Z koncepčních problémů polské akademické mluvnice

Zdeněk Hlavsa

[Discussion]

(pdf)

По поводу концепционных проблем польской академической грамматики / Sur quelques problèmes de conception de la grammaire académique de la langue polonaise

Polonistika v Polské akademii věd dostala před čtyřmi lety tribunu, kterou jí můžeme opravdu závidět. Od té doby vyšly totiž v sérii nazvané Práce Ústavu polského jazyka třicet dva tituly. Zde se zmíníme o jednom z nich, třísvazkovém sborníku statí napsaných „na okraj“ vznikající mluvnice spisovné polštiny.[1] Podle slov vydavatelů mají přinést buď návrhy na obohacení popisu polštiny o nové problémy, nebo nová řešení problémů starých.

Těžiště sborníku je v příspěvcích syntaktických; syntaktický aspekt se však promítá i do příspěvků zaměřených jinak. Např. v centru pozornosti Wróbelovy studie o předponovém tvoření polských sloves je mimo jiné to, jaké důsledky má předpona pro slovesnou vazbu.

O principech, na nichž se má zakládat popis polské syntaxe, se čtenář nejvíc dozví ze stati S. Karolaka. Tento díl mluvnice polštiny bude mít tři části, popis základových struktur, kapitolu o funkční perspektivě a kapitolu o aktualizaci predikátů, tj. o paradigmatice věty. O pojetí gramatiky se říká, že půjde o „aktivní“, „generativní“ gramatiku se snahou o optimální explicitní přesnost. Termínu generativní je třeba ovšem rozumět jinak, než je dnes běžné: východiskem bude sémantický popis (využívající aparátu predikátové logiky) a ze struktur této roviny se budou „generovat“ struktury postupně se přibližující zvukové formě věty. Polské tradici odpovídá, že chápání predikátu a jeho argumentů je velmi blízko pojetí logickému; i když autor zdůrazňuje, že je třeba studovat typy, nikoli exempláře vět, tedy větu in potentia (což logikové činí zřídka), jako argument se chápe jen výraz předurčený k plnění referenční funkce, tedy mající vlastnost, která nebývá z hlediska jazykové formy tak výrazně odlišena, aspoň ne v slovanských jazycích. Vše ostatní je třeba vykládat jako predikáty (tedy i substantiva obecná), ovšem predikátové struktury jsou pak realizovány jen v podobě derivátů různých typů. O sémanticky totožné predikáty jde tehdy, splňují-li podmínku identičnosti vztahu k jednotkám „smyslové struktury“; co to fakticky znamená, ukáží spíše příklady: mít — vlastnit — být vlastníkem; lakomý — lakomého … — lakotit — lakomec — lakota; dávat — dostávat; porodit — matka apod. Na podobném principu se definuje totožnost argumentů: [304]já — můj; Francie — francouzský (přičemž ovšem spojení atributu se substantivem je kondenzátem, jde tedy o totožnost v rámci jistých spojení jako já odjíždím — můj odjezd, vyslanec reprezentující Francii — francouzský vyslanec). Mezi touto velmi abstraktní a „hlubokou“ sémantickou rovinou a funkční perspektivou je postulován snad až příliš přímočarý vztah: argumenty se hodí pro funkci tématu, predikáty pro réma (v případech, kdy musíme počítat s více argumenty, je jako téma vybírán jeden z argumentů). Jednou ze základních vlastností argumentů (podle níž lze klasifikovat i predikáty) jsou selektivní parametry: nejdůležitější rozdíl je mezi argumenty typu „předmětového“ a „nepředmětového“ typu; nepředmětové výrazy jsou transponované základové struktury predikátově-argumentové. Ostatními parametry jsou osobovost, životnost, počitatelnost, kolektivnost, resp. jejich negace; od dalších doporučuje autor již abstrahovat.

Jako východisko popisu se volí takové podoby prodikátově-argumentových struktur, v nichž se realizují všechny sémanticky obligatorní argumentové pozice; implikuje-li predikát argument nepředmětový, je třeba, aby byl v základové struktuře realizován větou. Autor pak naznačuje, jak si představuje pravidla pro cyklický postup od sémantického modelu až po model gramatický. Tyto modely mají být doprovázeny výčty predikátů, které pro daný model vyhovují.

