K novému německému slovníku lexikálních protikladů

Vlasta Červená

[Kronika]

(pdf)

К новому немецкому словарю лексических противопоставлений / En marge du dictionnaire allemand des antonymes lexicaux

V roce 1977 vydali Ch. Agricolová a E. Agricola v Lipsku slovník nazvaný Wörter und Gegenwörter (VEB Bibliographisches Institut, 280 s.). Tento slovník zahrnuje významové protiklady v širším pojetí, než jsou pouhá antonyma, která bývají v neúplnosti zachycena např. ve výkladových slovnících.

Publikace přináší ve své první části, určené jako návod pro uživatele, výklad o výběru hesel a o výstavbě hesla. Ve slovníku je uvedeno 8300 slov základní slovní zásoby německého jazyka v abecedním uspořádání, k nimž je přiřazeno jedno slovo nebo více slov opačného významu, existujících ve vědomí uživatele. Výběr je založen na excerpci ze 4 známých lexikografických děl[1] a na speciální excerpci autorů. Až na nepatrné výjimky je každé párové slovo zpracováno jako heslové slovo. Při výběru hesel omezili autoři uvádění obratů a víceslovných významových jednotek jen na nezbytné případy, např. tam, kde neexistuje párové jednoslovné vyjádření (bedenkenlos — unter/mit Bedenken). Omezili rovněž uvádění slov různých slovních druhů z jednoho kořene (Aufbau — aufbauen), u kompozit uvádějí pouze představitele typů (hoch-; tief-); neuvádějí dále potenciální formy s negací tvořené pomocí slov nicht, kein, ohne a participiální formy, nejsou-li samostatnými adjektivy.

Druhá kapitola knihy, která je věnována úvodu do studia protikladných slov, je dobrým teoretickým příspěvkem k této problematice. Autoři se zabývají především základní otázkou, tj. významovými vztahy ve slovní zásobě. Rozlišují a) vztah identity (Rehe = Weinranke), b) významovou podobnost — synonymii v užším slova smyslu, při níž se slova liší v konotaci (können = vermögen), c) významovou nadřazenost a podřazenost, kterou nazývají synonymií v širším slova smyslu (květina ≅ slunečnice, fialka nebo květina ≅ kořen, květ ap.), d) významovou protikladnost, polaritu, antonymii.

Menší odstavec o protikladech ve skutečnosti a v myšlení věnují autoři již tradičnímu rozlišování těchto slov podle klasických kategorií logiky na pojmy kontrární (např. maximum — minimum, čtverec — kruh) a kontradiktorické (např. bytí — nebytí, možnost — nemožnost).[2] Toto dělení doplňují ještě tzv. dialektickou negací, kterou vidí v protikladu k logické negaci, např. v párech nutnost — náhoda, kontinuálnost — diskontinuálnost aj.

Těžištěm druhé kapitoly je úsek o významových protikladech. V podstatě zde nacházíme shodu s chápáním této problematiky i u jiných autorů. Za základní významový protiklad považují antonymii ve vlastním slova smyslu, která podle jejich pojetí vyjadřuje vztah mezi dvěma významovými jednotkami, které stojí v jasném sémantickém protikladu a tvoří opak významů, aniž se vzájemně nutně podmiňují; protiklad je zejména u adjektiv stupňovatelný, existují určité mezistupně nebo aspoň neutrální významová jednotka mezi oběma póly, např. horký — (teplý — vlažný) studený, maximum — (střed) — minimum ap.

Druhý významový protiklad představuje vztah komplementárnosti, při němž se dvě protikladné významové jednotky záměrně nutně podmiňují nebo doplňují, např. příliv — odliv, den — noc ap.; protiklad (u adjektiv) není stupňovatelný, např. mužský — ženský.

Další skupinu v této klasifikaci tvoří slova (zprav. slovesa a verbální substantiva) se vzta[174]hem konverze. Jde o vztah mezi dvěma významovými jednotkami, kde jedna z nich představuje sémantický obrat druhé. V podstatě jde o jeden děj nebo jev nahlížený ze dvou různých hledisek, např. dát — obdržet, prodej — koupě ap. Proto se tato slova nazývají někdy též hledisková synonyma.[3]

Autoři doplňují tuto klasifikaci skupinou slov netradičně nazvanou fakultativní protikladné páry. Jde např. o dvojice typu dvouruční — čtyřruční (klavírní hra), římská — arabská (číslice) ap.

Jádro publikace tvoří abecední uspořádání slov opačného významu s přiřazenými protikladnými párovými slovy na 250 stránkách. U výstavby hesel si všimněme hlavních rysů. Pro členění opaků odpovídajících různým významům (séménům) polysémních slov užívají autoři speciální značky, která nahrazuje opakování heslových slov. K charakterizaci konkrétních výskytů slov uvádějí v závorce předmět, rekci ap., např. belegen : freigeben (Sitzplatz). Při rozlišování homofonních hesel užívají písmenných indexů (^aerhalten = inf., ^berhalten part. = adj.), u různých etymologií slov číselných indexů (¹ausladen (Güter), ²ausladen (Gäste); reflexívní formu slov označují z důvodů lexikografické úspornosti pouhým písmenem R (schliessen: … R : sich öffnen, aufgehen (Tür)).

Tento slovník je prvním obsáhlým systematickým souhrnem protikladných párových slov v němčině. Přináší nový pohled na tuto speciální část slovní zásoby tím, že se neomezuje jen na pouhá antonyma v tradičním užším smyslu, ale že uvádí páry slov s opačným významem v širokém pojetí, založeném na různém charakteru významových vztahů. Je cenným a vítaným protějškem slovníku synonymického. Bylo by možné a účelné uvažovat i o tom, aby byl takovýto široký soubor slov uspořádán na základě významové souvislosti, jak jsou vypracovány slovníky pojmové a věcné, nikoli jen abecedně.

Slovo a slovesnost, ročník 40 (1979), číslo 2, s. 173-174

Předchozí Lumír Klimeš: Nový český synonymický slovník

Následující Rudolf Šrámek: XIII. mezinárodní onomastický kongres v Krakově