Profesor Josef Vachek sedmdesátiletý

Jan Firbas

[Chronicles]

(pdf)

Профессору Вахеку семьдесят лет / Professeur Josef Vachek septuagénaire

Ti, kteří pamatují první poválečné měsíce na brněnské filozofické fakultě, si jistě vzpomenou na radostné nadšení, s kterým se učitelé i studenti pustili do práce na znovuotevření této fakulty. Mezi učiteli, kteří se významně podíleli na jejím znovuvybudování, byl i Josef Vachek, zakladatel lingvistické sekce brněnské anglistiky. (V září 1945 se na brněnské filozofické fakultě habilitoval pro anglický jazyk a v r. 1947 byl na ní ustanoven profesorem.) Spolu s profesorem B. Trnkou a profesorem I. Poldaufem později vytvořil vedoucí trojici anglistů-lingvistů, která organizovala znovuvybudování československé anglistické lingvistiky.

Od znovuotevření českých vysokých škol uplynulo více než třicet let. V té době se profesor Vachek zasloužil i o jiná anglistická pracoviště v Československu. Tak uvedl v život anglistickou sekci Institutu překladatelství a tlumočnictví při Univerzitě 17. listopadu v Bratislavě, která byla později vtělena do katedry anglistiky na Komenského univerzitě (na tuto katedru přešel i on sám); nyní působí sice jako externí, nicméně však jako zakládající lingvistický profesor na nejmladší československé anglistické katedře na Šafaříkově univerzitě v Prešově. Po dlouhou řadu let působil jako externí učitel na anglistice na Karlově univerzitě. — Tím jsme však nevyčerpali všechna působiště profesora Vachka. Téměř jedno desítiletí spojuje jeho jméno s Ústavem pro jazyk český, jeden rok s anglistikou staroslavné univerzity v holandském Leidenu. Nemělo by se zapomenout ani na jeho hostující profesuru na Lingvistickém institutu v Bloomingtonu v r. 1964.

Do Brna přišel Vachek z Prahy. V Praze se i narodil 1. března 1909, tedy v roce, kdy se na Karlově univerzitě habilitoval Vilém Mathesius. Ten se za Vachkových studií na pražské filozofické fakultě stal jeho hlavním a nejmilejším učitelem a také nejvíce a nejtrvaleji na něj zapůsobil. Mezi dalšími Vachkovými učiteli na této fakultě, kteří obzvlášť přispěli k formování Vachkovy vědecké osobnosti, byli B. Trnka, O. Hujer a M. Weingart. Jako člen Pražského lingvistického kroužku se pak Vachek seznámil s myšlenkami B. Havránka a R. Jakobsona, tehdy profesorů na brněnské univerzitě.

Profesor Vachek jednou v hovoru poznamenal, že student je vydán na milost a nemilost svým učitelům; sám považuje za velké štěstí, že měl učitele tak vynikající. Dodejme, že se jim svým dílem postavil po bok a patří dnes k předním reprezentantům československého lingvistického myšlení.

Důležité místo ve Vachkově bádání hned od začátku třicátých let zaujímá fonologie. V svém zcela prvním článku z r. 1932[1] se důrazně staví proti takové definici fonému, která opomíjí jeho distinktivní funkci v jazyce. Ve své první monografii z r. 1933[2] dovozuje monofonematickou povahu novoanglických i-ových a u-vých dvojhlásek. Než vstoupí do sedmého decenia, napíše Vachek více než úctyhodný počet fonologických článků,[3] monografii o fonologickém systému současné češtiny,[4] monografii o periferních fonémech moderní angličtiny[5] a v jiné monografii, zabývající se analytickým charakterem angličtiny,[6] věnuje tři ka[249]pitoly ze sedmi fonologickým problémům.

Snad nejzávažnějším Vachkovým přínosem k fonologické teorii jsou jeho studie o periferních fonémech, tj. takových, které podle Martineta nejsou plně integrovány fonologickým systémem nebo jeví nízké funkční zatížení. Fonologický systém představuje Vachek se zdarem jako jeden z podsystémů celkového komplexního systému jazyka, podsystémů, z nichž každý má svou strukturu, a proto i své specifické problémy. Jazyk zůstává stále systémem plně nevyváženým, současně však stále k vyváženosti směřuje. V této skutečnosti záleží dynamika jazykového vývoje. Ta pak může vést i k tomu, jak Vachek mnohokrát demonstruje, že změna v jednom podsystému vyvolává změnu v podsystému jiném.

Poznamenejme v této souvislosti, že Vachek si byl vždy vědom důležitosti distinktivních rysů (či „fonologických jednotek“, jak sám říká podle Trubeckého). Ukazuje však, že spíše fonémy jako celky jsou nositeli napětí uvnitř fonologického systému, napětí, které během historického vývoje vede k závažným rekonstrukcím tohoto systému.