Autor si je vědom složitosti úkolu, který takový popis představuje. Domnívám se však, že hlavní obtíž tkví v okolnosti, které se výklad toliko dotkl: argumentově-predikátové struktury se realizují nejen větami, nýbrž i strukturami slovotvornými, kde morfémová skladba vyjadřuje argumenty nebo dokonce další, „zabudované“ predikáty (např. u slovesa zajíždět (auto) vidí Karolak druhý predikát v předponě za-); obdobnou složenost lze identifikovat i na rovině lexikální (x nese y se sémanticky interpretuje jako ‚x jde a (přitom) drží y‘). Sémantické východisko pro syntax tedy zdaleka nezakládá jen rovinu větné stavby; čtenář je jistě právem zvědav na to, jak se autoři gramatiky s popisem vztahů všech relevantních rovin vyrovnají.

Vedoucí autorského kolektivu mluvnice, Z. Topolińská, napsala do sborníku závažnou stať o mechanismech nominalizace. Vychází z pojetí, že v polštině (podobně jako v mnoha jazycích dalších) existují dva základní způsoby organizace textu, a to podle toho, zda organizujícím činitelem je určitý tvar slovesný, nebo substantivum: věta a nominální (substantivní) fráze. Nominalizací pak rozumí každý proces, jehož výsledkem je podřazení větné struktury do pozice charakteristické pro nominální frázi, tedy i do pozice věty závislé — tu mluví o nominalizaci syntaktické, nominalizací morfologickou pak rozumí takovou transformaci, kdy slovesný tvar ztrácí i finitní kategorie. V příslušných konstrukcích je nositelem nominálních gramatických kategorií především „univerzální demonstrativum“ to. Zvláštní pozornost věnuje autorka případům, kdy je zájmeno nahrazeno substantivy jako fakt, proces, doba, místo, příčina apod.; mají obdobnou funkci: Zajímá mě to/místo, kde se stala nehoda. Jsou pak rovněž „opěrným sloupem“ morfologických nominalizací (Zajímá mě místo nehody).

Nominalizace často umožňuje alternativní hierarchii větných složek: Unavuje mě to, že se tak hlasitě směješ — Unavuje mě tvůj hlasitý smích/hlasitost tvého smíchu. Jinak nese s sebou především neutralizaci (to, že se směješ — to, jak se směješ) opozic časových, opozice aktuálnost: neaktuálnost atd. Topolińská se též podrobněji zabývá nominalizacemi sloves vyjadřujících predikáty nesamostatné: nečetnými nominalizacemi u sloves fázových (začínám psát/začátek psaní), zajímavějšími typy u sloves modálních, kde ovšem z hlediska morfologického jde o nepravidelné typy (může/možnost) nebo vůbec o supletivnost (musí/povinnost) a nominalizacemi spjatými s užíváním sloves významově „prázdných“; posledně uvedené konstrukce umožňují různou hierarchizaci, topikalizaci apod. téže predikátově-argumentové struktury (srov. lékař včera operoval strýce — strýc se včera podrobil operaci/včera se konala operace [305]strýce) a plní obdobnou funkci jako pasivizace (strýc byl včera operován). Tato slovesa jsou trojího typu: vyjadřují existenci faktu a zároveň jej časoprostorově zařazují (konat se), spojují nominalizaci s agentem (provádět) nebo s patientem (podrobit se; probíhat). V souladu s celým pojetím je nominalizací predikátu i způsobové určení ve větách jako Směje se hlasitě; Pilně čte (bez povšimnutí nezůstal fakt, že tu nelze předpokládat přímočarý vztah k predikaci: není přijatelné *Její čtení je pilné, nýbrž jen Ona je pilná v čtení), Chodil rychlým krokem a „modální predikáty“ typu jako dokonce, třebas apod. Dále si autorka všímá toho, jak se při nominalizaci chovají argumenty (tu věnuje pozornost především jejich referenčním vlastnostem). Příspěvek je zajímavý především tím, které jevy se uvádějí do vzájemných souvislostí; vyplývá to z principiálního sémantického přístupu. Popisu formální stránky jevu, i když podle úvodních řádek bude v popředí, se tato obsáhlá stať věnuje méně.

Další syntaktické příspěvky jsou zaměřeny na problematiku podstatně užší. Zpravidla je zahajuje výklad o koncepci analýzy daného jevu, načež následuje ukázka zpracování materiálu.

