, čto vy ošibajetes’; Eta kniga vam, naverno, ponravitsja // Eta kniga vam, dolžno byt’, ponravitsja // Eta kniga vam dolžna ponravit’sja // Eta kniga vam objazatel’no ponravitsja // Po vsej verojatnosti, eta kniga vam ponravitsja // Vse pokazyvajet, čto eta kniga vam ponravitsja atd. Jestliže odpovíme na položenou otázku kladně, pak bude nutno stanovit pravidla, podle nichž by bylo možno se řídit při přiřazování skupin povrchových synonymních vět k jedné a téže hloubkové struktuře.

Pokud by se podařilo přijatelně stanovit takové invariantní hloubkové struktury pro jednotlivé skupiny synonymních případů, bylo by možno při praktickém popisu dané oblasti postupovat tak, že bychom zkoumali, jakými konkrétními formálními prostředky se povrchově reflektují jednotlivé hloubkové struktury a jaké faktory ovlivňují výběr toho či onoho výrazového prostředku z řady možných. Tento způsob výkladu by byl velmi vhodný nejen z hlediska teoretického, nýbrž i praktického.

 

R É S U M É

Несколько замечаний к вопросу о комментировании пропозиционального содержания говорящим (На материале современного русского языка)

В статье обcуждаются три аспекта проблематики, которая была предметом обсуждения конференции о комментировании пропозиционального содержания, а именно: 1) выяснение понимания пропозиции (пропозиционального содержания), 2) установление всех семантических разновидностей информаций, которые можно считать комментариями в данном смысле, и 3) описание всех формальных разновидностей структур, которые на поверхностном уровне соответствуют глубинным структурам, состоящим из пропозиции и комментария, и установление правил, по которым глубинные структуры превращаются в поверхностные.

Пропозициональное содержание (пропозиция) понимается как содержание предложения, абстрагированное от времени и вида, модальности (т. е. всех разновидностей модальности, включая и положительность/отрицательность), синтаксической иерархизации и актуального членения. При таком понимании пропозиции, однако, субъективные комментарии говорящего относятся не к «чистым» пропозициям, а к структурам семантически более сложным, содержащим, кроме пропозиции, информацию о положительности/отрицательности, об актуальном членении и часто также о времени.

Кроме комментариев предположительно-вероятностных (наверно, вряд ли, может быть и т. п.) и эмоциональио-эвалюативных (к счастью, к сожалению, надеюсь, удивительно, что и т. п.), к субъективным комментариям можно отнести: выражение т. наз. деонтических модальностей (т. e. значений на оси следует/не следует), напр. желательно, чтобы, не должен, зря и т. п., некоторые из типов т. наз. коммуникативно-интенционной модальности (желание, требование, призыв, разрешение и т. п.), напр. пусть, хочу, чтобы и т. п., разные типы дезидеративной модальности, напр. если бы, хорошо бы, хоть бы и т. п., разные типы контактирования с собеседником, напр., как ты знаешь, понятно, поверь мне и т. п., разные типы конфронтации данного факта с другими известными фактами, напр., все-таки, против ожидания, как это ни странно и т. п., разные типы комментирования собственной речи, напр., откровенно гoворя, между прочим, во-первых и т. п.

[134]Поверхностные формы выражения субъективных комментариев к пропозициональному содержанию классифицируются сначала по тому, каким способом поверхностно оформлен пропозициональный компонент (независимое предложение, придаточное предложение, инфинитивная конструкция, номинализационная конструкция, именная часть сложного сказуемого), и после того по тому, как формально выражен комментарий (частица, наречие, вводное слово, интонация, глагол, предикатив, словосочетание и т. п.). Возникает вопрос, можно и нужно ли некоторые синонимические (или почти синонимические) структуры считать поверхностной манифестацией той же структуры глубинной (напр. Вы, может быть, ошибаетесь//Может быть, что вы ошибаетесь//Вы можете ошибаться//Есть возможность, что вы ошибаетесь и т. п.). Если ответить на этот вопрос положительно, то придется найти критерии, по которым можно было бы относить разные поверхностные структуры к одной глубинной, а также факторы, влияющие на выбор одной из возможных поверхностных структур.

Slovo a slovesnost, ročník 40 (1979), číslo 2, s. 129-134

Předchozí Rudi Conrad (Leipzig): Sprechereinstellungen bei Fragesätzen

Následující Stanislav Žaža: K úloze tzv. větných adverbií při vyjadřování postoje mluvčího k propozičnímu obsahu