Lidský hlas jako pojem a fyzikální veličina (K některým otázkám produkce hlasu v souvislé řeči)

Sáva Hlaváč, Karel Pech

[Articles]

(pdf)

Человеческий голос как понятие и физическая величина / La voix humaine — une notion et une grandeur physique

Význam lidského hlasu v procesu řečového dorozumívání nemusíme zdůrazňovat. V předloženém příspěvku se pokusíme vymezit pojem hlasu a popsat některé výsledky experimentálního výzkumu hlasových začátků. Obojí by mělo přispět k objasnění funkce hlasu jakožto nejpřirozenějšího média přenášených informací. „Podrobíme-li přírodu nebo lidské dějiny nebo svou vlastní duševní činnost myslivému pozorování, naskytne se nám zprvu obraz nekonečné spleti souvislostí a vzájemných účinků, v níž nic nezůstává tím, čím bylo, tam, kde bylo, a tak, jak bylo, ale v níž se všechno pohybuje, mění, vzniká a zaniká“ (Engels, 1966).

Věda, která zkoumá přírodní a společenské jevy okolního světa, nemůže řešit otázky tohoto složitého celku globálně, a proto ukládá specializovaným odborníkům, aby je řešili odděleně, do jisté míry izolovaně, ale do nejmenších podrobností. Rozvoj vědy představuje tak na jedné straně stále užší specializaci, na druhé straně však výsledky jednotlivých dílčích bádání dokazují a veskrze potvrzují Engelsem zmíněnou souvislost a jednotnost složitého celku přírody a společnosti, i místo jednotlivých částí v tomto celku. Existuje však celá řada vědních disciplín, jejichž zájmové sféry překračují hranice jediného oboru. Jevy, které zkoumají, nelze přesně označit jako výlučně přírodní nebo společenské, technické, či humanitní kategorie. Jejich zkoumání pak naráží na určité překážky. Prolínají se hlediska různých vědních zájmů, dochází často k nedorozumění, zejména pro nejednotné chápání a pojmenování zkoumaných jevů. Nejednou je jeden jev chápán v různých oborech jako dva nebo více pojmů a označován různými termíny nebo naopak dva, popřípadě i více různých jevů je chápáno jako pojem jediný a jsou označovány jedním termínem.

Výjimkou není ani oblast jazyka, který na jedné straně poskytuje verbální materiál pro označování obecně, ale na druhé straně sám není ušetřen důsledků uvedené nejednotnosti. Projevují se zde vlivy široké škály oborů, kterých se problematika jazyka dotýká, např. spojovací technika, kybernetika, teorie informace, ekonomika, hlasová pedagogika, fyzika, fyziologie, psychiatrie, psychologie, sociologie, matematika, filozofie a další. Lingvistika sama a dílčí obory, jako jsou fonetika, fonologie, gramatika a sémantika, poskytuje příklady terminologické nejednotnosti. Týká se to nejen práce jednotlivců, ale i jednotlivých škol a metod zkoumání. Existuje větší nebo menší tolerance k termínům voleným někdy celkem náhodně, včetně interpretace nebo neadekvátnosti překladů termínů cizojazyčných.