Stať M. Szupryczyńské se zabývá syntaktickými vlastnostmi adjektivní složky slovesně-jmenného predikátu. Podle koncepce polské mluvnice jsou adjektiva považována za sémantický predikát, ať již stojí u substantiva jako jeho přívlastek, nebo u spony. Autorka však upozorňuje jednak na to, že opozice „atributivnost“ vs. „predikativnost“ se týká jen nominativu, jednak na fakt, že četná adjektiva nemohou plnit funkce obě (srov. i české atributy celní předpisy, liščí ohon, sobotní večer, které v predikáty transformovat nelze, srov. *Tyto předpisy jsou celní apod.). Jde většinou o adjektiva relační (autorka však soudí, že obvykle uváděná definiční kritéria vztahovosti, totiž že taková adjektiva nemohou být predikátem, tvořit 2. a 3. stupeň adverbia, se zcela nekryjí). Nalézt přesnější a přitom sdostatek obecná pravidla vysvětlující zmíněná omezení se zatím nepodařilo. Pokud jde o sponové být, je třeba je považovat za plnoprávné sloveso z hlediska syntaktického (tj. formálního), které konstituuje větnou strukturu jako nadřazený člen vůči ostatním. Větší část práce je věnována popisu valenčních typů (zde se hovoří v témž smyslu o konotaci) polských adjektiv objevujících se v pozici predikátu.

Stať M. Grochowského, O pojetí účelu, má spíše programový a deziderativní charakter. Autor se především snaží vyjasnit pojem účelu jako syntaktické relace, závislosti mezi výrazy (ve smyslu sémantickém). Cestou k tomu má být analýza výrazu účel na sémantické elementy, resp. vhodná explikace vět s takovýmto výrazem. Ve shodě se současnou polskou orientací se probírají a konfrontují výklady tohoto pojmu u různých filozofů, logiků a jazykovědců (za zvláštní pozornost tu stojí obsáhlá bibliografie). Pro účel je zejména charakteristické, že je spjat se záměrnou lidskou činností (ve výrazech jako Ten kámen je vhodný pro stavební účely je třeba jej vykládat jako užití druhové, sémanticky odvozené). Klasifikace usiluje o odlišení těch predikátů, které jsou slučitelné s významem účelu; ty autor třídí podle toho, zda účel je součástí jejich významu (predikáty inkluzívní), nebo jde o souvýskyt — v druhém případě stojíme ovšem před složitým problémem, jak vysvětlovat vztah účelu k predikátu (zda jde o součást predikátové struktury, o redukovaný predikát další apod.).

Řešení těchto otázek a upřesnění klasifikace je ovšem po našem soudu pro jazykový popis velmi závažné. Slučitelnost s účelem (a tím též s vedlejší větou účelovou) je jedním z kritérií pro odlišení akčních a neakčních sloves (srov. např. odejít, naučit se na rozdíl od zabloudit, zapomenout). U některých predikátů je vhodné jako účel interpretovat jeden argument a chápat jej jako stav, kterého má být akcí dosaženo, avšak na rozdíl od kauzativ ani dokonavá forma dosažení této změny netvrdí (srov. Jeník odešel pro cigarety, ale už měli zavřeno).

Článek A. M. Lewického je cenný především snahou o vyjasnění pojmů. Klade [306]si za cíl přesně odlišit tři typy syntaktických spojení, které by mohly být chápány jako „frazeologizované“: složený gramatický tvar, perifrastický přísudek a idiomatický obrat. Za užitečnou považujeme však též diferenciaci dalších pojmů: je to wypowiednik, tj. takový segment výpovědi, který může zaujmout různou pozici vzhledem k dalším takovým segmentům při změněné aktuálněčlenské struktuře nebo začlenění dalších výrazů do věty, a składnik, jednotka odpovídající predikátu, argumentu nebo struktuře predikátově-argumentové. Skládá-li se tato jednotka z více jednotek prvního typu, „výpovědníků“, může být složená, nebo nespojitá. Jako složenou ji charakterizujeme jen tehdy, odpovídá-li struktuře predikátově-argumentové. Jde tedy o rozlišení jednotek výrazu a bilaterálních jednotek výrazově-významových, které umožní vyhnout se sporům, zda to nebo ono spojení je jedním nebo dvěma větnými členy apod.

