K některým významům českých vět

Jan Kořenský

[Články]

(pdf)

К некоторым значениям чешских предложений / Sur quelques significations des propositions en tchèque

V této stati budeme věnovat pozornost vyjadřovacím vlastnostem českých vět s významem identity i ekvivalence, shodnosti, podobnosti, „stejnosti“[1] a též s významem znakovosti a příznakovosti.

Východiskem popisu těchto vlastností bude teoretická základna, kterou jsme již vyložili v SaS (srov. stať cit. v pozn. 4) při jiných příležitostech. Jde o přístup, který vychází z předpokladu tzv. bázových významů a zkoumá lexikální, morfologické a syntaktické prostředky sloužící k vyjadřování těchto významů za podmínek tzv. větné realizace, tj. za předpokladu, že příslušný význam je vyjádřen jako minimální česká věta, tj. taková věta, z jejíchž lexikálních prvků žádný nemůže být vypuštěn, aniž by konstrukce pozbyla charakteru české věty.

Budeme tedy předpokládat, že uvedené významy jsou významy bázové, budeme zkoumat vyjadřovací předpoklady a prostředky, a to i ve vzájemných souvislostech.

Při úvaze o významu ekvivalence se nelze vyhnout také zmínce o významu identity.

Pokud jde o lingvistickou literaturu, mluví se o identitě (totožnosti) a ekvivalenci v návaznosti na podněty logiků v pracích o sponě. V naší literatuře pracuje s pojmem identity např. již I. Poldauf, R. Zimek,[2] který na jeho klasifikaci sponových významů kriticky navazuje, formuluje své pojetí identity s ohledem na zpřesňující zjištění Jespersenova a Benvenistova. Charakter identity v Zimkově pojetí mají věty typu Řím je hlavní město Itálie, Shakespeare je autor Hamleta — jde tedy o identitu extenzionálně podmíněnou.

V novější lingvistické literatuře se významným způsobem zabývá otázkami identity N. D. Arutjunovová (o. c. v pozn. 2). Sleduje především problémy s leibnitzovským pojetím identity a připomíná zásluhu Fregovu o to, že právě cestou zjištění existence vzájemně nesubstituovatelných jmen v rámci téhož pravdivého výroku došel k diferenciaci Sinn a Bedeutung. Připomíná dále, že za těchto podmínek byla hledána příslušná omezení substituovatelnosti identických jmen (slov), srov. Quine (o. c. v pozn. 2). Arutjunovová se zabývá podrobněji „výpověďmi konstruujícími identitu objektu se sebou samým“, tedy identitou extenzionální, třebaže teoreticky předpokládá identitu jmen vzhledem k signifikátu a identitu v signifikátu. Soudí však, že „věty představující sémantickou identitu výrazů“ jsou záležitostí metajazyků, nikoli běžného jazyka. Sémantika Arutjunovové je v souladu s logickou literaturou, z níž vychází, „dualistická“ v tom smyslu, že předpokládá jednak referenční, jednak nereferenční výrazy (slova), přičemž si výrazy tyto své konstantní vlastnosti podrží i v relacích, do nichž vstupují. Je pak rozdíl, zda se významy ve vztazích vztahují k signifikátům jako abstraktním pojmům, nebo k denotátům jako reálným „hmotným“ objektům. Arutjunovová vychází z Revzinovy klasifikace sponových relací. Liší se tzv. konstantní, vlastní identita (Descartes je Cartesianus a Jitřenka je Večernice nebo Tento mladý kornet je Durovová) a přechodná (podmíněná) identita (Chléb je svoboda, svoboda je chléb); tyto typy identity se liší od konstantní a přechodné klasifikace (zahrnutí). Pokud jde o konstantní identity, oba členy relace jsou u Arutjunovové referenční, zatímco u přechodných tomu tak není. Arutjunovová uvádí kritéria vět s významem identity: (1.) užití determinátorů u obou jmen, [186](2.) specifické rysy pronominalizace, (3.) možnost užití obou jmenných výrazů k identifikaci objektu v dalším textu, (4.) význam negace, (5.) možnost záměny „termů“. (5.) je kritérium, u něhož jde pravděpodobně o symetrii (není to však jasně řečeno); Arutjunovová soudí, že je toto kritérium uplatnitelné jen v logickém, nikoli syntaktickém a komunikativním smyslu, což je stanovisko oprávněné, pokud se zcela směšuje „logická“ struktura významů (u nás strukturace bázového významu), syntaktická struktura daného významu (u nás větná realizace a vyjádření) a konečně funkční perspektiva, aktuální členění — u nás jedna ze složek strukturace textu. Kritéria, která autorka uvádí, slouží především k odlišení vět s významem identity od vět s významem klasifikace.