Nejednotnost v názvosloví nepostihuje jen složité jevy a nevztahuje se pouze k nejnovějším poznatkům teoretického bádání. V některých případech se týká i základních pojmů a termínů. Jako příklad uvedeme jeden z běžně užívaných termínů, v němž se setkávají, vzájemně prolínají a ovlivňují hlediska několika oborů, zejména fyziky, fyziologie a lingvistiky — hlas. Je to výraz pro pojmenování zvukové reakce některých vyšších živočichů včetně člověka, reakce, která slouží dvěma životně důležitým zákonům a funkcím, zachování existence života jedince a zachování existence druhu. Fyzikální podstatou hlasu je zvuk, fyziologickým mechanismem jeho produkce je koordinovaná činnost anatomických, specificky diferencovaných struktur hrtanu. Jeho zdrojem je proud plicního vzduchu. Hlas může vydávat i mnoho jiných živočichů, především savců. Mají, podobně jako člověk, funkčně oddělen průchod pro vzduch od trubice pro průchod potravy. Nemohou však hlas, [135]který pomocí vzduchového proudu vydávají, modulovat jako člověk, protože jejich výkonný hlasový orgán nemá v centrálním nervovém systému reprezentativní struktury buněk, které by zajišťovaly složitější koordinaci. Z anatomického srovnání vidíme, že uspořádání hrtanu u vyšších živočichů a u člověka se příliš neliší. Rozdíl mezi živočichem a člověkem nezáleží ani tak v anatomickém uspořádání hrtanu, jako v rozvoji inteligence člověka, jemuž poměrně jednoduchá struktura hlasového ústrojí umožňuje produkovat téměř neomezeně širokou škálu diferencovaných modulací hlasu. Vztah orgánu k jeho funkci má charakter zpětné vazby. Velmi mnoho živočichů doprovází hlasem své pocity bolesti, nelibosti, strachu, úzkosti, radosti a očekávání, dále pocity hladu a žízně apod. Hlasem upozorňují příslušníky svého druhu na blížící se nebezpečí, volají je na pomoc, varují nebo je informují o svém právu na lov. Hlasem rovněž lákají svého sexuálního partnera.

Představa o tvoření hlasu byla již v době Aristotelově a Galenově spojována s funkcí diferencované struktury hrtanu. Magendie na začátku 18. stol. a jeho pokračovatelé v 19. stol. experimentovali na preparátech hrtanů zvířat a mrtvol. Činnost hlasivek při tvorbě hlasu byla uznána za fundamentální, vysvětlení mechanismu jejich činnosti poskytla zjednodušená fyzikální analogie. Funkce hlasivek byla přirovnána k činnosti Ewaldovy jazýčkové píšťaly.

Podle B. Hály a M. Sováka (1962): „Oba pružné jazýčky této píšťaly jsou k sobě přitlačeny pružinami … a oddalovány vzduchovým proudem přiváděným k nim zespoda. Jejich střídavým sbližováním a oddalováním vytváří se periodické přerušování vzduchového proudu a tím střídavé zhušťování a zřeďování vzdušného sloupce nad jazýčky. Akusticky se projevuje tato periodicita jako hudební tón. Podobné poměry jsou také v hrtanu, kde však úlohu jazýčků popsané píšťaly zastávají obě hlasivky. Také zde vzduchový proud, vydechovaný z průdušnice, oddálí svým tlakem … obě hlasivky … a štěrbinou unikne jisté množství vzduchu. Tím se zmenší expiratorní tlak a hlasivky se svou pružností opět přiblíží do střední čáry … děj se opakuje. Střídavým rozvíráním a zavíráním hlasové štěrbiny se vytvoří střídavé zhušťování a zřeďování vzduchu nad hlasivkami a tím zároveň vzniká hlas.“

Relativně plausibilní hypotéza nepodněcovala, ale spíše tlumila zájem o hlubší prověření této teoretické představy. K závěrům, které dále uvedeme, nás přivedla teprve praktická potřeba a nutnost vhodně interpretovat glottografické záznamy (Fabre, 1959; Husson, 1959). Ve fonetické laboratoři ÚJČ ČSAV byly již dříve vyvíjeny a konstruovány glottografické přístroje, prakticky v těsné návaznosti na zveřejnění principů této metody (Hlaváč, 1967). Glottograf, někdy též nazývaný laryngografem, registruje změny elektrické impedance mezi elektrodami přiloženými k hrtanu v úrovni hlasivek. Grafická křivka, která se v průběhu fonace registruje na posuvný pás citlivého papíru, indikuje mimo jiné relativní pohyby hlasivek — jejich přibližování a oddalování.