Z jiných fonologických prací Vachkových uveďme alespoň řadu studií, v nichž se srovnává angličtina, ruština, franština, čeština a slovenština se zřetelem k tomu, zdali je v jazyce přítomna, či není přechodová zóna mezi podsystémem samohláskových a souhláskových fonémů.[7] Mimo nové poznatky o charakteristice zkoumaných fonologických systémů obsahují tyto studie i důkaz, že pouhá akustická klasifikace stěží postačí pro vytyčení pozic jednotlivých fonémů ve fonologickém systému.

Důležitou součástí Vachkova fonologického díla jsou i příspěvky nebo pasáže, v nichž hodnotí přístupy jiných fonologických škol. Tato hodnocení vynikají vzácnou snahou přesně pochopit stanoviska jiná a nebagatelizovat je, když vyvolávají nesouhlas. Nejnověji o tom svědčí jeho hodnocení přístupu Chomského a Halleho.[8] Vítá jejich důraz na empirický charakter postupů zjišťujících zákonitosti gramatiky jazyka, jejich pozorování o existenci okrajového pásma nepravidelností v jazyce i to, že přijímají princip příznakovosti. Naproti tomu upozorňuje na to, že Chomsky a Halle nerozlišují přesně mezi diachronií a synchronií, nejsou si vědomi stylistického rozrůznění slovní zásoby, jazykové změny jen popisují, neusilují o jejích výklad. Zdůrazněme, že všechny uvedené metodologické požadavky jsou ve Vachkových pracích důsledně respektovány. Uvedený jejich výčet tedy vhodně dokresluje charakter Vachkova přístupu k fonologickým problémům.

Omezení místem nedovoluje podrobně pojednat o Vachkových fonologických pracích. Právem však bylo řečeno, že Vachkovy analýzy dynamiky fonologických systémů a dynamiky jazykového systému vůbec patří k nejpozoruhodnějším příspěvkům k lingvistickému bádání v měřítku světovém.[9]

Další sférou Vachkova zájmu jsou problémy psaného jazyka. Už v r. 1933 publikuje svou studii o vztahu mezi českým pravopisem a strukturou češtiny,[10] studii myšlenkově tak vyzrálou, že i nadále platí, co o ní napsal Daneš v r. 1969, že totiž podává nejpronikavější a nejdůkladnější synchronní rozbor činitelů určujících současný český pravopis.[11] V r. 1939 pak vychází Vachkova práce o charakteru psaného jazyka,[12] která zahajuje sérii průkopnických prací o psaném jazyce.[13]

Některé z hlavních Vachkových myšlenek o psaném jazyce jsou tyto: Svou dokumentační schopností uspokojuje psaný jazyk ty sdělovací potřeby mluvčího, na které lze hledět jako na potřeby vyššího řádu, totiž takové, které jsou specifické, např. pro krásné písemnictví, vědu a státní administrativu, a které nemůže plně uspokojit jazyk mluvený. Z hlediska [250]funkčního je tedy psaný jazyk v komplementárním vztahu k jazyku mluveném a jeví specifický, autonomní charakter. Autonomní charakter uzpůsobuje psaný jazyk k tomu, že neodkazuje na mimojazykovou skutečnost a nenabývá význam prostřednictvím jazyka mluveného, ale odkazuje na mimojazykovou skutečnost a nabývá význam přímo a bezprostředně. Autonomní charakter nepřipouští, aby se psaný jazyk ztotožnil s fonetickou transkripcí, jinými slovy, nepřipouští, aby se korespondence mezi mluveným a psaným jazykem realizovala jen na rovině foném — grafém. Autonomní charakter vyvolává v život řadu činitelů, kteří vedou ke korespondenci na vyšších rovinách, tj. na rovině morfému a na rovině slova. Rozsah, v kterém se jednotliví činitelé uplatňují, je ovšem v různých jazycích různý.

Vachkův badatelský zájem se neomezil jen na fonologii a psaný jazyk. Už jeho studie z r. 1933 o vztahu mezi českým pravopisem a strukturou češtiny zasahuje i oblast gramatickou. Totéž platí i o studii pojednávající o spojení nepřízvučné předložky s přízvučným substantivem v češtině.[14] Vachek vykládá toto rozmístění přízvuku tendencí zamezit, aby se spojení předložky se substantivem chápalo jako jedna slovní jednotka. Jeho analýza tohoto problému byla z bohemistické strany hodnocena jako stále aktuální a dosud nepřekonaná.[15] Toto hodnocení platí dodnes.