V této stati chceme věnovat pozornost takovému typu symetrického vztahu dvou výrazů, který je založen na existenci rysů společných oběma významům vyjádřeným příslušnými výrazy v pozicích členů dvoumístného vztahu. V našem pojetí bázové sémantiky to musí být alespoň jednoprvkový průnik sémantických rysů majících charakter bázových významů. Takto pojatý vztah nazveme ekvivalencí; zjistíme, že pro tento typ vztahu je v češtině řada vyjadřovacích prostředků, které jsou běžnou součástí přirozeného jazyka.

Všimněme si konstrukcí typu Tyto dvě židle jsou stejné. Nejde pochopitelně o jedinost denotátu, ani o jedinou a jen tuto množinu myslitelných výroků založených na realizovaných a vyjádřených bázových významech (jen např. lokální, vlastnická a další určení jsou různá), ale jde o stejnost ve smyslu určitých rysů (velikost, tvar, materiál, barva …). Tento ‚rys stejnosti‘ mající charakter bázového významu označíme z. Relátor ‚být stejný‘[3] se vyznačuje tím, že rys z je u něho potenciální, tj. může, ale nemusí být lexikálně vyjádřen; zdá se, že v běžném jazyce často prostě chybí nebo není nutná jeho specifikace, popř. je jeho vyjádření potenciální. Je-li rys z přítomen, může mít příslušný relátor podobu ‚je stejný vzhledem k (se zřetelem k) ‚co do‘; v takovém případě je z vyjádřeno substantivem, nebo má podobu ‚je stejně + A‘. Je zřejmé, že ekvivalence je význam založený na komplexních formulích.[4] Lze to dobře dokázat např. na významu ‚být stejně velký‘. Jde vlastně o to, že dvě entity jsou kvalifikovány jako ‚být nějak veliký‘, přičemž tyto jejich vlastnosti jsou navzájem totožné. Vyjádření relátoru má řadu podob; mějme věty: Benedikt a Leokádie jsou stejně velcí, Benedikt je (stejně) velký jako Leokádie, Benedikt je co do velikosti jako Leokádie apod. V první větě se setkáváme s konjunkcí participantů v pozici S_nom, což je formální signál symetrie. V ostatních případech má vyjádřený relátor podobu je stejně + A jako, je co do + S_gen jako. Pochopitelně, že identický rys může být reprezentován nejrůznějšími sémantickými entitami majícími ve vyjádření podobu adjektivní, substantivní, ale i charakter syntagmatického nebo větného vyjádření. Srov. Benjamin je stejně hloupý jako Leokádie, Pokud jde o hloupost, je Benjamin stejný jako Leokádie, Co se týká hlouposti, je Benjamin stejný jako Leokádie, Co do chuti pracovat je Benjamin stejný jako Leokádie apod.

Je tu ovšem závažný problém týkající se formálních vlastností takových relací, jako je význam věty Benjamin je stejný jako Leokádie. V této podobě přítomnost sématu ‚stejný‘ zaručuje symetrii, a tedy interpretaci relace jako ekvivalence, neboť ji chápeme ve smyslu ‚existuje nějaký rys z, třebaže není vyjádřen‘; jinak je třeba interpretovat tyto věty podobně jako věty Benjamin je jako Leokádie (srov. o tom zde na s. 189).

[187]Až dosud jsme se zabývali příklady, kde při vší složité variantnosti relátoru a lexikálně gramatického vyjádření rysu z bylo jedno společné: Relace ekvivalence byla založena ve vyjádření na spojení vyjadřovacího prostředku sématu ‚stejný‘ a vyjadřovacího prostředku rysu z, třebaže séma ‚stejný‘ je za příslušných podmínek potenciální (např. v případě, že z = ‚velký‘ a relátor je vyjádřen jako VF_být ADV A).

Zabývejme se však relačními výrazy jako je shodný, je podobný aj. Zdá se, že by bylo nesprávné je chápat tak, jako by prostě místo výrazu stejný + z stál výraz shodný nebo podobný bez potřeby onoho zřetelového rysu z.