Příspěvek E. Oberlana, Restriktivní věty s „který”, se soustřeďuje hlavně na analýzu vztahů uvnitř spojovacích konstrukcí; autorovi se podařilo tím, že se soustřeďuje na sémantický aspekt spojení (potenciální) odkazovací prostředek + vztažné zájmeno/příslovce, přesvědčivě vyložit systémové souvislosti mezi jevy. Spojení substantivum obecné + který považuje za typ základní, ostatní spojení (např. (tam), kde …; (ten), kdo …, popř. sémanticky prázdné v místě, kde … apod.) lze pak z něho vyvodit jako různé, méně průhledné realizace téže sémantické struktury. Proto též považuje i vedlejší věty v typu Kdo seje vítr, sklidí bouři za přívlastkové, zaujímající ovšem spolu s potenciálním korelativním ten, člověk apod. ve větě řídící pozici podmětu (správně uvádí, že u tohoto typu jde vždy o věty generické). Klasifikace vět se zakládá na referenčních rysech, jejichž jsou nominální elementy v konstrukci nositeli, a to jednak z hlediska mluvčího, jednak posluchače. Vymezení restriktivních vět přívlastkových, které bývá spornou a obtížnou záležitostí, tu podáno není, ale jako výrazná distinktivní vlastnost se uvádí to, že při parafrázi souvětí do posloupnosti souřadných vět bude část odpovídající relativní větě na prvním místě: Ochotně se pouštěl do takových akcí, které mu připomínaly partyzánské časy. — (Jisté) akce mu připomínaly partyzánské časy. Ochotně se do nich pouštěl. Tento fakt je výrazem toho, že restriktivní věta je i po stránce sémantické neodlučnou součástí výrazu řízeného substantivem.

Se syntaxí již méně souvisí zajímavá práce L. Gebertové a F. Antinucciho o sémantice slovesného vidu. Za hlavní nedostatek dosavadních výkladů považují autoři zejména to, že se dostatečně nebral v úvahu lexikálně sémantický charakter sloves; pokud byl tento aspekt respektován, chyběla analýze pevnější základna v podobě soustavné sémantické teorie, jež by byla dostatečně abstraktní a analyzovala jevy na rovině natolik „hluboké“, že by se vyhnula příliš těsnému spojování významových a morfonologických tříd. Stať se zřejmě opírá o konkrétní generativně sémantický model (citují se zejména práce D. Parisiho, F. Antinucciho a C. Castelfranchiho); prozrazují to i generativní stromy, pomocí nichž se pořádají sémantické komponenty do struktur predikátového kalkulu. Pro výklad vidu je relevantní třídění sloves na (1) stavová, (2) procesuální, (3) kauzativní a (4) vnitřně iterativní. Nejjednodušší významovou strukturu mají první z nich; druhé vyjadřují změnu stavu argumentu x (srov. umřít/umírat), u kauzativních argument x způsobuje změnu argumentu y (otevřít/otevírat). Vnitřně iterativní označují jisté množství dějů procesuálních nebo kauzativních (kašlat, klepat). Tyto významy do značné míry určují, která z forem je pro danou lexikálně sémantickou třídu neutrální, výchozí. Pro typ (1) a (4) je to forma nedokonavá; u některých stavových sloves je dokonce jedině možná (stát ve význ. ‚mít cenu‘, vážit ‚mít váhu‘). Naproti tomu významu sloves tříd (2) a (3) odpovídá forma dokonavá: vyjadřuje ‚tvrzení o změně‘. Při přechodu k protikladné formě přistupuje k významu základnímu nějaký rys další: u typu (1) je to inchoativnost (dovědět se, zalíbit se, uvidět ‚spatřit a dále vidět‘), podobně je [307]tomu u (4), kde mezi dokonavými jsou bohatě zastoupena okamžitá slovesa („semelfaktitiva“), jako klepnout, zakašlat. Dokonavá předponová slovesa typu prosedět, postát apod. autoři považují za toliko „zdánlivě dokonavá“; jejich význam neodpovídá významu jiných dokonavých sloves, stejně to platí o jejich syntaktickém chování (srov. Prádlo uschlo za hodinu, ale *Proseděl v čekárně za hodinu). Pokud jde o slovesa procesuální a kauzativní, jejich nedokonavé formy vyjadřují buď průběh události, nedosažení výsledného stavu (což se interpretuje jako souvýskyt podmětu s průběhem změny), nebo iterativnost (zatímco u typu (4) je iterativnost již „zabudována“ v samé lexikální struktuře).