Spolu s popisem činnosti hlasivek bývá ve většině příruček uváděna rovněž definice hlasového začátku, tzv. nasazení hlasu. Od samých začátků experimentálního bádání ve fonetice bylo patrné, že začátek fonace má důležitý význam jak pro praktické potřeby výuky, tak pro výzkum činnosti hlasivek. Výstižná definice různých způsobů hlasového začátku je uvedena v příručce M. Romportla (1973). Z té budeme vycházet i v našem příspěvku. Pro názornost bývají uváděna grafická schémata hlasových začátků (tvrdý, měkký, dyšný). Tato schémata se zpravidla opírají o méně dokonalé kymografické záznamy tlaku vzduchu, zachycené pomocí Mareyova bubínku. Vlastní pohyby hlasivek však tyto záznamy nedokumentují; nezobrazují ani průběh kmitání hlasivek, ani fázi jejich kmitání. Označení hlasových začátků se opírá o průběh nárůstu obalové křivky akustických kmitů po průchodu celou jejich artikulační trasou a způsob činnosti hlasivek lze podle nich vyvozovat pouze úsudkem. Vžité označení tedy souvisí s akustickým substrátem [136]řečového signálu a chování hlasivek nelze z takového grafického schématu jednoznačně určit.

Rovněž označení tvrdé či měkké nasazení hlasu nelze přesněji kvantifikovat a může být použito spíše jako měřítko relativní, pro vzájemné porovnání různých záznamů. Mezi oběma krajními případy je souvislý přechod; to zřetelně vyplyne z porovnání většího množství řečových záznamů (viz obr. 1 a 2). Na základě zhodnocení glottografických záznamů rozumíme pod pojmem tvrdý hlasový začátek takový průběh fonace, kdy amplituda kmitů vzrostla z nulové úrovně na určitou výchylku (srovnatelnou s dalšími již stacionárními kmity) během prvého periodického nebo kvaziperiodického kmitu, event. v průběhu několika prvých kmitů. Rychlost nárůstu

 

Obr. 1: Část záznamu věty [^ʔ ano čidlo ^ʔ uhíbá]. Na horní stopě glottogram, na dolní zvuk. Časové značky po 10 msec. Pečlivá výslovnost, zobrazen tučně vytištěný úsek záznamu.

 

Obr. 2: Úsek ze záznamu [hospoda ^ʔ u ^ʔ uhelníx skladú]. (Zobrazena tučně vytištěná část.) Pečlivá výslovnost, ale s větším uvolněním a ve volnějším tempu. Stejné podmínky jako na obr. 1, jiný mluvčí.

 

[137]ani dosažená amplituda nepůsobí na hlasivky škodlivě, neboť je nedoprovází křečovité, škodlivé sevření svalových skupin hrtanu.

Při omezených možnostech starší záznamové techniky se nabízel zjednodušený přístup k získání dokumentace hlasového nasazení, a to ze záznamů absolutních začátků slov nebo podobných fonačních celků. Posloužila zde obdoba zkoumání intonace při výuce zpěvu. Je proto vhodné upozornit na rozdílné pojetí v chápání pojmu hlasového nasazení v obou disciplínách. Kvalita intonace ve zpěvu je závislá na stabilitě základního tónu a na rychlosti jeho dosažení a zachování jeho kvality. Při řeči je proti tomu rozhodující stanovisko percepčního hodnocení sdělované verbální informace, kde se uplatňuje v podstatě rychlost tvorby harmonických kmitočtů základního tónu, nikoliv jejich kmitočtová přesnost a jejich stabilita. Ve shodě s Romportlem (o.c.) proto neposuzujeme tvrdý hlasový začátek jako nehygienické namáhání hlasového orgánu (nutné nanejvýš při realizaci staccata ve zpěvu); je to schopnost hlasového generátoru dosáhnout ve velmi krátkém časovém úseku charakteristických hodnot včetně bohatství harmonických kmitočtů v souvislosti s rychlým narůstáním kmitu.