Vyjděme z věty Tyto dva trojúhelníky jsou shodné. V geometrii je definován pojem shodnosti a ‚být shodný‘ lze chápat jako ‚být stejný co do rysu shodnost‘. Rys z je tu reprezentován příslušnými identitami prvků geometrického tvaru. Znamená to, že lexikální sémantika adjektiva shodný obsahuje i v tomto případě spojení sématu ‚stejný‘ + ‚z‘. Podobně by bylo možné pochopitelně z lingvistického hlediska vyložit jiné termíny, jako je rovnoběžný, stejnolehlý aj.

Vezměme však jiný příklad, tentokrát z lingvistiky: Podmět a adjektivní přívlastek se shodují (v rodě, čísle a pádě). Je zřejmé, že rozdíl od předcházejícího příkladu je pouze v tom, že příslušný rys z je třeba explicitně specifikovat, neboť lingvistický pojem shodnosti je ‚shodný + výčet kategorií‘. Vzhledem k tomu, že lingvistický pojem shodnosti má zpravidla vedle sémantiky ekvivalence co do příslušného rysu ještě sémata závislosti a řízení, je třeba posoudit, zda věty jako Adjektivum se shoduje se substantivem (v …) jsou vyjádřením ekvivalence; je zřejmé, že nikoli, protože nejde o relaci symetrickou; věta Substantivum se shoduje s adjektivem (v …) by byla z lingvistického hlediska považována za nesprávnou. — Zjišťujeme důležitý fakt: takové relátory, které jsou vyjádřeny spojením je + A nebo VF_ref, kde A je derivováno od VF_ref a kde bázový význam vyjádřený A nebo VE_ref obsahuje sémata ‚stejný + z‘, zakládají relace ekvivalence jen tehdy, jestliže současně neobsahují další sémata, která jsou v rozporu se symetrií dané relace.

Otázkám vztahu podobnosti v přirozeném jazyce byla věnována řada prací. U nás O. Zich[5] vymezil podobnost takto: „předměty, jež jsou podobné, mají alespoň některé znaky (příznaky) společné. V krajním případě alespoň jeden.“[6]

Je zřejmé, že také podobnost náleží k širšímu okruhu vztahů, které jsme výše vymezili jako ekvivalenci. Podobně jako např. C. J. Fillmore[7] zkoumá O. Zich podmínky symetrie relace podobnosti. Konstatuje, že nejen sémantika konstrukcí obsahujících slovesa připomínat, upomínat na, ale i sémantika konstrukcí založených na slovese podobat se za určitých okolností nesplňuje podmínky symetrie. Zabývá se pak dále nesymetrickými relacemi podobnosti v tom smyslu, že podává důkaz, že sřetězením nesymetrické podobnosti s její konverzní relací dává novou relaci, která je symetrická, reflexívní a tranzitivní. Uvedená logická operace předpokládá zavedení tzv. vzoru, což je určitý sémantický charakter druhé proměnné dvojmístné relace typu xPv. O. Zich předpokládá v přirozeném jazyce existenci dvou typů relace podobnosti (symetrické a nesymetrické), nevylučuje však možnost odhalit v tomto rámci další specifikace relace podobnosti, než jsou ty, jimiž se zabývá.

V této stati chceme věnovat — podobně jako v případě dalších relací — pozornost sémantickým podmínkám symetrie (nesymetrie) relací podobnosti, což znamená věnovat pozornost vzájemnému poměru sémantických rysů obou členů relace se zřetelem k různým formálním (v logickém smyslu) vlastnostem relace.

Vyjděme nejprve ze sémanticky jednoduchých případů podobnosti osob, např. Benedikt je podobný Leokádii. V takovém případě se zdá nesporné, že jde o relaci symetrickou, kterou můžeme chápat v širších souvislostech jako ‚být stejný se zře[188]telem k rysu podobnost‘, přičemž rys „podobnost“ má význam ‚shoda fyziognomických rysů a znaků (alespoň jednoho takového rysu)‘. Zajímavé ovšem je, že v případě věty Benedikt je podobný matce[8] se budeme intuitivně vzpírat symetrickému modelu Matka je podobná Benediktovi. Příčina je zřejmá. Význam ‚být podobný‘ ve vztahu mezi osobami geneticky příbuznými ‚jeví tendenci‘ k nesymetrii, a to „ve směru“ genetického uspořádání. Jde však skutečně jen o tendenci, neboť tato nepřijatelnost symetrického chápání relace je kontextově podmíněna. Ostatně věty jako Matka a syn jsou si podobni, Matka se synem jsou si podobni svědčí pro to, že při referenčně týchž participantech jde o symetrickou relaci. Bude tedy v těch případech, kdy se kontext zdá vylučovat symetrické chápání, nejvhodnější mluvit o tendenci k polosymetrii.