Po válce vycházejí dvě v podstatě gramatické monografie. První (z r. 1947)[16] se týká obecného záporu v angličtině a češtině, druhá (z r. 1961)[17] se zabývá analytickým charakterem angličtiny, opět srovnávané s češtinou. O obou platí, co bylo Danešem (o. c. v pozn. 9, s. 60) řečeno o první z nich, že totiž jde o mistrovsky dokonalé uplatnění mathesiovské metody lingvistické charakteristiky. Obě monografie jsou dokladem toho, jak nerodilý mluvčí může pomocí konfrontační metody objevně a nezastupitelně zjišťovat základní charakteristické rysy cizího jazyka.

Paralelně s požadavkem, aby jednotlivé jazykové roviny nebyly zkoumány v izolaci, vyslovuje Vachek požadavek, aby jazykový systém nebyl zkoumán odloučeně od mimojazykové skutečnosti. V řadě prací navazuje na Havránkovu tezi, že v jazykovém vývoji se externí faktory mohou uplatnit jen tehdy, není-li to v rozporu s potřebami jazykového systému, a objevitelsky tuto tezi dokládá příklady z jazykového vývoje angličtiny, češtiny a slovenštiny. Dodejme alespoň ještě to, že Vachkův zřetel k mimojazykové skutečnosti se projevil např. i v jeho příspěvku k zpřesnění a propracování Havránkovy klasifikace funkčních dialektů.[18]

Pro široký okruh své vědecké činnosti, zahrnující anglistiku, bohemistiku a obecnou lingvistiku, a její světově uznávaný význam je Vachek přímo povolán k tomu, aby soustavně reagoval na vývoj bádání v uvedených disciplínách, aby seznamoval lingvisty, zvláště zahraniční, s výsledky, jež dosáhla naše lingvistika v minulosti i v přítomnosti, a aby nejen učil mladší generace lingvistických odborníků, ale šířil lingvistické poznatky i mimo úzce odborné kruhy.

Nelze v této souvislosti nevzpomenout nespočetných Vachkových recenzí a recenzních článků, jeho zasvěcený přehled západoevropského a středoevropského bádání o střední a nové angličtině, připravený pro 9. díl řady „Current Trends in Linguistics“ (Haag 1977), a ovšem známou triádu tvořenou slovníkem Dictionnaire de linguistique de l’École de Prague[19] (jehož francouzské znění pořídil J. Dubský a který vyšel r. 1964 i v ruském znění a s předmluvou A. A. Reformatského v Sovětském svazu), antologií A Prague School Reader in Linguistics (Bloomington, Ind. 1964) a monografií The Linguistic School of Prague (Bloomington, Ind. 1966). Myšlenkovému bohatství pražské školy, její historii a jejímu významu jsou věnovány mnohé další Vachkovy publikace, počítajíc v to i jím komentovaná vydání některých základních prací této školy, např. dvojí komentované vydání (české a anglické) Mathesiova „Obsahového rozboru současné angličtiny na základě obecně lingvis[251]tickém“ (Praha 1961; angl. A Functional Analysis of Present-Day English on a General Linguistic Basis, Praha 1975).[20]

A Vachkovy práce s posláním pedagogickým? Už před válkou napsal tři rozsáhlé příspěvky do 8. svazku „Encyklopedie československé mládeže“ (Praha 1938), těsně po válce vychází znamenitá středoškolská učebnice češtiny,[21] napsaná spolu s J. Kaňkou, a vynikající učebnice Angličtina svěže a spolehlivě (Praha 1946). Později se Vachek podílel i na tvorbě nových učebnic angličtiny pro střední školy. A last but not least je třeba uvést Vachkova vysokoškolská skripta, prakticky pokrývající vysokoškolské anglistické lingvistické penzum. Bibliograf Vachkových prací J. Hladký (viz zde pozn. 3) udává 13 skriptových titulů, z nichž mnohé zaznamenává v několika vydáních.

Vyčerpali jsme vymezené místo, ale nepodali jsme ani vyčerpávající přehled Vachkova díla, ani dostatečně a plně doceňující hodnocení tohoto díla. Snažili jsme se však alespoň nastínit, jak vzácně homogenní celek toto dílo tvoří a jak programově navazuje na pokrokové výdobytky minulosti a připravuje cestu dalšímu vývoji. Záměrné, ale nikoli nekritické navazování na progresívní tradici často postavilo Vachka do úlohy historika československého jazykovědného myšlení. Ale Vachek je sám aktivním spolutvůrcem této historie, podstatně přispívaje k vývoji lingvistického myšlení vůbec. Význam jeho díla daleko přesáhl hranice jeho rodné země.

Slovo a slovesnost, volume 40 (1979), number 3, pp. 248-251

Previous Rudolf Šrámek: Publikace o českých osobních jménech

Next Karel Horálek: Lingvistika a sémiotika (stručné informace o novějších německých publikacích)