Při hodnocení hlasového začátku na glottografickém záznamu zahrnujeme proto do pojmu tvrdého nasazení hlasu nejen nárůst amplitudy ke stacionární hodnotě již v prvém kmitu, nýbrž také rychlost, jakou nárůst probíhá (tj. strmost čela a týlu křivky impulsu). Obvykle obě veličiny vzájemně úzce spolu souvisejí a kvality akustického signálu je tedy dosaženo současně s prudkým nárůstem intenzity. To odpovídá náhlému vzrůstu energie akustické vlny u tvrdého začátku fonace. Z akustického průběhu samého usuzujeme na činnost hlasivek až sekundárně; synchronní záznam glottogramu a generovaného zvuku při přesně definovaných fázových vztazích poskytuje daleko přesnější informace.

Na glottogramech nás zvláště zajímají ty údaje, které vystihují polohu hlasivek staticky rozevřených (klidovou a neutrální), polohu funkční (okraje hlasivek periodicky kmitající) a polohu sevřenou (hlasivkový závěr). Poslední z uvedených poloh jsme uvažovali jako obvyklou přípravu tvrdého hlasového začátku. Rozdíl mezi polohou klidovou a neutrální definujeme tak, že klidovou polohu zaujímají hlasivky při dýchání, polohu neutrální v neznělých pauzách v průběhu souvislé řeči. V tomto případě mezi hlasivkami musí procházet funkční proud vzduchu, avšak hlasivky přitom nesmějí kmitat. Tak je tomu např. u neznělých frikativ (tvorba šumů) a u okluzív („dobíjení“ zásoby vzduchu v ústní dutině pro vytvoření potřebného přetlaku). Při hodnocení záznamů izolovaných hlásek, jejich skupin, slov a ucelených částí souvislé řeči (větných úseků) jsme dospěli k rozporům, které nebylo možno odstranit aplikací pouhé teorie jazýčkových píšťal. Ta s jistým omezením postačila pro vysvětlení stacionární periodické činnosti, ale pouze některých přechodných jevů, ke kterým při nasazení hlasu dochází. Ve skutečnosti však tato teorie nepřekročila rámec hypotézy, kterou nedokonalé kymografické záznamy nemohly jednoznačně potvrdit. Obecněji platné závěry jsme získali až na základě interpretace fázově definovaných synchronních záznamů, pořízených kombinací měřicích přístrojů se záznamem na moderním světelném zapisovači. Nejnápadnější na záznamech souvislé řeči byly „bloky“ pravidelných kmitů oddělené pauzami dvojího druhu: jedny odpovídaly absolutním přestávkám v řeči, druhé jejím neznělým úsekům. Starší teorie předpokládala pouze jeden mechanismus začátku vibrací; ve skutečnosti se po uvedených dvou druzích pauz objevovaly dva zcela odlišné způsoby nasazení hlasu.

Mechanismus kmitání hlasivek podle všeobecně přijaté teorie (přirovnání k činnosti Ewaldovy píšťaly) je pouze zvláštním případem jejich činnosti. Obvykle se vyskytuje při tvrdém začátku fonace, jemuž předchází pevné sevření hlasivek spojené s malou časovou pauzou. Tak je tomu např. při zdůrazněném oddělení slov (např. ne, utekl aj.) nebo při emfatickém zdůraznění následujícího slova jeho vyděle[138]ním z textu (. . je to idiot . .). Označení tvrdý začátek zde znamená, že hlasivky se sevřou s určitým předpětím, které zhruba odpovídá zamýšlené intenzitě fonace. Výdechový proud hlasivky rozrazí a „hlas zazní hned v plné síle (dokonce na začátku ještě s větší intenzitou)“ (Romportl, 1973). Je to způsob, který je z hlediska dosažení zamýšlené přesnosti intonace poměrně náročný a vyžaduje složitou koordinaci řady činitelů. V běžné souvislé řeči nejsou však nároky na přesnost nasazení hlasu veliké. V grafických záznamech se to projevuje tím, že prvý kmit a někdy i další nebývají zcela pravidelné.