Vezměme jako další příklad relaci podobnosti mezi věcmi ve větách Tento mrak se podobá koni, Tato louže se podobá srdci. Je zřejmé, že substantiva kůň a srdce v těchto konstrukcích fungují v platnosti Zichova „vzoru“. U symetrické podobnosti je třeba předpokládat, že druhý z členů relace xPz je objekt, jenž má z hlediska předpokladů predikátové logiky prvního řádu referenční charakter a sémanticky je dán souborem rysů za podmínek alespoň jednoprvkového průniku se souborem rysů sémanticky určujícím první z členů relace, jenž je vymezen shodným způsobem.

Naproti tomu v případě uvedených asymetrických relací podobnosti má druhý člen relace aPb charakter již zmíněného vzoru, jenž má nereferenční povahu, přičemž soubor sémantických rysů, jehož prostřednictvím je příslušný člen vymezen, je zcela odlišné povahy než soubor sémantických rysů, který vymezuje prvý z členů relace, který má tytéž sémantické a referenční vlastnosti jako oba členy symetrické relace podobnosti. Vzor má soubor vymezujících rysů omezený pouze na ony rysy, které předpokládají platnost asymetrické relace podobnosti, tj. na rysy reprezentující nejobecněji „symbolicky“ pojatou vnější podobu.

Je zcela zřejmé, že jde o relace, které jsou správnými větami jen za předpokladu, že substantivum v pozici S_nom je ve spojení s referenčním operátorem, zatímco referenční operátor u substantiva v pozici S_dat je nepřípustný. (Srov. Louže se podobá tomuto srdci, Mrak se podobá tomuto koni; tyto věty je třeba chápat jako poetismy v „normálním“ jazyce nepřípustné, stejně tak jako Srdce se podobá této louži a Kůň se podobá tomuto mraku.) Je zřejmé, že spojení je podobný je bázově polysémní. Jde-li o vyjádření relace sémanticky homogenních participantů, jde o symetrický vztah — tudíž o jednu z možných specifikací ekvivalence. Typickým příkladem může být geometrický pojem podobnosti, srov. Tyto dva trojúhelníky jsou navzájem podobné. V těch případech, kdy výraz je podobný vyjadřuje relaci sémanticky nehomogenních participantů, jde o specifickou relaci podobnosti, která je asymetrická a má blízko ke kvalifikacím. Lze snad již mluvit o kvalifikaci podobností. Jde při tom o plynulý přechod: viděli jsme v případě věty Benedikt je podobný matce, že nehomogennost participantů byla dána právě jen sématem ‚podobnost ve směru genetického uspořádání‘. Lze dokonce předpokládat, že při jiných typech významových analýz by byla tato relace považována za symetrickou, neboť z věcného hlediska není pochyb o tom, že shoda fyziognomických rysů a znaků je splněna pro obě osoby a lze si ostatně představit jazykové kontexty, ve kterých věta Matka se podobá Benediktovi bude zcela náležitá. Naproti tomu věty jako Tento mrak se podobá koni jsou již zcela jednoznačně asymetrickou relací kvalifikace podobností.

[189]Je třeba ještě doplnit, že gramatickému vyjádření symetrické a polosymetrické podobnosti slouží jednak GVV (S_nom) {VF_býtA} S_dat (Benedikt je podobný Leokádii), jednak GVV (S_nom) VF_ref S_dat (Benedikt a Leokádie si jsou podobní); kromě toho S_nom + S_nom VF_ref sobě — se závazným slovosledem — (Benedikt a Leokádie se sobě podobají), neboť slovosled Benedikt a Leokádie se podobají sobě je spíše konjunkční variantou reflexívního Benedikt se podobá sobě. Pokud jde o terminologicky vázaný geometrický význam podobnosti, zdá se, že je třeba vidět jeho signalizaci i ve specifické gramatické formě S_nom + S_nom VF_být A nebo PRON Q S_{nom. pl} VF_být A (Trojúhelník T a trojúhelník T’ jsou podobné, Oba tyto trojúhelníky jsou podobné). Kvalifikace podobností, která je asymetrická, je formálně signalizována tam, kde nejde o relaci vlastních jmen, konstrukcí S_nom {VF_být A} S_dat a PRON S_nomVF_ref S_dat (Tato louže je podobná srdci, Tato louže se podobá srdci).

