K postavení tzv. větných příslovcí v aktuálním členění

Ludmila Uhlířová

[Articles]

(pdf)

К месту т. наз. предложных наречий в актуальном членении / Sur la fonction des soi-disant adverbes de phrase dans l’articulation actualisée de la phrase

1. Tento příspěvek pojednává o polysémních deadjektivních adverbiích typu prostě, jasně, určitě, jistě, přirozeně, patrně, absolutně, jednoduše, samozřejmě, vážně, skutečně, rozhodně, normálně aj., která mohou mít v syntaktické a sémantické struktuře věty různou funkci. Mohou fungovat buď (1) jako určení kvality slovesného děje („přislovesný přívlastek“) — choval se přirozeně, řekl to prostě a jasně, vystupuje rozhodně, tváří se jistě, vládne absolutně apod., popř. jako bližší určení vlastnosti, kvality — přirozeně inteligentní, prostě sdělovací, jasně zelený, (2) nebo jako tzv. větná adverbia: Byla to prostě náhoda. O to přirozeně nejde. Skutečně se ti to líbilo? Přijdeš? — Určitě. V prvním případě vyjadřují kvalifikaci, nejčastěji kvalifikaci slovesného děje (způsob děje), a to i tehdy, jde-li o adverbia odvozená od adjektiv od původu relačních, a plně si v této funkci zachovávají svůj lexikální význam. V druhém případě lze jejich funkci označit za funkci komentující: vyjadřují komentář („postoj“) mluvčího k obsahu věty (k propozici). Přitom částečně ztrácejí svůj původní lexikální význam, nabývají odstínů modálních, hodnotících, ev. expresívních a s postupným oslabováním jejich lexikálního významu se mění i jejich slovnědruhová příslušnost; mluví se o (polo)částicích, ev. o slovech nebo výrazech modálních nebo postojových.[1] Užijeme-li terminologie I. Poldaufa,[2] můžeme říci, že v uvedených užitích sub (1) náležejí adverbia do „prvního“ syntaktického plánu, zatímco v užitích uvedených sub (2) do plánu „třetího“.

U většiny adverbií nejsou obě funkce v rovnováze. To se odráží mimo jiné v tom, jak slovníky zachycují polysémii uvedených adverbií, tj. jak jsou u jednotlivých hesel lexikální významy po sobě řazeny, popř. jakými dalšími údaji o hovorovém nebo expresívním zabarvení, ev. o řídkosti nebo zastaralosti jsou opatřeny (např. komentující jasně je hovorové a expresívní, kvalifikační patrně je řídké apod.). Zajímavé významové diference bychom shledali rovněž mezi kladnými a zápornými podobami týchž polysémních lexémů (patrně — nepatrně, skutečně — neskutečně apod.); formy záporné už jsou samy o sobě modálně příznakové, proto se na ně další modální odstíny související s komentující funkcí nevrství a záporná adverbia se jako větná, tj. komentující, neobjevují (jednu z nečetných výjimek tvoří adverbium nepochybně).

O tom, kterou z obou funkcí adverbium nese — v konkrétní větě a v konkrétním kontextu, — spolurozhoduje řada činitelů. Kromě rozdílů v lexikální povaze adverbií samých, které se odrážejí už ve slovnících, záleží především na slovosledném umístění adverbia, ev. na intonaci věty, dále na těsnosti vztahu adverbia k slovesu, na některých dalších rysech syntaktické stavby větné (jako je např. možnost rozvití jiným adverbiem kvalifikačním nebo koordinace s jiným adverbiem), na konkrétní lexikální náplni celé věty (nejen adverbia samého) a v neposlední řadě i na funkci adverbia v aktuálním členění (dále jen AČ). Cílem tohoto příspěvku je ukázat, jak právě AČ a spolu s ním i slovosled napomáhají — v souhře se všemi ostatními zmíněnými čini[144]teli — k rozlišení toho, kdy má adverbium funkci kvalifikační a kdy naopak funkci komentující (větnou).