Poněkud méně výrazné — zato však daleko častější — je oddělení dvou slov, z nichž prvé končí samohláskou a druhé jí začíná, při běžné, avšak pečlivé výslovnosti. Typické příklady toho jsou uvedeny na obr. 1 a 2. Zatímco na prvém obrázku je realizace tvrdého začátku podle popsaného schématu ještě dobře patrná, je na druhém obrázku vidět zřetelný přechod k měkčímu nasazení hlasu. Ve druhém případě hlasivky nejsou před fonací sevřené (což je typické pro hlasový předraz) a vzdušný proud začíná slabě procházet ještě před nasazením pravidelných kmitů. Výsledkem je zesílení té části šumového spektra, které spadá do oblasti rezonancí nadhlasivkových dutin. Akustické kmity charakteristické pro danou hlásku se objevují až při pravidelném rozkmitání hlasivek. Prudké zvýšení subglottického tlaku vzduchu způsobí rozšíření nedokonale sevřené hlasivkové štěrbiny, čímž je zahájeno pravidelné kmitání hlasivek. Záměrně navozený případ tvrdého hlasového začátku izolovaných vokálů jsme pořizovali s jistým úsilím, stejně jako přesnou realizaci zamýšleného měkkého hlasového začátku. Snadnější, i když méně přesná, je realizace, k níž dochází v plynulé řeči s pečlivým výrazným přednesem. Potvrzuje se zjištění, že různé mechanismy fonace se mohou vzájemně zastupovat bez podstatného ovlivnění obsahu přenášené zprávy. Na základě rozboru spektrogramů bylo možno zjistit změny ve složení zvukového spektra v závislosti na způsobu nasazení kmitů.

Zcela jiný případ realizace tvrdého hlasového začátku ukazuje záznam, který zachycuje přibližování hlasivek z jejich neutrální polohy před nasazením hlasu po neznělé okluzívě. Je to zcela přirozené. K tomu, aby narůstající tlak vzduchu před překážkou (závěrem) měkkého nebo tvrdého patra mohl tuto překážku překonat, musí vzduch hlasivkovou štěrbinou procházet. Hlasivky jsou proto před fonací rozevřeny; teprve po překonání závěru, po explozi, se k sobě přiblíží a začnou pravidelně kmitat. Sblížení hlasivek má však odlišný charakter než popsané záměrné sevření hrtanu v případě hlasového předrazu. U předrazu byl závěr poměrně dlouhý (trval po dobu, která by odpovídala většímu počtu pravidelných kmitů), kdežto v tomto případě je součástí takřka pravidelného průběhu kmitání hlasivek. K úplnému doteku hlasivek během prvých kmitů ovšem někdy vůbec nedojde.

Svalové úsilí potřebné k vytvoření okluzívy je rozdílné v kombinacích VCV pro znělé a neznělé okluzívy. U neznělých musí být hlasivková štěrbina otevřena tak, aby poměrně stálý vzdušný proud nemohl vyvolat kmitání hlasivek, které má nastat až po ukončení exploze. To rovněž odpovídá potřebě většího artikulačního úsilí, které je zde nutné při artikulaci neznělých okluzív v češtině. Takovéto nasazení hlasu je blíže popsáno v části, která se týká začátku fonace při zavírání hlasivkové štěrbiny (Lieberman, 1972).

Při následujícím pravidelném kmitání hlasivek by efekt počátečního rozražení sám o sobě nestačil pro navození tohoto kmitání. Uplatňuje se proto ve spojení s principem označovaným jako Bernoulliho teorém (Hlaváč - Pech, v tisku).

Po nasazení hlasu pokračuje fonace na základě principu střídavého uplatňování sil, které jsou protichůdné vzhledem k pohybu okrajů obou hlasivek. Rozevírající síla tedy působí při jejich zavírání a naopak. Aplikaci Bernoulliho hydrodynamického principu pro uplatnění přitažlivých sil výstižně vyjádřil Guyton (1961) tak, že když se hlasivky přiblíží a vydechovaný proud vzduchu je od sebe oddělí, proteče mezi jejich okraji jisté množství vzduchu. Tento rychlý průtok vzduchu bezpro[139]středně vyvolá negativní tlak mezi oběma hlasivkami; tímto tlakem jsou pak k sobě přitahovány.

