Lingvistika a sémiotika (stručné informace o novějších německých publikacích)

Karel Horálek

[Kronika]

(pdf)

Лингвистика и семиотика (Краткие информации о немецких публикациях изданных за последнее время) / La linguistique et la sémiotique (Une information sommaire des publications allemandes plus récentes)

Jazyk je základní prostředek pro vytváření a udržování společenských vazeb a celků. Je to dáno hlavně skutečností, že se o užívání jazyka opírá veškerá kulturní aktivita člověka. Vlastní silou, která determinuje lidské chování, není však jazyk sám, nýbrž myšlenkové obsahy a ideologie, pomocí jazyka produkované a uplatňované. Jejich nositeli jsou i jiné vyjadřovací systémy než jazyk, hlavně různá umění, ty jsou však všechny na jazyce nějak závislé. Pomocí jazyka člověk myslí a také výsledky mentální aktivity realizuje.[1] Všechny společenské procesy však nejsou produktem anticipačního myšlení člověka, a proto je ani člověk plně neovládá. Je to hlavně důsledkem toho, že lidské zájmy nejsou jednotné, kříží se navzájem a často se i ruší. Společenské dění vede často k výsledkům, které nikdo ani nepředvídal, ani o ně neusiloval. Přispívají k tomu i nepředvídatelné procesy přírodní, např. epidemie, katastrofy atd. Specifické podmínky, na vůli lidí do značné míry nezávislé, má vývoj ekonomických systémů.

Možnosti ovládání společenských (a také přírodních) procesů rozšiřuje věda a vědecké řízení (plánování). S růstem složitosti společenských vazeb a forem aktivity lidí roste i složitost úkolů, před nimiž stojí vědy o veškerých formách společenského styku. Je to především věda o jazyce a o jiných znakových systémech. Moderní doba si pro zkoumání vyjadřování a komunikování pomocí znaků vytvořila společnou teoretickou základnu v tzv. sémiotice (sémiologii), obecné teorii znakových systémů. Aktuálnost sémiotické problematiky zvyšuje potřeba automatického řízení, jež se z velké části opírá o formalizaci vědeckých poznatků a jejich praktického uplatnění.[2]

Konstituování a vývoj sémiotiky působí různým způsobem na současnou jazykovědu, vědu o základních znakových systémech, jimiž jsou přirozené jazyky. Na jedné straně se jazykověda sama stává výchozí základnou při budování jiných sémiotických disciplín a také obecné teorie znakových systémů, na druhé straně od nich sama přijímá podněty a snaží se jejich potřebám vycházet vstříc. Projevuje se to zvláště usilovným rozvíjením a prohlubováním lingvistické sémantiky a jejího přerůstání do obecné sémantiky sémiotické. Od sémantiky víceméně jednoduchých prostředků pojmenovacích se nejdříve přešlo k budování sémantiky věty, odtud pak vede přímá cesta k budování sémantiky promluvy (textu).

S tím je spojena potřeba systematického [252]rozvoje teorie porozumění i interpretace, jež má sice starou tradici, ale byla dosud většinou doménou filozofického diletantismu a různých zájmových ideologií, nezřídka reakčních. Teorií interpretace uměleckých textů se zabývalo několik známých filozofů ideologického založení, mezi nimi i existencialista M. Heidegger. O vybudování soustavné filozofické teorie interpretace (hermeneutiky) se pokusil H. G. Gadamer. Tato teorie nebyla ještě z marxistických pozic podrobena soustavné kritice.[3] To platí i o většině pokusů o vypracování teoretické základny pro interpretaci uměleckých textů a uměleckých děl vůbec.

Od konce let šedesátých se stal ruch v oboru estetické sémiotiky záležitostí světovou. Na budování obecné teorie znakových systémů a široce pojaté sémantiky, přerůstající někdy v obecnou teorii kulturní tvorby, se podílejí odborníci zemí socialistických i kapitalistických, při čemž nezbytně dochází i k ideologickým střetnutím. Rostoucí zájem o sémiotiku umělecké tvorby pomohl k nové popularitě i výsledkům našeho bádání z meziválečného období. Svědčí o tom mimo jiné i překlady prací českých sémiotiků do angličtiny, němčiny i jiných jazyků. Z prací amerických sémiotiků (např. Ch. Morrise) těží i někteří marxisticky orientovaní badatelé němečtí (zvláště např. známý logik a kybernetik G. Klaus), sovětští aj. V Sovětském svazu vyšly první souborné úvody do sémiotiky (A. A. Vetrov, Ju. S. Stepanov), teprve po nich následují příručky francouzské (P. Guiraud, G. Mounin) a italská (U. Eco).[4]