2. Abychom mohli vysvětlit, jak kvalifikující/komentující adverbia fungují v komunikativní struktuře věty, je třeba předeslat výklad o AČ kvalifikačních adverbií vůbec, tj. i o těch, která mají pouze funkci kvalifikační a v roli komentujících nevystupují.

Stanovit místo kvalifikačních adverbií v AČ v konkrétním jazykovém systému, např. v češtině, je záležitost v prvé řadě empirická. Je zajímavé, že právě umístěním sémantické kategorie „způsobu“ na stupnici výpovědní dynamičnosti[3] se jednotlivé jazyky od sebe poněkud liší, a v důsledku toho se liší ovšem i „základní“ (bezpříznakový) slovosled,[4] a to do jisté míry i mezi slovanskými jazyky. Obecně lze o AČ kvalifikačních adverbií říci, že pokud skutečně ve větě fungují jako kvalifikační výrazy, vykazují rysy analogické rysům (kvalifikačních) adjektivních atributů ke jménům různé větněčlenské platnosti. Je to přirozené, protože i jejich sémantický obsah se rovná sémantickému obsahu adjektiv, od nichž jsou odvozena. Z toho důvodu se také někdy považují za neohebné tvary adjektiv, plnící jednu ze sekundárních funkcí adjektiv, a nikoli za příslovce.[5]

Kvalifikační adverbia mohou fungovat v AČ věty v zásadě dvojím způsobem. Buď vytvářejí se slovem řídícím, nejčastěji se slovesem, jeden komplexní celek na rovině AČ (v terminologii J. Firbase a A. Svobody[6] bychom mohli říci, že vytvářejí „sdělné pole nižšího řádu“), nebo mohou mít roli samostatné sdělné složky ve větě (jde-li o větu hlavní, tedy ve sdělném poli „nultého“ řádu). O kterou z obou aktuálních funkcí jde, to lze posuzovat pouze ve vztahu k AČ věty jako celku. Pro první přiblížení uvedeme následující příklad: Někteří lidé se bláhově domnívají, že hodně cizích výrazů vypadá v jejich řeči vzdělaně. V uvedené větě jsou dvě adverbia: bláhově a vzdělaně. Adverbium bláhově tvoří v AČ první věty jeden celek (jedno sdělné pole) se slovesem domnívají se, které má funkci přechodu (tranzitní části komunikativní struktury věty). Naproti tomu adverbium vzdělaně ve větě vedlejší má samostatnou roli, a to roli rématu věty vedlejší.

V kontextově nezapojených (nebo minimálně kontextově zapojených) větách může mít kvalifikační adverbium funkci samostatné komunikativní složky zejména tehdy, je-li výskyt sémantické kategorie kvality („způsobu“) podmíněn slovesnou vazbou (valencí): vypadat dobře, chovat se rozumně, zacházet s něčím dovedně atd. V tom případě má adverbium vyšší stupeň výpovědní dynamičnosti než sloveso a funguje ve větě jako réma. Tam, kde je kvalifikace děje jediným doplněním slovesa, je adverbium vlastním rématem a nositelem intonačního centra věty. Tam, kde je ve větě více slovesných doplnění (vazebných nebo fakultativních), jeví adverbium rovněž zřejmou tendenci být vlastním rématem (nemusí jím však být vždy).

V kontextově nezapojených větách, v nichž užití kvalifikačního adverbia nevyplývá nutně ze slovesné vazby, např. ve spojeních rychle běžet, jasně zářit, pilně malovat, bezhlavě ničit, důvěřivě shlížet na něco atd., má kvalifikační adverbium rovněž vyšší stupeň výpovědní dynamičnosti než sloveso — a tedy i stejné místo na stupnici výpovědní [145]dynamičnosti — jako v případech předešlých. Rozdíl je však v tom, že nevazebné kvalifikační adverbium snadněji než vazebné pozbývá samostatné role v AČ věty a stává se součástí komplexního celku (sdělného pole nižšího řádu) spolu se slovesem. — Možnost tvořit komplexní celek se slovesem není ovšem vyloučena ani u vazebných adverbií v typech vzorně se chovat, dobře vypadat aj. Lze však říci, že těsnost vztahu k slovesu se projevuje jako činitel relevantní pro různou míru uplatnění adverbií v komunikativních polích různých řádů.[7]

Projevem uvedeného rozdílu je i odlišné postavení slovosledné. Proti výrazné tendenci k postpozici v případech chovat se rozumně, vypadat dobře apod. je v češtině pravidlem antepozice v případech jako jasně zářit, pilně malovat apod.