Obě síly se vzájemně doplňují a v určitých úsecích (režimech) kmitání může zcela převážit vliv jedné z nich. Jejich spojujícím činitelem jsou vlastnosti hlasivek samých, tvořících v podstatě úplný fyzikální rezonanční systém, který obsahuje hmotu (hmotnost tkání), poddajnost (danou jejich pružností) a třecí odpor, působící při přetváření jejich průřezu v průběhu kmitání. Vědomým úsilím můžeme ovlivňovat pouze rezonanční podmínky. Vlastní kmity vznikají působením uvedené dvojice sil, jejichž velikost a směr jsou spojeny konkrétními fázovými vztahy.

Takto pojatá činnost hlasivek vytváří obecně platné schéma jejich periodického kmitání, které je současně rovněž vysoce ekonomické: vyžaduje minimální úsilí při ovládání hrtanového svalstva. Vědomě můžeme ovlivňovat mechanismus kmitání pouze jako celek. (Např. napětí některých svalových skupin, uvolnění jiných, regulace rezonance zpětnou vazbou apod.) Kmity samy vznikají sekundárně, působením fyzikálních sil. Je to velmi důležité pro složitou koordinaci řídící činnosti centrálního nervového systému, tak jak ji vyžaduje časová synchronizace expiračního proudu vzduchu, jeho přerušování hlasivkami a nastavování rezonančních dutin hlasového traktu. Při vlastním nasazení hlasu pak velmi záleží na tom, která z obou uvedených sil — odpudivá, nebo přitažlivá — začne působit dříve.

V průběhu pravidelného kmitání, které po začátku následuje, opět záleží na tom, v jakém režimu hlasivky kmitají. Intenzita akustických kmitů je přímo úměrná subglottickému tlaku vzduchu a nepřímo úměrná akustické reaktanci (jalový akustický odpor) hlasivkové štěrbiny. Síla, která hlasivky otevírá, působí hlavně při malé, téměř nulové ploše štěrbiny (nikoliv však v lineární závislosti), kdy hlasivky vykazují vysoký akustický odpor. Přitažlivá síla se uplatňuje při větší ploše štěrbiny a je závislá na rychlosti vzduchu proudícího štěrbinou, tj. sekundárně na subglottickém tlaku. Hlasivky mohou proto kmitat s poměrně velkou amplitudou a dokonalým závěrem; to je obvyklý, ekonomický způsob při řeči větší intenzity. Mohou ale rovněž kmitat s intenzívním prouděním vzduchu, s velkou štěrbinou a bez vzájemného styku (obdoba dyšného hlasu). Jiný způsob kmitání má zase značně prodlouženou fázi styků okrajů hlasivek, kdy vzduch vůbec neprochází a značná část kmitavé energie se spotřebuje při deformování průřezu hlasivek (tzv. “creaky voice”, sevřený, stlačený hlas). Podrobnou analýzou činnosti hlasivek v průběhu fonace lze vysvětlit i zdánlivě rozporná fakta, jako jsou např. kmity na glottogramu nedoprovázené adekvátním akustickým signálem apod.

Nasazení hlasu začínající zavíráním hlasové štěrbiny se objevuje, jestliže převáží přitažlivé síly hned na začátku fonace. Může to být např. nasazení hlasu z neutrální polohy při současném zvyšování subglottického tlaku a při postupně sílícím proudu vzduchu. Při absolutním začátku fonace je to případ spíše laboratorní, v řeči málo obvyklý. Běžně k němu však dochází při nasazení hlasu po hlasové pauze způsobené v řeči např. neznělou hláskou, kdy ovšem současně prochází v průběhu této pauzy vzdušný proud hlasovou štěrbinou (samohláska po neznělé frikativě). Procházející proud vzduchu a postupné přibližování okrajů hlasivek dospěje až k okamžiku, kdy negativní tlak vzduchu — přitažlivá síla — spustí mechanismus fonace. Prvý kmit začne zavíráním hlasové štěrbiny (obr. 3). Rovněž tento způsob může být realizován jako tvrdé nebo měkké nasazení hlasu; obvyklejší je však nasazení tvrdé.