Výše jsme se zabývali výrazem je stejný jako jako vyjádřením relátoru významu ekvivalence. Připomenuli jsme tam, že výraz je jako, tedy např. ve větách typu Benedikt je jako Benjamin, Benedikt je jako dědeček, Dědeček je jako malé dítě, Benedikt je jako blázen, Benedikt je jako prase, je třeba zkoumat samostatně. Identický sémantický rys z je v jazyce mnohdy potenciální. Vzhledem k výše uvedeným příkladům musí být položena otázka, zda nepřítomnost adjektiva stejný neznamená nic jiného než jeho potencialitu v rámci relace ekvivalence, či zda jeho nepřítomnost v tomto případě signalizuje, že jde o jinou relaci. Je zřejmé, že prvý i druhý příklad jsou relace symetrické a že je lze považovat za ekvivalence, v nichž je potenciální nebo všeobecný rys z vypuštěn a potenciální je i adjektivum ve výrazu je stejný jako. Ostatní příklady se však již vyznačují narůstající nestejnorodostí participantů projevující se nesymetričností. Jestliže bychom provedli příslušný poziční obrat (Malé dítě je jako dědeček, Blázen je jako Benedikt, Prase je jako Benedikt), dostaneme výrazy víceméně nesmysluplné. Ovšem tyto věty mohou mít ještě další podobu: Každé malé dítě je jako dědeček, Každý blázen je jako Benedikt, Každé prase je jako Benedikt. Připojené referenční operátory odhalují funkční diference mezi participanty. Participanty ve výchozích větách pravovalenční mají charakter ‚vzorů‘, což je právě v druhé skupině vět signalizováno všeobecným kvantifikátorem. Ve výchozích větách levovalenční participanty mají charakter ‚nositelů konfrontace‘. Uvedené příklady svědčí pro to, že je třeba počítat s nesymetrickou relací konfrontace s významem ‚být jako‘, jejíž jeden participant je nositelem konfrontace a druhý je konfrontačním ‚vzorem‘. Vyjadřovací konstrukcí je (S_nom) VF_být jako S_nom.

Významný a zajímavý typ asymetrických bázových relací představují významy, jejichž větné vyjádření je založeno na VF plnovýznamových sloves znamenat, označovat i na spojení mít význam.

Jde především o relaci s významem ‚označující — označovaný‘. Jako vyjadřovací prostředek relátoru se uplatňuje jednak sloveso znamenat („Stop” znamená „stůj!”), jednak sloveso označovat (Šipka vlevo označuje zatáčku vlevo), jednak spojení mít význam („Stop” má význam „stůj!”). Sloveso označovat se uplatní v přirozeném jazyce zřejmě jen, jde-li o symbol; podobnou tendenci má i spojení mít význam (uplatňuje se při vyjádření znakového vztahu), sloveso znamenat není v rámci uvedeného okruhu relací nijak vázáno. Vyjadřovací strukturou je jednak (S_nom) VF S_acc, jednak (S_nom) {VF_mít S_acc} S_gen. Uvedené příklady se slovesem označovat a se spojením mít význam však ukazují, že jde v příslušných participantských pozicích často o lexikální jednotky nesklonné, metajazykové povahy. Tento typ bázové relace předpokládá označující, které má charakter znaku, popř. symbolu.

Druhým typem bázového významu tohoto okruhu je relace ‚příznak — příznakem signalizovaná entita‘. Máme v této souvislosti na mysli významy takových vět jako Nepřijel, to znamená, že je nemocen nebo i význam frazeologizovaného spojení To neznamená nic dobrého. Jde vlastně o relační význam, kde entita v pozici příznaku [190]asociuje v širokém slova smyslu entitu v pozici příznakem signalizované. Mnohdy přitom jde vlastně o sémanticky skryté vztahy kauzální, často i v uspořádání proti směru kauzálního nexu. (Srov. Nepřijel, to znamená, že je nemocen — věcně vlastně, nepřijel, protože je nemocen.) Může ovšem jít o souvislosti nejrůznější; srov. Prší, to znamená, že se oteplí; Setmělo se, to znamená, že bude pršet (nekauzální, pouze ryze příznakové souvislosti), naproti tomu: Je nedostatek surovin, to znamená, že jejich ceny budou stoupat (vztah ve směru kauzálního nexu) apod.

V relaci ‚příznak — příznakem signalizovaná entita‘ se neuplatní jako vyjadřovací prostředek spojení mít význam a VF slovesa označovat. Je třeba počítat i s tím, že vzhledem ke skryté mnohovýznamovosti relace ‚příznak — entita příznakem signalizovaná‘ půjde mnohdy o relaci již polosymetrickou.