Uvedené rozdíly v hierarchizaci AČ a ve slovosledu nejsou výsledkem působení nějakých obligatorních pravidel, ale vyjadřují jen převládající tendenci. Vedle antepozice v případech jasně svítit, vesele se usmívat vyskytuje se i tam, kde adverbium tvoří se slovesem jeden komplexní celek, postpozice, a to zejména v delších větách, v nichž má sloveso funkci přechodu: V této roli jezdil vesele od města k městu. Tento slovosledný rys adverbií, totiž poměrně snadná přemístitelnost z pozice těsně před slovesem do pozice těsně po slovese a naopak, je charakteristický nejen pro češtinu, ale i pro další slovanské i neslovanské jazyky. Dobře jej vystihla např. E. Georgievová ve své monografii o bulharském slovosledu, když napsala, že kvalifikační adverbium je vůči slovesu „orbitální“.[8]

V této souvislosti se nabízí také otázka, do jaké míry je poměr adverbiální antepozice a postpozice ovlivňován — vedle AČ — také jednoduchostí/ složitostí větné stavby, popř. významovým rytmem věty, tj. střídáním významově závažnějších slov s významově méně závažnými. K této otázce vedou některá dílčí pozorování češtiny: např. na větném počátku stojí kvalifikační adverbium většinou jen tehdy, má-li samostatnou sdělnou funkci vlastního tématu; naproti tomu tvoří-li se slovesem jeden tematický celek jakožto sdělné pole nižšího řádu, začíná věta častěji slovesem a adverbium za ním bezprostředně následuje. — Další slovosledné zvláštnosti bychom nalezli např. ve větách uvozovacích.

3. Až dosud byla předmětem výkladu kvalifikační adverbia obecně. Co se týče polysémních[9] adverbií, která mohou mít jak význam kvalifikátoru, tak význam komentáře, je role vlastního rématu — a tím i pozice na konci věty — jedinou komunikativní rolí (a koncová pozice jedinou slovoslednou pozicí), kde takové adverbium jednoznačně vyjadřuje kvalifikaci děje, tj. kde nemůže mít význam komentující: v kontextově nezapojených větách s bezpříznakovou intonací a s objektivním pořadem téma — réma, např. Otec se tvářil vážně, Dítě se chovalo přirozeně, Řečník mluvil prostě, mají adverbia vážně, přirozeně, prostě jednoznačně význam kvalifikační. Všechny ostatní pozice (tedy všechny s výjimkou koncové[10]) mohou být funkčně dvojznačné, tj. ad[146]verbium může mít někdy funkci kvalifikující, jindy funkci komentující, a to v závislosti na dalších činitelích. Jedním z nich je kontextová zapojenost/nezapojenost jednotlivých prvků věty a dále její konkrétní lexikální obsazení.