U dyšného hlasu se hlasivky rovněž postupně přibližují a vytvářejí přibližně trojúhelníkovitou štěrbinu. Rovněž zde může být prvý kmit negativní (tj. zavírání). Obvykle se uvádí, že dyšný začátek fonace je modifikací začátku měkkého. Tu však platí pouze v tom smyslu, že kmitavý pohyb a intenzita zvuku narůstají nejčastěji postupně; k tomu dochází např. na začátku slova, po pauze apod. V průběhu dyšné řeči se však objevují příklady tvrdého nasazení hlasu ve stejných pozicích jako

 

[140]

Obr. 3: Věta z obr. 1, znázorněn začátek slova [čidlo]. Stejné podmínky jako na obr. 1.

 

v řeči normální (samohláska po frikativě nebo okluzívě, prvý kmit je výrazný a negativní). Dyšnost signalizuje neekonomické unikání velkého množství vzduchu v průběhu řeči. Uvažujeme-li glottogram jako čistě střídavou funkci, dochází k posunu nulové osy a změně činitele plnění křivky[1] (obr. 4). Na obrázku koreluje průchod vzduchu s kladnou půlvlnou.

 

Obr. 4: Schematické znázornění glottogramu normálního (nahoře) a dyšného (dole) hlasu. Posuv nulové osy je dobře znatelný a lze ho použít jako indikátoru hlasové ekonomie — dyšnosti, ev. stlačenosti hlasu. Při normálním způsobu fonace je nulová osa přibližně uprostřed glottogramu.

 

Z obecného hlediska musíme tedy rozlišovat jak mezi tvrdým a měkkým nasazením hlasu, tak mezi nasazením hlasu s počátečním pohybem hlasivek od sebe nebo k sobě. Podle vzájemného spojení můžeme dospět ke čtyřem kombinacím nasazení hlasu, které se však vyskytují nestejně často.

[141]Po překonání určité přechodové fáze při nasazení hlasu dojde k periodickému kmitání hlasivek. Při něm se uplatňuje kombinace obou výše uvedených sil, i když v rozličné míře, v závislosti na fonačních podmínkách. Termín tvrdé nebo měkké nasazení hlasu, tak jak byl dosud interpretován, platí tedy důsledně jen pro absolutní začátky větších oddělených úseků řeči. V plynulé, souvislé řeči při nasazení fonačních bloků, oddělených pauzami v délce pouhých desítek až stovek milisekund, lze užít těchto pojmů jen s upřesněním jejich skutečných významů v dané situaci.

Provedená měření umožňují závěrem podat následující přehled:

a) V souvislém toku plynulé řeči se v češtině nejčastěji vyskytují případy tvrdého nasazení hlasu.

b) Podle okamžitých, určujících podmínek hlasového generátoru může kmitání začínat buď otevíráním, nebo zavíráním hlasové štěrbiny.

c) Relativní pravidelnost jednotlivých akustických kmitů začíná obvykle s první negativní výchylkou okrajů hlasivek, tj. se zavíráním hlasové štěrbiny. Na takto navozené přerušení vzdušného proudu zpravidla navazuje i rozkmitání vzduchu v rezonančních dutinách, tj. uplatní se zesílení formantových oblastí v akustickém spektru signálu.

d) Zkoumání „laboratorního nasazení hlasu“ (samotné vokály, jednotlivá slova apod.) není pro výzkum souvislé řeči rozhodující, neboť se na něm mohou podílet různé mechanismy kmitání. Jsou to mechanismy charakteristické spíše pro zpěv než pro řeč (Ondráčková, 1972).