V německých zemích (hlavně v Německé spolkové republice) se zájem o sémiotické bádání projevuje rostoucím množstvím překladů prací nejrůznější orientace. Ze sovětské produkce jsou překládány hlavně práce Ju. Lotmana a jeho školy, obnovuje se zájem o práce ruských formalistů, byla přeložena také Proppova Morfologija skazki (již dříve vyšel překlad italský a francouzský). Z polských teoretiků je překládán hlavně A. Schaff. Některé sémiotické studie polských badatelů vyšly ve světových jazycích, proto potřeba překladů není tak naléhavá. Z angloamerické produkce byly přeloženy kromě hlavních prací Ch. Morrise (Grundlagen der Zeichentheorie, München 1972; Zeichen, Sprache und Verhalten, Düsseldorf 1973) také vybrané stati průkopníka sémiotiky Ch. S. Peircea, o jehož propagaci se zasloužil M. Bense, známý u nás hlavně překladem knihy Teorie textů (1967). Výbor Peirceových statí má název Die Festigung der Überzeugung und andere Schriften (Baden-Baden 1965). Byla do něho pojata důležitá práce o znacích z r. 1904 (první Peirceovo pojednání z oboru sémiotiky už skoro o čtyřicet let dříve), k překladu je připojena i užitečná bibliografie. Do němčiny je překládán i americký sociolog T. Parsons (k sémiotice mají vztah jeho příspěvky k teorii chování a sociálních struktur), logikové J. R. Searle (Sprechakte, Frankfurt 1971), H. G. v. Wright (Erklären und Verstehen, Frankfurt 1974); nechybí ani překlady některých prací sémiotiků francouzských (Lévi-Strausse, R. Barthesa aj.). Výbor z prací sémiotiků, kteří spolupracují s časopisem Tel Quel, vyšel pod názvem Die Demaskierung der bürgerlichen Kulturideologie (Mnichov 1971; francouzský originál má jen skromný název Théorie d’ensemble, 1968). — V NDR vyšel překlad knihy L. J. Prieta Messages et signaux (Nachrichten und Signale, Berlin 1972), v níž je hlavní pozornost věnována znakům optickým.

Poměrně bohatá je německá odborná literatura uvádějící do sémiotiky a informující o zahraničních pracích. Specialistou pro francouzský strukturalismus a sémiotiku je G. Schiwy. Jeho kniha Der französische Strukturalismus vyšla několikrát v populární sérii Rowohlt Enzyklopädie (poprvé 1969), ideologicky náročnější je jeho kniha Neue Aspekte des Strukturalismus (Mnichov 1971). Zabývá se v ní mimo jiné otázkou, jak je možno vy[253]užít strukturalistických teorií k upevňování náboženské ideologie.[5] O lingvistické sémiotice různých směrů a filozofických orientací informuje dosti spolehlivě logik W. Stegmüller v knize Hauptströmungen der Gegenwartsphilosophie. Eine kritische Einführung II, Stuttgart 1973. Lingvistické problematice je zde věnována první kapitola o třech částech. V první části jsou podány informace o generativní gramatice, v druhé o sémantické teorii R. Montaguea, v třetí o teorii mluvních aktů. V druhé kapitole, jež má název „Konvergierende Tendenzen in der heutigen Philosophie“, se k sémiotické problematice vztahují výklady o hermeneutice v pojetí G. H. v. Wrighta a o filozofických logikách (modalitní, deontická, vícehodnotová aj.). O literárněvědné sémiotice různých směrů podává základní informace L. Pollmann v knize Literaturwissenschaft und Methode (Frankfurt 1971). Hlavní pozornost je zde věnována francouzskému strukturalismu, kratší kapitola pojednává o ruské formální škole.