V článku najdeme několik styčných bodů s některými pracemi F. Daneše,[2] který rovněž upozornil na těsnou souvislost vidu a té vlastnosti významu predikátu, kterou nazval mutačností (predikát vyjadřuje přechod, změnu). Zdá se nám ovšem, že třídění sloves, které do jediné skupiny zahrnuje slovesa s významem statickým a nemutační s významem dějovým, je poněkud hrubé. Autoři pak musí předpokládat „vnitřní iterativnost“ i u sloves, kde taková interpretace je trochu násilná (tančit, pracovat atd.). Materiálově cenná jsou pozorování o spojitosti vidů s různými časovými určeními.

Příspěvek K. Feleszka je věnován kvantitativní charakteristice substantivní fráze. Jde zejména o morfologickou a syntaktickou funkci čísla. Číslo je kategorií „pojmenovávací“, to znamená, že odráží jistý způsob nazírání jevů skutečnosti. Avšak výrazová stránka a význam si přesně neodpovídají: brání tomu rozmanité neutralizace, neúplnost paradigmat (zejména u pluralií tantum), v predikativní pozici přejímá substantivum morfologickou formu zpravidla shodou apod. Pokud jde o generický význam, ten stojí vlastně poněkud stranou opozici jeden : více než jeden, rovněž u distributivních vztahů není možno s tímto protikladem vystačit. Zejména v třetím dílu sborníku, obsahujícím závažnější část Feleszkovy studie, najdeme též zajímavé úvahy o vztahu kvantity a určenosti: autor vyvozuje, že zatímco ve fázi generické, s obecným kvantifikátorem, singulár často přejímá funkci plurálu (Vlk je šelma), „existenční kvantifikátor“ otevírá možnost neutralizace opačným směrem (věta Tak tady přece jezdí auta může být založena na zkušenosti s autem jediným).

Je vůbec inspirující, že polští syntaktikové věnují systematickou pozornost struktuře jednotek nižších než věta. Zajímavý přehled typů dvoučlenných syntagmat (zde užíváme tohoto termínu jako ekvivalentu pro polské prosta grupa), uspořádaných podle slovního druhu závislého členu a způsobu vyjádření závislosti, podává M. Swidziński, který ve sborníku reprezentuje jednoznačně formální, distribucionalistický přístup k jazykovým jevům.

Jinak však třetí díl (který došel redakci těsně před uzávěrkou tohoto čísla) je již méně výrazně koncentrován na konkrétní úkoly spojené s prací na polské gramatice; najdeme v něm dokonce i příspěvek rusistický a bohemistický (velmi poučný a cenný článek P. Piťhy O automatické analýze předložkových pádů, který pečlivým rozborem spojení předložky na s genitivem substantiva prozrazuje mimořádnou složitost a náročnost takovýchto úkolů). Ve svém druhém příspěvku, věnovaném sémantickému rozboru souvětí založených na schématu p, żeby q, dochází M. Grochowski k závěru, že tyto konstrukce nejsou významově stejnorodé a nelze o nich tvrdit, že vyjadřují jen účel (české aby ovšem není funkčně tak pestré, samostatný typ představují zde jen věty jako Jan umí natolik francouzsky, aby mohl číst odbornou literaturu). K sémantické analýze věty, využívající k interpretaci překladu do jazyka logiky, se zařazuje článek K. Termińské. Jde o věty s hloubkovými predikáty dobrý — špatný, jejichž povrchovou reprezentací jsou ovšem i přívlastky jako [308]schopný, šlechetný, uctivý, pravdomluvný apod., které mají hodnotící charakter ve spojení se substantivy určitých sémantických tříd.

Některé práce — i když tematicky a metodologicky stojí v souboru poněkud stranou — zasluhují alespoň zmínku. Je to zejména stať R. Laskowského — jde o zasvěcenou polemiku s Jackendoffovým pojetím morfologie v transformační gramatice, přinášející zároveň návrh jistého řešení pro pojetí tvoření slov — a Z. Saloniho, který se ve dvou příspěvcích (též spolu s V. Gruszyńským) snaží podat formálně co nejvíce konsekventní analýzu spojení číslovek s počítaným předmětem. Jestliže se o nich nezmiňujeme podrobněji, pak se to děje jen proto, že pro naši lingvistiku nejsou tak aktuální jako stati dříve zmíněné. Polská mluvnice totiž vzniká paralelně s obdobnými projekty bohemistickými a rusistickými, v mnoha směrech dokonce jako produkt vzájemné inspirace a spolupráce.

Slovo a slovesnost, volume 41 (1980), number 4, pp. 303-308

Previous Karel Horálek: K teorii vztahů mezi přízvukem a větnou melodií

Next Josef Filipec: K problematice jazykových variant