Ve větě kontextově zapojené může mít adverbium úlohu tématu a pak může stát na počátku i uprostřed věty. Jednoznačně kvalifikační význam má ve větách, jako jsou Choval se přirozeně mezi svými vrstevníky (nikoli mezi dospělými) nebo Přirozeně se choval mezi svými vrstevníky (nikoli mezi dospělými), kde je výskyt adverbia dán slovesnou vazbou. Věty mohou být odpověďmi na otázku Kde se choval přirozeně? a jejich možným přirozeným pokračováním je výraz uvedený v závorce za nimi. Složitější je situace u vět jako Jeho hlas zněl přirozeně ze scény (nikoli z magnetofonového pásku), Jeho hlas přirozeně zněl ze scény (nikoli z magnetofonového pásku) nebo Přirozeně zněl jeho hlas ze scény (nikoli z magnetofonového pásku). Zde nutnost výskytu adverbia neplyne přímo ze slovesné vazby. Lze říci Jeho hlas zněl přirozeně i jeho hlas zněl ze scény (stejně jako lze říci např. mluvit přirozeně i mluvit o počasí, vystupovat jistě i vystupovat v diskusi apod.). Věta Jeho hlas zněl přirozeně ze scény a její varianty jsou dvojznačné. Kritériem pro odlišení kvalifikačního významu od významu komentujícího je zde kontextová zapojenost/nezapojenost adverbia. Je-li adverbium kontextově zapojeno, pak patří k tématu a vyjadřuje kvalifikaci děje. Věta je v tom případě odpovědí na otázku Odkud zněl jeho hlas přirozeně? Je-li naopak kontextově nezapojeno, nemůže patřit k tématu věty a má význam komentující — nemá tedy samostatnou funkci v AČ věty ani netvoří komplexní celek s jinou složkou, ale aktualizuje buď réma věty, nebo celý tematicko-rematický nexus. Věta může být pak odpovědí buď na otázku Odkud zněl jeho hlas? — pak je v odpovědi zdůrazněno réma a větný přízvuk je na slovech ze scény, nebo může být odpovědí na otázku Zněl jeho hlas ze scény?, popř. Zněl jeho hlas ze scény, nebo z magnetofonového pásku? — a v tom případě je větný přízvuk na příslovci; větu bychom pak patrně mohli považovat za větu „druhé instance“ ve smyslu Firbasově.[11] Slovosledný rozdíl mezi oběma variantami vět s kontextově nezapojeným adverbiem není podstatný. Aktualizační funkci plní komentující adverbia — stejně jako jiné prvky s podobnou „rematizující“ funkcí, např. zápor,[12] bez ohledu na větné postavení. Prosazuje se však tendence, aby komentující příslovce bezprostředně předcházelo před tou (rematickou) složkou, kterou aktualizuje.

Adverbia typu přirozeně, prostě, jistě apod. fungují tedy ve větě buď jako samostatná složka rematická, a to nejčastěji jako vlastní réma, nebo jako samostatná složka tematická, ev. jedna ze složek tematických, jsou-li zřetelně tematizována předcházejícím kontextem. V těchto případech si plně zachovávají význam kvalifikační. Pozbývají však — více či méně — schopnosti fungovat jako součást komplexního rematického celku, tj. jako kontextově nezávislá složka sdělného pole nižšího řádu vytvářeného adverbiem spolu s jeho řídícím slovesem. V tom případě nabývají významu komentujícího a stávají se pouze signálem rematické platnosti větné složky (ev. složek) jiné. Tím je dán rozdíl mezi konstrukcemi vyjadřoval se prostě vs. prostě se nevyjádřil, dále vystupoval v diskusi jistě vs. jistě v diskusi vystoupí, v diskusi jistě vystoupí, jistě vystoupí v diskusi, dále mluvil o tom přirozeně vs. přirozeně o tom nemluvil, o tom přirozeně nemluvil atd. S uvedeným statutem komentujících adverbií v AČ těsně souvisí také to, že — alespoň primárně — nevytvářejí v textu posloupnosti ani zpravidla nejsou jejich konstitutivními členy. Samostatnou tematickou nebo rematickou funkci mohou mít jen za určitých okolností, např. při postavení do kontrastu (srov. výše uvedený příklad věty druhé instance).

[147]Schopností fungovat jako součást komplexního rématu se jednotlivé adverbiální lexémy liší. Záleží na tom, který z obou významů, zda kvalifikační, nebo komentující, je u nich ze synchronního pohledu primární. Některá adverbia, např. vážně, normálně aj., kolísají, tj. mohou se chovat obojím způsobem:

(a) Šel vážně po chodníku = ‚důstojně‘; význam kvalifikační

(b) Šel vážně po chodníku = ‚opravdu‘; význam komentující

V obou variantách přitom je možné jak umístění intonačníno centra na adverbiu, tak mimo ně. Je-li věta odpovědí na otázku Jak kráčel po chodníku?, pak má intonační podobu s intonačním centrem na adverbiu:

(aa) Šel vážně po chodníku (ne vesele).