Mezi původními pracemi novějšími mají převahu příspěvky k sémiotice literárních textů, shrnované do různých souborů nebo publikované v časopisech. Několik knižních souborů vyšlo v starém zasloužilém nakladatelství Vandenhoek & Ruprecht (Göttingen). Ve svazku nazvaném Handeln, Sprechen und Erkennen. Zur Theorie und Praxis der Pragmatik (1978) se k pracím z literární pragmatiky (G. Sasse, H. Turk, H. Wilkens) pojí příspěvek k obecné teorii chování (G. C. Behrmann) a k pragmatické analýze jazyka (A. Koerfer). V Behrmannově pojednání se hlavní pozornost zaměřuje na otázky porozumění a explikace chování. Autor přitom vychází z teorie motivace sociologa M. Webera. — V téže sérii vyšel svazek studií Zeichen, Text, Sinn; kromě pojednání W. Köllera o lingvistické hodnotě sémiotického modelu (Der sprachtheoretische Wert des semiotischen Zeichenmodells, s. 7—77) byl sem zařazen příspěvek P. Rusterholze o konstituci smyslu literárního textu z hlediska sémiotického (Faktoren der Sinnkonstitution literarischer Texte in semiotischer Sicht, s. 78—124) a K. H. Spinnera o sémiotických základech literární pedagogiky (Semiotische Grundlegung des Literaturunterrichts, s. 125—184). Ani v tomto případě netvoří studie tematický celek, hodily by se spíše do časopisu, o vydání v samostatném svazku rozhodl jejich větší rozměr. Je zde navazováno i na práce českých a sovětských teoretiků z meziválečného období.

Podobná orientace se zřetelně projevuje v časopise LiLi (Zeitschrift für Literaturwissenschaft und Linguistik), který vychází od r. 1971. Jako ve francouzském časopise Langages je zde každé číslo nebo dvojčíslo věnováno speciální problematice, např. versologii, sociolingvistice, stylistice atd.; také na textovou gramatiku se již dostalo. Zájemcům o lingvisticko-literární problematiku vychází vstříc čtyřsvazková čítanka Literaturwissenschaft und Linguistik (red. J. Ihwe), jež vyšla 1971—72 ve Frankfurtu. Bylo tam pojato i několik prací badatelů sovětských a českých (J. Levý, Revzin aj.).[6] Dobrou informovanost osvědčuje i R. Kloepfer v knize Poetik und Linguistik (Mnichov 1975).

V západoněmecké lingvisticko-sémiotické produkci jsou zastoupeny i práce orientované marxisticky. Patří k nim např. kniha W. Kummera Grundlagen der Texttheorie. Zur handlungstheoretischen Begründung der Texttheorie (1975). Sovětské odborné literatury je zde využíváno jen na základě překladů do němčiny; některé z nich vyšly ve sborníku Bewußtsein und Handlung (Bern 1971), největší počet připadá na NDR. Zajímavé jsou kritické rozbory uvádějící jednotlivé oddíly čítanky Strukturalismus, Ideologie und Dogmengeschichte (Neuwied 1973), kterou uspořádal W. D. Hund. Zařadil sem práce s různou tematikou (filozofickou, psychologickou, etnologickou, lingvistickou a literárněvědnou), z nichž některé souvisí se strukturalismem jen vzdáleně. Úvodní studie Hundova je ostře kritická, jak to naznačuje již její název: Der schamlose Idealismus. Polemik gegen eine reaktionäre Philosophie. Ke kritickým pracím badatelů socialistických zemí Hund nepřihlíží. Větší [254]informovaností se vyznačuje studie uvádějící oddíl „Od ruského formalismu k pražské estetické škole“ (s. 349—379), jejím autorem je J. Motschmann. Jazykovědný strukturalismus kriticky hodnotí H. H. Holz v studii Od synchronní jazykovědy k lingvistickému strukturalismu (s. 416—446).

Větší smysl pro dialektiku ve vývoji moderní jazykovědy a také širší rozhled po odborné literatuře osvědčil A. Motsch v knize Zur Kritik des sprachwissenschaftlichen Strukturalismus (Berlín 1973). I zde je využíváno sovětské lingvistické literatury jen na základě překladů do němčiny.[7] Mohlo být využito i prací badatelů z jiných socialistických zemí: některé z nich vyšly ve světových jazycích a dostalo se jim kladného ocenění ze strany lingvistů sovětských. Motsch zaměřuje svou kritiku převážně na strukturalismus americký, hlavní pozornost věnuje teorii Chomského. Motschovu práci bude třeba doplnit kritickým zhodnocením strukturní jazykovědy evropské, s přihlédnutím k literárněvědné sémiotice i k sémiotice obecné. Přitom bude příležitost ukázat klady i zápory novější lingvistické produkce, která na klasické teorie navazuje. Nebude to úkol snadný, protože jde o produkci velmi rozsáhlou. To náš ukázkový přehled demonstruje.[8]

Slovo a slovesnost, ročník 40 (1979), číslo 3, s. 251-254

Předchozí Jan Firbas: Profesor Josef Vachek sedmdesátiletý

Následující Marta Martonová: Nové sovietske monografie o otázkach terminológie