Je třeba počítat i se třetím typem bázového významu z tohoto okruhu, a to s již nesporně polosymetrickou relací ve smyslu ‚A je ve vztahu k B se zřetelem k rysu mít význam pro/být významný‘. V textech bude pochopitelně řada vět, které připustí i interpretaci ve smyslu příznakovosti. Např. výraz Dobývání vesmíru znamená technický pokrok může být v souvislosti s kontextem interpretován jako ‚dobývání vesmíru je příznakem technického pokroku‘, ale v jiných souvislostech jako ‚dobývání vesmíru je ekvivalentní technickému pokroku‘, ‚dobývání vesmíru je částí technického pokroku‘ apod. Blízký výraz Dobývání vesmíru má význam pro technický pokrok je již příkladem uvedeného typu ‚A je ve vztahu k B se zřetelem k rysu mít význam/být významný‘. Podrobněji se nebudeme tímto typem polosymetrických relací zabývat, budeme pouze konstatovat, že tato relace je vyjadřována na základě VF slovesa znamenat a spojení mít význam pro, neuplatní se pochopitelně VF slovesa označovat. Zřetelový rys ‚mít význam pro‘ znamená ‚mít hodnotu, dosah, důležitost‘, přítomnost spojení mít význam pro zpravidla signalizuje vedle zřetele kvalitativního, hodnotového, i zřetel kvantitativní.

Tato relace je zároveň typickým příkladem přechodu polosymetrických relací typu ‚A je ve vztahu k B se zřetelem k rysu C (být nějaký)‘ ke kvalifikacím.[9] Postavme vedle sebe tyto české věty: Benediktova práce má pro nás význam, Benediktova práce je pro nás významná, Benediktova práce má význam, Benediktova práce je významná. Je zřejmé, že narůstající potencialitou a všeobecností zřetelového participantu u nepříznivých případů této polosymetrické relace dochází ke „vzniku“ asymetrické relace kvalifikační; na pozadí této polosymetrické relace je pak možno chápat zdánlivě prosté kvalifikace, např. (tato) kniha je významná, jako relace, kde jde o význam ‚mít vlastnost danou obsahem, hodnotou, důležitostí vzhledem k něčemu‘. Jde totiž o kvalifikaci kvalifikující entitou, která má charakter relace. Právě tento typ komplexních minimálních kvalifikací ukazuje na složité vztahy mezi větným, syntagmatickým a slovotvorným vyjádřením bázových relací. (Srov. stať v pozn. 9.)

Výše uvedené poznámky týkající se významových vlastností a vyjadřovacích prostředků některých typů českých vět ukazují, že i při lingvistické analýze vět lze s úspěchem užít logických vlastností relací symetrie, asymetrie a polosymetrie; i v tomto směru je charakteristickým rysem přirozeného jazyka určitá plynulost přechodů. Je dána stupňovitostí a plynulostí diferencí v sémantické homogenitě členů vztahu a do značné míry také kontextovou vázaností významů jednotlivých vět, které nelze tudíž zkoumat izolovaně. Všechny tyto okolnosti interpretaci vět z hlediska funkčních vlastností vztahu podmiňují.

 

[191]R É S U M É

Zu einigen Bedeutungen der tschechischen Sätze

Am Beispiel der Eigenschaften der tschechischen Sätze mit der Bedeutung ‚Identität, Äquivalenz, Kongruenz, Ähnlichkeit, Gleichheit’ und der Sätze mit der Bedeutung ‚Zeichenhaftigkeit und Merkmalhaftigkeit‘ zeigt der Verfasser, daß auch bei der linguistischen Analyse die logischen formalen Eigenschaften der Beziehung (Symmetrie, Halbsymmetrie, Asymmetrie) verwendet werden können, wobei bei der Bewertung der Sätze von diesem Gesichtspunkt aus die Kontinuität der Übergänge, die durch unterschiedliches Maß der semantischen Homogenität der von dem gegebenen Satz ausgedrückten Beziehungsglieder bedingt ist, und die Bedingtheit der semantischen Interpretation des Satzes durch den Kontext zutage treten.

Slovo a slovesnost, ročník 41 (1980), číslo 3, s. 185-191

Předchozí Jan Chloupek: 35 let nového vývoje češtiny

Následující Petr Piťha: K syntakticko-sémantické analýze slovesa patřit