(ab) Šel vážně po chodníku.

Příslovce vážně je součástí rématu a vytváří spolu se slovesem sdělné pole nižšího řádu. Vlastním rématem věty je adverbiále místa na chodníku. Varianta další,

(ba) Šel vážně po chodníku,

„povrchově“ totožná s (aa), odpovídá na otázku Šel po chodníku, nebo nešel?, ev. Je pravda, že šel po chodníku? Příslovce aktualizuje celou větu (užití této varianty je omezeno na určitou stylovou oblast). A konečně v případě posledním, s intonačním centrem na spojení po chodníku,

(bb) Šel vážně po chodníku (ne po silnici),

který je co do „povrchové“ struktury totožný s (ab), je postaveno do kontrastu adverbiální určení místa. — K dalším variantám bychom dospěli, kdybychom vzali v úvahu např. ještě další prostředky intonační:

(c) Šel po chodníku, vážně.

Tato věta odpovídá na stejnou otázku jako věta (ba) výše. Komentující adverbium může stát i na konci věty, je-li vytčeno předcházející pauzou (tvoří-li samostatný větný úsek).

V psaném textu, kde se nemůže uplatnit intonace, záleží na širším nadvětném kontextu, na stylistických činitelích i na obvyklosti nebo frazeologické těsnosti spojení adverbia se slovesem. Např. ve větě Studenti rozhodně protestovali může jít i v antepozici o kvalifikační význam (komentující význam ovšem vyloučen není), naopak ve spojení Rozhodně přijďte může jít jen o význam komentující. Zde o kvalifikační nebo komentující platnosti adverbia, a tedy i o jeho AČ, rozhoduje konkrétní lexikální náplň celého spojení. Tam, kde by mohla vzniknout sémantická nejasnost, dává jazyk přednost atributivnímu spojení s vhodným opěrným substantivem před vyjádřením adverbiálním: kráčet vážně — kráčet vážným krokem, rozhodně jednat — jednat rozhodným způsobem apod.

V souladu s dosavadním výkladem lze vyložit také případy souvýskytu dvou polysémních adverbií[13] s různou funkcí ve větě, např. rozhodně se choval prostě, choval se rozhodně prostě proti prostě se choval rozhodně, choval se prostě rozhodně. Adverbium s funkcí vlastního rématu, stojící na konci věty, si podržuje význam kvalifikační, zatímco adverbium bezprostředně před ním předcházející, ev. stojící na počátku věty, má význam komentující. O tom, že pozbylo významu kvalifikačního, a tudíž nerozvíjí adverbium po něm následující, svědčí také ta skutečnost, že ho zpravidla nelze dále syntakticky rozvít. Nelze říci Choval se velmi přirozeně prostě, i když lze říci [148]Choval se velmi přirozeně. Tato možnost/nemožnost dalšího rozvití je dalším kritériem napomáhajícím rozlišit kvalifikační funkci adverbií od funkce komentující.[14] Podobně to platí také o koordinaci adverbií. Koordinovaná adverbia i v antepozici před slovesem mají význam kvalifikační — prostě a jasně mu to vysvětlil — na rozdíl od komentujícího prostě mu to vysvětlil, které koordinovat s jiným komentujícím adverbiem nelze.

 

R É S U M É

К месту т. наз. предложных наречий в актуальном членении

Полисемные наречия типа просто, ясно, естественно, серезно и др. могут выражать или (1) квалификацию глагольного действия (образ действия), или (2) комментарий к содержанию пропозиции, в зависимости от ряда взаимодействующих факторов. В статье дается перечень этих факторов; среди них особое внимание уделяется актуальному членению и порядку слов. (На материале чешского языка.)

Slovo a slovesnost, volume 40 (1979), number 2, pp. 143-148

Previous Miroslav Komárek: K jednomu funkčnímu rozdílu v soustavě partikulí

Next Jana Jiřičková: Metařečový komentář