e) Nasazení hlasu a průběh glottografického záznamu jsou ovlivněny především charakterem kmitání hlasivek a zpětným působením akustické trasy zvuku na činnost hlasivek (vliv okluzív, frikativ apod.). Rozdíly v tvaru křivek se objeví jen mezi hláskami, které patří z těchto hledisek do různých skupin. (Např. pro /r/, /h/ a frikativy proti vokálům.) Naopak jen malý užitek může přinést hledání rozdílů ve tvarech glottografické křivky např. u jednotlivých vokálů.

f) Teorie objasňující kmitání hlasivek střídavým působením dvou vzájemně protichůdných sil, přitažlivé a odpudivé, odpovídá objektivní skutečnosti a umožňuje lepší vysvětlení činnosti hlasivek. Působením jedné převažující síly lze rovněž vysvětlit některé přechodové děje hlasového začátku.

Zjištěná fakta nám umožňují ucelenější pohled na činnost hlasového generátoru, a to ze stanoviska modernějšího přístupu ke komplexnímu řešení složité problematiky fonace, tj. činnosti, která má bezprostřední vztah k důležitému prostředku společenského procesu — verbální komunikaci.

 

LITERATURA

 

ENGELS, B.: Herrn Düring’s Umwälzung der Wissenschaft. V čes. překladu v Marx, K. - Engels, B.: Spisy, sv. 20. Praha 1966, s. 44.

FABRE, PH.: La glottographie electrique en haute fréquence, particularités de l’appareillage. Comp. rendu de la Soc. de biologie 1959, s. 1361—1364.

GUYTON, A. C.: Textbook of medical physiology. Ed. W. B. Sounders. London 1961, s. 522 až 523.

HÁLA, B. - SOVÁK, M.: Hlas, řeč, sluch. 4. vyd. Praha 1962, s. 43—57.

HLAVÁČ, S.: VF glottografická metoda vyšetřování pohybu hlasivek. Zpráva FL - ÚJČ, Praha 1967.

HLAVÁČ, S. - PECH, K.: Glottal voice generator — its function from different points of view. Phonetica Pragensia VI. Acta univ. Carolinae, Philologica 2. (V tisku.)

HUSSON, R.: La méthode du prof. Ph. Fabre pour l’étude de la vibration des cordes vocales sans observation visuelle de la glotte. Rev. de laryngologie, otol. rhinol. Paris 1959, s. 241—246.

[142]LIEBERMAN, P.: Diskusní příspěvek k ref. J. Ondráčkové. In: Proceedings of the 7th internat. congress of phon. sci. The Hague - Paris 1972, s. 44—45.

ONDRÁČKOVÁ, J.: Vocal chords activity: its dynamics and role in speech production. In: Proceedings of the 7th internat. congress of phon. sci. The Hague - Paris 1972, s. 29 až 44.

ROMPORTL, M.: Základy fonetiky. Praha 1973, s. 19—23.

 

R É S U M É

Человеческий голос как понятие и физическая величина

Физическая сущность голоса — звук, физиологический механизм его производства заключается в координированной деятельности анатомических, специфически дифференцированных структур гортани. Источником голoса является струя легочного воздуха.

При помощи глоттографического метода записи голоса, в частности голоса, находящего себе применение в речи, мы показали, что объяснение функции голосовых связок при помощи ходячей теории, основанной на сравнении органов голоса со свистком Эвальда, недостаточно для описания сложных механизмов фонации. Такие понятия как твердое, мягкое начало фонации или дыхательный голос нe соответствуют объективной сущности функции органов голоса.

Глоттографический метод способствует уточнению описания механизмов фонации и передает реальные состояния и деятельность всего голосового аппарата.

Slovo a slovesnost, volume 42 (1981), number 2, pp. 134-142

Previous Josef Vachek: Paralingvistické zvuky a psaný jazyk

Next Alla Bémová: Slovesná prefixace z hlediska intence